ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3469.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3469/2017-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně AB 4 B. V. , soukromé společnosti s ručením omezeným , se sídlem v Amsterodamu, Strawinskylaan 933, WTC TWr B, 1077XX, Nizozemské království, registrační číslo 34186049, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalované E. Ch., zastoupené Mgr. Anetou Eclerovou, advokátkou se sídlem v Novém Boru, nám. Míru 1, o zaplacení 17 055,95 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 39 C 362/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 30 Co 408/2015-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soud v České Lípě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 39 C 362/2013-46, v části jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 16 955,95 Kč, částku 100 Kč, dlužné úroky ve výši 1 707,48 Kč a úroky z prodlení z částky 16 955,95 Kč ve výši 0,0212 % denně za dobu od 27. 1. 2011 do zaplacení (výrok I.); v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 300 Kč, smluvní pokutu ve výši 6 696,57 Kč a úroky z prodlení z částky 6 696,57 Kč ve výši 0,0212 % denně za dobu od 27. 1. 2011 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřovala proti jeho výrokům I. a III., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť o přípustnosti dovolání neuvedla ničeho.
Dovolatelka rovněž oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř. Ve své argumentaci toliko polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, přičemž však přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jsou tyto její námitky vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. irelevantní. Její tvrzení o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.).
Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě žalobkyni byla žalovaná zavázána, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. 11. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu