ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3650.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3650/2017-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) P. P., a b) I. P., zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 481/12, proti žalovanému P. P. , zastoupenému Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze, Polská 1716/54, o zaplacení 920 238,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 189/2006, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, č. j. 23 Co 112, 334/2016-339, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobci podali dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v Praze pro nepřezkoumatelnost zrušil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 10. 2015, č. j. 4 C 189/2006-260, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 7. 2016, č. j. 4 C 189/2006-290, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok první) a dále nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce (výrok druhý).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, či ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Spatřují-li dovolatelé přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že „napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,“ pak uvedli souhrnně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se však vzájemně vylučují, přičemž ani z obsahu dovolání nelze dovodit, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, řešil podle dovolatelů odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které otázky v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání tedy dovolatelé nedostáli.
Dovolání rovněž postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., a to jak co se týče formulace právních otázek, tak naplnění požadavků uvedených v §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé neformulovali žádnou právní otázku, kterou odvolací soud řešil, na jejímž řešení své rozhodnutí založil a která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Ve své argumentaci navíc přehlížejí, že věcí samou se odvolací soud nezabýval, žádné právní ani skutkové otázky týkající se věci samé neřešil. Jediným důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně však dovolatelé nenapadli. Navíc ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemají dovolatelé k dispozici způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že nařídil-li odvolací soud, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1700/2015). Odvolací soud podrobně odůvodnil, proč nařídil projednání věci jiným samosoudcem – v řízení došlo k závažným vadám spočívajícím mj. v tom, že soud prvního stupně opakovaně vydal nepřezkoumatelný rozsudek. Vědom si výjimečnosti postupu podle §221 odst. 2 o. s. ř., přistoupil k němu odvolací soud v důvodné obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž samosoudcem.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. 11. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu