ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1379.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1379/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2017 o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 10 To 57/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 14/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 1 T 14/2017, byl obviněný P. M. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ 1. v přesně nezjištěné době od roku 2013 do února roku 2014 v přesně nezjištěném počtu případů a v jednom případě v přesně nezjištěné době od února 2014 do konce roku 2015, ač znal věk poškozeného nezletilého AAAAA *), a přitom si musel být vědom, že pro svůj věk nezletilý nemůže mít dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápal smysl jeho jednání a nebude se schopen účinně bránit, v době, kdy byli spolu sami v bytě poškozeného nezletilého AAAAA*) posadil na postel v pokoji, tahem mu svlékl tepláky a slipy ke kotníkům, rukama jej držel v pase, rukou mu sahal na pohlavní úd a vkládal si jej do úst a pohlavní úd mu sál, přičemž při tom před ním klečel na zemi na koberci, když jej poškozený nezletilý AAAAA*) odstrkával a říkal „už ne“, tak nechtěl přestat a odpovídal mu „ještě chvilku, ještě chvilku, ještě, jo,
2. v přesně nezjištěné době od začátku dubna roku 2014 do konce roku 2015, ač znal věk poškozeného nezletilého BBBBB*), a přitom si musel být vědom, že pro svůj věk nezletilý nemůže mít dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápal smysl jeho jednání, a nebude se schopen účinně bránit, v době, kdy byli spolu sami v bytě v přesně nezjištěném počtu případů poškozeného nezlého BBBBB*) v pokoji posadil na postel, tahem mu svlékl tepláky a slipy a ač to poškozený nezletilý BBBBB*) nechtěl, sahal mu na pohlavní úd, když chtěl nezletilý BBBBB*) odejít, tak jej tahal za tričko, aby mu zabránil z místa odejít.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. M. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 1 T 14/2017, podal obviněný P. M. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 10 To 57/2017 tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 10 To 57/2017, podal obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud i soud prvostupňový vzal za základ svého rozhodnutí důkaz spočívající ve výslechu nezl. AAAAA *) , který byl proveden 5. 4. 2016. Šlo o výslech, který byl považován za neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §158 odst. 9 tr. ř. Přitom bylo trestní stíhání zahájeno až usnesením ze dne 27. 4. 2016 a obviněnému byl obhájce ustanoven až dne 28. 4. 2016. Z uvedeného je patrné, že předmětného výslechu nezletilého AAAAA *) se obhájce obviněného účastnit nemohl, neboť v té době ještě nebyl ustanoven. Jde přitom o poměrně zásadní důkaz, ze kterého jak prvoinstanční, tak odvolací soud čerpal prokázání rozhodujících skutečností, zejména ve vztahu k použité právní kvalifikaci. Pouze z tohoto výslechu má vyplývat skutkový závěr, že obviněný kromě hlazení poškozeného na intimních místech měl brát pohlavní úd nezl. AAAAA *) do úst. Z žádného jiného důkazu uvedená skutečnost nevyplývala. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, jednoznačně uvedený výslech nehodnotil jako neodkladný a neopakovatelný a považoval jej naopak za vadný, nicméně za použitelný v dalším řízení. S tímto závěrem obviněný nesouhlasí, neboť význam tohoto úkonu je tak závažný, že vyloučení obhájce z možnosti se takového úkonu zúčastnit považuje za flagrantní porušení jeho práva na obhajobu. Přitom v případě obviněného byly dány dokonce dva důvody pro nutnou obhajobu, nejen výše sazby za uvedený trestný čin, nýbrž i neschopnost obviněného sám se hájit pro své duševní vlastnosti. Problematičnost tohoto výslechu je problematická zároveň i po obsahové stránce, když nezl. AAAAA *) byly kladeny většinou sugestivní otázky, na které odpovídal pouze tak, že buď přikyvoval, nebo vrtěl hlavou, případně odpovídal kladně ano, či záporně ne. Jeho slovní projevy, kde by sám spontánně něco popisoval, byly sporadické. Dle obviněného se lze důvodně domnívat, že pokud by takovémuto výslechu byl přítomen obhájce, tak by takovýmto způsobem výslech neprobíhal. Prakticky stejné námitky platí i v případě výslechu druhého poškozeného, nezletilého BBBBB *\) , který byl proveden o den později.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že jak vyplývá z popisu skutku, jsou poškozenými dva chlapci, jeden ve věku zhruba sedmi až devíti let, druhý ve věku zhruba čtyř až šesti let v době, kdy mělo docházet k páchání trestné činnosti. Děti v tomto věku v obecné rovině nejsou schopny chápat pro svůj nedostatečný jak tělesný, tak psychický rozvoj smysl a podstatu jednání pachatele dané skutkové podstaty uvedeného zločinu, čímž je naplňován znak aliney dva ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku o zneužití bezbrannosti. Daná bezbrannost vyplývá právě z nedostatečného psychického a fyzického rozvoje. Z ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku vyplývá zásada, že okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, nemůže být pachateli přičítána dvakrát. V případě skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 je však uvedená okolnost přičítána dvakrát, neboť bezbrannost je zásadní okolností u dítěte mladšího patnácti let a ve třetím odstavci uvedeného ustanovení je pachateli přičítána znovu. Obviněnému je známa judikatura Nejvyššího soudu zabývající se posuzováním vzájemného poměru skutkových podstat trestného činu znásilnění a pohlavního zneužití. Ustanovení §185 odst. 1 v tr. zákoníku stanoví jako zákonný znak donucení k pohlavnímu styku. Vzhledem k tomu, že ustanovení kvalifikované skutkové podstaty odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jako zákonný znak pro přísnější trestání definuje pohlavní styk speciální jako soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, lze logickým výkladem dospět k závěru, že pohlavním stykem ve smyslu prvého odstavce lze rozumět pouze styk výrazně nižší intenzity než je soulož nebo podobný srovnatelný styk. Vzhledem k tomu, že zákonným znakem skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití je rovněž soulož nebo jiný způsob pohlavního zneužití dítěte mladšího patnácti let, nemůže tak nikdy dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití a vždy se bude jednat o znásilnění. V předmětné věci obviněný přiznal, že oba chlapce na jejich pohlavních orgánech hladil. V žádném případě nepřiznal, že by pohlavní úd nezl. AAAAA *) bral do úst. Výrok prvoinstančního rozsudku dokonce říká, že mu měl pohlavní úd sát. Tato skutečnost však nevyplývá z žádného provedeného důkazu. Uvedený znak, že šlo o pohlavní styk srovnatelný se souloží, tedy v žádném případě nemůže obstát. Skutková podstata zločinu znásilnění obsahuje čtyři premisy jednání pachatele, které klade na roveň – násilím donutí k pohlavnímu styku, pohrůžkou násilí donutí k pohlavnímu styku, pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, k pohlavnímu styku zneužije bezbrannosti. Již ze samotného názvu znásilnění je patrný úmysl zákonodárce, že výrazným prvkem typickým pro takové jednání pachatele je násilí, a to ať už samotné přímé užití násilí nebo jeho bezprostřední pohrůžka, nebo případně pohrůžka jiné těžké újmy. Jestliže zákonodárce naroveň těmto třem předchozím premisám postavil zneužití bezbrannosti, pak lze jednoznačně dospět k závěru, že pojem zneužití bezbrannosti se musí typově svojí závažností blížit k typové závažnosti prvních tří premis. Jedním z poměrně typických znaků obětí znásilnění bývá skutečnost, že oběti trpí posttraumatickou stresovou poruchou a předmětné okolnosti, které prožily, znamenají mnohdy trvalý zásah do jejich psychiky. V případě poškozených nezl. AAAAA *) a BBBBB *) k žádné posttraumatické stresové poruše nedošlo a na jejich psychice počínání obviněného nenechalo žádné známky. Z dokazování vyplynulo, že neměli z jednání obviněného nejmenší strach či obavy, naopak jeho jednání brali jako legraci. Z tohoto pohledu jen těžko lze souhlasit s tím, že počínání takovéhoto pachatele je možné hodnotit jako znásilnění.
Skutky, které byly obviněnému kladeny za vinu, tedy neměly být právně posouzeny jako pokračující zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž pouze jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů proto obviněný P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 10 To 57/2017, v celém rozsahu zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále zopakoval, že obviněný P. M. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., k němuž namítl, že v jeho případě byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. K tomu státní zástupce uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vyhotoveno dne 27. 4. 2016 a obviněnému doručeno dne 28. 4. 2016, obviněný logicky nemohl mít obhájce dříve, než právě dne 28. 4. 2016. Z opatření Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 4. 2016 č. j. 2 Nt 514/2016-5, navíc vyplývá, že obviněnému byl obhájce po zahájení trestního stíhání z důvodu §36 odst. 3 tr. ř. řádně ustanoven. Výhrada obviněného, kterou vztáhl k uvedenému dovolacímu důvodu, je proto zcela lichá, neboť trestní řád nevztahuje počátek nutné obhajoby k okamžiku, kdy je konkrétní osoba v postavení podezřelého, či kdy jsou konány neodkladné či neopakovatelné úkony.
Z argumentace obviněného lze vysledovat, že spíše než proti samotnému okamžiku, kdy mu byl ustanoven obhájce, směřuje své námitky proti možnosti využití výpovědí poškozených. Ty shledává vadnými, nesplňujícími podmínky neodkladného a neopakovatelného úkonu. Ze strany dovolatele jde v podstatě o námitku zasahující do sféry, v níž práva obviněného (zejména právo na obhajobu) požívají ústavní ochrany, a proto je namístě se jí zabývat. S výhradou obviněného se však státní zástupce neztotožňuje a ve shodě s nalézacím soudem (a současně v rozporu s názorem soudu odvolacího) se domnívá, že výslechy obou chlapců náležitosti neodkladného a neopakovatelného úkonu splnily. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl vyhotoven dne 11. 3. 2016. Podkladem pro něj bylo pouze tvrzení H. R. st., tedy to, co zjistila, když se chlapců na projednávanou záležitost ptala. S přihlédnutím k uvedenému, jakož i vzhledem k potřebnosti ověření takto zprostředkovaných kusých informací podaných věkem mladými poškozenými, a to zvlášť zranitelnými oběťmi, nadto chlapci s podprůměrnou mentální kapacitou a pocházejícími z neurovnaného rodinného prostředí, lze proto podmínky neodkladného a neopakovatelného úkonu považovat za splněné.
Respektována byla v tomto směru také judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť výslechy nezletilých poškozených nebyly jediným, výlučným důkazem pro závěr o vině. Kromě toho, že obviněný sám protiprávní jednání v části doznal, je třeba přihlédnout k výpovědím svědků H. R. st., H. R. ml., F. N. a S. R. (třebaže šlo z jejich strany jen o zprostředkované informace získané od nezletilých), k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, vypracovaného na osobu dovolatele, k závěrům znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a klinická psychologie dětí, které byly vypracovány na oba nezletilé, jakož i ke zprávě orgánu sociálně právní ochrany dětí, který po oznámení protiprávního jednání v rodině provedl šetření.
Obviněný P. M. vedle toho uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat výlučně tehdy, jestliže rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto (ani žádného jiného) dovolacího důvodu se proto nelze úspěšně domáhat přezkumu správnosti soudy provedeného dokazování z hlediska např. zpochybňování rozsahu dokazování či postupu soudů při provádění a hodnocení důkazů. Stejně tak se prostřednictvím něj nelze domáhat ani opravy skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je Nejvyšší soud v zásadě vázán. S přihlédnutím k uvedenému je zřejmé, že pod tento dovolací důvod nespadají výhrady vtělené do bodu c) dovolání. Obviněný totiž jejich prostřednictvím popírá, že by penis nezletilého AAAAA *) bral do úst a tento sál, a v tomto směru tedy pouze zpochybňuje hodnocení důkazů soudem a opačná skutková zjištění, která nalézací soud na podkladě provedených a řádně hodnocených důkazů učinil. Takto formulované výhrady, jejichž prostřednictvím se dovolatel po Nejvyšším soudu dožaduje zásahu do skutkových zjištění, se s namítaným dovolacím důvodem zcela míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu samy o sobě založit nemohou.
Státní zástupce je dále toho názoru, že zbylé výhrady obviněného vtělené do bodů a), b) a d) dovolání, kde v podstatě zpochybňuje naplnění znaku zneužití bezbrannosti v té formě a intenzitě, jak ho má na mysli §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, dále namítá porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu §39 odst. 4 tr. zákoníku, potažmo dovozuje, že jeho jednání mělo být posouzeno jen jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze. Za opodstatněné je však státní zástupce nepovažuje.
Porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti spatřuje obviněný v tom, že skutečnost, že poškozenými byli děti mladší 15 let, byla zohledněna jak v základní skutkové podstatě při hodnocení znaku bezbrannosti, tak i v kvalifikované skutkové podstatě, tj. §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K tomuto státní zástupce uvádí, že to, že se obviněný protiprávního jednání dopustil na dítěti mladším 15 let, soudy rozhodně nehodnotily jako přitěžující okolnost, jak to má na mysli §39 odst. 4 tr. zákoníku. Pokud obviněný spatřuje údajné dvojí přičítání téže okolnosti pouze v tom, že věk nezletilých byl „přičten“ jak v rámci základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty, jde o výhradu zcela mimo problematiku upravenou §39 odst. 4 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci byli obětí protiprávního jednání dva nezletilí chlapci. Jeden (BBBBB *) ve věku nejvýše 6 let, druhý (AAAAA*) ve věku 6-9 let. Nezletilý AAAAA *) je znalci hodnocen jako dítě s výrazně podprůměrnou mentální kapacitou, podle anamnézy s lehkou mentální retardací, vyrůstající v nevyváženém rodinném prostředí a navštěvující speciální školu. Obdobně i nezletilý BBBBB *) je hodnocen jako dítě s podprůměrnou mentální kapacitou, vykazuje známky hyperaktivity, enurézy, a rovněž on vyrůstal v nepodnětném a problematickém rodinném prostředí. Ve shodě s oběma soudy je státní zástupce přesvědčen, že žádný z chlapců s ohledem na svůj věk, mentální kapacitu a životní zkušenosti nemohl mít dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápal smysl jednání dovolatele. Pokud dovolatel těchto faktorů na straně poškozených využil ve svůj prospěch, je namístě dovodit, že se jednání dopustil za zneužití bezbrannosti poškozených. Dopustil-li se pak na poškozeném AAAAA *) orálního sexu, spáchal takový čin způsobem srovnatelným se souloží.
Zcela bezpředmětná je v tomto směru dle státního zástupce i úvaha obviněného na předposlední straně dovolání, kde v reakci na závěry nalézacího soudu dovozuje, že vzhledem k tomu, že zákonným znakem skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití je rovněž soulož nebo jiný způsob pohlavního zneužití dítěte mladšího 15 let (obdobně jako u znásilnění), v podstatě by u dítěte mladšího 15 let nikdy nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití a vždy by se muselo jednat o znásilnění. Obviněný totiž v tomto případě opět pominul podstatu znaku „zneužití bezbrannosti“ v tom smyslu, jak ji chápe §185 tr. zákoníku. Pokud pachatel k pohlavnímu styku zneužije bezbrannosti oběti jakéhokoli věku, půjde o trestný čin znásilnění. Pokud se pohlavního styku na dítěti mladším 15 let dopustí bez zneužití bezbrannosti (a bez užití násilí, pohrůžky násilím či pohrůžky jinou těžkou újmou), půjde o trestný čin pohlavního zneužití.
Státní zástupce ve svém vyjádření shrnuje, že skutkový stav byl zjištěn správně a jednání obviněného P. M. bylo zcela po právu kvalifikováno jako pokračující zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a nikoli jen jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. M.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zde nejprve obviněný připomněl podmínky naplnění znaku bezbrannosti, jejíž zneužití mu soudy kladou za vinu. Posléze upozornil na ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty, nemůže být přičítána dvakrát. Dospěl přitom k závěru, že u skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je dvakrát přičítána skutečnost, že se trestného činu dopustil vůči dítěti mladšímu 15 let. Nejprve v prvním odstavci, neboť bezbrannost je podle jeho názoru zásadní okolností u dítěte mladšího 15 let, posléze ve třetím odstavci, kde je přísněji postiženo jednání páchané vůči dítěti mladšímu 15 let. V návaznosti na to dovodil, že u dítěte mladšího 15 let by s ohledem na soudy v podstatě presumovanou bezbrannost nikdy nemohlo dojít ke spáchání trestného činu pohlavního zneužití, ale vždy by muselo jít jen o znásilnění.
Podle §39 odst. 4 věty první tr. zákoníku, na který obviněný odkazuje, platí, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě jednou zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost. V obecné rovině tak nelze vyloučit, že porušení tohoto zákonného zákazu by mohlo být podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto s jistou mírou benevolence tato výhrada obviněného alespoň zčásti odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1790/2016). Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť k porušení §39 odst. 4 tr. zákoníku nedošlo. Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, to, že se obviněný protiprávního jednání dopustil na dítěti mladším 15 let, soudy rozhodně nehodnotily jako přitěžující okolnost, jak to má na mysli §39 odst. 4 tr. zákoníku. Pokud obviněný spatřuje dvojí přičítání téže okolnosti v tom, že věk nezletilých byl přičten jak v rámci základní, tak i v rámci kvalifikované skutkové podstaty, jde o výhradu zcela mimo problematiku upravenou §39 odst. 4 tr. zákoníku. Obviněný v tomto směru pominul podstatu trestného činu znásilnění spáchaného pachatelem za zneužití bezbrannosti. Nikoli každé dítě mladší 15 let je totiž automaticky považováno za bezbranné v tom smyslu, jak to požaduje §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. A naopak obětí trestného činu znásilnění, jehož se pachatel dopustí za zneužití bezbrannosti poškozeného, nemusí být pouze nezletilé děti.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že trestný čin znásilnění je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. V posuzované věci soudy dovodily právě naplnění znaku „zneužití bezbrannosti“. Za bezbrannost se ve smyslu §185 tr. zákoníku považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Jde tedy o situace, kdy oběť nevnímá a není schopna ovlivnit jednání pachatele, neboť je např. v bezvědomí, ve mdlobách, v hlubokém či hypnotickém spánku. Obdobně je znak „bezbrannosti“ důvodně spatřován v situacích, kdy je oběť bezbranná nikoli proto, že by nevnímala, co se kolem ní děje, ale proto, že ač ví, co se s ní děje, není schopna se buď vůbec, anebo účinně bránit a pachatel tohoto jejího stavu zneužije. Jde o situace, kdy je oběť např. spoutaná, z důvodu zdravotního handicapu upoutaná na lůžko, přestárlá, či naopak velmi nízkého věku, fyzicky a psychicky bezbranná, a podobně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1839 s.).
V projednávaném případě obviněný sám připustil, že oba chlapce osahával na obnaženém přirození, přičemž ve své první výpovědi také připustil, že se tak dělo opakovaně. Z celkového rozsahu trestné činnosti je pak jednoznačně usvědčován poškozenými AAAAA *) a BBBBB *) , když oba chlapci svými slovy, s přiléhavými detaily a způsobem odpovídajícím jejich věku, intelektu i vyjadřovacím schopnostem popsali způsob, jakým je obviněný osahával na obnaženém přirození, AAAAA *) též průběh orálního styku, a to včetně pozic, v kterých se při těchto aktivitách nacházeli. Oba poškození také popsali místo, kde k tomu docházelo, jakož i skutečnost, že s konáním obviněného nesouhlasili. Na výpovědi poškozených navazují svědecké výpovědi jejich blízkých – H. R., H. R., F. N. a S. R., kteří popsali okolnosti, za nichž celá věc vyšla najevo. O věrohodnosti poškozených také svědčí jejich celkové psychologicko-psychiatrické vyšetření. Znalecký posudek, jenž byl zpracován na obviněného, naopak odhalil motiv jeho počínání, kdy u něj byla diagnostikována parafilie, sexuální deviace, a to homosexuální pedofilie.
Z výše uvedeného lze dovodit, že se obviněný dopustil skutku přesně tak, jak je popsán ve výroku tohoto rozsudku. Jednání soud právně hodnotil jako pokračující zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný s cílem dosáhnout sexuálního vzrušení zneužil bezbrannosti nezletilých poškozených AAAAA *) , kterému v té době bylo osm nebo devět let, když jde o chlapce lehce mentálně retardovaného, dále BBBBB *) , kterému v té době bylo pět nebo šest let, kdy ani on nebyl schopen chápat smysl takového počínání. Právní posouzení skutku krajským soudem proto považuje Nejvyšší soud za správné. V konkrétním případě se nepochybně jednalo o zneužití bezbrannosti poškozených, kteří s ohledem na svůj věk, mentální kapacitu a životní zkušenost nemohli mít dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byli schopni vyslovit jasný nesouhlas nebo pochopit význam obrany proti takovémuto chování. Dopustil-li se na poškozeném AAAAA *) orálního sexu, neboť jak jinak označit jednání spočívající v tom, že bere do úst jeho penis a tento saje, spáchal takový čin způsobem srovnatelným se souloží. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve zbylém případě u nezletilého BBBBB *) ho na pohlavním údu za účelem svého sexuálního vzrušení pouze osahával. Krajský soud v Praze proto nepochybil, pokud jednání subsumoval pod skutkovou podstatu pokračujícího zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že odpovídající by bylo jednání kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný dále v dovolání zpochybnil závěry soudů, že jednomu z chlapců bral do úst pohlavní úd a tento sál. To podle něj nevyplývá ze žádného důkazu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný P. M. touto námitkou pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitka obviněného, v jejímž rámci zpochybnil závěry soudů, že jednomu z chlapců bral do úst pohlavní úd a tento sál, je nutno považovat za námitku skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se touto námitkou pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V souvislosti s tím připomněl, že oba soudy vzaly za základ rozhodnutí o vině důkazy spočívající ve výsleších nezletilých poškozených AAAAA *) a BBBBB *) , které byly provedeny počátkem měsíce dubna 2016 jako neodkladné a neopakovatelné úkony, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno až dne 27. 4. 2016. Až poté, tj. poměrně dlouhou dobu po výsleších nezletilých, byl obviněnému ustanoven obhájce, který se těchto úkonů neúčastnil. Šlo přitom o zásadní důkazy, z nichž soudy čerpaly při prokazování rozhodujících skutečností ve vztahu k výroku o vině a právní kvalifikaci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V případě obviněného byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Z ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě vyplývá, že tato začíná v přípravném řízení až od zahájení trestního stíhání a pokračuje v dalších stadiích řízení, pokud její důvod nadále trvá nebo pokud je jeden důvod, který odpadl, současně nahrazen jiným. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo v projednávaném případě obviněnému doručeno dne 28. 4. 2016. Jak je zřejmé z opatření Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 4. 2016 č. j. 2 Nt 514/2016-5, obviněnému byl obhájce po zahájení trestního stíhání z důvodu §36 odst. 3 tr. ř. řádně ustanoven a obhajobu poté i vykonával. Výše uvedenou námitku proto považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou.
Obviněný dále rozporuje možnost využití výpovědí nezletilých poškozených učiněných před zahájením trestního stíhání, které podle něj nesplňují podmínky neodkladného a neopakovatelného úkonu. V tomto směru se sice ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o vadnosti postupu, tj. nesplnění podmínek neodkladnosti či neopakovatelnosti, nesouhlasí však již s jeho tvrzením, že i přes takové pochybení lze přehrání audiovizuálního záznamu použít v rámci k hodnocení dalších důkazů. Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožňuje a uvádí, že výslechy obou nezletilých poškozených náležitosti neodkladného a neopakovatelného úkonu splnily.
Oba nezletilí chlapci jsou zvlášť zranitelnými oběťmi ve smyslu §2 odst. 4 písm. a), d) zákona č. 45/2013 Sb. zákona o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“). Z §20 tohoto zákona vyplývá mj., že zvlášť zranitelnou oběť je v trestním řízení nutné vyslýchat obzvláště citlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti, které ji činí zvlášť zranitelnou. Výslech zvlášť zranitelné oběti se přitom provádí tak, aby později nemusel být opakován. Na tato ustanovení zákona o obětech trestných činů navazuje také §102 tr. ř. Ten mj. v odstavci 2 stanoví, že v řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že podkladem pro záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 11. 3. 2016 bylo pouze tvrzení H. R. st. ohledně skutečností zjištěných od nezletilých poškozených. Její zjištění přitom nebyla nikterak podrobná, a to ani co do časového umístění protiprávního jednání, ani co do průběhu samotného jednání ve vztahu k jednotlivým poškozeným. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že vzhledem k potřebnosti ověření těchto informací, pocházejících od nezletilých poškozených, lze podmínky neodkladného a neopakovatelného úkonu považovat v projednávaném případě za splněné. Trestní stíhání obviněného bylo možno důvodně zahájit až po provedení jejich výslechů. Nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že v době podání trestního oznámení bylo dostatek podkladů pro zahájení trestního řízení vůči konkrétní osobě, teprve poté mělo být přistoupeno k provedení výše uvedeného procesního úkonu. V návaznosti na to pak lze shledat správným i postup nalézacího soudu, který takto zajištěný důkaz připustil, audiovizuální záznamy provedených výslechů u hlavního líčení přehrál a z tohoto důkazu při rozhodování o vině také vycházel. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný neměl proti obsahu výpovědí poškozených z přípravného řízení, přehraných za podmínek §102 odst. 2 tr. ř. při hlavním líčení, žádných námitek.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. M. se svým předmětným jednáním dopustil zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
AAAAA*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.
BBBBB *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.