ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5866.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5866/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce O. R. , zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, U Studánky 250/3, PSČ 170 00, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 222 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 168/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2015, č. j. 14 Co 300/2015-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 24 C 168/2011-126, zamítl žalobu o zaplacení částky 222 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 180 000 Kč od 10. 2. 2011 do 5. 4. 2012 a ve výši 7,75 % z částky 222 000 Kč od 6. 4. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II, III a IV) a rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 400 Kč žalobci (výrok pod bodem V).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I až IV potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, jíž bylo rozhodnuto o částce 180 000 Kč s úroky z prodlení, napadl žalobce dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež může být v souzené věci přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledává.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že odvolací soud nepostupoval při výkladu právního úkonu – při zjišťování obsahu pojistné smlouvy – v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě se závěry rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ). V tom však dovolateli nelze přisvědčit.
Jak v dovolatelem označeném rozsudku, tak v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1108, a rozsudky ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3761/2015), Nejvyšší soud vysvětluje, že postup podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, tj. užití tam stanovených a v judikatuře blíže specifikovaných interpretačních pravidel, slouží k odstranění pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli jím projevené). V souzené věci však o situaci, kdy by bylo užití těchto postupů zapotřebí, nejde. Příslušná ustanovení pojistné smlouvy (všeobecných pojistných podmínek, které jsou její součástí, dále jen „VPP“) jsou formulována do té míry pregnantně, že nezavdávají důvod k rozumným pochybnostem o jejich smyslu. Pokus dovolatele konstruovat k nim výkladové alternativy je založen toliko na zjevných sofizmatech, postrádá věcné opodstatnění a nemůže tudíž obstát.
Podle článku 14 písm. d) VPP pojistitel neplní za zhoršení nebo projevení se nemoci, k němuž došlo v důsledku úrazu. Argumentace dovolatele, podle níž je otázkou, zda takto pojistitel neplní za samotnou nemoc, která se zhorší nebo projeví, tedy za artrózu, či zda neplní za její následky, totiž za endoprotézu, je založena na předpokladu, že endoprotéza je následkem artrózy. Je však přeci notorietou, že endoprotéza, v tomto případě totální endoprotéza kyčelního kloubu, není následkem nemoci - degenerativního onemocnění kyčelního kloubu, nýbrž její implantace je radikálním způsobem terapie; pacientovi, který je v důsledku onemocnění coxartrózou sužován bolestmi a omezen v pohybu, je postižený kyčelní kloub odstraněn a nahrazen implantátem, kloubní náhradou – endoprotézou. Náhrada poškozeného kloubu za umělý není tedy následkem artrózy, nýbrž jde o lékařský zákrok, jehož účelem je právě odstranění projevů artrózy (jejích „následků“), tak aby pacient mohl žít plnohodnotným životem.
Z téhož chybného předpokladu vychází dovolatel v argumentaci k článku 13 odst. 2 písm. b) VPP. Dikce VPP neskýtá prostor k pochybnostem o tom, že zatímco článek 14 písm. d) VPP míří na nemoc, která se v důsledku úrazu zhoršila nebo projevila (tak jak se v důsledku úrazu dovolatele zhoršila a tím se též projevila coxartróza), článek 13 odst. 2 písm. b) pamatuje na případ právě opačný, totiž na situaci, kdy nemoc, kterou pojistitel trpěl před úrazem, způsobila zhoršení následků úrazu. Dovolatel prosazuje možnost aplikace tohoto ustanovení na základě úvahy, zatížené zásadní chybou v logice, že není-li endoprotéza nemocí, pak musí být následkem (a to následkem jednak artrózy, jednak úrazu). Z toho pak dovolatel dovozuje zjevně neudržitelný závěr, že „onemocněním levého kyčelního kloubu došlo ke zhoršení následků utrpěného úrazu pravého hlezenního kloubu, a to o endoprotézu levého kyčelního kloubu“.
Sebesofistikovanější dovolatelova argumentace není s to eliminovat skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů, podle nichž dovolatel trpěl v době úrazu coxartrózou, jež se v důsledku úrazu zhoršila do té míry, že bylo třeba přistoupit k náhradě poškozeného kyčelního kloubu za umělý, za totální endoprotézu (nikoliv že by naopak artróza způsobila zhoršení následků úrazu pravého hlezenního kloubu). Na takovou situaci míří nikoliv článek 13 odst. 2 písm. b) VPP, nýbrž článek 14 písm. d).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. 1. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu