ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4939.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4939/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, proti žalovanému L. S. , zastoupenému Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zaplacení částky 146 463 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 108 EC 400/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 25 Co 136/2016-350, 25 Co 137/2016, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 809 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 108 EC 400/2011-310, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 12. 2015, č. j. 108 EC 400/2011-330, Okresní soud Praha-západ uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 146 463 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 25 Co 136/2016-350, 25 Co 137/2016, Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 14 692 Kč s příslušenstvím zamítl a prodloužil lhůtu k plnění (první výrok), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal žalovaný dovolání, maje za to, že „odvolací soud se v daném případě, stejně jako soud prvního stupně, při řešení hmotněprávních a procesněprávních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V jednom případě není otázka dosud zodpovězena.“ Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu „projednání“.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Změnil-li odvolací soud prvním výrokem dovoláním napadeného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu částečně zamítl a prodloužil lhůtu k plnění, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem pro něj příznivým. Přitom dovolatel nebrojí, že odvolací soud měl rozhodnout jinak.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Otázku výkladu §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. právě v dovolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (v usnesení ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1516/2010, a v usnesení ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1783/2011, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a jejichž závěry se opírají o stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, sp. zn. Cpjf 93/71, uveřejněné pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že vozidlo Mercedes RZ 5S1 5854, se na vzniku dopravní nehody nepodílelo, obě vozidla (tj. jak Mercedes, tak i vozidlo dovolatele Ford, RZ 7S0 3066) byla před nehodou téměř ve vodorovném postavení, dovolatel mohl bezpečně projet a nebylo nutné, aby vozidlo Mercedes za účelem zabránění střetu zastavilo. Jedinou příčinou nehody bylo jednání dovolatele spočívající v náhlém brzdění na zasněžené vozovce, které zapříčinilo smyk a neovladatelnost vozidla.
Bylo-li zaviněné jednání dovolatele výlučnou příčinou škody (tj. na vzniku škody se podle skutkových zjištění odvolacího soudu jiné příčiny nepodílely), pak závěr odvolacího soudu, podle kterého provozovatel vozidla Mercedes za škodu neodpovídá a škodu nese v plném rozsahu dovolatel, není v rozporu s ustáleným výkladem §431 obč. zák.
Ani dovolatelem předložená otázka „jednáním jaké intenzity poruší účastník provozu obecnou povinnost stanovenou v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud i tuto otázku posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 708/2008, nebo ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009, uveřejněné pod č. 7/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není totiž pochyb o tom, že jednání dovolatele (stejně jako podobná jednání popsaná v citovaných rozhodnutích) lze považovat za porušení povinnosti stanovené v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Bylo na dovolateli, aby za okolností popsaných jím samotným v dovolání (pozemní komunikace pokrytá vrstvou uježděného sněhu, zasněžené svislé dopravní značení křižovatky, specifický tvar křižovatky, zakryté vodící a středové čáry) zvolil takový způsob jízdy, kterým neohrozí život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, zejména aby jízdu přizpůsobil dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích a svým schopnostem. Této své povinnosti nedostál, reagoval-li při vjezdu do křižovatky na přítomnost vozidla Mercedes pohybujícího se ve své jízdní dráze náhlým brzděním, v jehož důsledku nebyl schopen své vozidlo ovládat.
Dovolatelem předložená otázka, zda „je třeba nařídit revizní znalecký posudek v případě, že nebyly dostatečně objasněny otázky odborného charakteru pro rozdílnost závěrů dvou znaleckých posudků“, nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Odvolací soud naopak z obou znaleckých posudků vycházel, výslovně přitom uvedl, že „jak ze znaleckého posudku společnosti DEKRA CZ a. s., tak ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Srbou je zřejmé, že řidič vozidla Mercedes se na vzniku nehody nepodílel. Ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Srbou bylo zjištěno, že před dopravní nehodou byla vozidla účastníků dopravní nehody téměř ve vodorovném postavení, tedy řidič vozidla Mercedes neblokoval žalovaného a ten mohl bezpečně projet a nebylo tak ani nutné, aby řidič nákladního vozidla zastavil. Ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem DEKRA CZ a. s. byla zjištěna bezprostřední příčina dopravní nehody, a to náhlé brzdění žalovaného“. Odvolací soud tudíž na základě těchto znaleckých posudků měl otázky odborného charakteru dostatečně objasněné, a proto se otázkou „nařízení“ revizního znaleckého posudku nezabýval (neměl k tomu žádný důvod). Tento postup je ostatně zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného směřující proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu nepřípustným.
Ke čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání. Proti této části rozhodnutí odvolacího soudu chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Předmětný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Dovolání v části týkající se třetího a pátého výroku rozsudku odvolacího soudu není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný těmito výroky zavázán (34 416 Kč a 14 831 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti druhému, třetímu, čtvrtému a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu