ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3715.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3715/2017-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MT-Metal Trade, s.r.o. , se sídlem v Brně, Žabovřesky, Minská 152/51, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 46902716, zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Čeňka Růžičky 767/8, proti žalované TOS KUŘIM - OS, a.s. , se sídlem v Brně, Ponava, Štefánikova 110/41, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26231522, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 838/6, o zaplacení 1 362 287,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/7 Cm 104/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2017, č. j. 4 Cmo 13/2017-352, 4 Cmo 53/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 698 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Romana Haise.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení kupní ceny za dodané zboží.
Krajský soud v Brně (poté, co v průběhu řízení rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby tak, že usnesením ze dne 10. 9. 2010, č. j. 7 Cm 104/2010-20, zastavil řízení ohledně úroků z prodlení ve výši 9,25 % p. a. z částky 82 019,84 Kč od 23. 4. 2009 do 25. 4. 2009), rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 17/7 Cm 104/2010-305, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 9. 2016, č. j. 17/7 Cm 104/2010-318, a ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 17/7 Cm 104/2010-336 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 299 571,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z dílčích částek a za období podle specifikace ve výroku rozhodnutí (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu 62 715,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 7. 2009 do zaplacení (bod II. výroku) a uložil žalované zaplatit náklady řízení žalobkyni (bod III. výroku) a České republice (bod IV. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 4 Cmo 13/2017-352, 4 Cmo 53/2017, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a v obou výrocích o nákladech řízení (výrok pod body I., II. a III.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 50 094 Kč (výrok pod bodem IV.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů vznikl žalobkyni nárok na zaplacení kupní ceny zboží účtovaného fakturami číslo FV910051, FV910066, FV910069, FV910070, FV910081, FV910086, FV910087, FV910095, FV910096, FV910097, FV910098, FV910115, FV910106, FV910105, FV910099 a FV910139, k nimž prokázala uzavření kupní smlouvy, jakož i dodání objednaného plnění žalované. V případě nároků vyplývajících z faktur číslo FV910121, FV910120, FV910119, FV910155, FV910156, FV910100, FV910109, FV910110, FV910111, FV910113, FV910114, FV910116 a FV910117 pak vyšly ze zjištění, že zboží účtované těmito fakturami žalobkyně žalované dodala a žalovaná je převzala; pakliže cenu za toto zboží neuhradila a uzavření smlouvy na dodání tohoto zboží nebylo prokázáno, došlo na straně žalované ve výši hodnoty dodaného zboží k bezdůvodnému obohacení; jeho výši určil soud za pomocí znaleckého posudku. Pokud odvolatelka soudu prvního stupně vytýkala, že se znalec Ing. Ždímal odchýlil od stanoveného zadání a že jím použité postupy a metodika nebyly správné, zdůraznil, že s těmito námitkami se již vypořádal v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně; žalovaná s předestřeným a posléze použitým postupem znalce souhlasila před vypracováním posudku, přičemž po provedení důkazu přečtením posudku nenavrhla výslech znalce ani vypracování revizního znaleckého posudku. Pokud žalovaná provedla proti žalobní pohledávce jednostranný zápočet pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého zaplacením nákladů na dopravu, nešlo podle posouzení soudu o platný právní úkon, neboť žalovaná neunesla důkazní břemeno o existenci pohledávky způsobilé k započtení.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spojuje se skutečností, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále také na vyřešení otázek hmotného práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Tohoto právního pochybení se měl odvolací soud podle názoru dovolatelky dopustit při řešení otázky, zda došlo ke konkludentnímu či jinému vzniku kupních smluv u části žalovaných daňových dokladů, při stanovení výše bezdůvodného obohacení u části žalobního nároku a dále při řešení otázky konkludentní změny uzavřených kupních smluv.
Dovolatelka popisuje průběh kontraktačního procesu mezi účastnicemi a uvádí, že k jeho zahájení došlo až na základě formuláře kupní smlouvy, který bez uvedení cen jednotlivých položek, avšak opatřený podpisy svého statutárního orgánu doručila žalobkyni, která ho následně doplnila o ceny a takto změněný návrh jí vrátila zpět. Akcentuje, že nikdy takový návrh kupní ceny neakceptovala. Dospěl-li proto odvolací soud na základě popsaných skutečností k závěru o konkludentním vzniku kupních smluv, představuje podle dovolatelky takový právní názor otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3343/2008. Podle názoru dovolatelky tak došlo k bezesmluvnímu plnění, které mělo být považováno za bezdůvodné obohacení.
Další část napadeného rozhodnutí závisí podle dovolatelky na řešení otázky, zda při stanovení výše bezdůvodného obohacení lze k ceně obvyklé v čase a místě poskytnutého bezdůvodného obohacení připočítat další náklady (dopravní, manipulační, apod.), jak učinil v souzené věci znalec. Dovolatelka s takovým postupem nesouhlasí a znalci vytýká, při stanovení výše bezdůvodného obohacení se od ustálené judikatury odchýlil a soud mu přes její záporné stanovisko neuložil, aby zpracoval nový znalecký posudek odpovídající definici běžné ceny.
Dovolatelka rovněž namítá neoprávněnost fakturace, kterou jí žalobkyně vyúčtovala náklady za dopravu výrobků. V této souvislosti argumentuje odkazem smluv na všeobecné obchodní podmínky, v nichž je zakotvena povinnost prodávajícího (tedy žalobkyně) zajistit a provést dopravu. Přestože ke změně kupních smluv nedošlo, soudy podle dovolatelky nesprávně dovodily, že jejich změna nastala dlouhodobým placením nákladů na dopravu z její strany. S tímto názorem nesouhlasí a s odkazem na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 5298/2007, od něhož se podle dovolatelky odvolací soud při rozhodování odchýlil, namítá, že faktickým jednáním, tedy konkludentně může dojít pouze ke vzniku závazku, a nikoli k jeho změně. Závěr soudu týkající se účtování nákladů za dopravu nemůže podle dovolatelky obstát i z toho důvodu, že cena dopravy nebyla mezi stranami nijak dohodnuta; proto uvedený výklad soudu označuje za rozporný i s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. Odo 1412/2005 (zřejmě míněn rozsudek ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 32 Odo 1412/2005), podle jehož právního závěru vzniku smlouvy konkludentním způsobem musí předcházet dostatečně konkrétní návrh, protože jen takový návrh může být akceptován konkludentně.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutími soudů obou stupňů zcela ztotožňuje s tím, že obecné soudy se beze zbytku vypořádaly se všemi námitkami žalované a ze skutkových zjištění dovodily správné právní závěry, které i řádně zdůvodnily. Žalobkyně reaguje na jednotlivé dovolací námitky, přičemž poukazuje i na předchozí oboustranně bezproblémovou zavedenou obchodní praxi. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála v případě otázky předestřené k řešení výše bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout na její straně v důsledku bezesmluvního plnění mezi účastnicemi. Dovolatelka sice v obecné rovině vyjmenovává dva z předpokladů přípustnosti dovolání formulovaných v §237 o. s. ř. (odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozdílné rozhodování otázek hmotného práva ze strany dovolacího soudu), nicméně u této otázky žádný z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. neuvádí (resp. pouze tvrdí, že se znalec a soudy svým postupem odchýlili od ustálené judikatury a běžná cena tak byla stanovena v rozporu s ní, aniž však odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, resp. která je v řešení této otázky rozporná).Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula a v případě druhé otázky formulované dovolatelkou tak dovolání trpí neodstranitelnou vadou a nelze posoudit přípustnost dovolání.
V případě předestřené otázky ke vzniku smlouvy (konkludentně či jinak) dovolatelka patrně přehlédla, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pakliže tuto otázku odvolací soud neřešil, nemůže tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Kromě toho je třeba uvést, že dovolatelka staví svůj právní názor o neuzavření smluv mezi účastnicemi na skutkovém stavu (na dodatečně dopisované kupní ceně ze strany žalobkyně do formuláře kupní smlouvy), který ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá. Dovolatelka tak pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Tvrdí-li pak dovolatelka, že se odvolací soud přiznáním nároku žalobkyni na zaplacení nákladů na dopravu odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5298/2007, pak tento judikát na řešení otázky vymezené dovolatelkou nedopadá. Nejvyšší soud v něm dospěl k závěru, že konkludentní postup, tj. přijetí návrhu smlouvy faktickým jednáním, lze spojovat jen s okamžikem vzniku smlouvy, nikoli se změnou závazků založených smlouvou; ke změně těchto závazků musí dojít výslovným ujednáním, z něhož bude patrno, která práva a které povinnosti strany závazkového vztahu se změnily a v čem změna spočívala. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že v souzené věci soud prvního stupně, s jehož právními závěry se v této otázce odvolací soud ztotožnil, neřešil otázku změny smlouvy, nýbrž otázku výkladu čl. II./2 Všeobecných podmínek, při němž správně ve smyslu §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013), přihlédl též k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly. Lze proto uzavřít, že se odvolací soud při řešení otázky placení nákladů na dopravu výrobků od cit. rozhodnutí (ani od jiné judikatury) Nejvyššího soudu neodchýlil a že ani tato otázka není způsobilá otevřít přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i ve výrocích o nákladech řízení.
Pokud dovolatelka směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, nevyhovuje v této části požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. V této části dovolání se tudíž nelze jeho přípustností vůbec zabývat. Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 6. 11. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu