ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3606.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3606/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Veolia Energie Kolín, a. s. , se sídlem v Kolíně, Tovární 21, PSČ 280 63, identifikační číslo osoby 45148091, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, proti žalované České republice – Ředitelství vodních cest České republiky , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 67981801, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, o zaplacení 36 159 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 20 881 822 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 214/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č. j. 25 Co 373/2015-637, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 81 602 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 8 C 214/2012-476, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 36 159 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 5 911 996,50 Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení zbývající části požadované smluvní pokuty ve výši 14 969 825,50 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok IV.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 25 Co 373/2015-637, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, v zamítavém výroku o věci samé jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 14 969 825,50 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „několika právních otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka „souladu nároku na smluvní pokutu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku“, neboť odvolací soud se při řešení této otázky nijak neodchýlil od dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách). V posuzovaném případě totiž nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti, které by mohly vést k závěru, že žalobkyní požadovaná výše smluvní pokuty zcela popírá právní podstatu smluvní pokuty jako zajišťovacího a sankčního nástroje, že by vyhověním žalobnímu nároku vznikla zřejmá nerovnováha právního postavení žalované a žalobkyně ve prospěch žalobkyně, aniž by tato nerovnováha měla svoje právní a ekonomické opodstatnění, a že by ujednání o smluvní pokutě žalobkyně zneužívala na úkor žalované.
Naopak, závěr odvolacího soudu, podle kterého je žaloba o zaplacení smluvní pokuty v požadované výši po právu, je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 873/2009, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, nebo ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1186/2016.
Přípustnost dovolání nezakládají ani další dovolatelkou formulované otázky výkladu §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), existence informační povinnosti stran před uzavřením smlouvy, existence povinnosti vyhledávat informace o všech skutečnostech, na kterých by teoreticky mohlo záviset plnění smlouvy druhou smluvní stranou, a kompetence správního orgánu rozhodujícího o změně integrovaného povolení podle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Při formulaci shora uvedených otázek totiž dovolatelka přichází s námitkami, kterými ve skutečnosti pouze zpochybňuje skutkové zjištění soudu prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel a podle kterého bezprostředním důvodem pro změnu zaústění vlečky, z níž se vyvinula výstavba hlubinného výklopníku, byla právě realizace rekonstrukce železničního mostu na trati Kolín – Nymburk (dále též jen „stavba“), jejímž investorem byla dovolatelka, nikoliv předchozí tlak státních orgánů a obce na žalobkyni, případně povinnost uložená žalobkyni správním rozhodnutím přijatým před podpisem smlouvy o vypořádání vícenákladů vydaným bez souvislosti se stavbou. Žalobkyně podle odvolacího soudu tudíž dovolatelku v žádný omyl neuvedla a žádné informace nezatajila. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že v důsledku realizace stavby musely žalobkyni nutně vzniknout vícenáklady spojené se změnou zaústění vlečky, že ve smlouvě uzavřené mezi účastnicemi se o hlubinném výklopníku nehovoří (smlouva se zmiňuje pouze o náhradě vícenákladů vzniklých v důsledku realizace stavby) a nezmiňuje se o něm ani znalecký posudek, který je přílohou smlouvy a který oceňuje vícenáklady vzniklé při budoucím provozování upravené vlečky, tedy při zachování stávajícího způsobu vykládky, a že bylo na žalobkyni, jak s náhradou naloží, zda zachová stávající způsob vykládky, anebo zda při příležitosti nutných stavebních úprav namísto vybudování provozně náročnější vlečky investuje do modernějšího způsobu vykládky, který dofinancuje ze svých prostředků.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), který od 1. 1. 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani poslední z dovolatelkou formulovaných otázek týkající se důsledků toho, že měla jednat v omluvitelném omylu, když (jde-li o určení výše náhrady) vycházela ze závěrů znaleckého posudku, které se následně ukázaly jako nesprávné. V této části je dovolání nedostatečně vyargumentované, neboť ze zcela jasného znění §49a obč. zák., na který dovolatelka odkazuje, vyplývá, že právní úkon je pro omyl neplatný pouze tehdy, vyvolá-li druhá smluvní strana u jednající osoby takový omyl, nebo o něm alespoň ví. Dovolatelka jako důvod, který podle ní vedl k nadhodnocení vícenákladů, označuje výlučně vady znaleckého posudku, zejména mnohá metodologická a věcná pochybení znalce. Závěr o tom, že žalobkyně o nadhodnocení vícenákladů věděla, dovolatelka opírá pouze o nijak blíže nerozvedenou skutečnost, že žalobkyně jako provozovatelka elektrárny i předmětné vlečky poskytla znalci rozhodující podklady týkající se provozu elektrárny. Tato skutečnost však sama o sobě (tj. bez konkrétních námitek zpochybňujících úplnost či správnost poskytnutých dokladů) k přijetí takového závěru nestačí.
Ačkoliv dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno též v rozsahu druhého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, dovolatelka v této jeho části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání. Předmětný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu