ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3288.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3288/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a/ A. J. , zastoupené Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Slezská 2232/144, b/ L. N. , c/ M. K. , zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem Beroun, Seydlovo náměstí 30/6, a d/ J. W. , zastoupené Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Slezská 144, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 75/48, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 249/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, č. j. 54 Co 167/2015-830, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c/ na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jindřicha Peloucha, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a/, b/ a d/ a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 4. 2009, č. j. 18 C 249/2006-335, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2009, č. j. 18 C 249/2006-372, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, č. j. 51 Co 396/2010-435, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyním a/, b/ a c/ k ruce společné a nerozdílné částku 236.391 Kč a žalobkyni d/ částku 478.798 Kč (představujících kapitalizované úroky z prodlení za pozdní úhradu částek uložených žalovanému k zaplacení v jiném soudním řízení). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 9. 2010. Žalovaný v průběhu tohoto řízení v rámci své procesní obrany uplatnil k započtení na žalované pohledávky svou pohledávku z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že Okresní soud v Kutné Hoře k návrhu žalobkyň usnesením ze dne 2. 6. 1998, č. j. 4 C 119/98-20, nařídil předběžné opatření zakazující mu blíže specifikované nemovitosti, jejichž je spoluvlastníkem, prodat, darovat či jinak zcizit a jakkoli s nimi nakládat. V důsledku toho mu vzniká škoda v podobě ušlého zisku z pronájmu nemovitostí. Soudy dovodily, že k zániku žalovaných pohledávek nemohlo dojít započtením pohledávky žalovaného, která v době, kdy žalovaný učinil právní úkon směřující k započtení, neexistovala; započítávaná pohledávka neexistovala ani k datu rozhodování soudu, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro eventuální vznik nároku žalovaného na náhradu škody vůči žalobkyním - navrhovatelkám předběžného opatření (ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98 nebylo meritorně rozhodnuto a ani nebylo zrušeno nařízené předběžné opatření).
Žalovaný podal dne 1. 11. 2012 žalobu na obnovu řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 249/2006. V ní uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 4. 2012, č. j. 4 C 119/98-1177, ve spojení s rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č. j. 4 C 119/98-1235, byla zamítnuta žaloba žalobkyň a/ J. W., b/ A. J., c/ L. O. a d/ M. K. na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí (blíže specifikovaných) uzavřené mezi žalovanými, tj. mezi ním a RKT-Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem Praha 4, Na Dědinách 869/8; zamítnuta byla i žaloba na určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika a že právo hospodařit s nimi má RKT-Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem Praha 4, Na Dědinách 869/8. Rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Co 348/2012. V důsledku toho, že žalobě nebylo vyhověno, nařízené předběžné opatření zaniklo (§77 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a žalobkyním (navrhovatelkám předběžného opatření) vznikla povinnost nahradit škodu, která mu byla způsobena předběžným opatřením (§77a odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný má za to, že tu jsou nové skutečnosti a důkazy, jež v době rozhodování soudu v řízení, jehož obnovy se domáhá, objektivně neexistovaly a nastaly až po jeho pravomocném skončení, takže je nemohl v původním řízení bez své viny použít, přičemž pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 20. 1. 2015, č. j. 18 C 249/2006-799, zamítl žalobu, jíž se žalovaný domáhal obnovy řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 249/2006 (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni a/ na náhradě nákladů řízení k rukám její právní zástupkyně částku 4.500 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.), ve vztahu mezi žalobkyní b/ a žalovaným rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni c/ na náhradě nákladů řízení částku 4.356 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni d/ na náhradě nákladů řízení 4.500 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok V.) a žalovanému uložil zaplatit státu náhradu nákladů řízení, jejíž výši si vyhradil stanovit v samostatném usnesení (výrok VI.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 54 Co 167/2015-830, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a VI., ve výroku IV. je změnil jen ve výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku potvrdil, ve výrocích II. a V. je zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní c/ a žalovaným. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v posuzovaném případě nejsou dány důvody pro obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř., neboť žalovaný považuje za důvod obnovy řízení skutečnosti, které v době rozhodování soudu objektivně neexistovaly a nastaly až po pravomocném skončení řízení v této věci (o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyněmi a/ a d/ bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 2016, č. j. 18 C 249/2006-876, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 6. 2016, č. j. 54 Co 199/2016-893).
Žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „odvolací soud se dílčím způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a konkrétní problematika dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena“. Namítá, že „usnesení odvolacího soudu je v rozporu s druhou právní větou výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, č. j. III. ÚS 3199/12-1, podle níž ryze formalistický postup odvolacího soudu při přezkumné činnosti v rámci dokazování (§213 o. s. ř.) vede ve svém důsledku k odepření spravedlnosti a porušení základního práva účastníka na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy“. Žalovaný správnost právního posouzení odvolacím soudem zpochybňuje argumentací, že „důvody pro požadavek na náhradu škody existovaly již v průběhu řízení před Okresním soudem v Kutné Hoře, protože byl předběžným opatřením omezen v právu spoluvlastníka nakládat s nemovitostmi“…. avšak soud v řízení, jehož obnovy se domáhá, k tomuto „přes řádně provedený zápočet vzájemných pohledávek nepřihlédnul, protože by si jinak musel učinit vlastní závěr o důvodnosti či nedůvodnosti zmíněné žaloby vedené před Okresním soudem v Kutné Hoře, k čemuž nebyl kompetentní, protože by zasahoval do pravomoci jiného soudu.“ … a změna nastala až zamítnutím žaloby Okresním soudem v Kutné Hoře. Má za to, že hmotné právo, které v původním řízení existovalo, avšak nebylo je možno zjistit, bylo zjistitelné až po pravomocném skončení věci v důsledku pravomocného rozhodnutí v jiném řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Výklad ustanovení §228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze (srov. např. usnesení ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004). Skutečnosti nebo důkazy mohou být podle §228 odst. 1 o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník - přestože v době původního řízení objektivně existovaly - nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní. Důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti a důkazy, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení. Se zřetelem k ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. musí jít vždy o skutečnost, jež nastala do doby vyhlášení rozsudku, protože jen k takové mohl soud přihlížet v původním řízení. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007, a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1156/2009).
Závěr odvolacího soudu o neexistenci důvodu k obnově řízení je v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Odkazy žalovaného na rozhodnutí označená v dovolání, s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu, jsou nepřiléhavá. Žalobu na obnovu řízení žalovaný opírá o zánik předběžného opatření nařízeného v jiné věci ve smyslu §77 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a s ním spojený vznik jeho práva na náhradu škody způsobené mu nařízením předběžného opatření (§77a odst. 1 o. s. ř.), k nimž došlo až po pravomocném skončení řízení, o jehož obnovu jde. Odvolací soud tak své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení správně založil na závěru, že skutečnosti, v nichž žalovaný spatřuje důvod obnovy, nastaly až poté, co původní řízení pravomocně skončilo, a že tedy v době původního řízení objektivně neexistovaly. V posuzovaném případě důvodem obnovy nemohla být pozdější rozhodnutí vydaná až po skončení původního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98. Jde totiž o rozhodnutí, v nichž nebyla řešena žádná předběžná otázka, jejíž zodpovězení by bylo rozhodné pro výsledek původního řízení v dané věci. Předmětem původního řízení byl nárok na peněžité plnění, kdežto předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře bylo určení práva z jiného závazkového vztahu; nebylo v něm jednáno o pohledávce, kterou žalovaný namítl k započtení vůči žalobou uplatněným pohledávkám v původním řízení, a ani okruh účastníků v uvedených řízeních nebyl totožný. Žalovaný spojuje důvod obnovy pouze s tou skutečností, že v důsledku pozdějšího žalobu zamítajícího rozhodnutí zaniklo nařízené předběžného opatření, s nímž spojuje právo na náhradu škody. Okolnost, že v původním řízení nebyl úspěšný s námitkou započtení pohledávky z náhrady škody, která neexistovala a vznikla až po skončení původního řízení, nezakládá důvod obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Důvody, o něž žalovaný opírá požadavek na obnovu řízení, nenaplňují ani podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy účastník řízení řádně splnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 o. s. ř.), avšak jím navržený důkaz (který může pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci) nemohl být v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a o. s. ř. před odvolacím soudem proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy.
Protože z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyním vzniklo právo na jejich náhradu proti žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně c/ účelně vynaložila náklady představující odměnu za sepis vyjádření k dovolání advokátem. Výše mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §6, §7 bodu 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 1.500 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 378 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně a/, b/ a d/ podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevynaložily.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně c/ podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu