ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1004.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1004/2017 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. 9. 2017 dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 14 To 31/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 104/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 1 T 104/2016, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
od srpna roku 2015 do 4. 3. 2016 v obci Č., v místě společného bydliště se svojí manželkou Z. S., a jejich dětmi XX a XY – v přesně nezjištěných dnech, v nepravidelných intervalech, od října roku 2015 se intervaly mezi jednotlivými útoky zkrátily na četnost jednou za týden a od listopadu roku 2015 byly téměř každodenní – opakovaně, fyzickými újmami, hrubým a bezcitným jednáním napadal svoji manželku Z. S. tím způsobem, že na ni křičel, často ji nedůvodně obviňoval z manželské nevěry a její přiznání si vynucoval bitím pěstmi či fackami do hlavy, obličeje a vlasové části hlavy, bil do rukou, paží, ramen a horní poloviny těla, kopal do ní, kroutil jí prsty na rukou, strkal ji na nábytek, povaloval ji na zem, tahal ji za vlasy, až jí opakovaně z hlavy vytrhl trsy vlasů, ušní boltec jí poškodil tak, že došlo k jeho deformaci, v mnoha případech jí způsobil modřiny a podlitiny v obličeji, na hlavě i různých částech těla, s následnými bolestivými stavy, několikrát ji i rdousil, kontroloval, s kým se stýká, kontroloval její mobilní telefon, e-mail, facebook, kontroloval, kdy a kam jezdí motorovým vozidlem, prohlížej její peněženku, účtenky, zakazoval jí stýkat se s jejími kamarádkami, omezoval ji v kontaktu s příbuznými, psychicky jí ubližoval tím, že ji urážel, ponižoval, říkal jí, že je „kurva, píča, svině“ a tak činil i před jejich nezletilými dětmi, kritizoval její vzhled, že je vychrtlá, že je troska, kritizoval její činnost v domácnosti, vaření, úklid, vyhrožoval jí zabitím, zmlácením, rozbitím huby a tím, že ji připraví o děti, někdy jí zakazoval chodit ven z domu, jindy ji z domu vyhodil a zamkl, zejména v noci, když musela být v nedostatečném oblečení v chladném počasí venku, zamykal ji ve stodole ve tmě, citově ji vydíral tím, že se zabije, že skočí pod vlak nebo nepřijde domů, přičemž Z. S. měla z jeho jednání strach, bále se jej, trpěla poruchami spánku, zhubla 35 kg, zhoršil se i její celkový zdravotní stav a musela i vyhledat odbornou pomoc.
Za to byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Z. S. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 1 T 104/2016, podali obviněný a poškozená Z. S. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 14 To 31/2017, tak, že z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku, jímž byla poškozená odkázána se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu, kdy uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené částku 20.000 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 14 To 31/2017, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ani jiného trestného činu. Podle jeho mínění v řízení nebylo prokázáno, že by se vůči poškozené dopustil hrubšího jednání, zdůraznil, že poškozená ani nevykazovala žádná zranění, se kterými by se musela dostavit k lékaři. Zranění ušního boltce poškozené pak vysvětlil jejím pádem a následným úderem o stojan na kola u prodejny, ve které byla v té době zaměstnána. Připouští, že dal poškozené v době manželství několikrát facku a dvakrát ji vyhodil z domu, je však přesvědčen, že takové jeho jednání nedosahuje odpovědnosti trestněprávní. Obviněný je toho názoru, že provedenými důkazy nebylo jednoznačně prokázáno, že by jeho jednání vůči poškozené dosahovalo takové intenzity, aby je bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu souzeného trestného činu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 342/2011 s tím, že i v jeho vztahu s poškozenou šlo o vzájemné napadání a manželské hádky, které často vyvolala i sama poškozená.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. V tomto vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Obviněný svými dovolacími námitkami v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a se kterými se soudy dříve činné ve věci správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Odkázal přitom na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento soud přesvědčivě, logicky a věcně správně vysvětlil, že bylo provedeno dostatečné množství důkazů, které postačují pro objektivní závěr o vině obviněného. S tímto stanoviskem krajského soudu se státní zástupce plně ztotožnil a má za to, že o skutkovém stavu neexistují žádné pochybnosti. Přisvědčil odvolacímu soudu také stran právní kvalifikace posuzovaného jednání obviněného i jeho výkladu o prokázané existenci všech zákonných znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a tvoří i obsah odvolání podaného proti rozsudku nalézacího soudu. Soudy obou stupňů se jimi zabývaly a s jejich obsahem a argumentací se náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Nadto podstatná část dovolacích námitek obviněného primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Jedná se o námitky, v rámci nichž zpochybňuje skutková zjištění, pokud tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno jeho hrubší jednání vůči poškozené. Těmito námitkami však obviněný vznáší výhrady výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu, jímž soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Jde tak o námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, kterými se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Z posuzované trestné činnosti je usvědčován nejen výpovědí poškozené Z. S., která jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem velmi detailně popsala jejich soužití i gradaci násilného jednání obviněného k ní, ale i výpověďmi dalších svědků (V. K., nezl. XX, D. H., V. V., M. H., H. B., J. V.) kteří dosvědčili, jak poškozená v inkriminované době vypadala, jak často mívala modřiny, podlitiny, vytrhané vlasy, jak výrazně zhubla apod. Dvě spolupracovnice poškozené dokonce samy kontaktovaly linku bezpečí, kde jim však bylo sděleno, že se na ně v tomto případě musí obrátit sama poškozená. Na základě mnoha svědeckých výpovědí, které jsou v souladu s výpovědí poškozené, lze zcela jednoznačně dojít k závěru o stupňujícím se jednání obviněného vůči poškozené, kdy útoky obviněného se vyznačovaly velkou hrubostí, brutalitou, pro poškozenou byly velmi bolestivé a způsobovaly poškozené nejen objektivní poruchu na zdraví, ale také fyzickou a psychickou bolest. Skutková zjištění mají oporu i v lékařských zprávách MUDr. Jany Hruškové a MUDr. Věry Kaplanové, jakož i v závěrech znaleckého posudku z oboru psychologie, odvětví školství a kultury, vypracovaného PhDr. Janou Mervartovou, jímž byla posouzena osobnost poškozené. Podle těchto závěrů je poškozená Z. S. schopna nezkresleně vnímat realitu, popsat ji a reprodukovat ji, nebyla konstatována schopnost konfabulovat. Je tak zřejmé, že všechny provedené důkazy zcela jasně prokazují správnost učiněných skutkových zjištění, jakož i míru a intenzitu jednání obviněného vůči poškozené.
Rozhodující soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto hodnocením plně ztotožnil.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno formálně podřadit pouze námitku obviněného, podle které jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ani jiného trestného činu, byť námitka je pouze deklarována. Avšak není konkrétně odůvodněna.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel páchá takový čin po delší dobu.
Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1942 s.). Není přitom nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem. Použití fyzického násilí může mít v každém konkrétním případě vliv na posouzení společenské škodlivosti daného jednání z hlediska splnění podmínek pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených, popř. i na právní závěr o možném souběhu více trestných činů. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je třeba vázat k jednání pachatele jako celku, neboť jednotlivé dílčí akty takového jednání, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za kterých k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. (R 20/1960, R 11/1984, R 20/1984-I, R 20/2006).
Daný trestný čin je trestným činem trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2014, sp.zn. 15 Tdo 887/2014). Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu.
K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby „týrání po delší dobu“ se musí podle konstantní soudní judikatury jednat o dobu trvání řádově v měsících, přičemž čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat.
V případě posuzované věci bylo v průběhu řízení bez pochybností prokázáno, že obviněný se ve vztahu k poškozené dopouštěl opakovaně naprosto hrubého a necitelného jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž poškozená vnímala toto jeho jednání velmi úkorně, měla z obviněného strach, byla neustále ve stresu a v depresi, výrazně zhubla, výrazně jí kleslo sebevědomí a bála se toho, co ještě dalšího může od obviněného očekávat a za jakou hranici je schopen zajít. Zcela nepochybně se tak nejednalo o běžné vzájemné partnerské rozpory, jak tvrdí obviněný. V tomto případě byla jasně vymezena role obviněného jako agresora a role oběti na straně poškozené, která nebyla schopna se agresivnímu chování obviněného účinně bránit a bez jakýchkoliv pochybností musela chování obviněného pociťovat jako těžké příkoří.
Dané chování obviněného vůči poškozené bylo přitom velmi časté, intenzivní a trvalo déle než půl roku, přičemž brutalita, intenzita a četnost se postupně zvyšovaly, čímž jednoznačně naplnil také kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011, je třeba označit za zcela nepříhodný, neboť citované rozhodnutí řeší případ ojedinělého fyzického napadání, které nebylo hrubé či surové a nedošlo tak k naplnění znaku trvalosti.
V posuzované věci obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním vyznačujícím se po delší dobu trvajícím protrahovaným násilím, surovým a ponižujícím zacházením, zcela naplnil zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. 9. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
XX *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.
XY *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.