ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5711.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5711/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. P. Š., proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128/222, identifikační číslo osoby 60192852, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení částky 81 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 36/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 30 Co 212/2016-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 14 C 36/2013-85, uložil žalované zaplatit žalobci částku 81 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně do všech jeho výroků), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně a žalovaná je povinna žalobci nahradit náklady řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel má za to, že se odvolací soud při výkladu sporného ujednání smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření, kterou žalobce a žalovaná uzavřeli dne 2. 9. 2009 (dále jen „smlouva o úvěru“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje, a toto tvrzení dále rozvádí otázkou, která podle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda „lze určité smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy, u něhož samy o sobě nemohou vznikat pochybnosti o jeho obsahu, správně právně vyložit v příkrém rozporu s jeho gramatickým obsahem s odůvodněním, že je tuto interpretaci nutno provádět komplexně“.
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999 (a dále například v usnesení ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4731/2008, či v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, dále v rozsudku ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3178/2008, na něž odkazuje dovolatel a jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Podle zjištění odvolacího soudu článek I. smlouvy o překlenovacím úvěru uzavřené mezi účastníky obsahuje ujednání, že úroková sazba překlenovacího úvěru se sjednává ve výši 5,04 % a je platná od data uzavření smlouvy do posledního kalendářního dne v měsíci, ve kterém dojde k uplynutí 6 let od data jejího uzavření. Smluvní strany se dohodly, že před datem ukončení platnosti platné úrokové sazby může věřitelka navrhnout její novou výši, tyto informace zašle klientovi ve formě písemného návrhu nejpozději jeden měsíc před datem ukončení platnosti platné úrokové sazby. Pokud klient písemně věřitelce nesdělí svůj nesouhlas s navrhovanou změnou úrokové sazby nejpozději v pracovní den před navrhovaným dnem účinnosti nové úrokové sazby, platí, že navrhovanou změnu úrokové sazby přijal. V případě, že klient vysloví svůj nesouhlas s navrženou změnou úrokové sazby a zároveň nesplatí k poslednímu dni platnosti úrokové sazby v plné výši jistinu vyčerpaného úvěru, bude nová úroková sazba odpovídat výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o šest procentních bodů. V případě, že věřitelka výše uvedeným způsobem nenavrhne novou úrokovou sazbu překlenovacího úvěru, zůstává platná úroková sazba v původně sjednané výši a doba její platnosti se prodlužuje o dobu odpovídající době platnosti naposled platné úrokové sazby. Klient je v takovém případě oprávněn splatit celý vyčerpaný úvěr, a to k poslednímu dni platnosti původně sjednané doby platnosti platné úrokové sazby. V případech, kdy klient předčasně splatí celý vyčerpaný úvěr podle tohoto článku I. této smlouvy, není povinen platit věřiteli úhradu za předčasné splacení úvěru. Povinnost platit poplatek za zesplatnění úvěru nemá klient ani tehdy, pokud celý vyčerpaný úvěr splatí do 30 dnů ode dne, kdy přestala platit naposled platná úroková sazba.
Podle závěru odvolacího soudu článek I. smlouvy o úvěru předpokládá několik situací, kdy může klient úvěr předčasně splatit, a právě v těchto případech je předčasné splacení úvěru bez poplatku. Podle článku I. smlouvy žalobce nemohl úvěr splatit předčasně po dobu prvních 6 let trvání smlouvy. Pokud by žalovaná navrhla pro další pokračování, tedy pro druhých 6 let, úrokovou sazbu vyšší, byla za tam uvedených podmínek povinna případně žalobce s takovou sazbou seznámit, a na žalobci bylo se rozhodnout, zda vyšší úrokovou sazbu odmítne a přistoupí k zaplacení celého úvěru k datu výročí smlouvy (pak by se tak stalo bez poplatku) nebo zda vyšší úrokovou sazbu přijme, pak by nemohl splatit bez poplatku úvěr dříve než k dalšímu výročí smlouvy. Ukončit bezsankčně smluvní vztah s předčasným splacením úvěru mohl žalobce i v případě, že by se úroková sazba nezvýšila, ale mohl tak učinit pouze k výročí smlouvy, tedy k refixaci úrokové sazby. Odvolací soud zdůraznil, že ujednání v závěru článku I. smlouvy je třeba vykládat komplexně v celém jeho kontextu, nikoli vycházet jen z posledního citovaného ujednání vytrženě z takového kontextu, a uzavřel, že výkladem smlouvy nelze dospět k jinému závěru, než že bez poplatku lze úvěr předčasně splatit jen tehdy, nastala-li některá ze situací předvídaných článkem I. smlouvy.
Argumentace dovolatele zpochybňující výklad obsahu smlouvy provedený odvolacím soudem je založena pouze na polemice s jazykovým výkladem ujednání obsaženého v závěru článku I. smlouvy, z něhož podle dovolatele vyplývá, že není povinen platit poplatek za předčasné splacení úvěru, učiní-li tak kdykoliv. Odvolací soud však tu část článku I. o možnosti předčasného splacení úvěru bez poplatku vyložil, jak výslovně uvedl, v celém kontextu článku I., tedy provedl nejen výklad gramatický, ale i systematický a logický, v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu s podrobným odůvodněním, proč nelze vycházet jen z dovolatelem citované části článku I. vytrženě z kontextu.
Přípustnost dovolání proto nezakládá ani dovolatelem v této souvislosti formulovaná otázka, která podle jeho názoru nebyla dovolacím soudem řešena, protože i ta vychází pouze z izolovaného jazykového výkladu příslušné části ujednání článku I. pomíjející jakoukoliv návaznost na obsah předcházejícího textu článku I., jenž je třeba zohlednit systematickým výkladem a tímto výkladem je obsah ujednání nepochybný.
Další otázka podle názoru dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, zda „má na interpretaci popsaného ujednání vliv, že jde o smlouvu navrženou silným podnikatelským subjektem spotřebiteli, kde lze předpokládat omezenější prostor k volnému smluvnímu vyjednávání než u rovnocenných smluvních stran“, rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení účinnou od 1. 1. 2013.
Podle ustanovení §55 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že fakt, že jde o smlouvu uzavřenou mezi silným podnikatelem a spotřebitelem, by měl na interpretaci právního úkonu vliv pouze tehdy, pokud by tento připouštěl více výkladů. Odvolací soud v projednávané věci vyložil, že žádné pochybnosti o výkladu předmětného právního úkonu nejsou. Správně proto uzavřel, že nelze zvolit výklad pro spotřebitele příznivější, neboť je možný výklad pouze jediný. Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle (srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3178/2008).
Dovolatel dále formuluje otázku, zda znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu §56 odst. 1 obč. zák. ujednání spotřebitelské smlouvy, podle kterého „nespotřebitelská“ strana určí sankci, kterou je povinen splnit spotřebitel pro případ určité právní skutečnosti, a dále zda lze smluvní ujednání v obchodních podmínkách, podle kterého spořitelna jednostranně určí výši poplatku v určitém rozmezí, považovat za neplatné ujednání ve smyslu §56 odst. 3 písm. i) obč. zák., protože jde v podstatě o cenu služeb určenou „nespotřebitelskou“ stranou až v době jejich splnění. Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, stran těchto otázek odvolací soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Dovolatel patrně přehlédl, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Namítá-li dovolatel, že poplatek za předčasné splacení úvěru byl sjednán ve všeobecných obchodních podmínkách, a proto jde o ujednání neplatné, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem pokud jde o tuto otázku spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Odkazuje-li na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Nadto dovolatel s touto námitkou přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání, odvolací soud se touto námitkou nezabýval a neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Odvolací soud proto povahu předmětného poplatku blíže nezkoumal, nezjišťoval, zda jde o poplatek, jehož cílem je náhrada nákladů vynaložených věřitelkou ve spojení s předčasným splacením úvěru, či zda jde skutečně o sankci, jak v dovolání tvrdí dovolatel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2546/2016).
Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán za řízení před soudy obou stupňů (15 279 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu