ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1433.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1433/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného K. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 4 To 340/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích, pod sp. zn. 5 T 70/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 5 T 70/2015, byl obviněný K. J. uznán vinným ze spáchání pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, které se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 15.5.2012 ve F. – M., uzavřeli kupní smlouvu, kterou obžalovaný J. B., jednající jako jednatel jménem společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s.r.o., IČ: 250 30 957, sídlem Dubí - Pozorka, Novosedlická 289, jako prodávající a obžalovaný K. J., jednající jako jednatel jménem společnosti Spektro BF, spol. s.r.o., IČ: 645 11 570, se sídlem Brno, Okrouhlá 2, jako kupující, převedli z prodávající RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s.r.o .na kupující Spektro BF, spol. s.r.o. vlastnické právo k nemovitostem
- pozemku, zastavěné plochy a nádvoří,
- pozemku, zastavěné plochy a nádvoří,
- pozemku, ostatní plochy,
- pozemku, ostatní plochy (manipulační plochy),
- pozemku, zastavěné plochy a nádvoří,
- pozemku, zastavěné plochy a nádvoří,
- budovám, objektu občanské vybavenosti, na pozemku,
- budovám bez čísla popisného, jiné stavby, na pozemku,
- budovám bez čísla popisného, jiné stavby, na pozemku,
zapsaným Katastrálním úřadem pro Ú. kraj, Katastrálním pracovištěm T., na listu vlastnictví, pro katastrální území D.– P., obec D., a
- pozemku, ostatní plochy (manipulační plochy), ve spoluvlastnickém podílu o velikosti 60/100,
zapsanému Katastrálním úřadem pro Ú. kraj, Katastrálním pracovištěm T., na listu vlastnictví, pro katastrální území D.– P., obec D.,
za kupní cenu 4.500.000,-Kč, která měla být uhrazena tak, že část kupní ceny ve výši 1.500.000,-Kč měla být uhrazena před podpisem kupní smlouvy, část kupní ceny ve výši 1.000.000,-Kč měla být uhrazena do dne 30.6.2012, část kupní ceny ve výši 1.000.000,-Kč do dne 31.7.2012 a část kupní ceny ve výši 1.000.000,-Kč měla být uhrazena do dne 31.8.2012, přičemž kupní cena nikdy uhrazena nebyla ani z části, což bylo od počátku prodeje nemovitostí úmyslem obou obžalovaných, tito neměli ani nijak zajištěny finanční prostředky na její úhradu a uvedenou dispozici provedli s cílem vyvedení nemovitostí z majetku společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s.r.o. a dosažení zisku z následného prodeje těchto nemovitostí, kdy návrh na zahájení řízení o vkladu vlastnického práva podepsali oba obžalovaní a doručili jej Katastrálnímu úřadu pro Ú. kraj, Územnímu pracovišti T., dne 16.5.2012,
a následně dne 24.7.2012 v T., okres T., uzavřel obžalovaný K. J., jednající jako jednatel jménem společnosti Spektro BF, spol. s r.o., IČ 645 11 570, se sídlem Brno, Okrouhlá 2, jako prodávající s M. T., jednajícím jako jednatelem jménem společnosti JMP - Glas s.r.o., IČ 250 10 115, se sídlem Teplice - Trnovany, Táborská 1127, jako kupujícím, kupní smlouvu, kterou převedl na společnost JMP – Glas s.r.o. vlastnické právo ke všem původně nabytým nemovitostem
- pozemku, zastavěné plochy a nádvoří,
- pozemku zastavěné plochy a nádvoří,
- pozemku, ostatní plochy,
- pozemku, ostatní plochy (manipulační plochy),
- pozemku, zastavěné plochy a nádvoří,
- pozemku, zastavěné plochy a nádvoří,
- budově, objektu občanské vybavenosti, na pozemku,
- budově bez čísla popisného, jiné stavby, na pozemku,
- budově bez čísla popisného, jiné stavby, na pozemku,
zapsaným Katastrálním úřadem pro Ú. kraj, Katastrálním pracovištěm T., na listu vlastnictví, pro katastrální území D.– P., obec D., a
- pozemku, ostatní plochy (manipulační plochy), ve spoluvlastnickém podílu o velikosti 60/100,
zapsanému Katastrálním úřadem pro Ú. kraj, Katastrálním pracovištěm T., na listu vlastnictví, pro katastrální území D.– P., obec D., za kupní cenu 2.082.000,-Kč, z níž bylo po odečtení daně z převodu nemovitostí uhrazeno dne 9.8.2012 prostřednictvím advokátní úschovy 1.953.277,50,-Kč na bankovní účet společnosti Spektro BF, spol. s.r.o., přičemž stejného dne vybral obžalovaný K. J. z bankovního účtu společnosti Spektrum BF, spol. s.r.o. v hotovosti částku ve výši 1.940.000,-Kč a dne 15.8.2012 částku ve výši 12.000,-Kč, kdy návrh na zahájení řízení o vkladu vlastnického práva podepsali obžalovaný K. J. a M. T. a doručili jej Katastrálnímu úřadu pro Ú. kraj, Územnímu pracovišti T., dne 25.7.2012,
přičemž cena převáděných nemovitostí dle zákona o oceňování majetku a souvisejících prováděcích předpisů byla znaleckým posudkem ke dni 24.7.2012 stanovena v částce 3.290.750,-Kč, čímž oba obžalovaní způsobili poškozené společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s.r.o., IČ 250 30 957, sídlem Dubí - Pozorka, Novosedlická 289, škodu nejméně ve výši 3.290.750,-Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný K. J. odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokury obchodních korporací na dobu pěti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o., IČ: 250 30 957, sídlem Dubí - Pozorka, Novosedlická 289, v insolvenci, zastoupené insolvenčním správcem Ing. Davidem Jánošíkem, škodu ve výši 3.290.750 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 procent ode dne 27. 3. 2015 do zaplacení.
Podle §229 odst. 2 tr. zákoníku byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. B.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 5 T 70/2015, podali obvinění K. J. a J. B. v zákonné lhůtě odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 4 To 340/2016 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 4 To 340/2016, podal obviněný K. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř., přičemž podrobně se vyjadřuje pouze k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. Akceptuje, že soudy v řízení postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, avšak i tato zásada má své hranice a soudy by v rámci svého rozhodování neměly z provedených důkazů činit závěry, které z nich učinit nelze. Zásadní rozpor spatřuje v tom, že soudy prvního i druhého stupně uvěřily nepřesvědčivé výpovědi M. K., a to přesto, že byla v rozporu s listinnými důkazy. Pro rozhodnutí v dané věci je zásadní posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi K., kterou je nutno posuzovat důkladně a v souvislosti s ostatními důkazy. V rámci obhajoby byla doložena listina, na které se nachází ověřený podpis svědka K., na které stvrzuje, že mu byla doplacena zbývající část kupní ceny za převod nemovitostí. Soudu pro hodnocení relevance tohoto listinného důkazu postačilo pouhé prohlášení K., že listinu nepodepsal. Taktéž si soudy neověřily pravost podpisu tohoto svědka, tedy nepovažovaly za nutné oslovit notářku JUDr. Hoderovou, která měla podpis ověřovat. Dále poukazuje na skutečnost, že časová souslednost celého případu může být v rozhodování soudu pouze podpůrnou skutečností při posuzování viny obviněných a nikoli hlavním argumentem, jak jej soudy obou stupňů užívají a opírají o ni svá zjištění a tvrzené prokázání úmyslného trestněprávního jednání. Další zásadní rozpor v provedených důkazech a soudem učiněných zjištěních spatřuje v závěru, že z výpovědi svědků P. a K. lze dovodit, že se obvinění dobře znali již před prodejem předmětných nemovitostí. Pochybení soudů dále spatřuje ve skutečnosti, že soudy nevyslechly obhajobou navrhovaného svědka J. D., který měl potvrdit skutkovou verzi obviněných, načež jeho výslech zamítly bez bližšího odůvodnění. Další pochybení v hodnocení důkazů lze dovodit u svědecké výpovědi P. V., ke které soud uvedl, že tato je nepravdivá od začátku do konce. Soud hodnotil svědka jako nevěrohodného s odkazem na jeho trestní minulost, přitom tento aspekt nezkoumal u osoby K., který má také trestní minulost, dokonce byl i odsouzen za trestnou činnost související s kauzou Radiálek. Tento rozdílný postup soudu ve vztahu k osobám svědků a jejich hodnocení považuje obviněný za zarážející a v rozporu s principem spravedlivého procesu. Je to totiž právě výpověď svědka V., která neguje tvrzení K.
Pokud se jedná o samotné jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, tak z jeho pohledu se jednalo o běžný obchod mezi společnostmi. Skutečnost, že se finanční prostředky, které za převod nemovitostí zaplatil, nedostaly do společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o., nelze dávat za vinu jemu. Byl to obv. B., který podpisem na kupní smlouvě stvrdil, že převzal částku 1.500.000 Kč, a dále svědek K., který stvrdil na listině opatřené jeho ověřeným podpisem, že mu byl zaplacen doplatek kupní ceny. Je proto nelogické, aby tyto osoby potvrdily převzetí finančních prostředků bez toho, že by je převzaly. Dalším zásadním nedostatkem v napadených rozhodnutích je absence úmyslu obviněného jako pomocníka při trestné činnosti obv. B. Nejprve poukazuje, že soudy nebylo provedeným dokazováním prokázáno, že věděl, či byl srozuměn s tvrzenou trestnou činností třetí osoby (obv. B.) a s touto trestnou činností mu chtěl pomáhat. Dále v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně není zavinění obviněného specifikováno a není ani uvedeno, z jakých okolností je dovozováno. Subjektivní stránka trestného činu v daném případě zcela chybí. Kriminalizací běžných obchodních transakcí jako je uzavření kupní smlouvy s osobou oprávněnou jednat nelze předjímat úmysl a povědomí o záměrech prodávajícího.
Dále obviněný poukazuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je právo na dostatečné zdůvodnění rozhodnutí soudem, zhodnocení provedených důkazů a vysvětlení, proč soud nepřisvědčil obhajobě. Tyto skutečnosti však v rámci napadeného rozhodnutí absentují. Obviněný v rámci svého odvolání uvedl, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval a nevypořádal s důkazy, které svědčily v jeho prospěch. Tyto námitky nebyly v rámci odvolacího řízení vysvětleny a odvolací soud pouze konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Neprovedením navrhovaných důkazů došlo k porušení zásady rovnosti zbraní mezi stranami řízení vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Závěrem vznesl námitku ohledně určení právní kvalifikace skutku, tj. použití ust. §206 odst. 1, 4 ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V daném případě se jednalo o právní úkon spočívající v podpisu kupní smlouvy. Relevanci právních úkonů obviněných v rámci správy majetku obchodní korporace co do jejich výnosnosti, popřípadě ziskovosti lze dle obviněného posuzovat pouze s ohledem na ust. §220 tr. zákoníku jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Z uvedených důvodů proto obviněný K. J. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 4 To 340/2016, zrušil a dle ustanovení §265m tr. ř. rozhodl sám tak, že se obviněný pro skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 5 T 70/2015, zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Z dovolacích námitek obviněného J. vyplývá, že značná část těchto námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, ve kterých polemizuje s hodnocením důkazů soudy, zejména pokud jde o hodnověrnost svědků, provádí vlastní hodnocení důkazů, vytýká neprovedení jím navrhovaných důkazů a na základě této polemiky s kvalitou a úplností provedeného dokazování prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které kupní cenu předmětné nemovitosti řádně uhradil. Dovolatel se tedy domáhá naprosto zásadní změny skutkových zjištění, podle kterých kupní cena nikdy ani z části uhrazena nebyla. Svoje námitky navíc zčásti formuluje jako kritiku kvality odůvodnění odvolacího soudu, což je nepřípustné již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Z námitek nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na který podatel formálně odkazuje. O takovýto rozpor se jedná především v případě, kdy skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů nevyplývají při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce opakem provedených důkazů. Takovouto vadu spočívající v porušení pravidel formální logiky při hodnocení důkazů nevytýká a domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy, zejména pokud se týká hodnověrnosti svědků, byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Pokud se týká rozsahu dokazování, pak státní zástupce zdůrazňuje, že rozsah dokazování určuje soud a že není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům obviněného. Nalézací soud na str. 5 svého rozhodnutí vyložil, byť stručně, proč nepovažoval za nutné provádět obviněnými navrhované důkazy, mj. výslech v dovolání zmiňovaného svědka D. V předmětné trestní věci proto nelze dovodit ani existenci tzv. opomenutých důkazů jako další vady důkazního řízení, která by mohla založit existenci tzv. extrémního rozporu, resp. porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Na okraj věci státní zástupce podotýká, že dovolatel prezentuje skutková zjištění učiněná soudy poněkud zkreslujícím způsobem. Nalézací soud např. neuvěřil nekriticky všem tvrzením svědka M. K. a konstatoval, že svědek skutečně podepsal potvrzení o úhradě celé kupní ceny, kterou ovšem nikdy nepřevzal. Současně soud poukázal na některé okolnosti svědčící o vědomé účasti svědka K. na celé transakci, posouzení této účasti však s ohledem na zásadu obžalovací nebylo předmětem trestního řízení (str. 11–12 rozhodnutí nalézacího soudu). Státní zástupce proto uzavírá, že námitky skutkového charakteru, kterými dovolatel prezentuje vlastní skutkovou verzi celé události, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu a nelze k nim v dovolacím řízení přihlížet.
Námitka týkající se absence subjektivní stránky trestného činu vychází z námitek skutkových, když dovolatel tvrdí, že jde o kriminalizaci běžného obchodního případu. Státní zástupce stručně konstatuje, že uzavření kupní smlouvy, kterou obě strany uzavírají s tím, že kupní cena nebude nikdy uhrazena a kterou byl fakticky ze společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o. vyveden její jediný hodnotný majetek, v žádném případě není „běžným obchodním případem“. Pokud dovolatel na straně kupujícího podepsal kupní smlouvu s vědomím, že kupní cena nebude nikdy uhrazena, pak nepochybně jednal v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] umožnit obviněnému B. vyvedení majetku z prodávající společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o., tj. spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, přičemž jednal se znalostí všech podstatných okolností trestné činnosti obviněného B. jako hlavního pachatele.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit v závěru dovolání uplatněné námitky, kterými dovolatel zpochybňuje naplnění některých znaků trestného činu zpronevěry. Tyto námitky se týkají především právní kvalifikace jednání obviněného B. jako hlavního pachatele. S ohledem na zásadu akcesority účastenství však lze takovéto námitky považovat za relevantně uplatněné i ze strany dovolatele jako účastníka na trestném činu. Námitky jsou ovšem poněkud rozporné, neboť podatel zpochybňuje existenci znaku svěření cizí věci, současně však připouští možnost právní kvalifikace trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Státní zástupce uvádí, že v rozhodovací praxi nikdy nevznikaly žádné pochybnosti o tom, že movité a nemovité věci z majetku obchodní společnosti jsou ve vztahu k jejímu statutárnímu orgánu cizí svěřenou věcí. Současně je nepochybné, že úmyslné provedení dispozice, kterým je na takovém majetku způsobena škoda, je dispozicí provedenou v rozporu s účelem svěření. Použití právní kvalifikace podle §220 tr. zákoníku při trestním postihu za provedení uvedené poškozující dispozice přichází v úvahu pouze v případě, že jednáním pachatele vznikla na svěřeném majetku škoda, nedošlo však k obohacení pachatele nebo jiné osoby a úmysl pachatele k takovému obohacení ani nesměřoval. V předmětné trestní věci však jednání obviněného B. jako hlavního pachatele spočívající v bezúplatném vyvedení nemovitostí z majetku společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o. evidentně vedlo nejenom ke zmenšení majetku této společnosti, ale současně k obohacení společnosti Spektro BF, resp. fyzických osob s touto společností spojených, minimálně obviněného J. Toto obohacení přitom bylo nutným následkem provedené dispozice a bylo kryto úmyslným zaviněním obviněného B. jako hlavního pachatele. Správně tedy bylo jednání obviněného B. posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku a jednání obviněného J. jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto trestném činu. Vzhledem k absenci konkrétních námitek se státní zástupce nezabýval otázkou, zda byly splněny podmínky pro použití §206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. zda obviněného B., jako jednatele společnosti, bylo ve světle aktuální judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 110/2010) možno bez dalšího považovat za osobu mající zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření shrnul, že dovolací námitky obviněného K. J. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného K. J.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudů o tom, že se svým jednáním dopustil pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Poukázal na to, že soudy nebylo provedeným dokazováním prokázáno, že věděl či byl srozuměn s trestnou činností obv. B. a že mu s touto trestnou činností chtěl pomáhat. Dále namítl, že v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně není zavinění obviněného specifikováno a není ani uvedeno, z jakých okolností je dovozováno.
Z provedeného dokazování, především ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 27. 4. 2012, podepsané J. B. a M. K., vyplývá, že M. K. (resp. společností Radiálka Hradec Králové s.r.o., jejímž jménem jako jednatel jednal), byl prodán 100 procentní obchodní podíl ve společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o., obviněnému J. B. Obviněný B. v postavení osoby jednatele poškozené společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o., kterému zákon ukládá zvláštní povinnost hájit její zájmy, nejen že své povinnosti nesplnil, ale svého postavení zneužil ke škodě obchodní společnosti, když přesto, že společnost koupil dne 27. 4. 2012, již dne 15. 5. 2012 prodal její majetek bez faktického zaplacení kupní ceny. Jeho jednání bylo úmyslné, s cílem kupní cenu do majetku společnosti nikdy nezahrnout, resp. nezajistit její zaplacení a tento majetek dále prodat a výtěžek si ponechat. Za tímto účelem proto spolupracoval s obv. K. J., bez jehož pomoci a účasti by nemovitý majetek, který byl zčásti ve spoluvlastnictví JMP Glas, s. r. o. a tvořil společný technický areál s touto společností, neprodal. Obdobně obv. K. J. se stal jediným jednatelem společnosti Spektro BF, s. r. o., v době od 26. 4. 2012 do 13. 2. 2013 a jedním ze dvou společníků s obchodním podílem 30 procent (druhým společníkem byl J. P. s podílem 70 procent). Společnost Spektro BF, s. r. o., zakoupil pouze jeden den předtím, než se obv. B. stal jediným společníkem a jednatelem společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o. a 3 týdny před samotným uzavřením kupní smlouvy. Na zakoupení pozemků si obv. J. údajně půjčil 4.000.000 Kč od osoby, jejíž příjmení nebyl schopen uvést, a existenci půjčky doložil neověřenými listinami. Vstupem do společnosti Spektro BF, s. r. o., si obv. J. zajistil možnost nemovitosti přeprodat společnosti JMP Glas, s. r. o., za nezanedbatelnou kupní cenu, tedy vytěžit ze situace maximální zisk, aniž by reálně hrozilo zahrnutí tohoto majetku do konkursní podstaty poškozené společnosti. Z výpisu z účtu společnosti Spektro BF, s. r. o., ke kterému měl dispoziční právo pouze M. K. a K. J., vyplynulo, že dne 9. 8. 2012 a 15. 8. 2012 byla vybrána finanční hotovost, přičemž na pokladním dokladu o výběru byl podepsán obv. K. J.
Ačkoli oba obvinění tvrdili, že vše bylo v pořádku a legální, tak v účetnictví firmy RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o., bývalého majitele obv. B. nebyly žádné zmínky o prodeji pozemků, nepřišla žádná platba, pozemky podle insolvenčního správce byly stále evidovány jako majetek společnosti, společnost nezískala částku 4.500.000 Kč za prodej nemovitostí ani žádný zlomek uvedené částky. Z opatřených důkazů, které měly soudy k dispozici, je proto nutno učinit jednoznačný závěr, že oba obvinění vstoupili do obchodních společností pouze účelově, na krátkou dobu a jejich jedinou motivací nebylo podnikání a revitalizace firem, nýbrž pouhé jednání jménem společností s cílem disponovat s jejich majetkem. Nejvyšší soud proto konstatuje, že oba obvinění vstoupili do obchodních společností, obv. B. do společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o. a obv. J. do Spektro BF, s. r. o., účelově, s cílem jménem těchto společností jednat a disponovat s jejich majetkem. V časově krátkém sledu se stali majiteli a jednateli obchodních společností, o jejichž fungování a hospodářské situaci neměli žádné informace, přičemž jediným jejich záměrem bylo využití těchto společností k vyvedení nemovitého majetku z poškozené společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o.
Ani další námitce obviněného, že předmětné trestní jednání měly soudy právně kvalifikovat nikoli jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, ale nanejvýš jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, nelze přisvědčit.
K tomu lze připomenout, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, způsobí tak na cizím majetku značnou škodu a spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, je možné považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu anebo ze smlouvy.
Naopak trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí značnou škodu, a spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Podstatou trestného činu podle §220 tr. zákoníku je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že došlo k přisvojení si věci a k obohacení pachatele nebo jiné osoby, ale prokáže se jen způsobení škody, neboť tento trestný čin vyžaduje pouze porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobení tím škody jinému. V tomto smyslu je ustanovení §220 tr. zákoníku subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §206 tr. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, publikované pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.). V projednávaném případě obviněný K. J. úmyslně umožnil a usnadnil obv. J. B. jako osobě, mající zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozené společnosti RADIÁLKA SBS ÚSTÍ N/L, s. r. o., aby si neoprávněně přisvojil cizí majetek, s ním ve svůj prospěch nakládal, tedy dále jej prodal, tím se obohatil a tímto jednáním způsobil na cizím majetku značnou škodu. Nelze tedy přijmout námitku obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný K. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědků M. K., P. P., J. K. a P. V.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se v této části dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Teplicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především v listinných důkazech, které korespondují s výpověďmi svědků L. U., J. P., P. P., J. K., M. K., M. T. a F. Š. Tyto výpovědi potom odrážejí skutečnosti vyplývající z listin a logicky je doplňují. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný vznesl i námitku ohledně neprovedení navrhovaných důkazů svědčících v jeho prospěch, čím podle něj došlo k porušení zásady rovnosti zbraní mezi stranami řízení. Dále považuje za zarážející a v rozporu s principem spravedlivého procesu rozdílný postup soudů ve vztahu k hodnocení osob svědků K. a V. Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. K námitce obviněného, který spatřuje pochybení soudu ve skutečnosti, že soudy nevyslechly obhajobou navrhovaného svědka J. D., který měl potvrdit skutkovou verzi obviněných, načež soudy jeho výslech zamítly bez bližšího odůvodnění, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy se návrhy obviněného na provedení dalších důkazů vypořádaly a přijatelným způsobem zdůvodnily, proč považují další dokazování za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo soudem prvního stupně postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Obviněný dovolání opřel též o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolání obviněného ovšem neobsahuje jedinou námitku, která by se svým obsahem alespoň částečně nebo vzdáleně k výše citovaným dovolacím důvodům vztahovala. Z hlediska náležitostí obsahu dovolání přitom platí, že nepostačuje, aby dovolatel formálně odkázal na některý důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., nýbrž je současně povinen uvést konkrétní okolnosti, kterými má být uplatňovaný dovolací důvod založen. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř. proto nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný K. J. se svým předmětným jednáním dopustil pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného K. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu