ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5681.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5681/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně KERAMIKA - POKER s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Křeslická 1507, identifikační číslo 264 34 083, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem ve Štětí, Kostelní 172, proti žalované S.D.C. investment a. s. , se sídlem v Praze 1, V Jámě 5/699, identifikační číslo 492 40 498, zastoupené JUDr. Vladimírem Pelcem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/5, o zaplacení 156.581,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 109/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2016, č. j. 14 Co 135/2016-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Líbala, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2016, č. j. 14 Co 135/2016-151, potvrdil rozsudek ze dne 5. října 2015, č. j. 40 C 109/2011-111, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 156.581,20 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 2. 10. 2008 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl. Má za to, že žalovaná nevystihla podstatu rozhodnutí odvolacího soudu, které není založeno na rozlišení smlouvy kupní a smlouvy o dílo.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalovaná z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ . Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně kvalifikoval právní vztah účastníků. Prosazuje, že účastnice neuzavřely kupní smlouvu, nýbrž smlouvu o dílo. S četnými odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 596/2004, a jiné) žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil vůli smluvních stran v okamžiku uzavření smlouvy, resp. pominul, že žalobkyně jí nejen, že dodala dlažbu (platba za předmětnou dlažbu je předmětem řízení), nýbrž pro ni rovněž zajišťovala pokládku dlažby a další stavební práce v domě čp. 146 v P., který žalovaná vlastní.
Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalobkyně žalované (právnické osobě) na základě ústní smlouvy dodala a vyfakturovala vybrané zboží, mimo jiné i dlažbu Salcis, avšak pokládku dlažby (jakož i další stavební práce) prováděla podle ujednání pro fyzickou osobu (M. N., předsedkyni představenstva žalované, která v domě čp. 146 v P. bydlí); jí pak také provedené práce vyfakturovala. Na podkladě těchto zjištění uzavřel, že žalovaná v řízení neprokázala, že by s žalobkyní uzavřela smlouvu o dílo. Uzavřeny byly dvě samostatné smlouvy; kupní smlouvu uzavřely účastnice řízení a smlouvu o provedení prací uzavřela žalobkyně s M. N. coby fyzickou osobou.
Závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastnic řízení byl založen kupní smlouvou, zpochybnila žalovaná procesně neregulérním způsobem, tj. prosazováním vlastní skutkové verze (že dodávka dlažby představovala pouze dílčí část díla spočívajícího v provedení vnitřních stavebních úprav provozovny žalované, v pokládce dlažeb a obkladů, zhotovení koupelen a venkovní terasy, které si žalovaná u žalobkyně objednala). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem; skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario )
Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v řízení, v němž žalobkyně žaluje žalovanou o zaplacení kupní ceny za dodanou dlažbu, nelze uplatňovat námitky související s případnou odpovědností žalobkyně za vady díla, které zhotovila pro M. N., byť je tato osoba předsedkyní představenstva žalované a obě smlouvy spolu souvisely (žalovaná dlažbu zakoupila proto, aby mohla být použita při provádění prací objednaných M. N. – fyzickou osobou, která je předsedkyní jejího představenstva); jedná se o dva samostatné právní vztahy odlišných subjektů.
Zbylé výhrady vůči postupu soudů obou stupňů (soud prvního stupně zástupci žalované podal nesprávnou informaci o odročení jednání a odvolací soud tento nedostatek „ naprosto opominul “) ani výtka, že napadené rozhodnutí není odůvodněno v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř.), k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalovaná jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (tento předpoklad naplněn není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014)
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu