ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1248.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1248/2017 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2017 dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 10 To 11/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 1/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 1 T 1/2016, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 1)] a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku [pod bodem 2)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné dny v období od měsíce února roku 2013 do konce měsíce května roku 2014 v domě v obci L., okres Ú. n. O., P. kraj, vždy ve večerních nebo nočních hodinách, si opakovaně lehl do postele k nezletilé XXXXX *), jejíž věk znal a společně s jejími sourozenci ji hlídal, kde proti její vůli za využití fyzické převahy k překonání její snahy jednak si znovu obléct spodní prádlo, které jí stáhnul, a jednak jej od sebe odstrčit a shodit ho z její postele, jí nejméně v šesti případech pro svoje sexuální uspokojení třel penisem v okolí jejího konečníku a nejméně ve čtyřech případech jí při té příležitosti také osahával na obnaženém přirození,
2) v přesně nezjištěné dny v období od měsíce února roku 2013 do konce měsíce května roku 2014 v domě v obci L., okres Ú. n. O., P. kraj, opakovaně poškozené nezletilé XXXXX *), pohrozil, že ji z místa jejího bydliště od její matky odveze někam, kde ji nikdo nenajde, aby ji přiměl, aby jeho vůči ní realizované osahávání a tření penisu v okolí jejího konečníku nikomu neoznámila, kdy z této pohrůžky měla poškozená natolik velký strach, že takové oznámení neučinila až do dne 1. 7. 2015, kdy se svěřila M. V., u které byla na návštěvě, a vše začala šetřit Policie ČR.
Za to byl odsouzen podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §185 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost uhradit nezletilé XXXXX *), zastoupené V. R., nemajetkovou újmu ve výši 80.000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8.05 % ročně od 14. 7. 2016 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého návrhu na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 1 T 1/2016, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 10 To 11/2017, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 10 To 11/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy, přecenily důkazní hodnotu výslechu nezletilé svědkyně a naopak dostatečně nepřihlédly k důkazům svědčícím v jeho prospěch. Zdůraznil, že jediným usvědčujícím důkazem je nevěrohodná výpověď nezletilé poškozené, která vyrůstala ve složitých rodinných poměrech, přičemž nelze podle něj vyloučit, že své neblahé sexuální zkušenosti transformovala do jeho chování. Dodal, že jeho vinu nepotvrzují ani vypracované znalecké posudky a proto nelze jednoznačně uzavřít, že se dopustil zločinu znásilnění, ze kterého je viněn. Stejně tak obviněný rozhodujícím soudům vytýká, že i v případě zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o jeho vině pouze na základě nevěrohodné výpovědi poškozené, proto by ani tímto skutkem neměl být uznán vinným, popř. mělo být jeho jednání kvalifikováno toliko podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z ničeho nelze dovodit, že když poškozené sdělil, aby o tom, co se stalo, nikomu neříkala, že tím myslel přímo na výpověď, kterou by poškozená měla činit v trestním řízení.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (značná část obsahu dovolání je zcela totožná s obsahem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu) a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc podstatná část dovolacích námitek obviněného primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Jedná se o námitky, v rámci kterých obviněný vznáší výhrady proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy nižších stupňů. Takové námitky je však třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, kterými se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na základě zjištěného skutkového stavu věci se zcela ztotožnil se závěrem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů došly k závěru o vině obviněného, proč považovaly výpověď poškozené za věrohodnou a proč naopak obhajobu obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Správný úsudek o věrohodnosti výpovědi poškozené mohly soudy učinit po vyhodnocení závěrů vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie, a výslechu znalkyně PhDr. Ludmily Langrové. Znalkyně nezpochybnila schopnost nezletilé správně vnímat prožité události a věrně je interpretovat. Výpověď nezletilé však není jediným usvědčujícím důkazem, ale je podporována ostatními v řízení provedenými důkazy, se kterými tvoří ucelený řetězec svědčící závěru o vině obviněného.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je formálně možno podřadit pouze námitku, že jednání specifikované pod bodem 2) skutkové věty mělo být kvalifikováno toliko podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku neopodstatněnou.
Trestného činu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Odstavec 2 písm. e) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Obviněný v dovolání připustil, že i kdyby soud vzal za prokázané, že poškozené uvedl, aby o tom, co se stalo, nikomu neříkala, tak měl na mysli především to, aby se nesvěřovala své matce a dalším členům rodiny, aby neměl ostudu a nenarušilo to jejich vztahy. Dle jeho mínění z ničeho nelze dovodit, že myslel přímo na výpověď, kterou by poškozená měla činit v trestním řízení, neboť s ničím takovým nepočítal.
V této souvislosti obviněný přiléhavě odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001 (uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí pod č. 15/2002 Sb.), ze kterého mimo jiné vyplývá, že svědkem v materiálním pojetí tohoto pojmu svědek je každá fyzická osoba, která nějakou událost, jednání, a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá, to znamená ještě bez souvislosti s trestním řízením. Svědkem v tomto smyslu se nestává až v okamžiku, kdy je podle příslušných procesních předpisů vyzvána k podání svědecké výpovědi. Předvoláním nebo vyzváním ke sdělení poznatků důležitých pro trestní řízení ve smyslu §97 tr. řádu se stává svědkem ve formálně procesním smyslu.
Za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je tak třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti.
Z uvedených skutečností vyplývá závěr, že poškozená nezl. XXXXX *) byla v době páchání předmětného jednání ze strany obviněného v postavení svědka v materiálním slova smyslu, přičemž v průběhu řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno také to, že obviněný poškozené pohrozil, že ji odveze z místa jejího bydliště od její matky někam, kde ji nikdo nenajde, aby ji přiměl, aby jeho vůči ní realizované osahávání a tření penisu v okolí jejího konečníku nikomu neoznámila. Tímto jednáním jednoznačně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Nutno dodat, že z tohoto hlediska je zcela irelevantní, zda měl obviněný v rámci svých vyhrůžek na mysli orgány činné v trestním řízení či členy rodiny poškozené, neboť si musel být vědom toho, že se na poškozené dopouští protiprávního jednání a že pokud by se s tímto poškozená komukoliv (ať už přímo orgánům činným v trestním řízení, členům své rodiny či jiným osobám) svěřila, byl by vystaven trestnímu stíhání.
Na základě shora specifikovaných skutečností je tak možno učinit závěr, že obviněný M. S. svým protiprávním zaviněným jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 10. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.