ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1113.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1113/2017 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2017 o dovolání obviněného Ing. P. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 2 To 35/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 46 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 46 T 5/2016, byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ v úmyslu získat finanční prostředky na vlastní obchodní činnost, uzavřel dne 18. 3. 2008 jako dlužník Smlouvu o půjčce s Ing. M. Ř., bytem V., B., jako věřitelem, jejímž předmětem bylo zapůjčení finančních prostředků ve výši 5.000.000 Kč na krytí mezinárodního obchodního případu, které věřitel dne 19. 3. 2008 dle žádosti obviněného zaslal na depozitní účet advokáta JUDr. Lubomíra Holby se sídlem Osvoboditelů 91, Zlín, vedený u UniCredit Bank ve Zlíně, přičemž nabídl Ing. M. Ř. odměnu ve výši 975.000 Kč z obchodního případu, který popsal jako obchod se speciálními kovy mezi ruským dodavatelem a německým odběratelem, kdy finanční prostředky včetně odměny měl vrátit do 15. 7. 2008, a to za situace, kdy si musel být vědom toho, že danou půjčku včetně příslušenství nemusí být schopen ve sjednaném termínu vrátit, když v době uzavření smlouvy o půjčce neměl k dispozici žádné reálné konkrétní podmínky jím prezentovaného obchodu (subjekty, lhůty, částky apod.), v termínu splatnosti peníze nevrátil, když tyto finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, neboť dne 29. 4. 2008 ve Švýcarsku v Curychu uzavřel Dohodu, týkající se zvláštní správy účtů a depotů cenných papírů, kdy u Banky del Gottardo si otevřel účet a depot cenných papírů a téhož dne udělil plnou moc investiční skupině Luchsinger & Partner Wirtschaftsberatung k disponování s finančními prostředky, které pocházely z předmětné půjčky a byly na účet Banka del Gottardo převedeny z depozitního účtu JUDr. Lubomíra Holby dne 12. 5. 2008 a připsány na tento účet dne 13. 5. 2008, kdy následně ve dnech 16. 5. 2008, 27. 5. 2008, 18. 6. 2008 a 25. 6. 2008 došlo k převodu těchto finančních prostředků, přepočtených na EURA na účet Shares master fund za účelem emise cenných papírů a aby vyvolal důvěru u svého věřitele v úmyslu oddálit odhalení své činnosti, že probíhá vše tak, jak deklaroval, dne 28. 8. 2008 uzavřel s Ing. M. Ř. Dodatek č. 1 ke Smlouvě o půjčce ze dne 18. 3. 2008, jímž se zavázal vrátit půjčku včetně odměny v celkové výši 8.160.000 Kč do 10. 4. 2009, přičemž odměna ve výši 3.160.000 Kč měla být splacena ve třech splátkách a to dne 10. 10. 2008 ve výši 1.580.000 Kč, dne 10. 1. 2009 ve výši 750.000 Kč, dne 10. 4. 2009 ve výši 830.000 Kč, přičemž na účet věřitele uhradil jako splátku odměny dne 8. 10. 2008 částku 65.000 EUR, tj. dle kurzu k tomuto datu 1.595.750 Kč a následně dne 19. 12. 2008 uzavřel Dodatek č. 2 ke Smlouvě o půjčce ze dne 18. 3. 2008 s tím, že zbývající odměna bude splacena dne 10. 2. 2009 ve výši 1.000.000 Kč a dne 10. 4. 2009 ve výši 580.000 Kč, což nesplnil a způsobil tak Ing. M. Ř. škodu ve výši nejméně 5.000.000 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. P. S. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. M. Ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 46 T 5/2016, podal obviněný Ing. P. S. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 2 To 35/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 r. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Ing. P. S. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 2 To 35/2017, podal obviněný Ing. P. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že se neztotožňuje se závěry soudů obou stupňů o tom, že naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podvodu. Při hodnocení skutkového děje soudy obou stupňů nevzaly v úvahu obhajobu obviněného a nevzaly v úvahu ani jiné pro rozhodnutí soudu významné skutečnosti. Vyžaduje, aby dovolací soud zasáhnul do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně, neboť jejich závěry jsou v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Soudy hodnotí vztah mezi obviněným a poškozeným jak občanskoprávní vztah půjčky, tedy že se v tomto vztahu jednalo pouze o půjčení peněz, přitom pominuly, že ve smlouvě není uvedena bližší specifikace účelu půjčky. Obviněný byl tedy oprávněn půjčenou částku použít k jakékoliv mezinárodní transakci. Dále zdůrazňuje, že v článku 3 smlouvy byla sjednána odměna věřitele ve výši 5 % měsíčně z půjčené částky, což znamená, že roční odměna činila 60 % z půjčené částky. Z tohoto vyplývá, že se nejednalo o klasickou půjčku, i když listina byla takto nazvána, ale jednalo se o investici poškozeného, který si musel být vědom, že každá investice může selhat. Soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav nesprávně hmotněprávně zhodnotily, neboť ze strany poškozeného by se mohlo jednat o trestný čin lichvy podle §218 tr. zákoníku, jehož obětí byl právě obviněný. Z hlediska civilního práva byla smlouva o půjčce bez pochyby neplatná, a to pro evidentní rozpor s dobrými mravy z důvodu sjednaného úroku ve výši 60 % ročně. Zmiňuje nutnost aplikace subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Namítá, že případná škoda, která se skládá z tzv. skutečné škody a ušlého zisku, nemohla být vypočítávána z částky, která měla být vrácena, neboť takový právní úkon by byl protiprávní a jednalo by se ze strany poškozeného o bezdůvodné obohacení. Případná škoda mohla být počítána pouze z částky, která byla reálně předána a nebyla vrácena. Tomu odpovídá i ustálená judikatura, podle níž u trestného činu podvodu platí, že při určování výše škody způsobené na cizím majetku je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věcí, nikoliv z výše dohodnuté částky. Předány přitom byly peněžní prostředky ve výši 5.000.000 Kč a vráceno bylo obviněným celkem 1.580.000 Kč. Celková škoda, kterou by mohl brát soud za prokázanou, mohla být maximálně ve výši 3.420.000 Kč. Z hlediska hmotněprávního totiž nelze považovat za škodu plnění pocházející z neplatné smlouvy. Z pohledu trestního práva proto připadá v úvahu nejvýše právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, neboť nelze hovořit o škodě velkého rozsahu, ale nejvýše o značné škodě podle §238 odst. 1 tr. zákoníku. Dále namítá, že předmětná smlouva byla svou povahou smlouvou odvážnou, tedy takovou, u kterých je zisk podmíněn existencí okolností, o nichž není smluvním stranám známo, zda a kdy nastanou. Poškozený byl nadto v době uzavření smlouvy podnikatelem a musel si být vědom takového charakteru smlouvy. Z citovaného ustanovení smlouvy o půjčce tedy vyplývá, že obviněný byl oprávněn použít poskytnuté prostředky k jakémukoliv mezinárodnímu obchodnímu případu a vzhledem ke sjednané odměně se jednalo nikoliv o půjčku, ale o investici poškozeného, kterou měl obviněný zhodnotit.
Soudy obou stupňů dále obviněnému vytýkaly, že nepravdivě popsal poškozenému obchodní případ a zatajil mu skutečnosti významné pro rozhodnutí o poskytnutí půjčky. Namítá, že se skutečně jednalo o obchodní případ a že důvodně očekával, že tento obchod úspěšně proběhne a že bude moci dostát svým závazkům vůči poškozenému. Dále je mu soudy vytýkáno, že finanční prostředky použil pro svou potřebu jiným než ve smlouvě dohodnutým způsobem. Obviněný použil finanční prostředky s cílem získat další finanční prostředky k dokončení obchodního případu a k získání finančních prostředků v takové výši, aby mohl poškozenému celou předmětnou finanční částku vrátit. Soudy dále obviněnému vytkly, že uzavřel dodatky ke smlouvě s cílem oklamat poškozeného, zatajit tak nekalou činnost a oddálit její odhalení. Naopak snahou obviněného bylo v rámci slušných vztahů sdělit poškozenému, že peněžní prostředky budou vráceny později, a proto byly sjednány nové lhůty. Obviněný byl při uzavírání dodatků přesvědčen, že lhůty uvedeny v dodatcích dodrženy budou a že se podaří předmětný obchodní případ dotáhnout do zdárného konce.
Soudy kvalifikují jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Tato navrhovaná kvalifikace zahrnuje úmysl obviněného podvést poškozeného Ing. Ř., tedy půjčit si od něj peníze s úmyslem, že mu finanční prostředky nevrátí. Jak vyplývá z výše uvedených údajů a také z dohody o půjčce, půjčka byla určena na realizaci blíže neurčeného mezinárodního obchodního případu. Obviněný celou poskytnutou finanční částku použil na realizaci obchodního případu, jak se také vůči poškozenému zavázal. V žádném případě nejednal v úmyslu, že finanční prostředky poškozenému nevrátí. Naopak učinil vše proto, aby finanční prostředky vrátit mohl. Nakonec také část půjčených finančních prostředků vrátil. Zbytek finančních prostředků a sjednanou odměnu nemohl poškozenému vrátit, a to z důvodů, které sám nezapříčinil, ani nemohl některé momenty obchodního případu ovlivnit takovým způsobem, aby mohl dostát svému závazku. V době uzavření smlouvy měl upřímný úmysl a představu, že poškozenému vrátí nejen celou půjčenou částku, ale také sjednanou odměnu. Pokud k tomu nedošlo, bylo to pouze z důvodů nezapříčiněných obviněným. Jedná se tedy o vznik překážek, které bránily splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření smlouvy o půjčce ani předvídat, když jinak byl schopen závazek splnit. Z těchto skutečností vyplývá, že nebyl splněn základní předpoklad pro trestnost jednání z hlediska naplnění znaků zavinění. U trestného činu podvodu totiž platí, že úmysl musí existovat již v době uzavření smlouvy. Tato skutečnost musí být v trestním řízení prokázána. Naopak platí, že jestliže překážky bránící splnění závazku vznikly až po uzavření smlouvy a nemohl je v době uzavření smlouvy ani předvídat, nelze jeho jednání považovat za trestný čin podvodu. Soudy pominuly, že i sám obviněný vložil do obchodního případu své finanční prostředky a utrpěl ztrátu těchto svých prostředků. Pokud by jednal v podvodném úmyslu, jak soudy obou stupňů dovozují, jistě by do takového obchodu nevkládal své osobní prostředky. Obviněný tedy nemohl naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Závěrem namítl, že vzhledem k osobě obviněného a k okolnostem celého případu se mu jeví uložený trest jako zjevně nepřiměřený.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 2 To 35/2017 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný dále navrhl, aby výkon uloženého trestu odnětí svobody byl odložen do pravomocného skončení dovolacího řízení.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. P. S.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl obviněný právně relevantní námitku, když uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudů o tom, že naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podvodu. V době uzavření smlouvy měl totiž upřímný úmysl a představu, že poškozenému vrátí nejen celou půjčenou částku, ale také sjednanou odměnu. Pokud k tomu nedošlo, bylo to pouze z důvodů nezapříčiněných obviněným. Z těchto skutečností vyplývá, že nebyl splněn základní předpoklad pro trestnost jednání z hlediska naplnění znaků zavinění a obviněný tak nemohl naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu.
Nejvyšší soud uvádí, že trestné jednání obviněného v projednávaném případě spočívalo v tom, že při uzavírání smlouvy o půjčce uvedl poškozeného v omyl o základních skutečnostech důležitých pro jeho rozhodnutí poskytnout půjčku, když tomuto poskytl informace o údajném obchodu, přičemž zatajil podstatné skutečnosti, když v případě znalosti pravdivých údajů by k uzavření příslušné smlouvy nedošlo. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Za nepravdivé lze obecně považovat takové údaje, jejichž obsah neodpovídá skutečnému stavu. V daném případě lze posoudit jednání obviněného jako uvedení v omyl, kdy nejen že uváděl nepravdivé údaje, např. prezentaci zapojení švýcarské banky do bankovního obchodu apod., ale také zamlčel podstatné údaje o reálných podrobnostech obchodu. Obviněný nepochybně s ohledem na jeho rozumové schopnosti, vzdělání a dlouhodobou zkušenost v ekonomické oblasti věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zákona a s tímto i v rozsahu možného následku byl minimálně srozuměn, což lze dovodit již z prvotního jednání obviněného, když v době uzavření smlouvy si musel být vědom, že danou půjčku včetně příslušenství nemusí být schopen ve sjednaném termínu vrátit, neboť neznal přesné podmínky obchodu, platební podmínky, zboží nikdy neviděl a neznal ani konkrétní datum doručení zboží. Měl pouze nepodložená tvrzení, což ovšem poškozenému nesdělil, ale naopak aktivně vytvářel zdání o výhodnosti daného obchodu. Toto jednání nepřímo potvrzuje i následné jednání obviněného, když finanční prostředky nevrátil poškozenému, ale dále s nimi nakládal. Provedeným dokazováním bylo totiž jednoznačně prokázáno, že obviněný prezentoval poškozenému, že jde o obchod se speciálními kovy mezi ruským dodavatelem a německým odběratelem, k jehož realizaci potřeboval finanční prostředky, k jejichž získání vyvolal u poškozeného dojem o reálnosti daného obchodu, přičemž půjčené peníze použil k jinému účelu. Přestože nelze vyloučit verzi obviněného, že existovala hypotetická představa o prvotním obchodu, lze jednoznačně uzavřít, že obviněný neměl k dispozici žádnou reálnou fakticky podloženou možnost splnit své závazky, tedy vrátit zapůjčenou částku včetně smluveného příslušenství v konkrétních termínech, jelikož měl pouze hypotetickou představu možného obchodu, když této skutečnosti si musel být s ohledem na jím prezentovanou dlouhodobou obchodní zkušenost vědom. Naopak poskytoval poškozenému údaje, které byly zjevně v rozporu s realitou, čímž jednoznačně uvedl poškozeného v omyl a naplnil tak skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Dále obviněný namítl, že případná škoda nemohla být vypočítávána z částky, která měla být vrácena, neboť takový právní úkon by byl protiprávní a jednalo by se ze strany poškozeného o bezdůvodné obohacení. Případná škoda mohla být počítána pouze z částky, která byla reálně předána a nebyla vrácena. Předány přitom byly peněžní prostředky ve výši 5.000.000 Kč a vráceno bylo obviněným celkem 1.580.000 Kč. Celková škoda, kterou by mohl brát soud za prokázanou, mohla být maximálně ve výši 3.420.000 Kč. Z pohledu trestního práva proto připadá v úvahu nejvýše právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, neboť nelze hovořit o škodě velkého rozsahu, ale nejvýše o značné škodě podle §238 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k této námitce stručně uvádí, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikla škoda představující částku 5.000.000 Kč. Za škodu ve smyslu konkrétního trestného činu je nutno považovat celou vylákanou částku, když následné plnění, prezentované jako částečná úhrada odměny za půjčku, bylo provedeno až po uplynutí termínu splatnosti v souvislosti s další snahou obviněného udržet zájem poškozeného a oddálit odhalení jeho činnosti.
Obviněný dále namítl, že z citovaného ustanovení smlouvy o půjčce vyplývá, že byl oprávněn použít poskytnuté prostředky k jakémukoliv mezinárodnímu obchodnímu případu a vzhledem ke sjednané odměně se jednalo nikoliv o půjčku, ale o investici poškozeného, kterou měl obviněný zhodnotit. Zdůraznil, že v článku 3 smlouvy byla sjednána odměna věřitele ve výši 5 % měsíčně z půjčené částky, což znamená, že roční odměna činila 60 % z půjčené částky. Z tohoto vyplývá, že se nejednalo o klasickou půjčku, i když listina byla takto nazvána, ale jednalo se o investici poškozeného, který si musel být vědom, že každá investice může selhat.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že charakter poskytnutých peněz nemá pro skutkové závěry zcela zásadní význam, byť soud má v tomto směru jednoznačně (výpovědí poškozeného a listinnými důkazy, zejména Smlouvou o půjčce) prokázáno, že se jednalo o prostou půjčku a obhajobu obviněného v tomto smyslu lze považovat za vyvrácenou. Jak v případě půjčky, tak případné investice je z hlediska možné trestnosti jednání stěžejní, jakým způsobem byl poškozený informován o okolnostech důležitých pro jeho rozhodnutí poskytnout finanční prostředky, tedy zda tyto nebyly podvodně vylákány. Samotný poškozený ve své výpovědi uvedl, že vše, co šlo, si zkontroloval, například typ transakce, prověřil si JUDr. Holbu a na základě toho peníze odeslal. Dodal, že okolnosti transakce obviněný tajil. Dále upřesnil, že o žádném navýšení částky s ním obviněný nejednal, pouze se s ním bavil o možnosti dalšího obchodu ve větším měřítku, což odmítl. Výpovědí poškozeného Ř. byla jednoznačně vyvrácena obhajoba poškozeného, že se nejednalo o klasickou půjčku, ale o určitou formu investice.
Obviněný namítl, že ve smlouvě není uvedena bližší specifikace účelu půjčky a je pouze uvedeno, že půjčka je poskytnuta za účelem krytí mezinárodního obchodního případu, což jej opravňovalo půjčenou částku použít k jakékoliv mezinárodní transakci. Nejvyšší soud konstatuje, že z výpovědi poškozeného jednoznačně vyplynulo, že jej obviněný požádal o poskytnutí finančních prostředků za účelem realizace obchodu se speciálními kovy, na který neměl obviněný dostatek financí, přesněji uvedl, že pro bezpečnost transakce se tato realizuje přes banku ve Švýcarsku a že nemá dostatek peněz na to, aby obchod zrealizoval, neboť je potřeba nejprve vložit peníze do banky, pak po dodání zboží do skladu ve Švýcarsku měla banka zkontrolovat zboží a provést nákup a následně zboží prodat kupci, který si jej opětovně zkontroluje. Ač tento postup obviněný prezentoval jako standartní formu bankovního obchodu, poskytnuté finanční prostředky obratem použil způsobem odlišným od prezentované verze, když uzavřel smlouvu s investiční společností.
Učiněná skutková zjištění tak umožňují učinit závěr, že se obviněný dopustil trestného jednání tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Není pochyb o tom, že v úmyslu získat finanční prostředky na vlastní obchodní činnost uzavřel s poškozeným smlouvu o půjčce s tím, že finanční prostředky včetně odměny stanovené ve smlouvě mu do přesně stanovené doby vrátí, přičemž v době uzavření smlouvy neměl nijak zajištěnou možnost řádné úhrady. Neznal konkrétní podmínky plánovaného obchodu. Tím, že tuto skutečnost poškozenému zatajil, fakticky poskytl nepravdivé údaje, uvedl jej v omyl o podstatných skutečnostech, důležitých pro jeho rozhodnutí půjčku poskytnout, kdy při znalosti reálných okolností by poškozený své finanční prostředky obviněnému neposkytl.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky vůči výroku trestu. Uložený trest odnětí svobody v trvání pěti let označil za zjevně nepřiměřený. Nejvyšší soud uvádí, že námitka obviněného ohledně nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod speciální dovolací důvod jímž může být zpochybněna správnost výroku o trestu, a to pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, obviněným namítaný, extrémní rozpor. Zjištění soudů mají jasný obsahový základ mimo částečné doznání obviněného především ve výpovědích poškozeného Ing. M. Ř., svědkyň M. T. a R. P., ve spojení s listinnými důkazy, kterými jsou zejména smlouva o půjčce a na tuto navazující listiny, tedy Dodatky č. 1 a 2 ke smlouvě, Dohoda o uznání dluhu, výpisy z účtů a emailová komunikace. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaném dovolání je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Ing. P. S. se svým předmětným jednáním dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Ing. P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 9. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu