ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1773.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1773/2016-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání obviněných J. P. a J. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 To 24/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 10/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 40 T 10/2015, byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (body 1.-29. rozsudku) a obviněný J. Š. byl uznán vinným jednak ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (body 1.-18., 20., 22.-26. rozsudku) a jednak zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), c) a d) tr. zákoníku (body 19., 21., 27.-29. rozsudku), kterých se dopustili jednáním uvedeným ve skutkové větě výroku o vině uvedeného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému J. Š. stanovena povinnost, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Pražská energetika, a. s., společně a nerozdílně částku 4 149 726 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 40 T 10/2015, podali obvinění J. P., J. Š. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 To 24/2016, tak, že z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. P. byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. Š. byl uznán vinným ze spáchání pomoci k zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že „ v P. v době od července 2010 do července 2013 po vzájemné dohodě, s cílem získat neoprávněně finanční prostředky a použít je pro vlastní potřebu,
obviněný J. P. jako vedoucí sekce rozvoje a prodeje společnosti Pražská energetika a. s., se sídlem Praha 10, Na Hroudě č. 1492/4, předkládal účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fiktivní doklady, a to:
jednak fiktivní faktury týkající se údajné poradenské činnosti obviněného J. Š. opírající se o fiktivní smlouvy o poradenské činnosti, které v rozporu s vnitropodnikovými předpisy nepředkládal právnímu oddělení k připomínkování, přičemž si byl vědom skutečnosti, že se jedná pouze o fiktivní akty, deklarovaná poradenská činnost není prováděna a její výsledky nejsou evidovány, plnění z těchto fiktivních faktur věcně i finančně schvaloval a faktury předkládal účtárně společnosti Pražská energetika, a. s., která je proplácela na bankovní účet, vedený u Československé obchodní banky, a. s., jehož majitelem byl obžalovaný J. Š.,
jednak fiktivní objednávky a k nim se vážící fiktivní faktury znějící na společnost Ensto Czech, s. r. o., plnění z těchto faktur věcně i finančně schvaloval, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že společnost Ensto Czech, s. r. o. je v těchto případech nevystavila a neprovedla žádné plnění, a faktury předkládal účtárně společnosti Pražská energetika, a. s., která je proplácela na bankovní účet, vedený u Air Bank,a. s., jehož majitelem byl obžalovaný J. Š.,
přičemž obžalovaný J. Š. ve smyslu předchozí dohody jednak za uvedeným účelem zasílal obžalovanému J. P. fiktivní smlouvy a faktury o své poradenské činnosti, a to fiktivní faktury s uvedením IČ registrovaného na jeho otce J. Š., a poskytl obžalovanému J. P. vzor faktury k vytvoření faktur společnosti Ensto Czech s. r. o., jednak po obdržení daných plateb, s vědomím toho, že jde o finanční prostředky vylákané na společnosti Pražská energetika, a. s., odesílal jejich větší část na bankovní účet, vedený GE Money Bank, a. s., jehož majitelem byl obžalovaný J. P., a zbytek si podle dohody s ním ponechával,
a takto obžalovaní postupovali konkrétně v následujících případech:
1. na základě smlouvy ze dne 30. července 2010 předložil obžalovaný J. P. nezjištěného dne v měsíci srpnu roku 2010 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. jím schválenou fakturu ze dne 30. července 2010 vystavenou obžalovaným J. Š. znějící na částku 200 000 Kč, platba provedená společností Pražská energetika, a. s. podle této faktury byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 11. srpna 2010 a následujícího dne – tedy dne 12. srpna 2010 – zaslal obžalovaný J. Š. z takto získaných finančních prostředků částku ve výši 180 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 20 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
2. na základě smlouvy ze dne 18. srpna 2010 předložil obžalovaný J. P. dne 30. srpna 2010 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 26. srpna 2010 na částku 180 000 Kč, načež platba v této výši byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 31. srpna 2010 a téhož dne zaslal tento obžalovaný částku ve výši 140 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 40 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
3. na základě smlouvy ze dne 30. července 2010 předložil obžalovaný J. P. dne 13. září 2010 účtárně společnosti Pražská energetika k proplacení fakturu ze dne 13. září 2010 na částku 250 000 Kč, přičemž tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 14. září 2010 a dne 15. září 2010 zaslal obžalovaný J. Š. 225 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 25 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
4. na základě smlouvy ze dne 16. září 2010 předložil obžalovaný J. P. dne 21. září 2010 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 20. září 2010 na částku 360 000 Kč, kdy platba byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 22. září 2010 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 288 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 72 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
5. na základě smlouvy ze dne 16. září 2010 předložil obžalovaný J. P. dne 30. září 2010 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 29. září 2010 na částku 360 000 Kč, tato částka byla připsána na účet obžalovaného J. Š. dne 22. září 2010 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 288 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 72 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
6. na základě dvou smluv ze dne 16. září 2010 s odlišnými předměty plnění předložil obžalovaný J. P. dne 22. listopadu 2010 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 16. listopadu 2010 na částku 30 000 Kč a fakturu ze dne 16. listopadu 2010 na částku 30 000 Kč, přičemž obě platby v celkové výši 60 000 Kč byly na účet obžalovaného J. Š. připsány dne 7. prosince 2010 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 48 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 12 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
7. na základě smlouvy ze dne 10. ledna 2011 předložil obžalovaný J. P. dne 11. ledna 2011 účtárně společnosti Pražská energetika a.s. k proplacení fakturu ze dne 11. ledna 2011 na částku 120 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 12. ledna 2011 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 96 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 24 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
8. na základě dvou smluv ze dne 16. září 2010 s odlišnými předměty plnění předložil obžalovaný J. P. dne 21. února 2011 účtárně společnosti Pražská energetika a. s. k proplacení fakturu ze dne 18. února 2011 na částku 30 000 Kč a fakturu ze dne 18. února 2011 na částku 30 000 Kč, přičemž obě platby v celkové výši 60 000 Kč byly na účet obžalovaného J. Š. připsány dne 1. března 2011 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 48 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 12 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
9. na základě smlouvy ze dne 10. ledna 2011 předložil obžalovaný J. P. dne 2. března 2011 účtárně společnosti Pražská energetika a. s. k proplacení fakturu ze dne 28. února 2011 na částku 90 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 10. března 2011 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 72 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 18 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
10. na základě smlouvy ze dne 14. března 2011 předložil obžalovaný J. P. dne 15. dubna 2011 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 8. dubna 2011 na částku 255 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 20. dubna 2011 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku 204 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a částku 51 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
11. na základě smlouvy ze dne 10. ledna 2011 předložil obžalovaný J. P. dne 3. června 2011 účtárně společnosti Pražská energetika a. s. k proplacení fakturu ze dne 1. června 2011 na částku 90 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 20. června 2011 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 72 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 18 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
12. na základě smlouvy ze dne 18. května 2011 předložil obžalovaný J. P. dne 6. června 2011 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 1. června 2011 na částku 135 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 24. června 2011 a dne 27. června 2011 zaslal obžalovaný J. Š. 100 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 35 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
13. na základě smlouvy ze dne 18. května 2011 předložil obžalovaný J. P. dne 1. srpna 2011 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 29. července 2011 na částku 195 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 8. srpna 2011 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 144 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 51 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
14. na základě smlouvy ze dne 23. září 2011 předložil obžalovaný J. P. dne 17. října 2011 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 14. října 2011 na částku 360 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 18. října 2011 a dne 19. října 2011 zaslal obžalovaný J. Š. 290 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 70 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
15. na základě dvou smluv ze dne 1. prosince 2011 s odlišnými předměty plnění předložil obžalovaný J. P. dne 12. prosince 2011 účtárně společnosti Pražská energetika a. s. k proplacení fakturu ze dne 7. prosince 2011 na částku 75 000 Kč a fakturu ze dne 7. prosince 2011 na částku 75 000 Kč, přičemž obě platby v celkové výši 150 000 Kč byly na účet obžalovaného J. Š. připsány dne 13. prosince 2011 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 120 000 Kč na účet číslo obžalovaného J. P. a částku ve výši 30 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
16. na základě smlouvy ze dne 13. ledna 2012 předložil obžalovaný J. P. dne 17. ledna 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 13. ledna 2012 na částku 90 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 20. ledna 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 72 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 18 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
17. na základě dvou smluv ze dne 13. ledna 2012 s odlišnými předměty plnění předložil obžalovaný J. P. dne 26. ledna 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 23. ledna 2012 na částku 90 000 Kč a fakturu ze dne 23. ledna 2012 na částku 90 000 Kč, přičemž obě platby v celkové výši 180 000 Kč byly na účet obžalovaného J. Š. připsány dne 26. ledna 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 144 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 36 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
18. na základě smlouvy ze dne 13. ledna 2012 předložil obžalovaný J. P. dne 9. února 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 7. února 2012 na částku 90 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 9. února 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 67 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 23 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
19. na základě fiktivní objednávky ze dne 19. června 2012 vystavené za společnost Pražská energetika, a. s. obžalovaným J. P. předložil obžalovaný J. P. dne 27. června 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fiktivní fakturu ze dne 20. června 2012 vystavenou jménem společnosti Ensto Czech s. r. o. na částku 178 200 Kč, tato částka byla na účet vedený Air Bank a. s. ve prospěch obžalovaného J. Š. připsána dne 2. července 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 142 560 Kč na účet vedený GE Money Bank,a. s. ve prospěch obžalovaného J. P. a částku ve výši 35 640 Kč si ponechal pro svoji potřebu, přičemž danou fakturu společnost Ensto Czech, s. r. o. nevystavila a plnění uvedené v objednávce a faktuře neprovedla, avšak obžalovaný J. P. plnění věcně i finančně schválil, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že se jedná pouze o fiktivní akt,
20. na základě smlouvy ze dne 17. července 2012 předložil obžalovaný J. P. dne 31. července 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 30. července 2012 na částku 90 000 Kč, kdy platba byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 9. srpna 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 72 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 18 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
21. na základě objednávky ze dne 7. srpna 2012 vystavené za společnost Pražská energetika a. s. obžalovaným J. P. předložil obžalovaný J. P. dne 10. září 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 3. září 2012 vystavenou jménem společnosti Ensto Czech na částku 181 440 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 13. září 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 145 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 36 440 Kč si ponechal pro svoji potřebu, přičemž danou fakturu společnost Ensto Czech s. r. o. ve skutečnosti nevystavila, plnění uvedené v objednávce a faktuře neprovedla a obžalovaný J. P. plnění věcně i finančně schválil, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že se jedná pouze o fiktivní akt,
22. na základě smlouvy ze dne 17. října 2012 předložil obžalovaný J. P. nezjištěného dne v měsíci listopadu 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 31. října 2012 na částku 135 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 2. listopadu 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 108 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a částku 27 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
23. na základě dvou smluv ze dne 12. listopadu 2012 s odlišnými předměty plnění předložil obžalovaný J. P. dne 21. listopadu 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 15. listopadu 2012 na částku 60 000 Kč a fakturu ze dne 15. listopadu 2012 na částku 60 000 Kč, přičemž obě platby v celkové výši 120 000 Kč byly na účet obžalovaného J. Š. připsány dne 22. listopadu 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 96 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 24 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
24. na základě dvou smluv ze dne 30. listopadu 2012 s odlišnými předměty plnění předložil obžalovaný J. P. dne 11. prosince 2012 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 7. prosince 2012 na částku 60 000 Kč a fakturu ze dne 7. prosince 2012 na částku 45 000 Kč, načež obě platby v celkové výši 105 000 Kč byly na účet obžalovaného J. Š. připsány dne 17. prosince 2012 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 84 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 21 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
25. na základě smlouvy ze dne 4. února 2013 předložil obžalovaný J. P. dne 19. února 2013 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 18. února 2013 na částku 150 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 28. února 2013 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 120 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 30 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
26. na základě smlouvy ze dne 18. března 2013 předložil obžalovaný J. P. v měsíci březnu nebo dubnu roku 2013 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu ze dne 18. března 2013 na částku 165 000 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 8. dubna 2013 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 132 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 33 000 Kč si ponechal pro svoji potřebu,
27. na základě objednávky ze dne 7. května 2013 vystavené za společnost Pražská energetika, a. s. obžalovaným J. P. předložil obžalovaný J. P. dne 15. května 2013 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu společnosti Ensto Czech, s. r. o. ze dne 7. května 2013 na částku 181 847 Kč, platba této částky na účet obžalovaného J. Š. byla připsána dne 17. května 2013 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 145 477 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 36 370 Kč si ponechal pro svoji potřebu, přičemž danou fakturu společnost Ensto Czech, s. r. o. nevystavila, plnění uvedené v objednávce a faktuře neprovedla a obžalovaný J. P. plnění věcně i finančně schválil, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že se jedná pouze o fiktivní akt,
28. na základě objednávky ze dne 23. května 2013 vystavené za společnost Pražská energetika, a. s. obžalovaným J. P. předložil tento dne 4. června 2013 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu společnosti Ensto Czech, s. r. o. ze dne 30. května 2013 na částku 183 262 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 7. června 2013 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. 140 000 Kč z ní na účet obžalovaného J. P. a 43 262 Kč si ponechal pro svoji potřebu, přičemž fakturu společnosti Ensto Czech, s. r. o. nevystavila, plnění uvedené v objednávce a faktuře neprovedla a obžalovaný J. P. plnění věcně i finančně schválil, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že se jedná pouze o fiktivní akt,
29. na základě objednávky ze dne 15. července 2013 vystavené za společnost Pražská energetika, a. s. obžalovaným J. P. předložil tento dne 1. srpna 2013 účtárně společnosti Pražská energetika, a. s. k proplacení fakturu společnosti Ensto Czech, s. r. o. ze dne 29. července 2013 znějící na částku 298 923 Kč, tato částka byla na účet obžalovaného J. Š. připsána dne 8. srpna 2013 a téhož dne zaslal obžalovaný J. Š. částku ve výši 180 000 Kč na účet obžalovaného J. P. a částku ve výši 118 923 Kč si ponechal pro svoji potřebu, přičemž danou fakturu společnost Ensto Czech, s. r. o. ve skutečnosti nevystavila a plnění uvedené v objednávce a faktuře neprovedla, avšak obžalovaný J. P. plnění věcně i finančně schválil, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že se jedná pouze o fiktivní akt,
a tímto jednáním obžalovaných vznikla na majetku poškozené společnosti Pražská energetika a. s., se sídlem Praha 10, Na Hroudě č. 1492/4, celková přímá škoda ve výši 5 013 672 Kč,
přičemž obžalovaný J. P. získal daným způsobem částku 3 963 037 Kč a obžalovaný J. Š. částku 1 050 635 Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Pražská energetika a. s., částku 4 149 726 Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 To 24/2016, podali následně obvinění J. P. a J. Š. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. P. ve svém dovolání uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku má svůj původ v důkazním řízení, které bylo dle jeho přesvědčení realizováno vadně a odporuje základním zásadám trestního řízení a právu obviněného na spravedlivý proces, přičemž v této souvislosti citoval i judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Hlavní líčení bylo konáno ve dnech 13. 10. 2015, 30. 10. 2015 a 20. 11. 2015, když o průběhu hlavního líčení byl pořizován zvukový záznam s tím, že současně byla v jednací síni přítomna zapisovatelka zapisující jeho průběh. Dále uvedl, že tento zápis nebyl obviněnému na jeho žádost poskytnut s odkazem na jeho oficiální povahu, avšak státní zástupce měl dle názoru obviněného tento zápis s nejvyšší pravděpodobností k dispozici. V takovém případě by se obviněný ocitl ve znevýhodněném postavení. Dále obviněný uplatnil námitky ohledně vyřízení jeho důkazních návrhů ze dne 18. 11. 2015 a dne 20. 11. 2015. Dále uvedl, že s návrhy na opakování výslechu svědkyň L. H., L. S. a M. B. se soud prvního stupně nevypořádal vůbec a jedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy. Obviněný dále poukázal na dle jeho názoru chybné hodnocení důkazů a právní závěry soudu prvního stupně, které nemají oporu v provedeném dokazování. Vyjádřil názor, že soud nesprávně hodnotil jeho výpověď, dále výpověď obviněného J. Š., výpovědi svědků M. S., J. R., L. H., L. S., M. B., M. S., O. B. Nesprávně bylo dle názoru obviněného rozhodnuto i o povinnosti náhrady škody, neboť soud na případ aplikoval obecná ustanovení o náhradě škody (podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), přestože věc měla být posouzena podle speciální pracovněprávní úpravy. Obviněný byl totiž v rozhodné době zaměstnancem poškozeného a k činu došlo v rámci plnění jeho pracovních úkolů, resp. v přímé souvislosti s ním.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. Š. v dovolání namítl, že nesouhlasí se závěrem soudu spočívajícím v tom, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, naplňují všechny znaky pomoci k zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když poukázal na absenci znaku, že útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu. Nesprávně bylo dle názoru obviněného rozhodnuto i o povinnosti náhrady škody, neboť soud na případ aplikoval obecná ustanovení o náhradě škody (podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), přestože věc měla být posouzena podle speciální pracovněprávní úpravy. Obviněný J. P. byl totiž v rozhodné době zaměstnancem poškozeného a k činu došlo v rámci plnění jeho pracovních úkolů, resp. v přímé souvislosti s ním. Obviněný J. Š. v rámci dovolání uvedl, že jeho jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku odpovídá porušení povinností obviněného J. P. jakožto zaměstnance poškozeného při plnění jeho pracovních úkolů, kdy si obviněný J. P. coby vedoucí sekce a prodeje počínal v rozporu s vnitropodnikovými předpisy, tj. vadně a způsobil tak poškozenému škodu. Z popisu skutku provedeného odvolacím soudem nelze dovodit, z jakého důvodu soud uvedené jednání vyjmul z režimu zákoníku práce a považoval je v tomto ohledu za „exces“. Z tohoto důvodu vyjádřil názor, že měl být poškozený odkázán na občanskoprávní řízení. Dále uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku má svůj původ v důkazním řízení, které bylo dle jeho přesvědčení realizováno vadně a odporuje základním zásadám trestního řízení, přičemž v této souvislosti citoval i judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dle názoru obviněného patrná snaha těchto soudů upravovat a zkreslovat výsledky dokazování tak, aby byl podpořen závěr o vině obviněného. Došlo tedy k porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a práva obviněného na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění J. P. a J. Š. ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných J. P. a J. Š.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného J. P., výpovědi obviněného J. Š. a výpovědí svědků M. S., J. R., L. H., L. S., M. B., M. S., O. B.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav neznamenal naplnění znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. V převážné části svého dovolání totiž obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. O výlučně procesní (nikoli hmotněprávní) povaze těchto jeho námitek ostatně svědčí již tvrzení obviněného, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, v dokazování se snažil upravovat a zkreslovat výsledky v neprospěch obviněného a opominul jeho návrhy na dokazování podporující obhajobu obviněného. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Přitom obviněný ve svém dovolání velmi obsáhle a podrobně rozebírá obsah některých důkazů (zejména výpovědí svědků) a polemizuje s tím, jak tyto důkazy hodnotil soud prvního stupně a jaké skutkové závěry z nich vyvodil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. P., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž namítá nedostatečné prokázání jeho viny údajně jen na podkladě důkazů zkreslených v neprospěch obviněného ani výhrady týkající se průběhu hlavního líčení. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí.
Obviněný J. P. v dovolání namítl, že soudy neprovedly důkaz – opětovný výslech svědkyň L. H., L. S. a M. B. a jedná se tudíž o tzv. opomenutý důkaz. Dle názoru Nejvyššího soudu se však o případ tzv. opomenutého důkazu nejedná. Soudy sice opětovně nevyslechly výše jmenované svědkyně (výslech svědkyň proběhl při hlavním líčení dne 13. 10. 2015), avšak v posuzovaném případě byl závěr soudů o tom, že obviněný J. P. jako vedoucí sekce rozvoje a prodeje společnosti Pražská energetika, a. s., předkládal účtárně společnosti Pražská energetika, a. s., k proplacení fiktivní doklady, a tímto jednáním vznikla na majetku poškozené společnosti Pražská energetika, a. s., celková přímá škoda ve výši 5 013 672 Kč, jednoznačně a nepochybně prokázán. Výše uvedený důkaz by sám o sobě nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak tyto důkazy hodnotily soudy. Z uvedeného vyplývá, že trestná činnost obviněného byla nepochybně prokázána a že vyplývá z učiněných skutkových zjištění ve svém souhrnu, přičemž opětovný výslech svědkyň by na těchto závěrech nemohl nic změnit.
Ohledně dovolání podaného obviněným J. Š. Nejvyšší soud shledal, že obviněný J. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však (stejně jako obviněný J. P.) nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to výpovědí zaměstnanců poškozeného, avšak tato námitka zůstává pouze v obecné rovině a obviněný tyto výpovědi ve svém dovolání nijak blíže nespecifikuje a nekonkretizuje) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolatel se pouze snaží prosadit svůj závěr, a to, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že by se svým jednáním jakkoliv podílel na přisouzených skutcích tak, jak jsou popsány ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu, a na základě těchto skutkových námitek pak (opět pouze v obecné rovině) dovozuje, že v jeho případě absentují znaky pomoci k uvedenému trestnému činu. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ohledně námitky obviněného J. Š., že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, nenaplňují všechny znaky pomoci k zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť absentuje znak, že útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný sice uplatnil právně relevantní námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak opřel ji o skutkové argumenty, jimiž se snaží prosadit odlišná skutková zjištění, oproti těm, která učinily soudy obou stupňů a na základě změny skutkových zjištění se snaží prosadit mírnější právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud je v rámci řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, že mezi oběma obviněnými existovala předchozí dohoda o součinnosti, která spočívala v tom, že obžalovaný J. Š. poskytne obviněnému J. P. prostředky ke spáchání trestného činu v podobě smluv a faktur, případně vzorů faktur, a dále v tom, že finanční prostředky získané trestným činem obviněný J. Š. přijme na svůj bankovní účet a větší část z nich dále poukáže na bankovní účet obviněného J. P. Dále je třeba podotknout, že k této problematice se podrobně a výstižně vyjádřil Vrchní soud v Praze (str. 13-14 rozsudku). Nejvyšší soud se s hodnocením odvolacího soudu plně ztotožňuje.
V návaznosti na výše popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněných J. P. a J. Š., která sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, protože v jejím rámci obvinění zpochybnili rozhodnutí soudu ohledně uložení povinnosti k náhradě škody, avšak jde o námitky, které nejsou opodstatněné.
V této souvislosti je významné, že v případě uložení náhrady škody podle §228 odst. 1 tr. ř. dvěma pachatelům jsou k plnění z tohoto právního titulu povinni oba společně a nerozdílně, jak vyplývá z §438 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), když dělená odpovědnost podle §438 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z obecného pravidla a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu (viz rozhodnutí. č. 25/1993-II Sb. rozh. tr.). Tzv. solidární odpovědnost je charakterizována tím, že poškozený může žádat náhradu škody na kterékoli z odpovědných osob nebo může žádat, aby mu náhradu škody všichni či někteří odpovědní poskytli společně a nerozdílně, přičemž odpovědnostní právní vztah zaniká splněním závazku kterýmkoliv z odpovědných. Vzájemné vypořádání solidárně odpovědných osob upravuje §439 obč. zák., podle kterého se ten, kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V případě, že bylo plnění z odpovědnostního vztahu poskytnuto jedním z odpovědných, zaniká tedy odpovědnostní právní vztah a osoba, která poskytla plnění z tohoto vztahu, může na základě posledně uvedeného ustanovení požadovat vypořádání s osobami spoluodpovědnými podle účasti na způsobení vzniklé škody. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že použití ustanovení o dělené odpovědnosti je věcí úvahy soudu.
V souladu s uvedenými podmínkami bylo o povinnosti obviněného k náhradě škody rozhodnuto na základě zásady, že soud v případě, že odsuzuje obviněné pro trestný čin, kterým byla způsobena škoda jejich společným jednáním (pod něž je nutné podřadit i jednání účastníka na tomto trestném činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku), zpravidla zaváže obviněné nahradit tuto škodu společně a nerozdílně podle §438 odst. 1 obč. zák. Solidární odpovědnost k náhradě škody založená rozhodnutím soudu je výhodnější z hlediska ochrany práv poškozeného. S ohledem na všechny skutečnosti, které byly v daném případě zjištěny k okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a to i s posouzením osoby obviněných a jejich podílu na spáchaném činu, nelze dovodit, že by se jednalo o natolik zvláštní okolnosti, které by se vymykaly možnosti použít obvyklé pravidlo.
Navíc je třeba podotknout, že námitka týkající se nesprávného rozhodnutí o povinnosti náhrady škody, kterou obvinění uplatnili v rámci svého dovolání, již byla použita z jejich strany před soudem druhého stupně, tento se jí podrobně zaobíral a v daném ohledu své závěry řádně odůvodnil. Nejvyšší soud proto znovu může odkázat zejména na odůvodňující pasáž Vrchního soudu v Praze (str. 16), kde je konstatováno, že odvolací soud rovněž zvažoval, zda není u obviněného J. P. dána odpovědnost za škodu podle zákoníku práce (§250 odst. 1 zák. práce), což by vylučovalo rozhodnutí o solidární odpovědnosti, neboť zákoník práce (§257) nezná solidární odpovědnost více škůdců (srov. Rt 56/1986, Rc 11/1982). Odpovědnost za škodu má však povahu pracovněprávního nároku jen tehdy, jestliže ji zaměstnanec způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nároku, je rozhodující to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce, přičemž rozhodující je právě tento vnitřní účelový vztah činnosti, již byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, již byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2612/2010). Tato kritéria zpravidla nesplňuje majetková trestná činnost páchaná v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť v úzké místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Odvolací soud proto uzavřel, že oba obžalovaní odpovídají za škodu podle občanského zákoníku, a lze jim tudíž uložit povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně. Nejvyšší soud na základě těchto okolností dospěl k závěru, že výrok o náhradě škody, který obviněný J. P. svým dovoláním napadl, vytýkanými nedostatky netrpí a je správný, čímž jejich dovolání v této části posoudil jako neopodstatněné.
Závěrem proto Nejvyšší soud konstatuje, že dotčený soud – tedy Vrchní soud v Praze, zvolil v případě obou dovolatelů při řádném posouzení všech klíčových okolností případu odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných J. P. a J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu