ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.474.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 474/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání obviněného P. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 31 To 402/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 138/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 T 138/2015, byl obviněný P. T. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 10. 8. 2015 kolem 14.00 hodiny v lesoparku v ulici P. v J. n. N., kdy si poškozená I. P., nahrávala na mobilní telefon nezjištěné značky rozhovor s obviněným, kdy po zjištění, že si ho nahrává, přiskočil obviněný k poškozené, telefon jí vytrhl z ruky a dožadoval se vymazání zvukového záznamu z mobilního telefonu, kdy obviněný vzal do ruky dlažební kostku, napřáhl se proti poškozené a řekl jí „A teď se mnou půjdeš na lavičku a vymažeš to!“, z obavy o své zdraví poškozená záznam vymazala, následně dále obviněný poškozenou uhodil pěstí do pravého spánku, čímž jí způsobil zhmoždění bez pracovní neschopnosti“ .
Za uvedené jednání byl obviněný P. T. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 T 22/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímto rozsudkem byl obviněný P. T. rovněž podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek specifikovaný na str. 2 citovaného rozsudku, protože nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, stal.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 T 138/2015, podal obviněný P. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 31 To 402/2016, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 31 To 402/2016, podal následně obviněný P. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť obecné soudy vyhodnotily zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku tak, že se tento skutek stal a že se jej dopustil obviněný, ačkoliv ihned po vyhlášení rozhodnutí soudu prvého stupně podal odvolání, ve kterém uvedl, že skutek, ze kterého je viněn, se nestal. Poukázal na to, že pro některé skutky byl obžaloby zproštěn. Dále uvedl, že jde jen o tvrzení poškozené, nepodložené žádnými hodnověrnými důkazy. Poškozená sama před soudem uvedla, že jí obviněný nadával, že nešlo o vydírání nebo o nebezpečné vyhrožování. Věci, které po ní chtěl a které by mu sama vydala, jak sama uvedla, ne pod vlivem vyhrožování, ale že na něj měla vztek. Sama uvedla, že po incidentech, které mezi nimi byly, se s obviněným dále scházela. Kdyby skutečně měla strach z obviněného, nešla by dobrovolně na schůzku s ním a už vůbec by si nedovolila na něj nějak útočit nebo vzít do ruky kámen. I když byl obviněný odstěhovaný z bytu poškozené, sama uvedla, že chtěla mít od něj pokoj, a přesto se s ním zcela dobrovolně nadále scházela. Nemohlo se tedy jednat o nějaký strach z jeho osoby.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom lze zcela souhlasit s názory soudů obou stupňů, zejména s argumentací soudu druhoinstančního, který se vypořádával se stejnou argumentací v rámci rozhodování o odvolání obviněného, že okresní soud nijak nepochybil, jestliže svá skutková zjištění opřel především o výpověď poškozené I. P. Správně soud odvolací uvedl, že k námitkám obviněného vztahujícím se k věrohodnosti poškozené, je třeba uvést, že v případě možné msty je nutno zohlednit, že obviněný vypověděl, že botník a skříňku před ním poškozená rozbila a o náušnicích nic nevěděl. Kromě toho, že předmětné věci měly v podstatě zanedbatelnou hodnotu, tak navíc v podstatě část věcí měla poškozená na místě odevzdání dle obviněného rozbít, tedy motiv msty za to, že obviněnému odevzdala věci, by v tomto případě těžko přicházel v úvahu. Kromě toho výpověď poškozené I. P. koresponduje s dalšími provedenými důkazy, a to se svědeckou výpovědí R. D. a jejího syna V. D. i bývalých sousedů D. T. spolu s T. N. V průběhu hlavního líčení byly přečteny listinné důkazy, především lékařská zpráva o vyšetření poškozené I. P. a obsah SMS korespondence mezi poškozenou a V. D., protokoly o ohledání místa činu a další důkazy. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný P. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a výpovědi poškozené I. P.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině, a to v návaznosti na svou obhajobu založenou na tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozené I. P., která konkrétně, podrobně a bez významnějších nesrovnalostí či rozporů popsala, jakému jednání obviněného po ukončení jejich partnerského vztahu byla vystavena, v čem toto jednání spočívalo a za jakých okolností k němu docházelo. Svědecká výpověď poškozené je vnitřně konzistentní, nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti v tom směru, že by poškozená byla motivována snahou zhoršit postavení obviněného nepravdivými tvrzeními, a pokud byla byť jen nepřímo ověřitelná jinými důkazy, ukázalo se, že je s nimi v souladu. V tomto ohledu jde o výpovědi svědků D. T., V. D. a T. N., obsah SMS korespondence mezi poškozenou a V. D. a dále listinné důkazy (lékařská zpráva o vyšetření poškozené I. P., protokoly o ohledání místa činu atd.). Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Za tohoto stavu nebylo nijak porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu