ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4972.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4972/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25672720, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovaným 1) V. R. a 2) Ing. M. S. , zastoupenému JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 580/4, o zaplacení 102 493,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 51 C 131/2014, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 55 Co 45/2016-51, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 55 Co 45/2016-51, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2015, č. j. 51 C 131/2014-40, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V průběhu řízení před soudem prvního stupně, v němž se žalobkyně domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru, vznesl žalovaný 2) námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. 51 C 131/2014-40, námitku místní nepříslušnosti, vznesenou žalovaným 2), zamítl. Dospěl k závěru, že účastníci si v čl. III bodu 8. smlouvy o úvěru ze dne 28. 12. 2010 sjednali dohodu o místní příslušnosti ve smyslu §89a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podle níž je věřitel oprávněn uplatňovat své nároky z této smlouvy u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Žalovaný 2) podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání.
V záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného 2), že ustanovení §89a o. s. ř. umožňovalo sjednat si místní příslušnost pouze podnikatelům. Uvedl, že podle znění občanského soudního řádu účinného v době, kdy si účastníci prorogační doložku sjednali, bylo možné, aby tak učinili účastníci v jakékoli obchodní věci bez ohledu na to, zda byli podnikateli či nikoliv. Podle odvolacího soudu není důvodná ani námitka, že soud prvního stupně nedostatečně zvážil, že mezi účastníky jde o spotřebitelský vztah. V nyní projednávané věci se nejedná o spor s malou hodnotou a v poměrech České republiky lze vzdálenost spotřebitele od příslušného soudu považovat za odrazující prvek pouze výjimečně.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný 2) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, že podle platné právní úpravy je vztah založený úvěrovou smlouvu ze dne 28. 12. 2010 vztahem obchodním, a tudíž bylo možné aplikovat §89a o. s. ř. Podle dovolatele je tento vztah výlučně vztahem spotřebitelským a citované ustanovení občanského soudního řádu proto aplikovat nelze.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval kritérii, která musí prorogační doložka splňovat. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 33 Nd 149/2015, a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
U otázky, zda §89a o. s. ř. platí jen pro podnikatele, dovolatel své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, neboť u ní žádný předpoklad přípustnosti neuvedl. Dovolání tedy v této části trpí vadou. Dovolatel navíc přehlíží znění §89a o. s. ř. účinné do 31. 12. 2013 i ustálenou rozhodovací praxi, jež se k němu vztahuje (srov. např. právě dovolatelem odkazované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, právní věta I.).
Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. v otázce, zda prorogační doložka podle §89a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 sjednaná ve smlouvě o úvěru jako smlouvě spotřebitelské odporuje §56 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §89a o. s. ř., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.
Podle §55 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle §56 jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle §56 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „prorogační doložka ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá místní příslušnost soudu, jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele (§52 odst. 3 obč. zák.), jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, odporuje ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“ V tomtéž stanovisku Nejvyšší soud dále uvedl, že „soud, který při zkoumání podmínek řízení dospěje k závěru, že prorogační doložka sjednaná ve spotřebitelské smlouvě, která má založit jeho místní příslušnost, odporuje ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., o tom vyrozumí účastníky řízení a vyzve je, aby se v určené lhůtě k této otázce vyjádřili. Závěr, že ujednání o prorogační doložce je absolutně neplatné (§55 odst. 2 obč. zák.) a že je namístě postupovat dle §105 o. s. ř., přijme soud až poté, co ani ve lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo (např. proto, že účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili, nebo proto, že spotřebitel v určené lhůtě popřel, že by prorogační doložka byla sjednána k jeho újmě) jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele.“
V nyní projednávané věci se však odvolací soud kritérii a postupy uvedenými v citovaném stanovisku neřídil, neboť svůj závěr, že se nejedná o případ, na který dopadá §55 odst. 2 obč. zák., založil pouze na tom, že nejde o spor s malou hodnotou, že „v poměrech České republiky, jež se vyznačují relativně malou rozlohou a relativně slušnou dopravní obslužností, lze vzdálenost spotřebitele od příslušného soudu považovat za odrazující prvek spíše výjimečně“ a na obecné úvaze, podle níž „z hlediska možné povinnosti hradit náklady zastoupení protistraně (cestovní výdaje a zmeškaný čas advokáta) může být pro spotřebitele výhodnější (v případě, že z jeho strany nepůjde o úspěšnou obranu) vést řízení u soudu dle sídla žalující společnosti.“ Tento závěr odvolacího je proto neúplný, a tudíž nesprávný.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu