ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1467.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1467/2017 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněného L. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 55 To 96/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 127/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 2 T 127/2016, byl obviněný L. P. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„dne 28. 9. 2015 v době okolo 00:30 hod. v D., okres P., před sokolovnou v době konání diskotéky D., před dalšími osobami, nejdříve přistoupil k poškozenému M. K., kterého udeřil pěstí do obličeje, následně udeřil jedenkrát pěstí do obličeje poškozeného J. K., který po úderu upadl na zem, a poté ještě jednou udeřil pěstí do obličeje M. K., který v důsledku úderu rovněž upadl na zem, čímž způsobil M. K. zranění, a to krevní podlitinu v rozsahu levé očnice a v oblasti dolní čelisti vpravo, prokrvácení oční spojivky vlevo, zlomeninu spodní a zevní stěny levé očnice, zlomeninu nosních kůstek, zlomeniny předních stěn přínosních dutin horní čelisti oboustranně, zlomeninu zevní stěny přínosní dutiny horní čelisti vlevo, zlomeninu levého jařmového oblouku s dobou léčení spojenou s omezením v běžném způsobu života v trvání 4-5 týdnů, poškozenému J. K. způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek s posunem na stranu, s dobou léčení spojenou s omezením v běžném způsobu života v trvání od 28. 9. 2015 do 12. 10. 2015.“
Za uvedené jednání byl obviněný L. P. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §62 odst. 1, odst. 3, §63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 28.931 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 2 T 127/2016, podal obviněný L. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 55 To 96/2017, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 55 To 96/2017, podal následně obviněný L. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že skutkový stav byl zjištěn dokazováním soudem prvního stupně a je popsán ve výroku i v odůvodnění rozsudku a tento skutkový stav byl akceptován i odvolacím soudem. Vyjádřil však domněnku, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka souzených trestných činů. V této souvislosti uvedl, že udeřil „otevřenou rukou“ jednoho z poškozených. To však nemohlo mít za následek zranění poškozeného M. K. takové intenzity, jak je popsáno znaleckým posudkem. Dále obviněný uvedl, že soudy měly za prokázané, že se do potyčky vložil J. B. a že přinejmenším jednoho z poškozených rovněž udeřil. Chybí tedy příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a následkem – zraněními poškozených. K naplnění subjektivní stránky došlo jen ve vztahu k jednání, které mohlo mít za následek pouze lehké zranění jednoho z poškozených a nedosáhlo intenzity pro jeho kvalifikaci jako trestného činu. Obviněný nezpochybňuje skutečnost, že se předmětného konfliktu účastnil, avšak zpochybnění jeho výpovědi (přiznání) oběma soudy je dle jeho názoru extrémním vybočením ze zásad dokazování, neboť skutková zjištění se diametrálně rozcházejí s provedenými důkazy.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně jeho výpovědi, výpovědí poškozených J. K. a M. K., výpovědi svědka J. B., výpovědí svědků F. B., D. K., Z. Č.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný pojal dovolání jako polemiku s uvedenými skutkovými zjištěními, a to v návaznosti na svou obhajobu, že se žádného jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil. Námitky obviněného tím nabyly skutkové povahy a ocitly se mimo rámec dovolacího důvodu. Obviněný tedy formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale uplatnil pouze námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Obviněný sice v rámci dovolání namítl nedostatek objektivní a subjektivní stránky předmětných trestných činů ve vztahu ke „skutkovému stavu, který zjistil soud prvního stupně“, avšak měl spíše na mysli nesouhlas se skutkovým zjištěním, podle kterého udeřil jedenkrát pěstí do obličeje poškozeného J. K., který po úderu upadl na zem, a poté ještě jednou udeřil pěstí do obličeje poškozeného M. K. V tomto ohledu obviněný projevil nesouhlas se svědeckou výpovědí poškozených a s tím, že ji soudy považovaly za věrohodnou a vzaly ji za podklad skutkových zjištění. Tím se ovšem argumentace obviněného směřující proti výroku o vině ocitla mimo dovolací důvod, protože nabyla povahy skutkových námitek.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Přerově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozených J. K. a M. K., přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., dále znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petera Bobovníka a listinné důkazy. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tato konstrukce je založena na tom, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý z dalších dovolacích důvodů, v daném případě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedené vázanosti logicky vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
O návrhu obviněného na odložení výkonu trestu v souvislosti s podáním dovolání nebylo rozhodováno, protože pro to nebyly shledány důvody.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu