ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.445.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 445/2017 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné N. W. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 25/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 3 T 25/2016 byla obviněná N. W. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že
„v blíže nezjištěné době od 12. 3. 2012 v P., ulici D. nejprve převzala na základě předběžného opatření soudní komisařky, notářky JUDr. Lucie Foukalové v rámci dědického řízení do opatrování následující předměty: obraz Krajina autora Panušky, obraz Pastevci (dobytek na pastvě), obraz Jedová chýše (autora Kozáka) a vzpomínkové předměty, které dne 18. 2. 2015 vydala JUDr. K. J., roz. Z., doklady k hrobovému příslušenství na hrobě, tyto předala poškozené PhDr. H. Z., dne 27. 6. 2016, obraz krajina - strom (autora Šímy), obraz Ležící žena, šestiramenný lustr (řezbářská práce), šestiramenný mosazný lustr s madonou, koberec, kovotepeckou práci - strom, sousoší padající ženy, 2 sošky chlapců, kamenné sousoší - utrpení - postava u náhrobku, kovotepeckou mísu - z období první republiky, malovanou dózu z porcelánu, plochou vázu s uchem, broušený popelník, čirou broušenou vázu, zlaté hodinky - kapesní cibule, řády a vyznamenání (řád Francouzské akademie), rezortní vyznamenání Rumunského království, stříbrné rybí příbory, perletí zdobené divadelní kukátko, broušené granáty, bibli vykládanou perletí s křížkem, 5 kusů křížků z různých materiálů, vyšívané a háčkované předměty, sochu torzo ženy z černého kamene, drobnosti v podobě malé slámky, kávového servisu se zeleným motivem, hřbitov Strašnice, Praha 10, tyto předměty však po uplynutí 4 měsíců od nabytí právní moci usnesení Obvodního soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 34 C 86/2014, s právní mocí dne 23. 12. 2014, ani po výzvách k předání věcí do současnosti nevydala a ponechala si je pro vlastní potřebu, nebo je prodala, čímž způsobila poškozené PhDr. H. Z., a Mgr. N. H., škodu ve výši 111.166 Kč s ohledem na výměru podílového spoluvlastnictví v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 1914/2011, ze dne 30. 3. 2012“.
Za to byla podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou a půl roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo zároveň uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit poškozené Mgr. N. H. na náhradě škody částku 2.520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 4. 2016 do zaplacení, a poškozené PhDr. H. Z. na náhradě škody částku 111.166 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 4. 2016 do zaplacení, a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 50.000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená PhDr. H. Z. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podaly odvolání obviněná N. W., poškozená PhDr. H. Z. a ve prospěch i v neprospěch obviněné též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10. Obviněná je zaměřila do všech výroků rozsudku, poškozená PhDr. H. Z. do výroku o náhradě škody a státní zástupkyně do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016 tak, že z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 1 ZT 139/2015 pro tam popsaný skutek kvalifikovaný jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a poškozené PhDr. H. Z. pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce. Učinil tak v neprospěch obviněné N. W. s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce (dovolatel) předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, jakož i úvahy, které vedly odvolací soud k vydání zprošťujícího rozsudku ve věci. S jeho závěrem, že u obviněné nebyly splněny podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti, nesouhlasí. Dovolatel připomněl, že obviněné bylo kladeno za vinu defraudační jednání ve vztahu k movitým věcem pocházejícím z pozůstalosti po jejím zemřelém manželovi JUDr. J. W., které jí byly s jejím souhlasem svěřeny v rámci protokolárního soupisu dědických aktiv zůstavitele. Přitom byla poučena, že s nimi není oprávněna jakkoliv disponovat, je odpovědná za škodu, která by na tomto majetku jejím zaviněním či neoprávněnou dispozicí vznikla, a je povinna takto svěřený majetek po pravomocném skončení dědického řízení vydat dědicům. Takto založený svěřitelský vztah se podle protokolu o jednání před soudním komisařem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 27 D 1914/2011 vztahoval k položkám soupisu majetkových aktiv zůstavitele pod bodem A/ 11 až 92. Obviněné přitom bylo obžalobou kladeno za vinu jednání vůči věcem, které jsou v rámci předběžného soupisu majetku zůstavitele zaprotokolovány pod body 20, 21, 25, 68, 28, 29, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 55, 56, 58, 59, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 69, 70, 74, 87, 91 a 92. Dědické řízení po zůstaviteli pak bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. 27 D 1914/2011, na jehož podkladě nabyly obviněná N. W. a dále Mgr. N. H. a PhDr. H. Z. věci do podílového spoluvlastnictví. K dílčímu vypořádání podílového spoluvlastnictví (v převažujícím rozsahu) poté došlo na podkladě žaloby PhDr. H. Z. ze dne 16. 3. 2014, kterou se proti obviněné (žalované) N. W. domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve vztahu k tam vyjmenovaným věcem s tím, že na základě současně přiložené darovací smlouvy ze dne 20. 2. 2014 došlo k převedení dědického podílu Mgr. N. H. na žalobkyni PhDr. H. Z. Ta se tak stala podílovou spoluvlastnicí zděděných věcí v rozsahu 64 % spoluvlastnického podílu oproti 36 % spoluvlastnického podílu obviněné N. W. Předmětné řízení o vypořádání jejich spoluvlastnického vztahu ke zděděným movitým věcem bylo následně ukončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 34 C 86/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2014, s právní mocí dne 23. 12. 2014. Tímto usnesením byl schválen smír, podle kterého se podílové spoluvlastnictví žalobkyně PhDr. H. Z. a žalované N. W. k věcem, jenž jsou specifikovány v usnesení soudní komisařky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. 27 D 1914/2011 zrušuje a jejich výlučnou vlastnicí se stává žalobkyně PhDr. H. Z. Dále se touto smírnou cestou obviněná (žalovaná) N. W. zavázala vydat věci specifikované v první části výroku žalobkyni oproti závazku, že žalobkyně jí na vypořádání spoluvlastnického podílu zaplatí částku 23.202 Kč, to vše do čtyř měsíců od právní moci tohoto usnesení.
Pokud obviněná svoji povinnost vydat zděděné movité věci jejich výlučné vlastnici PhDr. H. Z. v termínu vyplývajícím z posledně označeného rozhodnutí o schválení smíru a ani později nesplnila, mohla se podle názoru nejvyššího státního zástupce dopustit neoprávněného přisvojení si toliko těch cizích věcí, které jí byly svěřeny ve smyslu jejich protokolárního přijetí v rámci předběžného soupisu majetku v dědickém řízení a na které se současně vztahovala povinnost obviněné předat je fyzicky do dispozice oprávněné PhDr. H. Z. v souladu s jejím nově nabytým výlučným vlastnickým právem. Potud odvolací soud uvažoval správně. Souhlasit lze podle nejvyššího státního zástupce i s názorem, že Obvodní soud pro Prahu 10 při úvahách o stanovení výše způsobené škody, pokryté úmyslným zaviněním obviněné, pochybil, pokud u těchto věcí vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, vypracovaného pro účely trestního řízení, a zcela přitom pominul ty jejich cenové relace, na kterých se účastnice dědického řízení samy dohodly a jimiž se také řídily při uzavření soudního smíru. Celková hodnota svěřených věcí, které se staly předmětem zažalované nesplněné povinnosti obviněné N. W. vydat je oprávněné PhDr. H. Z., vycházející ze souhlasu všech účastníků dědického řízení, tak představovala částku 35.850 Kč. Přestože odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že na základě takto souhlasně stanovené hodnoty věcí byl vypočítán i podíl obviněné při vypořádání zaniklého podílového spoluvlastnictví ve výši 23.202 Kč, nelze podle názoru dovolatele na straně druhé přehlédnout, že smírnou cestou přijatý závazek oprávněné PhDr. H. Z. uhradit tuto částku obviněné N. W. odpovídal 36 % výši jejího spoluvlastnického podílu (viz odůvodnění žaloby o vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. 3. 2014) a vztahoval se na celý souhrn svěřených zažalovaných věcí; nikoliv tedy pouze na tu jejich část, která se stala předmětem smíru. Proto platební povinnost poškozené oproti vydání věcí se souhlasně prohlášenou celkovou cenou ve výši 35.850 Kč mohla představovat toliko poměrnou částku 12.906 Kč. Zohlednění této částky v rámci stanovení celkové výše způsobené škody, pokryté úmyslným zaviněním obviněné, však dle poukazu dovolatele nepřichází do úvahy za stavu, že obviněná svoji povinnost vydat poškozené věci podle pravomocného usnesení o schválení smíru ve stanovené lhůtě ani později nesplnila, a tudíž jí žádný právní nárok na vyplacení jejího spoluvlastnického podílu v této části dědických aktiv nevznikl.
Pro posouzení možné trestní odpovědnosti obviněné pokládá nejvyšší státní zástupce za rozhodné, že si svěřené věci ponechala ve své dispozici a nakládala tak s nimi způsobem, který svědčil jejich výlučné vlastnici PhDr. H. Z. Pokud poškozenou takto vyloučila z držení těchto věcí, z jejich užívání a nakládání s nimi, pak si je přisvojila podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. To vše za stavu, kdy s poškozenou uzavřela soudní smír a v jeho rámci se zavázala k vydání v něm vyjmenovaných věcných položek, mezi nimi i těch, k nimž se vztahoval výše popsaný vývoj jejich právního režimu. Věci poškozené neoprávněně zadržovala s vědomím, že se změnil její právní vztah k nim, a to i poté, co souhlasila se zánikem spoluvlastnictví s poškozenou. Zároveň měla jasnou představu o jejich celkové hodnotě (35.850 Kč), stanovené souhlasným prohlášením účastníků dědického řízení, která více než sedminásobně převyšuje zákonnou hranici škody nikoli nepatrné ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že již v tomto rozsahu vytýkaného jednání založila obviněná podmínky pro vyvození své trestní odpovědnosti za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný v předepsané formě úmyslného zavinění, minimálně pak v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce dále nijak nezpochybnil skutečnost, že okolnosti posuzovaného jednání se odvíjí ze soukromoprávního rámce vztahů mezi znesvářenými účastníky dědického řízení, jak zdůraznil odvolací soud. Na straně druhé však připomněl smírný způsob jeho ukončení a z toho vyplývající povinnost obviněné vydat poškozené věci, k níž se zavázala naprosto srovnatelným způsobem jako kterýkoliv z pachatelů běžně se vyskytujících trestných činů zpronevěry, vědomě držících cizí věc ke škodě jejího vlastníka i poté, co zanikl právní důvod jejího svěření. Z argumentace odvolacího soudu podle dovolatele zároveň rozhodně nevyplynulo, že by v daném případě nastala situace v duchu výkladového stanoviska Nejvyššího soudu, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po č. 26/2013 tr., podle nějž úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Právní názor odvolacího soudu o absentující společenské škodlivosti jednání obviněné podle názoru dovolatele nelze akceptovat tím spíše, že se týkalo věcí individuálně určených, které byly upomínkou na zesnulého zůstavitele s charakterem rodinné památky; tj. věcí zvláštní obliby poškozených ve smyslu §492 odst. 2 občanského zákoníku, které nepředstavovaly výhradně majetkovou hodnotu. Tyto věci se přitom k době vydání napadeného rozhodnutí stále nedostaly do sféry dispozice jejich oprávněné vlastnice PhDr. H. Z. (popř. její právní nástupkyně JUDr. K. J.), ačkoliv poškozená vyvinula z hlediska prostředků civilního práva dostatečnou iniciativu k tomu, aby napravila předmětný nežádoucí stav. I když uzavřený soudní smír s účinky pravomocného rozsudku (§99 odst. 3 věta prvá občanského soudního řádu) představuje legitimní právní titul pro zahájení exekučního řízení vůči obviněné o vydání věcí, popř. o náhradě způsobené škody, nelze podle mínění nejvyššího státního zástupce zásadu subsidiarity trestní represe u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku. To, že se poškozená domáhala svého práva u příslušného soudu v rámci občanskoprávního řízení, ještě není bez dalšího důvodem pro použití pravidla ultima ratio. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení je totiž pouze prostředkem k zajištění náhrady škody. Dovolatel k tomu zdůraznil, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví. Jestliže tedy Městský soud v Praze na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované jednání obviněné N. W. není trestným činem a že jsou dány důvody zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř., zatížil své rozhodnutí vadou zakládající zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem dovolatel doplnil, že výše dovozenou vadou nesprávnosti právního posouzení skutku trpí napadené rozhodnutí i přesto, že u zbývající části svěřených věcí, které sice byly zahrnuty do podané obžaloby, nicméně se nestaly předmětem uzavřeného soudního smíru, je obviněná i nadále jejich spoluvlastníkem. Takové právní postavení totiž podle jeho poukazu nelze klást na roveň výlučnému vlastnickému právu, jak mylně dovodil odvolací soud a v návaznosti na tom uzavřel, že předmětné věci nebyly ve vztahu k obviněné věcmi cizími ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Soud druhého stupně se tak měl zabývat otázkou, zda se i tyto protokolárně svěřené věci staly předmětem svévolného nakládání obviněné, popř. prodeje, zašantročení, znehodnocení. Zároveň se měl důsledněji vypořádat i se zvláštním režimem poslední zažalované položky „kávový servis se zeleným motivem“, která nebyla obviněné ani svěřena, ani se nestala předmětem uzavřeného smíru s poškozenou PhDr. H. Z., a tudíž se nemohla stát ani předmětem její zpronevěry.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016 zrušil, a dále zrušil i případná rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2) poté aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a to 3) v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil dovolatel i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyšší soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila prostřednictvím svého obhájce obviněná N. W. Ve své replice označila trestní stíhání své osoby za kampaň vedenou dcerami a vnučkami zůstavitele s cílem ji utiskovat a ponížit, a to i poté, co její svěřenecký závazek, který měla porušit a tím se dopustit trestného činu, již zanikl uzavřením smíru, resp. vypořádáním spoluvlastnictví podle občanského zákoníku. To, že následně některé věci z pozůstalosti dobrovolně nevydala, porušení svěřeneckého závazku neznamená. Zprošťující rozsudek tak podle ní netrpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jak tvrdí dovolatel, nýbrž právě naopak. Odvolací soud pouze korigoval chybné předpoklady a právní závěry obsažené v obžalobě. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze v plném rozsahu „potvrdil“ a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v neprospěch obviněné a to v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je jeho právní posouzení v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě uvažovaného trestného činu.
S ohledem na výše uvedená výkladová východiska je zřejmé, že pokud nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu vytkl nesprávnou interpretaci hmotněprávní zásady subsidiarity trestní represe a její použití na posuzovaný případ ku prospěchu obviněné N. W., uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly relevantně uvedeny. Dospěl přitom k závěru, že uplatněné námitky jsou důvodné .
Na tomto místě je úvodem vhodné připomenout zásadu, podle níž je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Uvedené formální pojetí trestného činu je u méně závažných činů korigováno zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň pravidelně zdůrazňuje, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Nadále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, sp. zn. 3 Tdo 1150/2012, sp. zn. 3 Tdo 126/2015, sp. zn. 7 Tdo 616/2015, sp. zn. 3 Tdo 955/2016, sp. zn. 6 Tdo 1750/2016, aj.). Jinými slovy, byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, stát nemůže rezignovat na svou roli garanta účinné ochrany oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je pak třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Těmito kritérii jsou povaha a závažnost trestného činu, které jsou určovány způsobem jeho provedení a následky a dále osobou pachatele, měrou jeho zavinění, pohnutkou k činu a záměrem nebo cílem, který činem sledoval. Přitom se obecně vychází z pojetí, podle nějž se úvaha o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, uplatní pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy lze uvažovat o uplatnění odpovědnosti podle jiné (netrestní) právní normy.
V každém konkrétním případě je však nezbytné, aby se soud důsledně zabýval nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i okolnostmi, které by mohly svědčit o opaku. Ty pak musí vždy odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí pojmout i do odůvodnění svého rozhodnutí (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení (soud) nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a teprve poté se případně vypořádá s tím, zda je namístě se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“ uplatnit trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Výše uvedenými judikatorními východisky se Městský soud v Praze v projednávané trestní věci důsledně neřídil.
Podstatnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí věnoval kritice způsobu, jakým provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně, a v návaznosti na tom i zpochybnění jeho skutkových a právních závěrů. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 především vytkl, že se dostatečně nevypořádal s otázkou vlastnických vztahů k jednotlivým věcem uvedeným v obžalobě a neujasnil si tak, které z nich byly ve vztahu k obviněné skutečně věcmi cizími ve smyslu §206 tr. zákoníku. Nesprávně resp. nedostatečně měla být vymezena i doba, v níž se obviněná měla dopouštět protiprávního jednání, a určeny osoby, k jejichž škodě měla jednotlivé věci zpronevěřit. Chybně byla po výtce odvolacího soudu zjištěna i výše škody, která měla být stíhaným skutkem způsobena poškozené PhDr. H. Z. Městský soud v Praze zároveň zdůraznil, že majetkové spory stran některých věcí pojatých do obžaloby si obviněná s poškozenou PhDr. Z. vyřešily občanskoprávní cestou. Zdůraznil nepřátelskou povahu vztahů mezi obviněnou a poškozenými po smrti zůstavitele JUDr. W. a poměrně dramatické okolnosti průběhu dědického řízení, doprovázeného vzájemnými spory o nároky na pozůstalost po zemřelém. Z nich pak dovodil, že charakter projednávané věci z hlediska typové závažnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům zpronevěry podle §206 tr. zákoníku a na obviněnou tak není zapotřebí působit prostředky trestněprávní represe.
Takové zjednodušující a jednostranné hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněné však akceptovat nelze.
Odvolacím soudem akcentovaný soukromoprávní základ projednávané trestní věci, špatné mezilidské vztahy mezi obviněnou a poškozenými jakožto znesvářenými účastníky dědického řízení ani skutečnost, že se poškozená PhDr. H. Z. v zájmu ochrany svých vlastnických práv obrátila na soud v rámci občanskoprávního řízení, bez dalšího závěr o mimořádně nízké společenské škodlivosti jednání obviněné neodůvodňují. Soukromoprávní základ trestných činů proti majetku rozhodně ničím výjimečným není. Nic mimořádného nelze spatřovat ani v tom, že se oběť takové trestné činnosti domáhá zajištění náhrady vzniklé škody u civilního soudu. To samo o sobě obviněnou trestní odpovědnosti zbavit nemůže. Nejvyššímu státnímu zástupci je nutno přisvědčit potud, že Městský soud v Praze se dostatečně nevypořádal s ostatními okolnostmi významnými pro posouzení právní otázky míry společenské škodlivosti činu obviněné, resp. je vůbec při svém rozhodování nezohlednil. To se týká zejména hodnoty věcí, které si obviněná neoprávněně přisvojila v rozporu se svou povinností vydat je oprávněnému vlastníkovi, tj. poškozené PhDr. Z., a která podle jeho vlastních hodnotících závěrů činila téměř 36.000 Kč, tj. sedminásobek hranice škody nikoli nepatrné ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Dále opomněl charakter zpronevěřených věcí a jejich upomínkový význam pro poškozenou, kdy se jedná o rodinné památky. Nijak se nezabýval ani tím, že obviněná svým postojem k řádnému splnění svých povinností opatrovatelky inkriminovaných věcí do značné míry zkomplikovala, ne-li znemožnila spravedlivé vypořádání pozůstalosti v dědickém řízení. Nejpodstatnější nedostatek je však nutno spatřovat v tom, že odvolací soud zcela rezignoval jednak na zjištění skutkového stavu věci, o němž by sám neměl důvodné pochybnosti, a v návaznosti na to i na přesvědčivé posouzení otázky naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, ať už v základní či kvalifikované skutkové podstatě, jednáním obviněné. Jak již bylo zmíněno výše, právě to je základním předpokladem pro zodpovědnou úvahu o míře společenské škodlivosti posuzovaného trestného činu.
Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 512/2016 zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy soud druhého stupně bude muset znovu projednat a rozhodnout o řádných opravných prostředcích státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a obviněné N. W., ale i poškozené PhDr. H. Z. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby se znovu a důsledněji vypořádal s následujícími otázkami. Které ze svěřených věcí vyjmenovaných v obžalobě lze ve vztahu k obviněné označit za věci „cizí,“ v souvislosti s tím pak komu a jakou výši škody obviněná způsobila nesplněním své povinnosti vydat tyto věci oprávněným osobám. Teprve poté bude možné si ujasnit i to, zda jednání obviněné naplnilo formální znaky trestného činu zpronevěry, a to případně i v jeho kvalifikované podobě. Při posuzování společenské škodlivosti činu pak bude třeba přihlédnout se stejnou pozorností ke všem, a nikoli pouze k některým vybraným specifikům daného případu. Po jejich důsledném a komplexním zhodnocení pak odvolací soud ve věci opětovně rozhodne.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu