ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.381.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 381/2017 -53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovoláních obviněných Ing. L. N. , Mgr. M. Š. , a JUDr. J. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 6 To 56/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. L. N., Mgr. M. Š. a JUDr. J. Z. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 69 T 6/2015, byl obviněný Ing. L. N. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a obvinění Mgr. M. Š. a JUDr. J. Z. byli uznáni vinnými ze spáchání účastenství na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl každý z obviněných odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným:
- ERGO pojišťovně, a. s., IČ: 61856714, se sídlem Praha, ul. Vyskočilova 1481/4, ve výši 6.542.257 Kč,
- Pojišťovně Basler Lebensversicherungs – AG, pobočce pro Českou republiku, IČ: 27607488, se sídlem v Praze, ul. Paříkova 910/11a, ve výši 1.684.432 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ERGO pojišťovna, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na občanskoprávní řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 69 T 6/2015, podali státní zástupce a obvinění Ing. L. N., Mgr. M. Š. a JUDr. J. Z. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 6 To 56/2016, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění Ing. L. N., Mgr. M. Š. a JUDr. J. Z. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
„Ing. L. N. jako podnikatel podnikající dle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí, v úmyslu se neoprávněně obohatit
a) v období od 18. 9. 2010 do 9. 3. 2011 na základě Smlouvy o spolupráci v pojišťovnictví, kterou uzavřel v P. dne 22. 9. 2010 se společností Victoria Volksbanken pojišťovna, a. s., nyní Ergo pojišťovna, a. s., IČ: 61856714, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1481/4,
b) a v období od 19. 10. 2010 do 27. 5. 2011 na základě Zprostředkovatelské smlouvy, kterou uzavřel v P. dne 22. 11. 2010 se společností Deutscher Ring Lebensversicherungs-Aktiengesellschaft, pobočka pro Českou republiku, nyní Basler Lebensversicherungs-Aktiengesellschaft, pobočka pro Českou republiku, IČ: 27607488, se sídlem Praha 9, Paříkova 910/11a,
společně s Mgr. M. Š. a JUDr. J. Z., s nimiž založil spolek Starpa za tímto účelem, zprostředkovali sami nebo prostřednictvím podřízených pojišťovacích agentů jménem Victoria Volksbanken pojišťovna, a. s., uzavření celkem 439 pojistných smluv o investičním životním pojištění s různými klienty a jménem Deutscher Ring Lebensversicherungs-Aktiengesellschaft, pobočkou pro Českou republiku, uzavření celkem 518 pojistných smluv o investičním životním pojištění s různými klienty. Přitom obviněný Ing. L. N. obě pojišťovny neinformoval o založení spolku Starpa a o principech jeho činnosti, tedy o tom, že spolek obvinění založili za účelem uzavření extrémního počtu pojistných smluv v krátkém časovém období, k čemuž docházelo tím způsobem, že nové klienty přesvědčovali a lákali k uzavření smluv pod příslibem, že tito po určité období nemusí pojistné hradit, a toto za ně bude hradit spolek Starpa, pokud se jim podaří získat nebo doporučit nové klienty pro uzavírání pojistných smluv. Jednání obviněných tak směřovalo k vylákání provizí od pojišťoven, z nichž byly čerpány mj. i finanční prostředky k hrazení pojistného za osoby, které pojistné smlouvy uzavřely, přičemž však tyto platby pojistného, jak vyplývá z nastaveného systému, byly podmíněny vyplácením provizí pojišťovnami a nikoli zájmem tímto způsobem pojištěných osob hradit pojistné ze svých prostředků, neboť tyto osoby pojistné smlouvy uzavřely pouze proto, že pojistné hradit dle daného jim příslibu neměly. Předpokladem vyplácení provizí tak bylo uzavírání dalších pojistných smluv s dalšími zájemci, které měly vyhledávat i osoby, které se již uzavřením pojistné smlouvy staly součástí systému založeného spolku Starpa. Přitom, pokud by obviněný Ing. N. patřičné informace o způsobu vyhledávání nových pojistníků pojišťovnám poskytl, k uzavření výše uvedených smluv s obviněným by nedošlo.
Za účelem nastavení a uvedení popsaného systému do provozu všichni obvinění, především na různých místech České republiky, organizovali prezentace a školení o působení spolku Starpa v oblasti životního pojištění a o jednotlivých produktech pojišťoven směřující k rychlému získání dalších Ing. L. N. podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů, potažmo pojistníků, a podíleli se na přerozdělování zisků z provizí vyplácených pojišťovnami na základě požadavků předkládaných Ing. L. N., a to tak, že tyto provize po odečtu odměny Ing. L. N. byly zasílány na účet společnosti AB UNIVERSAL s. r. o., IČ: 25558200, se sídlem Uherský Brod, U Sboru 173, jednatele JUDr. J. Z., a následně na účet společnosti Consores s. r. o., IČ: 28812174, se sídlem Chrudim, Štěpánkova 86, jednatele Mgr. M. Š., a poté byly použity kromě placení pojistného také k částečným výplatám provizí podřízeným pojišťovacím zprostředkovatelům a částečně k nespecifikovaným investicím.
Tímto způsobem tedy obvinění vylákali na provizích od společnosti Victoria Volksbanken pojišťovna, a. s., celkovou částku ve výši 8.510.507 Kč, když další částka ve výši 3.592.414Kč, kterou obviněný Ing. L. N. z titulu uzavření dalších pojistných smluv nárokoval, mu již v důsledku výpovědi smlouvy ze strany pojišťovny nebyla vyplacena, a od společnosti Deutscher Ring Lebensversicherungs-Aktiengesellschaft, pobočka pro Českou republiku, částku ve výši 2.637.829,88 Kč, čímž poškozeným pojišťovnám způsobili v této výši škodu.“
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. L. N. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele na dobu 5 let.
Za uvedené jednání byl obviněný Mgr. M. Š. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Za uvedené jednání byl obviněný JUDr. J. Z. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným:
- ERGO pojišťovně, a. s., IČ: 61856714, se sídlem Praha, ul. Vyskočilova 1481/4, ve výši 6.542.257 Kč,
- Pojišťovně Basler Lebensversicherungs – AG, pobočce pro Českou republiku, IČ: 27607488, se sídlem v Praze, ul. Paříkova 910/11a, ve výši 1.684.432 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ERGO pojišťovna, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na občanskoprávní řízení.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných Ing. L. N., Mgr. M. Š. a JUDr. J. Z. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 6 To 56/2016, podali následně obvinění Ing. L. N. a Mgr. M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jejich jednání směřovalo k vylákání provizí od pojišťoven Victoria Volksbanken a Deutscher Ring. Citují závěry odvolacího soudu (str. 24 rozsudku) a namítají, že uvedené závěry zahrnující hodnocení důkazů a právní posouzení jsou založeny na extrémně nesprávném vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, včetně opomenutí řady důkazů svědčících ve prospěch obviněných. Závěr odvolacího soudu o jednání jednotlivých podřízených pojišťovacích zástupců na základě pokynů obviněných není založen na relevantních důkazech, naopak z řady provedených důkazů je patrné, že excesy jednotlivých zástupců byly zcela v rozporu s písemnostmi, které se týkaly systému Starpa, aniž by byl jakýkoliv podklad o zavinění obviněných na těchto excesech. Za tohoto stavu jsou přesvědčeni, že vybočení soudu prvního stupně i soudu odvolacího z mezí volného hodnocení důkazů jsou natolik závažná, že jsou zde důvody pro vyhovění dovolání navzdory skutečnosti, že se v dané věci nejedná o čistě právní hodnocení věci. Obvinění žádnému ze zájemců netvrdili, že nebude třeba platit pojistné. Z listinných důkazů založených v trestním spise je patrné, že u každého zájemce o uzavření pojistné smlouvy byla vyhotovena finanční analýza, pojištěný byl seznámen s podmínkami účasti v systému Starpa, což potvrdil svými podpisy, každý z řady klientů řádně podepsal pojistnou smlouvu, z jejíhož obsahu je patrné, že pojištěný je povinen platit pravidelně každý měsíc pojistné po celou dobu trvání pojistného vztahu. Velký počet zájemců o pojištění využil možnost uzavřít smlouvu o půjčce, na jejímž základě byla pojištěným poskytnuta částka na uhrazení úvodních tří až čtyř plateb pojistného. Z obsahu smlouvy je ale patrné, že dlužník je povinen půjčku splatit. Odvolací soud uvedl, že pojištění v rámci svých výslechů uvedli, že na pojistném nemusí nic platit. Tento závěr je zcela nesprávný a je založen na zkreslení mnoha rozdílných výpovědí. Část z mnoha set vyslýchaných svědků uváděla, že si již na nic nepamatují, část svědků uváděla, že jsou si vědomi povinnosti hradit pojistné, další část uvedla, že jím pojištění bylo představeno tak, že nebudou povinni nic platit. Z toho je patrné, že část svědků měla zkreslené představy o pojištění, toto však nelze přičítat k tíži obviněným. Ti vytvořili detailní systém, Ing. N. školil řádně své podřízené, každý zájemce o pojištění podepsal kromě jiných písemností i pojistnou smlouvu, z níž bylo patrné, že pojistné je pojištěný povinen platit každý měsíc. Pokud se snad stalo, že některý z podřízených pojišťovacích zástupců v zájmu opatřit co nejvíce klientů neuváděl klientům veškeré relevantní informace anebo určité skutečnosti zamlčoval, není možné tyto excesy přičítat k tíži obviněným. Obvinění nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že systém Starpa byl fakticky „letadlo“ a sloužil k podvodnému vylákání provizí od pojišťoven, když provize sloužily k placení pojistného. Zcela odmítají i závěr odvolacího soudu, že manažeři pojišťoven nebyli informováni o způsobu získávání klientů, přičemž obviněný Ing. N. příslušným osobám svůj systém získávání klientů detailně popsal. Zdůrazňují skutečnost, že i po protiprávním nevyplacení provizí pojišťovnou Victoria Volksbanken, a. s., v únoru 2011 ze svých vlastních prostředků hradili provize náležící pojišťovacím zástupcům. Z této skutečnosti je patrné, že věřili v životaschopnost systému Starpa a na úkor pojišťoven se neobohatili. Obvinění se tedy nedopustili trestného činu podvodu ani jiného trestného činu, hromadné rušení pojistných smluv zavinily pojišťovny, které neproplatily provize, na něž měli obvinění nárok, a následné neproplacení provizí jednotlivým zástupcům vedlo tyto, aby sdělili svou nespokojenost vůči obviněnému Ing. N. i pojišťovnám, což vedlo ke ztrátě důvěry pojištěných vůči pojišťovnám a k hromadnému rušení smluv. U obviněných se nejednalo o podvodný úmysl, sami se na úkor pojišťoven nikterak neobohatili. V dovolání rovněž podotýkají, že žádný z nich nebyl dosud soudně trestán a tato skutečnost nasvědčuje stanovisku obhajoby, že obvinění nejednali v úmyslu dopustit se podvodného jednání. Obvinění závěrem nesouhlasí s kvalifikací jednání jako trestného činu spáchaného ve spolupachatelství a jsou přesvědčeni, že tento závěr odvolacího soudu je nesprávný. Obvinění prováděli v rámci systému Starpa organizační činnost, nebylo zájmem žádného z nich jednat v rozporu se zákonem.
Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 6 To 56/2016, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obviněný JUDr. J. Z. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání namítá, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a má za to, že soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění a provedené důkazy, pokud se týká naplnění této skutkové podstaty, respektive že takový závěr nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a provedeném dokazování. Odvolací soud zcela opominul podstatnou záležitost, a to, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby, případně její neznalostí podstatných skutečností a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislostí mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, že: „Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je nebo byla v dané věci oprávněna učinit příslušný úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.“ a uvádí, že v popisu skutku napadeného rozhodnutí zcela absentuje určení, které konkrétní fyzické osoby měly být obviněnými uvedeny v omyl a na to navazující skutečnosti týkající se identifikace osob, které jsou oprávněny udělit pokyn k vyplacení provizí obviněným. Jestliže tedy měla být podvedenou osobou společnost, tedy dvě právnické osoby, jde o zjištění, která fyzická osoba v rámci činnosti této právnické osoby by musela být uvedena v omyl. Lze shrnout, že taková fyzická osoba či osoby v daném případě zjištěny nebyly, proto není možné učinit závěr o existenci příčinné souvislosti mezi zamlčením podstatných skutečností obviněnými pojišťovnám a jejich následnou majetkovou dispozicí spočívající ve vyplacení provizí oklamanou osobou. Došlo-li tedy na straně pojišťoven ke škodě, pak tato nebyla způsobena jednáním charakterizujícím trestný čin podvodu. Za těchto skutečností proto nelze přisvědčit názoru soudů, že jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 6 To 56/2016, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 69 T 6/2015, v celém rozsahu dle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatelé opakují svou obhajobu, kterou uplatnili i ve svých odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu. Dovolatelé Ing. N. a Mgr. Š. doslova zopakovali podstatné části společného odůvodnění svého odvolání ze dne 15. 6. 2016. V dovolání nadále odmítají skutková zjištění učiněná nalézacím i odvolacím soudem i správnost právního posouzení svého jednání. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce uvádí, že tak jako v odvolání, i v dovolání zůstala argumentace těchto dovolatelů natolik obecná, že není možno se k ní blíže vyjádřit. To je patrno již z tvrzení v bodu V. dovolání, že skutkové i právní závěry soudů „jsou založeny na extrémně nesprávném vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, včetně opomenutí řady důkazů svědčících ve prospěch obžalovaných“. K tomu uvádějí jen další tvrzení, že excesy „například“ PPZ S. byly „zcela v rozporu s písemnostmi obžalovaných“. Stejně obecná jsou i další tvrzení uvedených dovolatelů, kteří v tomtéž bodu dovolání hovoří o zkreslení „mnoha rozdílných výpovědí“ či o výpovědích „části svědků“. Na základě takto obecných námitek nelze přezkoumat, zda existuje či neexistuje extrémní rozpor mezi konkrétními důkazy a konkrétními skutkovými zjištěními, ani které konkrétní důkazy měly být opomenuty. Pokud dovolatelé v bodu VI. svého dovolání vysvětlují hromadné rušení pojišťovacích smluv ze strany stovek „pojištěnců“ tím, že poškozené pojišťovny odmítly Ing. N. vyplatit provize, takovým tvrzením jen potvrzují správný závěr soudu, že podstatou systému STARPA bylo pouhé čerpání provizí a nikoliv získání nových klientů poškozených pojišťoven. Vypovídání smluv potom jen potvrzuje skutečnost, že údajní klienti poškozených pojišťoven ve skutečnosti neměli žádný zájem se pojišťovat a platit pojistné. Byli pouhými poskytovateli osobních údajů a podpisů na pojistných smlouvách. Dovolatelé setrvávají po celou dobu trestního řízení na tvrzení, že jim provize od poškozených pojišťoven náležely i za získání takových „klientů“. Takové tvrzení je absurdní, neboť pojišťovny nemohly mít žádný zájem poskytovat provize na úhradu několika měsíčního pojistného za osoby, které nechtěly či nemohly platit pojistné. Poškozené pojišťovny neměly žádný rozumný důvod za takový „koloběh“ klientů Ing. N. platit, neboť jim to nemohlo nic přinést. Jednalo se zjevně o zcela nesmyslnou činnost, která nabyla podoby „letadla“ přiléhavě popsaného ze strany obou soudů. Tvrzenému dovolacímu důvodu neodpovídá dovolání ani v bodu VII., kde nesouhlasí s kvalifikací jednání jako trestného činu spáchaného ve spolupachatelství. Opakují k tomu totiž jen velmi stručně jiná skutková zjištění, než která učinily soudy, aniž by uplatnili jakoukoliv hmotněprávní argumentaci. Dovolání Ing. N. a Mgr. Š. proto neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
Dovolatel JUDr. Z. opakuje požadavek ze str. 5 a 6 svého odvolání ze dne 13. 6. 2016, aby byly na straně poškozené právnické osoby ustanoveny konkrétní fyzické osoby oprávněné jednat s majetkem. Považuje za potřebné zkoumat, zda to nebyly osoby, které postupy dovolatele již tehdy znaly a nemohly jím být uvedeny v omyl. Jeho námitky odpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v podstatě namítá, že bez uvedení takových konkrétních osob v popisu skutku nelze dovodit znaky trestného činu podvodu. Předmětnou námitku považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou, a to z důvodu, že rozhodnutí, které cituje JUDr. Z. ve svém dovolání, nelze vyložit tak, že by v případě podvodu spáchaného na právnické osobě musel popis skutku obsahovat konkrétní fyzické osoby, které byly podvedeny a které provedly předmětnou majetkovou dispozici. Skutečnost, že v právnické osobě podvedené „zvenčí“ obvykle není zapotřebí identifikovat konkrétní osoby fyzické, že tyto osoby musí existovat, avšak že jejich existenci postačí předpokládat, opírá státní zástupce o judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99, publikovaném pod č. 3/2001 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 7 Tdo 996/2007, publikovaném pod č. 28/2008 Sb. rozh. tr., a usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 812/2013, publikovaném pod č. 27/2014 Sb. rozh. tr.), která se shoduje s trestní věcí obviněného a současně se tím liší od jím předloženého judikátu č. 5/2002 Sb. rozh. tr. ze dne 19. 7. 2000. K tomuto dodává, že pro všechny tři citované judikáty je společné, že na poškozené právnické osoby byl vykonán útok „zvenčí“, a proto nebylo blíže pátráno po tom, které konkrétní fyzické osoby byly pachatelem uvedeny v omyl a provedly majetkovou dispozici. Ohledně zjištění konkrétně podvedených fyzických osob pro úplnost státní zástupce podotýká, že na str. 28 rozsudku nalézacího soudu jsou uvedena jména osob, které byly podvedeny dovolatelem Ing. N. při podpisu dvou základních smluv: Ch., B. a V. Podle závěru odvolacího soudu na str. 26 napadeného rozsudku byly právě tyto dvě prvotní smlouvy součástí podstaty trestného jednání dovolatelů.
Závěrem svého vyjádření shrnuje, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem Ing. N. a dovolatelem Mgr. Š. zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatelé nenamítají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dovolání podané dovolatelem JUDr. Z. tomuto dovolacímu důvodu odpovídá, je však zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. N. a Mgr. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby dovolání obviněného JUDr. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných jak obviněnými Ing. L. N. a Mgr. M. Š., tak obviněným JUDr. J. Z. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných.
Obvinění Ing. L. N. a Mgr. M. Š. ve svém dovolání namítli, že uvedené závěry soudů obou stupňů, zahrnující hodnocení důkazů a právní posouzení skutku, jsou založeny na extrémně nesprávném vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, včetně opomenutí řady důkazů svědčících ve prospěch obviněných.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obvinění Ing. L. N. a Mgr. M. Š. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v převážné části dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhají jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S jejich procesními námitkami se navíc již vypořádal odvolací soud na str. 21 až 25 napadeného rozsudku a přesvědčivě odůvodnil i právní posouzení skutku. Nejvyšší soud jeho úvahy považuje za správné a v podrobnostech na ně odkazuje.
Obvinění Ing. L. N. a Mgr. M. Š. ve svém dovolání dále namítli, že se nedopustili trestného činu podvodu ani jiného trestného činu, hromadné rušení pojistných smluv zavinily pojišťovny, které neproplatily provize, na něž měli obvinění nárok, a následné neproplacení provizí jednotlivým zástupcům vedlo ke ztrátě důvěry pojištěných vůči pojišťovnám a k hromadnému rušení smluv. U obviněných se nejednalo o podvodný úmysl a sami se na úkor pojišťoven nikterak neobohatili.
V rámci zjišťování skutkového stavu bylo prokázáno, že obviněný Ing. N. jako osoba podnikající podle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí, uzavřel s uvedenými pojišťovnami jednak Smlouvu o spolupráci v pojišťovnictví a jednak Zprostředkovatelskou smlouvu a současně se spoluobviněnými Mgr. Š. a JUDr. Z. založili spolek Starpa, který měl být činný kromě oblasti investičního pojištění také v oblasti financí, zdraví atd. V osobě obviněného Ing. N. tak vzniklo propojení mezi pojišťovnami a uvedeným spolkem, který se zaměřil na získávání zájemců o uzavření smlouvy o investičním životním pojištění, potažmo pak na inkaso provizí za takto uzavřené smlouvy. Za tímto účelem došlo k vytvoření sítě podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů, jakož i dalších osob bez tohoto postavení, avšak plnících stejný úkol, kterým bylo zajištění co největšího počtu zájemců o uzavření smlouvy, k čemuž byli všichni motivování vyplácenými provizemi, pokud se jim podaří sehnat další zájemce o uzavření smlouvy. Činnost spolku vedla ke kýženým výsledkům, když došlo k uzavření stovek smluv o investičním životním pojištění a následně pak k výplatě provizí obviněnému ing. N. v celkové výši přes 11 mil. Kč, které byly jednak k dispozici obviněným a dále také tyto finanční prostředky umožňovaly činnost spolku Starpa tím, že z nich byly vypláceny provize jednotlivým pojišťovacím zprostředkovatelům. Jednání obviněného Ing. N. tudíž naplnilo všechny znaky skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť obohatil sebe i zbylé obviněné tím, že zamlčel poškozeným pojišťovnám existenci spolku Starpa a jeho činnost, což mu umožnilo inkasovat milionové provize, a tímto způsobil poškozeným škodu velkého rozsahu. Dílem se pak ještě o takové jednání pokusil, když vyúčtoval další provize ve výši přes 3 miliony Kč, které však již nebyly vyplaceny. Obvinění Mgr. Š. a JUDr. Z. jednali po dohodě a společně s obviněným Ing. N. (společně založili spolek Starpa, zprostředkovávali uzavření pojistných smluv, spolupořádali podpisová školení, přispívali k získávání klientů spolku Starpa, podíleli se na přerozdělování zisků z provizí), bez jejich aktivní role by k zamýšlenému následku trestné činnosti nemohlo dojít, jednali tedy ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Pokud se týká formy zavinění, všichni obvinění jednali ve vztahu k základní skutkové podstatě tohoto trestného činu v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Soudy v odůvodněních přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. S námitkou obviněných Ing. L. N. a Mgr. M. Š., že uvedené závěry soudů obou stupňů, zahrnující hodnocení důkazů a právní posouzení jsou založeny na extrémně nesprávném vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, se pak nelze ztotožnit.
Obviněný JUDr. J. Z. uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění a provedené důkazy, pokud se týká naplnění této skutkové podstaty, neboť takový závěr nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a provedeném dokazování. Ve svém dovolání cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, a uvádí, že v popisu skutku napadeného rozhodnutí zcela absentuje určení, které konkrétní fyzické osoby měly být obviněnými uvedeny v omyl. Jestliže tedy měla být podvedenou osobou společnost, případně dvě právnické osoby, jde o zjištění, která fyzická osoba v rámci činnosti této právnické osoby a v jakém postavení by musela být uvedena v omyl, a shrnuje, že taková fyzická osoba či osoby v daném případě zjištěny nebyly, proto není možné učinit závěr o existenci příčinné souvislosti mezi zamlčením podstatných skutečností obviněnými pojišťovnám a jejich následnou majetkovou dispozicí spočívající ve vyplacení provizí oklamanou osobou.
Ze shora citovaného judikátu (rozhodnutí ze dne 19. 7. 2000 publikované pod č. 5/2002 Sb. rozh. Tr) lze dovodit, že v poškozené právnické osobě sice musí konkrétní podvedené fyzické osoby existovat, avšak tyto nemusí být vždy jmenovitě uvedeny ve skutkové větě. Takové osoby by musely být konkrétně uvedeny pouze, pokud by existovaly pochybnosti o samotném podvodu. Tedy pokud by byly do trestné činnosti pachatele zapojeny i odpovědní zaměstnanci a funkcionáři poškozené právnické osoby. V takovém případě by skutečně muselo být zkoumáno až do úrovně statutárního orgánu, kdo konal majetkové dispozice v omylu a kdo byl naopak spolupachatelem či účastníkem. Podstatné by bylo i to, zda řídící zaměstnanci poškozené společnosti, tak jako v judikované věci, před tím nezmocnili právě uvedené pachatele z řad zaměstnanců předmětné právnické osoby ke všem jednáním a majetkovým dispozicím ohledně dané věci. Žádný z obviněných, zejména ani Ing. N., však takové generální zmocnění od poškozených pojišťoven neměl. Navíc nebylo zjištěno, že by snad byly do podvodného jednání zapojeny odpovědné fyzické osoby působící v poškozených osobách právnických.
Názor, že v právnické osobě podvedené „zvenčí“ obvykle není zapotřebí identifikovat konkrétní fyzické osoby a že jejich existenci postačí jen předpokládat, lze opřít o následující judikaturu Nejvyššího soudu.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99 publikovaném pod č. 3/2001 Sb. rozh. tr., které se zabývá trestným činem podvodu podle předchozí právní úpravy, obviněná podvodným jednáním zajistila, aby byl ČSSZ doručen nesprávný formulář potvrzující nižší dosažený příjem v uplynulém roce, než byl skutečný a dosáhla toho, že na základě tohoto tiskopisu jí byl neoprávněně vyplácen částečný invalidní důchod. Nejvyšší soud zde nepovažoval za podstatné zmínit, které konkrétní fyzické osoby činné v České správě sociálního zabezpečení byly nepravdivým formulářem konkrétně podvedeny.
V usnesení ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 7 Tdo 996/2007, publikovaném
pod č. 28/2008 Sb. rozh. tr. se zabýval pojistným podvodem podle předchozí právní úpravy, jehož se měl pachatel dopustit tím, že ohlásil obchodní společnosti pojistnou událost spočívající v údajném odcizení vozidla, avšak k vyplacení pojistného plnění nedošlo. Ani zde nebyly uvedeny konkrétní podvedené fyzické osoby.
A nakonec v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 812/2013, publikovaném pod č. 27/2014 Sb. rozh. tr. byla popsána podstatu skutku tak, že obviněný uvedl v omyl banku, která na základě falešného příkazu k úhradě provedla příslušnou bezhotovostní platební transakci, a to ohledně okolnosti, že transakci provedla oprávněná osoba. Obviněný využil toho, že banka nemá povinnost kontrolovat osoby, které předkládají příkaz k bezhotovostním převodům, a na příkaz uvedl nepravý podpis, kterým se snažil napodobit podpisový vzor. Tím, že použil padělaný platební prostředek, porušil obviněný nejen zájem na řádném fungování bezhotovostního platebního styku, ale také zájem na ochraně majetku. Ani zde nepovažoval Nejvyšší soud za důležité zabývat se tím, které konkrétní fyzické osoby činné v poškozené bance byly jednáním pachatele podvedeny a provedly zosnovanou bezhotovostní platební transakci.
Obviněný JUDr. Z. se domáhá, aby na jeho věc byla užita judikatura, která se zjevně vztahuje k podstatně odlišným skutkovým okolnostem, než jaké byly zjištěny v jeho trestní věci. Tuto námitku považuje Nejvyšší soud s odkazem na výše uvedené za zjevně neopodstatněnou, jelikož v předmětné věci nenasvědčuje nic tomu, že by snad byly poškozené pojišťovny svými odpovědnými osobami zapojeny do trestné činnosti obviněných. Zjevně byly podvedeny pachateli „zvenčí“. Proto nebylo zapotřebí zabývat se blíže tím, které konkrétní fyzické osoby činné v osobě právnické byly uvedeny v omyl a provedly v tomto omylu zosnované majetkové dispozice. Argumentaci judikátem č. 5/2002 Sb. rozh. tr. lze proto považovat za nepřiléhavou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., namítaný obviněným JUDr. J. Z. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění Ing. L. N., Mgr. M. Š. a JUDr. J. Z. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných Ing. L. N., Mgr. M. Š. a JUDr. J. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu