ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1743.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1743/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného O. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 7 To 14/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 52 T 6/2014, byl obviněný O. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 23. 7. 2013 v době kolem 14:00 hodin v D., v areálu městského hřbitova, po předchozí slovní rozepři s poškozeným J. L., týkající se vrácení finanční hotovosti ve výši 800 Kč, kterou měl obviněný poškozenému vrátit, poškozený obviněného udeřil do obličeje, na což obviněný reagoval tak, že vytáhl kuchyňský nůž o celkové délce 34 cm a délce ostří 20 cm, který měl za kalhotami, a tímto poškozeného jednou bodl do oblasti hrudníku, čímž mu způsobil bodnou ránu v hrudníku s vbodem vpředu vlevo od střední čáry s bodným kanálem probíhajícím zpředu dozadu šikmo vzhůru a doleva s protětím 8. žebra, průbodem osrdečníku a bodnořezným poraněním srdce – protětím pravé srdeční komory a dále s drobným průbodem dolního okraje levé plíce a poté z místa činu utekl, přičemž v důsledku zasazené rány poškozený i přes poskytnutí okamžité specializované lékařské pomoci zemřel“ .
Za tento trestný čin byl obviněný O. Š. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §56 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, na náhradě škody částku 2.540 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným náhradu nemajetkové škody za úmrtí, a to P. F., ve výši 240.000 Kč, M. F., ve výši 240.000 Kč a nezletilému „X. X.“*), ve výši 175.000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. F., majetkovou škodu, a to náklady na pohřeb ve výši 15.102 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. F., M. F. a nezletilý „X. X.“*) odkázáni se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 52 T 6/2014, podal obviněný O. Š. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 7 To 14/2015, tak že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 7 To 14/2015, podal následně obviněný O. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Ve svém dovolání obviněný vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k vlastnímu konfliktu mezi obviněným a poškozeným došlo bez bezprostřední blízkosti dalších osob, které by v pozici svědků mohly situaci bezpečně popsat. Ani obviněný nebyl schopen přesně popsat konflikt ve všech jeho detailech. Při prvních výsleších uváděl, že poškozeného bodl, když současně uvedl, že nevěděl, že ho bodnul, neuvědomoval si, že ho bodnul. Tento popis zřejmě vysvětluje duševní stav, v němž se při vyvrcholení konfliktu nalézal, v důsledku toho není schopen děj spolehlivě popsat. Dále uvedl, že nevěděl, že poškozený zemřel, což vyplývá ze závěru úředního záznamu, kde je výslovně uvedeno, že se ptal, co je s poškozeným a byl až poté seznámen s tím, že tento zemřel. Rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ˗ odvětví psychiatrie dle názoru obviněného vyplynulo, že jednal v afektu a silném rozrušení. Stav silného rozrušení způsobila situace konfliktu, když se cítil v ohrožení, byl napaden poškozeným a znalec dospěl k závěru, že je velmi pravděpodobné, že byl silně rozrušen. Konflikt trval delší dobu a obviněný šel na schůzku s obavou, i tyto skutečnosti se mohly na rozrušení podílet. Proto se domnívá, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako zločin zabití, kterého se obviněný dopustil v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Rovněž se jednání dopustil v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 52 T 6/2014 a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je třeba plně souhlasit s názorem soudu druhého stupně, že v případě obviněného O. Š. se nejednalo o žádné jednání, které má na mysli §141 odst. 1 tr. zákoníku, které by bylo provázeno extrémním rozrušením způsobeným převážně strachem, úlekem, zmatkem či provokací poškozeného. Obviněný v situaci, jaká existovala mezi ním a poškozeným ohledně vrácení dluhu, dobře znal, byly mu nepříjemné jeho upomínky. Přesto peníze neopatřil a na sjednanou schůzku se dostavil opět bez nich. I při své průměrné inteligenci musel předpokládat, že jeho rozhovor a kontakt s poškozeným nebude jednoduchý a mohou vzplát i emoce. Usmrcení poškozeného se nedopouštěl s chladnou hlavou, ale vývojem děje na místě činu nemohl být zaskočen, ostatně i vyzbrojení nožem a boxerem tomu nasvědčovalo. Rovněž obvyklý fyzický útok formou úderu pěstí, kterým poškozený jako první zaútočil na obviněného, nelze považovat za zavrženíhodné jednání ve smyslu ustanovení §141 tr. zákoníku. V daném případě je třeba poukázat právě na obviněným namítaný psychiatricko-psychologický posudek, ze kterého vyplynulo, že u obviněného byly zjištěny narcistické a emoční nestability. Obviněný je vyhýbavý, zvýšeně se snaží působit sociálně příznivě a rovněž realitu popisuje způsobem, který je pro něho společensky výhodnější, což jeho přístup posuzované trestné činnosti sice vysvětluje, ale neomlouvá. S ohledem na výše uvedené má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného O. Š.
Nejvyšší soud se po prostudování předloženého spisového materiálu ztotožnil s názorem odvolacího soudu i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy spáchaného podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a že u obviněného O. Š. byla vyloučena aplikace tzv. omluvitelného hnutí mysli či předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které má trestní zákoník na mysli v ustanovení §141.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Na tento zločin je stanoven trest odnětí svobody na deset let až osmnáct let.
Zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Na tento zločin je stanoven trest odnětí svobody na tři léta až deset let.
Zločin zabití je mírněji trestným činem a představuje tzv. privilegovanou skutkovou podstatu oproti zločinu vraždy. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje alternativně dvě kategorie privilegujících okolností, jimiž jsou jednak silné rozrušení pachatele a jednak předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného.
Silné rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku je mimořádným psychickým stavem pachatele, který se ocitl v neobvyklé zátěžové situaci vyvolané vnějším podnětem výjimečné závažnosti a intenzity, takže schopnost takového pachatele rozumně zhodnotit situaci a adekvátně jednat je nejen zeslabena, ale zároveň nahrazena vystupňovanou emotivní reakcí na daný podnět. Zdrojem silného rozrušení musí být omluvitelné hnutí mysli, jehož příkladmo uvedenými konkrétními formami jsou strach, úlek a zmatek. Ze zákonné dikce „nebo jiné omluvitelné hnutí mysli“ vyplývá, že strach, úlek a zmatek jsou privilegujícími okolnostmi pouze za předpokladu, že mají povahu omluvitelného hnutí mysli.
Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě týkající se tzv. provokace mělo být vykládáno spíše restriktivně. Mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná souvislost, což zákon vyjadřuje slovy „v důsledku“, přičemž provokující jednání poškozeného musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Zavrženíhodné jednání poškozeného nesmí být vyprovokováno ze strany pachatele, neboť je třeba trvat na tom, že při použití privilegované skutkové podstaty zabití musí jít o ospravedlňující pohnutku, a nikoli o vyprovokování jednání poškozeného, na které pak pachatel reaguje smrtícím útokem, anebo dokonce o vyprovokování takového zavrženíhodného jednání od počátku s tím, aby pak mohl pachatel poškozeného usmrtit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1489-1493).
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že skutek nelze posoudit jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě pro nedostatek některé z privilegujících okolností.
V podaném dovolání se obviněný domáhal posouzení skutku jako zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, když v této souvislosti odkázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ze kterého dle jeho názoru vyplývá, že jednal ve stavu silného rozrušení, zřejmě ze strachu z poškozeného a zřejmě i z úleku v okamžiku, kdy byl při setkání na hřbitově bez dalšího poškozeným udeřen do obličeje.
Z citované části znaleckého posudku lze vyvodit pouze to, že obviněný jednal v silném rozrušení, nikoli ale závěr, že šlo o silné rozrušení „z omluvitelného hnutí mysli“, jak ho předpokládá ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzovaný čin byl vyvrcholením delšího sporu o vrácení dlužné částky 800 Kč mezi obviněným a poškozeným. Jak správně uvedl soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, obviněný byl se situací, jaká existovala mezi ním a poškozeným ohledně vrácení dluhu, dobře obeznámen, byly mu nepříjemné jeho upomínky. Přesto peníze neopatřil a na sjednanou schůzku se dostavil opět bez nich, přičemž za dané situace musel předpokládat, že jeho rozhovor a kontakt s poškozeným nebude bezproblémový a mohou vzplát i emoce. Usmrcení poškozeného se nedopouštěl s chladnou hlavou, avšak vývojem děje na místě činu nemohl být zaskočen, o čemž ostatně svědčí i to, že byl obviněný vyzbrojen nožem a boxerem. Technické vybavení a dobrá sportovní zdatnost obviněného při manipulaci s bodnořeznými nástroji představovaly jeho výhodu proti neozbrojenému soupeři a bezpochyby redukovaly jeho strach z něj.
Obviněný sice jednal ve stavu silného afektu, který však vyplýval z jeho dlouhodobého sporu s poškozeným a byl projevem jeho osobních vlastností. V případě obviněného jde o osobnost s rysy emoční nestability, přičemž obviněný je vyhýbavý, zvýšeně se snaží působit sociálně příznivě a rovněž realitu popisuje způsobem, který je pro něho společensky výhodnější, což jeho přístup k posuzované trestné činnosti sice vysvětluje, ale neomlouvá. Skladba jeho osobnosti nevylučuje nepřiměřenou afektivní reakci v situaci, kterou bude vnímat jako ohrožující, přičemž v rámci takového afektu nelze vyloučit, že jeho agresivní reakce nebude zaměřená proti zdroji ohrožení. I když lze připustit, že obviněný jednal v silném rozrušení, není možné pominout, že tento stav nebyl vyvolán žádným vnějším podnětem nějaké výjimečné závažnosti a intenzity, ale vyplýval z osobních vlastností obviněného. Za tohoto stavu je vyloučen závěr, že silné rozrušení obviněného vyplývalo z „omluvitelného hnutí mysli“. Porovná-li se předmět sporu a fyzický útok poškozeného (formou úderu pěstí) do obličeje obviněného na straně jedné a reakci obviněného v podobě bodnutí nožem do oblasti hrudníku poškozeného na straně druhé, pak se reakce obviněného jeví jako neadekvátní v takové míře, že je vyloučeno považovat za omluvitelné to hnutí mysli, které obviněného podnítilo k posuzovanému činu.
Posuzovanému činu předcházelo jednání poškozeného, jehož podstatou byl úder rukou (resp. pěstí) do tváře obviněného O. Š. Toto jednání poškozeného bylo sice nekorektní, avšak sotva je možné pokládat ho za „zavrženíhodné" ve smyslu §141 odst. l tr. zákoníku. Zavrženíhodné jednání se vyznačuje tím, že výrazně odporuje morálním zásadám, svědčí o závažném morálním narušení jednající osoby, ukazuje na její značnou bezohlednost k zájmům jiných osob, vyhraněné sobectví, zjevnou neúctu a přezíravost k jiným osobám apod. Zavrženíhodnost tedy vyjadřuje ostrý morální odsudek. Jednání poškozeného sice nebylo správné, ale zároveň nebylo tak závažné, aby ho bylo možné označit za zavrženíhodné. Je tedy možno uzavřít, že obviněný O. Š. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného O. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.