ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5384.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5384/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně CORASTA s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Tiskařská 257/10, identifikační číslo osoby 29001871, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalované SERVICE PRO a. s. , se sídlem v Napajedlích, Svatoplukova 63, identifikační číslo osoby 25567969, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o zaplacení částky 183 033 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 ECm 4/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2016, č. j. 7 Cmo 40/2016-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 15. 1. 2015, č. j. 55 ECm 4/2014-102, kterým Krajský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 183 033 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 54 447 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „uvedená problematika by měla být dovolacím soudem právně vyřešena jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „uvedená problematika by měla být dovolacím soudem právně vyřešena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátkou, neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a neuvedla žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit. Uvádí-li, že právní názor odvolacího soudu není zcela správný, neboť v projednávané věci by mohlo jít o bezdůvodné obohacení a není postaveno na jisto, že by sjednaná cena byla cenou obvyklou, neboť ta by se musela v případě bezdůvodného obohacení stanovit například znaleckým posudkem, aniž by uvedla judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl nyní Nejvyšší soud odchýlit, není tato výhrada způsobilá založit přípustnost dovolání. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pochybil, když nepřipustil důkaz výslechem D. J. a provedl „nedostatečné vyhodnocení důkazů, ale také nesprávně věc posoudil z hlediska povinnosti prokazovat, tj. otázka důkazního břemene“. Tyto námitky případných vad řízení nejsou relevantní, neboť vada řízení sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, žalovaná nesouhlasí s tím, že odvolací soud „svůj závěr směřující k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně postavil také na tom, že vyhodnotil obranu dovolatelky jako účelovou, kdy tuto účelovost odůvodnil tím, že dovolatelka postupně svoji obranu měnila“, k čemuž dodává, že se „tato skutečnost nezakládá na pravdě“, že pouze uplatňovala nové skutečnosti. Touto námitkou dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolací soudu, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. Proto k této dovolací argumentaci, jako nevýznamné, nelze přihlížet.
Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně rovněž postupoval nesprávně a porušil právo žalované na spravedlivý proces, přehlíží, že dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. K této dovolací argumentaci proto nelze vůbec přihlížet.
Dovolání žalované výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti prvnímu výroku v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Dovolání v této části trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před odvolacím soudem není v této části vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za odvolací řízení (26 860 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu