ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1243.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1243/2017 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2017 o dovolání obviněného M. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 2 To 18/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 49 T 8/2015 byli obvinění M. Č. a E. D. uznáni vinnými „zločinem“ znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané ve výroku o vině. Obviněný M. Č. byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud současně ohledně obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 11. 2014 č. j. 5 TM 48/2014-159, který nabyl právní moci dne 6. 11. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na předmětný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný E. D. byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku rovněž zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a v neprospěch obviněného M. Č. též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 2 To 18/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. z podnětu všech řádných opravných prostředků napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté oba obviněné nově uznal vinnými jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a dále obviněného M. Č. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a obviněného E. D. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že obvinění
„ 1. dne 10. 10. 2014 v době kolem 23.00 hod. v T., ul. D. s. v prostorách Vazební věznice T., v cele, napadli poškozeného P. J., který byl ve vazební věznici ve výkonu vazby ve věci vedené Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 1 T 84/2014, zejména údery otevřenými dlaněmi přes hlavu a záda, obžalovaný M. Č. navíc údery přesně nezjištěnou kovovou tyčkou do holeně, a opakovaně na poškozeném požadovali provedení orálního pohlavního styku a svůj fyzický útok po jeho odmítnutí stupňovali, přičemž poškozený se jejich požadavku poté podvolil a na toaletě na cele nejprve orálně uspokojil obžalovaného D. a následně i obžalovaného Č., v průběhu dne 11. 10. 2014 po 21.30 hod. opakovaně po poškozeném požadovali provedení orálního pohlavního styku a když poškozený odmítl s tím, že se zabije, dali mu žiletku z jednorázového holícího strojku a řekli mu, ať se podřízne, poté mu obžalovaný Č. nasadil na hlavu igelitový pytel a držel mu jej okolo krku, následně se poškozený po dalších úderech otevřenou dlaní podvolil jejich požadavku na orální pohlavní styk a orálně oba obžalované uspokojil, obžalovaný Č. pak na poškozeném požadoval, aby strpěl i anální sex, což poškozený z obavy z dalšího bití a ponižování učinil, kdy nejprve se o anální styk pokusil na toaletě obžalovaný Č., který zezadu přistoupil k poškozenému, který se musel předklonit a opřít o záchodovou mísu, a polil anální otvor poškozeného vlasovým šampónem a snažil se do poškozeného vniknout penisem, na který si nasadil igelitový sáček, to se mu ale úplně nepodařilo a poté k poškozenému zezadu přistoupil obžalovaný D., který opět anální otvor poškozeného polil vlasovým šampónem a penisem v igelitovém sáčku vnikl do análního otvoru poškozeného, následně byl poškozený obžalovaným Č. vyzván, aby šel k němu do postele, zde mu poškozený rukou stimuloval pohlavní úd a obžalovaný Č. na něm vykonal anální pohlavní styk a dne 12. 10. 2014 po 21.30 hodin poškozeného P. J. opět donutili k opakovanému orálnímu a análnímu sexu a svým jednáním způsobili poškozenému zdravotní újmu spočívající minimálně v povrchových drobných oděrkách na horním rtu vpravo, vlevo nad klíční kostí, vpravo na předloktí a na zápěstí a v oblasti levé lopatky a částečném uvolnění horního řezáku vpravo“ a
„ 2. v průběhu dne 11. 10. 2014 obžalovaný M. Č. poškozenému zakázal o jejich jednání (uvedeném pod bodem 1.) cokoli říct pod pohrůžkou, že dopadne jako vychovatel z Výchovného ústavu v B., kterého měl obžalovaný Č. napadnout, o němž viděl poškozený i reportáž v televizi, a dále poškozenému řekl, že mu roztrhne hubu tyčkou, kterou držel v ruce, čímž v něm vzbudil obavu, že své výhrůžky uskuteční, téhož dne po 21.30 hod. oba obžalovaní začali bít poškozeného otevřenými dlaněmi a pěstmi do hlavy, horní části těla a později do celého těla a donutili jej sníst nedopalky cigaret“.
Za to odvolací soud obviněnému M. Č. uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle ustanovení §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Zároveň ohledně obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 11. 2014 č. j. 5 TM 48/2014-159, který nabyl právní moci dne 6. 11. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na předmětný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný E. D. byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku rovněž zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný M. Č. napadl následně rozsudek odvolacího soudu dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda se skutečně dopustil vůči poškozenému jednání naplňujícího znaky trestných činů znásilnění a vydírání. Má za to, že soudy důkazní řízení realizovaly v rozporu se zásadami spravedlivého procesu do té míry, že dovolací přezkum jejich postupu je v daném případě zcela namístě. Jimi použitá právní kvalifikace neodpovídá skutečnostem vyplývajícím z provedených důkazů. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výpověď poškozeného P. J. nebyla žádným z důkazů zpochybněna. Trvá na tom, že lze objektivně stěží uvěřit tomu, že by se poškozený po dobu tří dnů, kdy na něm mělo být vykonáváno natolik intenzivní násilí, nepokusil přivolat pomoc dozorců. Upozornil na to, že na celách je tísňový hlásič, ke kterému měl poškozený přístup a mohl jej kdykoli použít. Cely byly navíc pravidelně kontrolovány. Úvahu odvolacího soudu, že poškozený tísňový hlásič nepoužil z obavy před možnou odvetou ze strany obviněných, pokládá dovolatel za naprosto nelogickou. Prověřováno nebylo po jeho výtce ani to, zda byl poškozený s obviněnými na cele po celou dobu od 10. 10. do 13. 10. 2014, či zda během této doby nebyli například na vycházce apod. V takovém případě by bylo vyvráceno tvrzení poškozeného, že nemohl jejich jednání nahlásit dříve. Oporu v provedených důkazech pak podle mínění dovolatele nemá ani dílčí skutkový závěr, že poškozeného napadl blíže nezjištěnou kovovou tyčkou, která se přitom na cele vazební věznice nacházet nemohla a také zde nebyla nalezena. Na těle poškozeného pak nebyly zjištěny žádné stopy, které by odpovídaly jím popisované intenzitě násilí, které na něm mělo být vykonáno. Alespoň tedy nebyly objektivizovány lékařskou zprávou, kterou navíc soudy při hodnocení důkazů vůbec nezmínily. Zcela nedůvodně naopak vyšly z křivé výpovědi poškozeného, která podle přesvědčení dovolatele není podpořena žádným dalším relevantním důkazem a jejíž věrohodnost je významně snižována již samotnou osobnostní strukturou poškozeného. Ten je závislý na drogách a cigaretách, pro jejichž získání je schopen učinit cokoli, aniž by to byl následně ochoten připustit. Tyto jeho povahové rysy vyplynuly i ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie, z nějž se mimo jiné podává, že poškozený v minulosti při pobytu ve věznici jevil tendenci manipulativně vymáhat návykové látky, a to i prostřednictvím vydírání a sebepoškozování. Zásadní výhradu vznesl dovolatel vůči způsobu, jakým byla v řízení před soudy provedena výpověď poškozeného coby stěžejní usvědčující důkaz. Poukázal na to, že poškozený vypovídal spontánně pouze v přípravném řízení, nikoli však v hlavním líčení, kdy prohlásil, že na celou událost již nechce myslet a chce, aby byla pouze přečtena jeho výpověď před policejním orgánem. Soud této jeho žádosti i přes námitky obhajoby vyhověl, přestože u poškozeného nebyl dán žádný důvod pro odepření výpovědi. Poškozený pak už pouze odpovídal na doplňující otázky. Podle dovolatele tak zásadní důkaz nebyl proveden v souladu s procesní zásadou bezprostřednosti. Podmínky pro postup podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přitom splněny nebyly. Poškozený navíc de facto výpověď ani neodepřel. Pokud však uvedl, že chce odkázat na svoji výpověď z přípravného řízení, měl ho soud poučit o tom, že zákon takový postup neumožňuje, a místo čtení výpovědi ho měl vyslechnout. To bylo žádoucí zejména z hlediska posouzení věrohodnosti poškozeného a jeho schopnosti vypovídat o prožitých událostech konzistentně. Dovolatel se rovněž domnívá, že v řízení bylo porušeno pravidlo o zachování totožnosti skutku. Poukázal na to, že jeho údajná trestná činnost byla odlišně zasazena do časových souvislostí nejprve v usnesení o zahájení trestního stíhání, poté v podané obžalobě a následně i ve výrocích napadených rozsudků. Soudům se přitom podle jeho názoru nepodařilo spolehlivě objasnit, jakého konkrétního jednání a v jakých dnech se vůči poškozenému dopustil. Pokud vrchní soud k dané námitce uvedl, že v průběhu řízení došlo toliko k časovému upřesnění skutků, s předmětnou námitkou obhajoby se řádně nevypořádal.
Dovolatel je tak stále přesvědčen, že měl být podané obžaloby zproštěn. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 2 To 18/2017 zrušil a poté aby buď sám ve věci rozhodl výrokem podle §265m tr. ř., nebo aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně konstatovala, že obviněný je opřel o námitky známé již z jeho dosavadní obhajoby v průběhu řízení a z jeho odvolání. O tom, že projednávanou trestnou činnost spáchal, však podle jejího poukazu svědčí především výpověď poškozeného J., která nebyla žádným důkazem, a to ani znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpochybněna. Navíc, skutková verze uváděná poškozeným byla podpořena i dalšími usvědčujícími výpověďmi svědků M., K., P. a H. Situaci na cele pak odpovídal i způsob, jakým poškozený trestnou činnost obviněných nakonec oznámil, když se obával jejich výhrůžek, a proto s oznámením váhal po dobu tří dnů od prvního útoku na svoji osobu. Pokud poškozený v hlavním líčení v podstatě odmítl o prožitých událostech znovu vypovídat, lze to podle státní zástupkyně vysvětlit tím, že se snažil předmětné sexuální útoky vytěsnit z paměti. Pak ovšem soudu vskutku nezbylo než postupovat podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a přečíst jeho výpověď učiněnou v řízení přípravném. Tím však právo dovolatele na spravedlivý proces nijak dotčeno nebylo.
Státní zástupkyně se tedy nedomnívá, že by napadené rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo nějakou vadou, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 27. 9. 2017 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněný M. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše uvedených obsahových východisek předmětného důvodu dovolání představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
V posuzované trestní věci však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených podstatných vad řízení netrpí .
Nejvyšší soud předně nespatřuje žádné pochybení v postupu, který zvolil soud prvního stupně v hlavním líčení dne 10. 1. 2017, jestliže poškozeného přes jeho zjevnou neochotu znovu podrobně popisovat detaily svého znásilnění obviněnými nenutil vypovídat a podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přistoupil ke čtení jeho svědecké výpovědi z přípravného řízení. Takto lze postupovat právě v situacích, kdy svědek v hlavním líčení bez oprávnění fakticky odepřel výpověď, přičemž obhájce obviněného měl zároveň možnost zúčastnit se jeho dřívějšího výslechu a klást mu otázky. To se v daném případě stalo (viz protokol na č. l. 306 a násl. spisu). Obhájcům i obviněným bylo navíc umožněno položit poškozenému doplňující dotazy i v hlavním líčení, čehož obhájkyně dovolatele v plné míře a účinně využila (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 606 a násl. spisu). Za daných okolností pak ovšem nelze dovodit, že by v řízení došlo k porušení zásad kontradiktornosti a bezprostřednosti řízení, tím méně pak v míře znamenající porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Kromě toho je namístě zdůraznit, že podrobná výpověď poškozeného učiněná v přípravném řízení byla z pohledu věrohodnosti důsledně analyzována oběma soudy a především se ani zdaleka nejednalo o jediný, osamoceně stojící usvědčující důkaz o vině obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., není patrné, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran způsobu, četnosti a intenzity jeho sexuálně motivovaných útoků vůči poškozenému dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S těmi se již krajský soud vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Jeho úvahám obsaženým na str. 11 a 12 písemného vyhotovení rozsudku není z hlediska principů formální logiky co vytknout. V zásadě totožnou procesní argumentací dovolatele, jakou uplatnil i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, se pak v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Jestliže vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 7 a 8 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tak nezjistil, že by byl v posuzovaném případě skutkový stav zjišťován nezákonně či povrchně a v tomto smyslu vykazovala dovoláním napadená rozhodnutí charakteristiky nepřípustné soudní libovůle.
K dané části dovolání lze tedy shrnout, že obviněný je fakticky založil na výhradách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) jejich skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné právní posouzení stíhaných skutků. Takové procesní (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) námitky však pod hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Tentýž závěr lze vztáhnout i k další procesní výtce obviněného, podle níž v průběhu řízení došlo k porušení pravidla o zachování totožnosti skutku.
Nejvyšší soud k ní pouze pro úplnost uvádí, že tzv. obžalovací zásadu, která se promítá do ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a jejímž prostřednictvím zákon stanoví právě požadavek na zachování totožnosti skutku, soudní praxe i právní nauka nechápou jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a poté i ve výroku rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád, Komentář – díl II, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 1681, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1071/2010). Pro zachování totožnosti skutku postačuje i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi , přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přibýt a některé mohou odpadnout, přičemž soud může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků dokazování. Jestliže v takovém případě nedojde ke shodě mezi jednáním původně uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku alespoň totožnost způsobeného následku. To zároveň platí i naopak.
V dané trestní věci došlo na základě soudem provedeného dokazování k posunu ve skutkových zjištěních oproti podané obžalobě toliko potud, že bylo upřesněno časové vymezení jednotlivých dílčích aktů sexuálního násilí a vydírání obviněných na poškozeném. Se zřetelem ke shora rozvedenému obecnému výkladu je pak evidentní, že k porušení tzv. totožnosti skutku v řízení nedošlo. Skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně byla pouze uvedena do souladu se skutkovým stavem věci zjištěným v hlavním líčení, jak správně konstatoval již vrchní soud.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože v případě obviněného M. Č. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu