ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.616.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 616/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované Maersk Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, identifikační číslo osoby 18627706, zastoupené Mgr. Peterem Compeľem, advokátem se sídlem v Praze 9, Prokopka 176/2, o zaplacení částky 35 469,66 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 60/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 12 Cmo 106/2015-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2008, č. j. 3 Cm 60/2006-52, zamítl návrh žalované na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, v níž se žalobce domáhal náhrady škody v souvislosti s přepravou zboží, které koupil od společnosti Midwestern Pet Foods, Inc. sídlící ve Spojených státech amerických (dále jen „prodávající“). Smlouvu o přepravě zboží uzavřel prodávající jako zasílatel s dánskou společností A. P. Moeller - Maersk A/S jako dopravcem (dále též jen „dopravce“). Zboží bylo přepravováno na základě dokladu Bill of Lading (B/L) č. SJ1568604 ze dne 5. 2. 2005 (dále též jen „konosament“). Žalobce je podle konosamentu příjemcem zásilky. Žalovaná jako zástupce dopravce pro území České republiky zboží žalobci nevydala s tím, že žalobce má vůči žalované, resp. vůči dopravci, dluh a zásilka bude vydána až po úhradě tohoto dluhu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou-li oba účastníci řízení podnikateli se sídlem v České republice, je dána - při absenci mezinárodního prvku v řízení - pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci podle ustanovení §7 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že je dána věcná [§9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.] i místní (§85 odst. 3 ve spojení s §85a o. s. ř.) příslušnost Městského soudu v Praze.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2009, č. j. 12 Cmo 383/2008-97, zrušil usnesení soudu prvního stupně, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil, že předmětem řízení je právo žalobce na náhradu škody z přepravy, prováděné v režimu Úmluvy Organizace spojených národů o námořní přepravě zboží, která byla vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 193/1996 Sb. (dále též jen „Úmluva“ nebo „Hamburská pravidla“) a kterou je nutno podle ustanovení §756 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, na daný vztah aplikovat. Podle článku 1 bodu 6 Úmluvy konosament je dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě. Z článku 2 bodu 1 písm. d) a e) Úmluvy vyplývá, že ustanovení Úmluvy se použijí na všechny smlouvy o námořní přepravě, jestliže konosament nebo jiný dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě, je vydán ve smluvním státě, nebo konosament nebo jiný dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě, stanoví, že se tato smlouva má řídit ustanoveními Úmluvy, nebo právním řádem některého státu, jenž je přijal. Ustanovení Úmluvy se použijí bez zřetele na státní příslušnost lodi, dopravce, dalšího dopravce, odesílatele, příjemce nebo kterékoli zainteresované osoby (článek 2 bod 2 Úmluvy).
Z konosamentu č. SJ1568604 provázejícího zásilku určenou žalobci odvolací soud zjistil, že odesílatelem zboží byl prodávající, dopravcem A. P. Moeller - Maersk A/S a příjemcem zboží žalobce. Žalobce je majitelem tohoto konosamentu, jde o cenný papír na řad žalobce. Přijetím konosamentu žalobce akceptoval smluvní podmínky v něm uvedené, a to i ujednání o právu a jurisdikci upravené v článku 26 smluvních podmínek, podle něhož kdykoli bude platit odstavec 6.2 (d), anebo kdykoli bude platit US COGSA, ať na základě přepravy zboží do nebo ze Spojených států amerických nebo jinak, takové stádium přepravy se bude řídit právem Spojených států a Federální soud Spojených států Jižního distriktu New Yorku bude mít výlučnou jurisdikci pro vedení všech sporů ve vztahu k tomuto. Ve všech ostatních případech se bude tento konosament řídit a vykládat v souladu s anglickým právem a všechny spory vzniklé podle tohoto dokumentu rozhodne Vrchní soudní dvůr v Londýně s vyloučením jurisdikce soudu jiné země.
Odvolací soud uzavřel, že bylo-li uplatněno právo na náhradu škody na přepravovaném zboží, o němž se pojednává v odstavci 6.2 (d) článku 6 smluvních podmínek obsažených v konosamentu, rozhoduje všechny spory vzniklé z tohoto dokumentu Vrchní soudní dvůr v Londýně, který byl účastníky smluvního vztahu zvolen jako soud daný na výběr ve smyslu článku 21 Úmluvy již dohodou ve smlouvě o námořní přepravě, o jejímž obsahu a uzavření konosament svědčí (článek 1 bod 7 Úmluvy).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud zrušil výše citované rozhodnutí odvolacího soudu usnesením ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2934/2009, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným názorem, podle něhož odvolací soud pominul, že konosament č. SJ1568604 ze dne 5. 2. 2005 byl vystaven dopravcem A. P. Moeller - Maersk A/S se sídlem v Dánském království pro odesílatele zboží, jímž byl prodávající, se sídlem ve Spojených státech amerických, a že je tak průkazem o uzavření smlouvy o námořní přepravě zboží mezi těmito subjekty. Za této situace je pro posouzení, zda se na projednávanou věc podle článku 2 bodu 1 písm. d) a e) Úmluvy (rozsah použití) použijí ustanovení Úmluvy, a to i ustanovení článku 21 o volbě soudu (když odvolací soud nezjistil, že by konosament stanovil podřízení smlouvy o námořní přepravě Úmluvě), významné zjištění, zda se Spojené státy americké a Dánské království staly smluvními státy Úmluvy ve smyslu článku 30 bodu 2 a 3 v návaznosti na ustanovení článku 31 o výpovědi jiných úmluv, kterými jsou Mezinárodní úmluva o sjednocení některých pravidel ve věci konosamentů podepsaná v Bruselu 25. 8. 1924 a Protokol podepsaný 23. 2. 1968, jímž se tato úmluva mění. Odvolací soud se zjištěním, podle jaké úmluvy byla smlouva o námořní přepravě zboží uzavřena, s ohledem na subjekty, jež tuto smlouvu uzavřely, nezabýval, jeho posouzení nedostatku pravomoci českých soudů k projednání věci je neúplné, a tím i nesprávné.
Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 6. 1. 2012, č. j. 12 Cmo 383/2008-119, opět zrušil usnesení soudu prvního stupně, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud zjistil, že Spojené státy americké i Dánské království se staly smluvními státy Úmluvy podpisem této Úmluvy, a to Spojené státy americké dne 30. 4. 1979 a Dánské království dne 18. 4. 1979. Úmluva nahrazuje tzv. Haagská pravidla, popř. Haagsko-Visbyská pravidla, obsažená v mezinárodní Úmluvě o sjednocení některých pravidel ve věci konosamentů, podepsaná v Bruselu dne 25. 8. 1924, popř. v Protokolu ze dne 23. 2. 1968 o změně této úmluvy z roku 1924.
Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že vztah mezi účastníky je vztahem ze smlouvy o námořní přepravě podle Úmluvy Organizace spojených národů o námořní přepravě zboží, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 193/1996 Sb. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k těmto zjištěním a již uvedeným důvodům není dána pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce usnesením ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1404/2012, zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že Spojené státy americké ani Dánsko neratifikovaly Úmluvu, a proto posouzení pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci podle Úmluvy je nesprávné. V projednávané věci je podle smluvních podmínek konosamentu rozhodným právem anglické právo (srov. článek 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uveřejněné pod č. 64/2006 Sb.m.s., resp. §9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním), je proto třeba posoudit podle anglického práva, zda žalobce jako držitel konosamentu vstoupil do práv a povinností odesílatele. Vstoupil-li do těchto práv a povinností, zavazuje žalobce i dohoda o volbě soudu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2015, č. j. 3 Cm 60/2006-187, zastavil řízení o zaplacení částky 35 469,66 USD s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 72 842 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu s odkazem na předpis anglického práva Carriage of Goods by Sea Act 1992, který upravuje přepravu zboží po moři a který se mimo jiné podle článku 1 odst. 1 písm. a) vztahuje na jakékoliv konosamenty, uzavřel, že žalobce se jako příjemce zboží stal podle konosamentu jeho oprávněným držitelem a jako takový vstoupil do práv a povinností stran přepravní smlouvy, tedy i do práv a povinností odesílatele, a je proto vázán dohodou o příslušnosti soudu obsaženou v článku 26 smluvních podmínek konosamentu č. B/L SJ1568604. Příslušným soudem k projednání a rozhodnutí sporu je tak Vrchní soudní dvůr v Londýně s vyloučením jurisdikce soudů jiné země.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 7 489,90 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval dosavadní průběh řízení, ztotožnil se zcela se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že spor je uplatněn z přepravní smlouvy uzavřené na základě konosamentu, podle něhož je příjemcem zboží žalobce, na kterého přešla práva a povinnosti z předmětné přepravní smlouvy. Nejsou dány podmínky pro to, aby ve věci jednal a rozhodoval soud České republiky, jak správně dovodil soud prvního stupně.
Námitku žalobce, že nejde o spor z konosamentu a vztah uplatněný žalobou z prodeje zboží v České republice formou veřejné dražby neobsahuje žádný mezinárodní prvek, nelze jej proto podřídit volbě jiného práva, nepovažoval za důvodnou s odkazem na žalobní tvrzení, podle nichž je spor uplatněn z přepravní smlouvy uzavřené mezi odesílatelem, americkým prodávajícím zboží, přepravovaného pro žalobce, a dopravcem, společností A. P. Moeller -Maersk A/S na základě konosamentu B/L č. SJ1568604, podle něhož je příjemcem zboží žalobce, na kterého přešla práva a povinnosti z přepravní smlouvy. Na žalobce také přešla i povinnost podřídit se jurisdikci cizího soudu v souladu s ujednáním v čl. 26 podmínek konosamentu.
K námitce nutnosti použití Úmluvy CMR (jde o vyhlášku č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě) odvolací soud poznamenal, že žalobce neuvedl, jak souvisí listina označená „protokol o přepravě kontejneru - nahrazuje CMR“, týkající se konosamentu č. SJ1502366 a dopravce společnost M+L Logistic s. r. o., předložená s odvoláním, s předmětem sporu a s otázkou pravomoci soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a/nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ruší a námitka žalované o nedostatku pravomoci českých soudů se zamítá, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Námitku, že žádný ze soudů nižších stupňů se nezabýval otázkou, zda žalovaná jednáním, jímž žalobci podle jeho tvrzení způsobila škodu, jednala sama za sebe, nebo zda skutečně jednala jako zástupkyně dánské společnosti A. P. Moeller - Maersk A/S, kterou dále rozvádí dvěma formulovanými otázkami, jimiž se podle jeho názoru dovolací soud v rozhodovací praxi doposud nezabýval, žalobce uplatnil v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. V řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku nevznesl, netvrdil žádné skutečnosti, pro které by žalovaná neměla být pasivně legitimována, a odvolací soud (ani soud prvního stupně) se otázkou pasivní legitimace žalované nezabýval, neučinil žádný závěr, jenž by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán. Ostatně otázkou pasivní věcné legitimace ani neměl důvod se zabývat, neboť posuzoval podmínky řízení. Otázka pasivní věcné legitimace je významná pro rozhodnutí o věci samé, kdy soud posuzuje, zda ten, kdo je označen za žalovaného, je nositelem žalobcem tvrzené povinnosti. K této dovolací námitce nutno uvést, že Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Rovněž otázkami, zda „volba státní příslušnosti soudu je přenositelná mezi dopravcem a osobami využívanými v průběhu přepravy“, zda „lze v konosamentu volbou soudu platně založit věcnou a místní příslušnost konkrétního amerického či anglického soudu, které jinak ale podle amerického nebo anglického práva (které byly také v konosamentu zvoleny) být věcně a místně příslušné vůbec nemusí“ a zda „z konosamentu pro příjemce zásilky (tj. pro žalobce) plynou a mohou plynout pouze práva (a to ještě v omezeném rozsahu - jako je např. právo požadovat vydání zásilky nebo právo uplatňovat škodu na zboží vzniklou apod.) a nikoliv povinnosti“, které dovolatel předkládá, se odvolací soud nezabýval, na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Platí tedy totéž, co v předchozím odstavci, totiž že prostřednictvím těchto otázek nemůže být přípustnost dovolání založena.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pochybil, když nesprávně právně vyhodnotil, že na předmětný vztah mezi žalobcem a žalovanou dopadá Úmluva o námořní přepravě zboží, ale působnost ostatních mezinárodních úmluv (např. Úmluvy CMR, Úmluvy COTIF) neřešil, patrně přehlédl, že odvolací soud dospěl k závěru, že Úmluva o námořní přepravě zboží se na daný vztah nevztahuje. V této souvislosti předkládá otázky „vztahu a působnosti jednotlivých mezinárodních smluv na přepravu zboží při multimodální přepravě“, „zda na posouzení platnosti volby státní příslušnosti soudu, jenž je obsažena ve smluvních ujednáních v konosamentu má soud povinnost zjišťovat všechny druhy přepravy použité při provádění přepravy“ a „pokud je přeprava prováděna z části železniční či silniční přepravou, jejíž smluvní vztahy jsou upraveny Úmluvou CMR a Úmluvou COTIF, pak je nutné s ohledem na kogentní ustanovení těchto mezinárodních úmluv zohlednit právo žalobce vést soudní spor ve státě vykládky“. Odvolací soud se ani těmito otázkami nezabýval, na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, a proto ani tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají.
Výhrada dovolatele, že na daný vztah se nepoužije Úmluva o námořní přepravě zboží, je zcela bezpředmětná, neboť Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí v této věci - v usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1404/2012 - uzavřel, že posouzení pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci podle Úmluvy je nesprávné. Soud prvního stupně i soud odvolací se následně tímto právním názorem řídily.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí v dané věci, v usnesení sp. zn. 32 Cdo 1404/2012, že jde o věc s mezinárodním prvkem. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť nijak nezdůvodňuje, proč by měl dovolací soud otázku, zda jde o věc s mezinárodním prvkem, posoudit jinak, pouze uvádí, že nárok na náhradu škody z práva ke konosamentu v mezinárodní námořní přepravě není natolik významnou skutečností, aby měly být použity normy mezinárodního práva. Nejvyšší soud v předcházejícím rozhodnutí v této věci vyložil, kdy jde v řízení o věc s mezinárodním prvkem, a neshledává důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve výše citovaném usnesení sp. zn. 32 Cdo 1404/2012, protože aplikoval anglické právo a správně měl použít právní řád České republiky, což dokládá vlastní (nesprávnou) verzí odůvodnění rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 11. 2000, ve věci C-387/98, Coreck Maritime GmbH proti Handelsveem BV a ostatní. Přehlíží, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zdůvodnil, podle kterého právního řádu mají soudy nižších stupňů postupovat při řešení otázky, zda žalobce jako třetí osoba držící konosament, vstoupil do práv a povinností odesílatele. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v rozporu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, posoudil-li danou otázku podle anglického práva.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud svým zjištěním o převzetí konosamentu nezakládajícím se na pravdě založil vadu řízení spočívající na nesprávném skutkovém závěru a z toho odvozeném nesprávném právním posouzení věci a že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami - věcné a místní příslušnosti Vrchního soudního dvora v Londýně, možností zvolit pro právní vztah pouze jeden právní řád, dále že volba práva byla provedena pouze pro dokument konosament, ne pro právní vztah, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Doplnil-li žalobce dovolání podáním ze dne 29. 4. 2016, dovolací soud nemohl k tomuto podání přihlédnout, neboť tak učinil po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 21. 12. 2015 (srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu