ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2627.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2627/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně SPL Recycling a. s. se sídlem Světec, Chotějovice 163, identifikační číslo 267 19 398, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem Liberec, 8. března 21/13, proti žalovanému Liberecký tenisový klub z. s. se sídlem Liberec I - Staré Město, Fibichova 1377/8, identifikační číslo 442 24 087, zastoupenému prof. Dr.H.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Rybná 678/9, o 3.004.602,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 70/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 3. 6. 2015, č. j. 30 Co 64/2014-186, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 27 C 70/2011-146, zamítl žalobu o zaplacení 3.004.602,74 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 30 Co 64/2014-186, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně, zastoupená ředitelem společnosti Ing. R. A., a žalovaný, zastoupený prezidentem klubu Ing. Z. P., uzavřeli dne 9. 6. 2008 písemnou smlouvu o půjčce, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 2.600.000 Kč s 10 % úrokem ročně (splatným vždy ke konci kalendářního čtvrtletí), které se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit bezhotovostní úhradou na její bankovní účet do 31. 12. 2009. Žalobkyně (věřitelka) uzavřela dne 10. 6. 2008 s Ing. Z. P. (dlužníkem) písemnou dohodu o úhradě své pohledávky ve výši 3.600.000 Kč, kterou má za dlužníkem; poté, co dlužník prohlásil, že tento závazek uznává co do důvodu i výše, se účastníci dohodli, že dlužník dluh splní tak, že 2.600.000 Kč převede na účet žalovaného do 30. 6. 2008 a 1.000.000 Kč převede na účet žalobkyně do 31. 12. 2008. Ing. P. poukázal dne 10. 6. 2008 částku 2.600.000 Kč ze svého účtu na účet žalované. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že nebyla naplněna reálnost smlouvy o půjčce ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 Sb. (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyně žalovanému neposkytla finanční obnos podle ujednání smluvních stran obsaženého ve smlouvě o půjčce; smlouva o půjčce tak nevznikla. Okolnost, že se žalobkyně dohodla s Ing. P., který nebyl stranou smlouvy o půjčce, na úhradě jeho dluhu formou bezhotovostního převodu 2.600.000 Kč na účet žalované, shledal nevýznamnou z hlediska splnění podmínky odevzdání předmětu půjčky podle smlouvy o půjčce uzavřené účastníky řízení.
Namítá-li žalobkyně v dovolání, že jejím úmyslem bylo přenechat předmět půjčky žalovanému prostřednictvím třetí osoby, a že předmět půjčky byl podle smlouvy o půjčce uzavřené účastníky řízení předán, pomíjí judikatorní závěry, jež Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zastává. Opakovaně vyjádřil právní názor, podle něhož má smlouva o půjčce reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu; vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona „přenechání“) předmětu půjčky (předání peněz nebo bezhotovostní převod smluvené částky). Jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2008, rozsudky ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo1386/2006). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu §657 obč. zák. nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). Reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit; uskutečněním převodu je pak splněna podmínka předání předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 671/2011, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, a ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3756/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1952/14).
Z řečeného plyne, že předpokladem naplnění znaku reálnosti smlouvy o půjčce poskytnutím plnění prostřednictvím třetí osoby (a tedy vzniku smlouvy o půjčce), je dohoda smluvních stran smlouvy o půjčce o takovém způsobu poskytnutí plnění. Je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že z hlediska naplněnosti znaku reálnosti smlouvy o půjčce je bez významu pouhý úmysl žalobkyně předat předmět půjčky prostřednictvím Ing. P. a že ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem ze smlouvy o půjčce je irelevantní dohoda mezi samotnou žalobkyní a Ing. P., že jí splní dluh převodem dlužné částky na účet žalovaného.
Nepřiléhavý je odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, od něhož se podle jejího přesvědčení odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil. Uvedené rozhodnutí se totiž týká odlišné skutkové situace, kdy bylo na základě dohody mezi stranami smlouvy o půjčce bezhotovostně plněno na účet třetí osoby. Posuzovaná věc nespočívá na posouzení, zda je možné poskytnout půjčku dlužníku bezhotovostně z účtu třetí osoby, nýbrž na posouzení otázky, zda je podmínka předání předmětu půjčky věřitelem dlužníku splněna plněním třetí osoby ve prospěch dlužníka, aniž se věřitel a dlužník (tj. účastníci smlouvy o půjčce) o takovém způsobu předání dohodli. Není-li součástí skutkového stavu zjištění, že smluvní strany se dohodly na způsobu předání předmětu půjčky prostřednictvím třetí osoby (přičemž skutková zjištění jsou v podmínkách dovolacího řízení nezpochybnitelná), nelze úspěšně namítat nesprávnost závěru odvolacího soudu, že požadavek reálnosti smlouvy o půjčce v daném případě nebyl splněn.
Žalobkyně sice dovoláním napadá i nákladový výrok rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k němu však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesla.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu