ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.516.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 516/2017 -49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovoláních obviněných Z. K. , M. S. , a M. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 5 To 63/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 56/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. K., M. S. a M. T. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 1 T 56/2015, byl obviněný Z. K. uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže ve spolupachatelství podle §23, §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a obvinění M. S. a M. T. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu krádeže ve spolupachatelství podle §23, §205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
„Z. K., M. S. a M. T.:
po předchozí dohodě v úmyslu obohatit se na úkor Schnellecke Bohemia Services, s. r. o., se sídlem Dobrovice, Husova 623, IČO 28170326, v období od 14. 12. 2012 do 21. 1. 2013 v D., okres M. B.,
Z. K. jako řidič nákladní soupravy Volvo majitele Autodoprava J. K. postupně z objektu uvedené společnosti v D., okres M. B., vyvezl
- v přesně nezjištěný den od 14. 12. 2012 jednu paletu se 60 (šedesáti) kusy klimakompresorů v hodnotě 1.044.480 Kč (17.408 Kč/1 kus),
- v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 dvě palety s 200 (dvěstě) kusy klimakompresorů v hodnotě 3.569.000 Kč (17.845 Kč/1 kus),
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jednu paletu se 100 (jednosto) kusy klimakompresorů v hodnotě 1.784.500 Kč (17.845/1 kus),
M. S. jako zaměstnanec Schnellecke Bohemia Services, s.r.o., neoprávněně vzal ze skladu a naložil Z. K. do shora uvedené nákladní soupravy
- v přesně nezjištěný den od 14. 12. 2012 jednu paletu se 60 kusy klimakompresorů v hodnotě 1.044.480 Kč a
- dohodl a instruoval M. T., ekonoristu Schnellecke Bohemia Services, s.r.o,
v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 k odcizení dvou palet s 200 kusy a
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jedné palety se 100 kusy klimakompresorů v hodnotě 3.569.000 Kč a 1.784.500 Kč,
M. T. neoprávněně vzal ze skladu a naložil Z. K. na nákladní vozidlo Volvo
- v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 dvě palety s 200 kusy klimakompresorů v hodnotě 3.569.000 Kč,
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jednu paletu se 100 kusy klimakompresorů v hodnotě 1.784.500 Kč,
Z. K. klimakompresory postupně po vyvezení předal na parkovací ploše poblíž vlakového nádraží v D. V. Z., čímž způsobili Z. K. a M. S. škodu ve výši celkem nejméně 6.397.980 Kč, M. T. celkem nejméně 5.353.500 Kč,
a to přesto, že M. S. byl odsouzen Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 5/2009 dne 28. 1. 2009 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), 2 zákona č. 140/1961 Sb. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, které mu byly přeměněny dne 18. 6. 2009 na trest odnětí svobody ve výměře 200 dnů, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal 9. 3. 2010 a
M. T. byl odsouzen Okresním soudem v Mladé Boleslavi trestním příkazem sp. zn. 3 T 36/2007 ze dne 20. 2. 2007 za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody o výměře 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal 27. 1. 2010.
V. Z.:
v úmyslu obohatit se na úkor cizího majetku v období od 14. 12. 2012 do 21. 1. 2013 na parkovací ploše poblíž vlakového nádraží v D., okres M. B., převzala od Z. K. postupně
- v přesně nezjištěný den od 14. 12. 2012 jednu paletu se 60 kusy klimakompresorů v hodnotě 1.044.480 Kč,
- v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 dvě palety s 200 kusy klimakompresorů v hodnotě 3.569.000 Kč,
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jednu paletu se 100 kusy klimakompresorů v hodnotě 1.784.500 Kč,
ač věděla, že byly odcizeny ve Schnellecke Bohemia Services, s. r. o., naložila je do svého osobního vozidla a z místa odvezla na přesně nezjištěné místo“.
Za uvedené jednání a za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 ods. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 131/2013 ze dne 12. 10. 2013, byl obviněný Z. K. odsouzen podle §205 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 4 let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 131/2013 ze dne 12. 10. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za uvedené jednání a za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 258/2012 ze dne 24. 1. 2013, byl obviněný M. S. odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 258/2013 ze dne 24. 1. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za uvedené jednání byl obviněný M. T. odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným K., S. a T. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Schnellecke Bohemia Servis, s. r. o. částku 535.508 Kč a obviněným S. a K. dále společně a nerozdílně částku 91.526 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Schnellecke Bohemia Servis, s. r. o. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 1 T 56/2015, podali obvinění Z. K., M. S. a M. T. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 5 To 63/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. S. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. S. byl odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 10 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Odvolání obviněných Z. K. a M. T. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 5 To 63/2016, podali následně obvinění Z. K., M. S. a M. T. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.
Obviněný Z. K. v dovolání odkázal na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž z textu dovolání lze dovodit, že zmíněný dovolací důvod uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (neboť konstatuje, že „neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona měl mít“). Obviněný namítl, že obhájce mu byl ustanoven až dne 14. 5. 2015, tedy „v průběhu trestního řízení téměř rok po zahájení trestního stíhání“, v důsledku čehož se obhájce nemohl účastnit úkonů trestního řízení provedených před ustanovením, zejména prvního výslechu po sdělení obvinění dne 10. 7. 2014, kde se obviněný ke spáchání trestné činnosti doznal s tím, že předpokládaná výše škody byla 491.708 Kč, posléze však byla stanovena na 5.353.500 Kč. V důsledku nesprávně stanovené výše škody byla nesprávná i právní kvalifikace jednání obviněného a v závislosti na tom byl obhájce obviněnému ustanoven až s podstatným zpožděním, kdy po celou dobu uplatnění nesprávné právní kvalifikace obviněný obhájce neměl.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 1 T 56/2015, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. S. v dovolání odkázal na dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř., a v jejich rámci obviněný namítl existenci několika skupin vad uvedených soudních rozhodnutí. První skupinu vytýkaných vad tvoří pochybení z oblasti hmotněprávní. V poměrně obsáhle zpracovaných námitkách obviněný vyjádřil názor, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku „protiprávního jednání neboli porušení povinnosti“, provedly nesprávné posouzení „otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu“ a učinily též nesprávné hodnocení otázky příčinného vztahu.
Druhá skupina námitek se týká porušení práva na spravedlivý proces. V jejím rámci obviněný uvedl, že došlo k výrazným porušením jeho procesních práv, neboť předložil řadu důkazů a tvrzení, se kterými se soudy nevypořádaly, např. co do nesrovnalostí v množství odcizených kompresorů, nakládky palet či jízd obviněného. Podle názoru obviněného došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Obviněný rovněž uvedl, že byl zastupován obhájcem, který zároveň hájil spoluobviněného T., přičemž jejich zájmy byly v kolizi. Dále uvedl, že „neměl od počátku trestního řízení obhájce, tento mu byl ustanoven až v květnu 2015, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 27. 4. 2015. V důsledku toho se nemohl obhájce účastnit úkonů trestního řízení“.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 1 T 56/2015, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby ho zprostil obžaloby.
Obviněný M. T. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, z rozhodnutí nevyplývají skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že způsobil škodu velkého rozsahu. Dovolatel vyjádřil názor, že „popis skutku... neobsahuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že byl naplněn zákonný znak spočívající ve způsobené škodě velkého rozsahu podle ustanovení dle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku“. Mimo to „z důkazů nevyplývá způsobení škody velkého rozsahu“. Dále obviněný uvedl, že skutek nebyl prokázán bez pochybností, uznání viny je za stávající důkazní situace porušením práva na spravedlivý proces, v souladu se zásadou in dubio pro reo mohl být uznán vinným krádeží maximálně 260 kusů kompresorů, což by snížilo výši způsobené škody pod hranici velkého rozsahu.
Dále obviněný namítl nepřiměřenost uloženého trestu, neboť soudy podle jeho názoru dostatečně nezohlednily polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku ani hlediska významná pro ukládání trestu dle §39 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby přikázal věc odvolacímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že nastíněné námitky obviněného Z. K. nepovažuje za důvodné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá v zásadě na situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. především §36 tr. ř.). V daném případě však ustanovení o nutné obhajobě porušeno nebylo, neboť v době, která je obviněným vytýkána, právní kvalifikace důvod nutné obhajoby nezakládala, přičemž nebyl dán ani jiný z důvodů nutné obhajoby. Obhájce byl obviněnému správně ustanoven až poté, co došlo ke změně právní kvalifikace na přísnější skutkovou podstatu, která důvod nutné obhajoby zakládá. Do doby změny právní kvalifikace důvod nutné obhajoby nebyl dán, přičemž orgány činné v trestním řízení nemohou bez dalšího předvídat, že v budoucnu dojde ke zpřísnění právní kvalifikace, jež vyvolá potřebu ustanovení obhájce.
K námitkám obviněného M. T. uvedl, že je lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit pouze částečně, a to v té části, kde obviněný tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, kdy skutek podle něj nevykazuje znak škody velkého rozsahu. Domnívá se, že daná výtka, ač formálně přiřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, není opodstatněná. Má za to, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje veškeré znaky příslušného zločinu, a to včetně obviněným zpochybňovaného znaku škody velkého rozsahu ve smyslu §205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a §138 odst. 1 tr. zákoníku. Z tzv. skutkové věty je jednoznačně patrné, že obviněnému lze přičítat k tíži škodu o výši 5.353.500 Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu výše zmíněných zákonných ustanovení. Není pravda, že by tzv. skutková věta příslušný údaj neobsahovala. Zároveň se jedná o údaj mající podklad v provedeném dokazování, zejména ve znaleckém posudku Ing. Milana Jaroše. Stran výtek, dle kterých mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo, resp. dle nichž je důkazní stav nedostatečný, skutek není prokázán a za vinu lze obviněnému klást pouze menší počet odcizených kompresorů atd., uvádí, že se nejedná o námitky, které by primárně směřovaly vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito námitkami obviněný směřuje do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, nicméně k výtkám tohoto typu nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet.
Námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu podřadit. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu – trest odnětí svobody, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby dané ustanovením §205 odst. 5 tr. zákoníku, a to dokonce na její spodní hranici, přičemž takový trest již z povahy věci nemůže být označen za nepřiměřeně přísný, a už vůbec ne za extrémně přísný.
Ohledně dovolání obviněného M. S. konstatoval, že námitky týkající se nesprávného vyhodnocení otázky „protiprávního jednání neboli porušení povinnosti“, nesprávného posouzení „otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu“ a nesprávného hodnocení otázky příčinného vztahu lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit pouze s výhradami, neboť obviněný při formulaci těchto námitek z velké části vychází ze své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv ze skutkových zjištění, které učinily soudy dříve ve věci činné. Takováto argumentace je však v dovolacím řízení bezpředmětná, protože podkladem dovolacího přezkumu je zásadně skutkový děj, který byl zjištěn soudy, a který je vyjádřen zejména v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nikoliv skutkový děj, který prosazuje obviněný. Jednání popsané v tzv. skutkové větě rozsudku krajského soudu je zjevně protiprávní, neboť obviněný společně s dalšími osobami bez jakéhokoliv právního podkladu zasáhli vlastnické právo poškozené společnosti. Zavinění v podobě úmyslu z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá též. Pokud byla základem spáchané trestné činnosti dohoda obviněného a dalších osob, přičemž cílem bylo neoprávněné obohacení (srov. formulaci obsaženou v tzv. skutkové větě „po předchozí dohodě“), pak se jedná bez jakékoliv pochybnosti o čin úmyslný. Pochybnosti nelze mít s ohledem na obsah tzv. skutkové věty ani o existenci kauzálního vztahu. Námitky, že došlo k výrazným porušením jeho procesních práv, že předložil řadu důkazů a tvrzení, se kterými se soudy nevypořádaly, nelze přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, ledaže by bylo možno dovodit z nich existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Uvedená situace však podle jeho názoru v přezkoumávané věci nenastala.
Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že byl zastupován obhájcem, který zároveň hájil spoluobviněného T., přičemž jejich zájmy byly v kolizi. K tomu uvádí, že existence kolize byla objektivně zjištěna, v tom se obviněný nemýlí. Na druhou stranu soudy na ni reagovaly zcela adekvátně, jak je vysvětleno na str. 4-5 rozsudku vrchního soudu, tudíž ani v tomto ohledu dotčená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, která by mohla mít vliv na jejich správnost. Dále obviněný uvedl, že „neměl od počátku trestního řízení obhájce, tento mu byl ustanoven až v květnu 2015, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 27. 4. 2015. V důsledku toho se nemohl obhájce účastnit úkonů trestního řízení“. K tomu uvádí, že má za to, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pod který lze danou námitku formálně přiřadit. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že tento dovolací důvod je dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení přes existenci důvodu nutné obhajoby v době absence obhájce skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, navrhuje všechna dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K dovolání obviněného M. T.
Obviněný M. T. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný směřuje velkou část svých námitek do oblasti skutkových zjištění. Tím, že namítl nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi dovolatele a výpovědi obviněné V. Z.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, obviněný napadl skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, jimiž je dovolací soud vázán. Tyto námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Obviněný rovněž v této souvislosti soudům vytýkal, že při zjišťování skutkového stavu porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesních ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
Námitka obviněného, že z vymezení skutku v tzv. skutkové větě nevyplývá naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobené škodě velkého rozsahu podle ustanovení dle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí-li uvedeným činem škodu velkého rozsahu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Nejvyšší soud se zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně jen ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že neoprávněně vzal ze skladu a naložil Z. K. na nákladní vozidlo
- v přesně nezjištěný den od 20. 12. 2012 dvě palety s 200 kusy klimakompresorů v hodnotě 3.569.000 Kč,
- v přesně nezjištěný den od 7. 1. 2013 jednu paletu se 100 kusy klimakompresorů v hodnotě 1.784.500 Kč,
přičemž Z. K. klimakompresory postupně po vyvezení předal na parkovací ploše poblíž vlakového nádraží v D. V. Z., tímto jednáním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši nejméně 5.353.500 Kč.
Tzv. skutková věta rozsudku vyjadřuje skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů na základě dokazování. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí. Obviněný v řízení o dovolání uplatnil totožnou námitku, týkající se škody velkého rozsahu, jako v řízení o odvolání, přičemž odvolací soud se s ní vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí tak, že uvedl: „Poškozená společnost postrádala v daném časovém úseku celkem sedm palet klimakompresorů, které jí byly odcizeny, provedeným dokazováním ale bylo zjištěno, že obviněným je možno bezpečně klást za vinu odcizení pouze těch čtyř, jejichž obaly byly nalezeny na místě překládky, označené obviněnými K. a Z. Z pozůstatků kartonových krabic včetně identifikačních štítků, z nichž bylo možno vyčíst celkové množství klimakompresorů, jejich přesný typ a datum dodání na sklad, a z výpovědi obžalované Z. v přípravném řízení vyplynulo, že obvinění odcizili celkem čtyři palety, a to jednu menší o obsahu 60 kusů klimakompresorů a tři velké o obsahu 100 kusů klimakompresorů. Akce proběhla třikrát a v jednom případě, kdy byly vyvezeny dvě velké palety, kromě Z. přebíraly odcizené díly i další osoby a odvezly je jiným vozidlem. Z doby dodání jednotlivých palet do skladu poškozené společnosti pak bylo možné ve shodě s výpovědí svědkyně J. a listinnými důkazy vyvodit pořadí jednotlivých útoků, jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku a jak je prvý soud zdůvodňuje na str. 10 – 12 jeho odůvodnění, včetně závěru, že po dvou byly z areálu odvezeny právě ony velké palety, dodané do společnosti dne 20. 12. 2012. …... Výše škody, jíž lze přičítat jednotlivým obviněným, se opírá o znalecký posudek Ing. Jaroše, který i v hlavním líčení vysvětlil, jak ke svým závěrům došel. ……. U všech obviněných pak způsobená škoda přesahuje hranici škody velkého rozsahu“.
Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud je v řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, ke kterým došly soudy nižších stupňů, přičemž z tzv. skutkové věty rozsudku jednoznačně vyplývá naplnění všech znaků trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy i zákonný znak škody velkého rozsahu. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného nedůvodnou.
Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotněprávních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože za trestný čin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku mu byl rozsudkem Krajského soudu v Praze uložen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl tento trest uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §205 odst. 5 tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do deseti let odnětí svobody.
Namítaná nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem, a to ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě vymezené jako „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vyplývá to již ze vzájemného vztahu obou uvažovaných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu dovoláním napaden pro rozpor s hmotným právem, může se tak stát jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento závěr platí, i když jinak je přiměřenost trestu záležitostí aplikace hmotného práva (zejména ustanovení §38 – §39 tr. zákoníku). Výklad, podle kterého by nepřiměřenost trestu byla dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí, a činil by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nadbytečným, bezpředmětným a nefunkčním. Jestliže by byl přijat naznačený výklad, bylo by uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu vždy „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V takovém případě by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.
K dovolání obviněného Z. K.
Obviněný Z. K. ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [když z obsahu dovolání lze dovodit, že tento důvod uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Naplnění zmíněných dovolacích důvodů přitom obviněný dovozuje v podstatě z toho, že obhájce mu byl ustanoven až dne 14. 5. 2015, tedy „v průběhu trestního řízení téměř rok po zahájení trestního stíhání“, v důsledku čehož se obhájce nemohl účastnit úkonů trestního řízení provedených před ustanovením, zejména prvního výslechu po sdělení obvinění dne 10. 7. 2014, kde se obviněný ke spáchání trestné činnosti doznal s tím, že předpokládaná výše škody byla 491.708 Kč, posléze však byla stanovena na 5.353.500 Kč. V důsledku nesprávně stanovené výše škody byla nesprávná i právní kvalifikace jednání obviněného a v závislosti na tom byl obhájce obviněnému ustanoven až s podstatným zpožděním, kdy po celou dobu uplatnění nesprávné právní kvalifikace obviněný obhájce neměl.
Výše uvedené námitky nelze považovat za důvodné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá v zásadě na situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. V posuzovaném případě však ustanovení o nutné obhajobě porušeno nebylo, neboť v době, která je obviněným vytýkána, právní kvalifikace důvod nutné obhajoby nezakládala, přičemž nebyl dán ani jiný z důvodů nutné obhajoby. Obhájce byl obviněnému v souladu se zákonem ustanoven až poté, kdy vyvstal důvod nutné obhajoby v souvislosti se změnou právní kvalifikace na přísnější skutkovou podstatu. Do doby změny právní kvalifikace důvod nutné obhajoby nebyl dán. Dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je tedy zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K dovolání obviněného M. S.
Obviněný M. S. ve svém dovolání odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Také ta varianta dovolacího důvodu, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, se týká aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně a zásadně nepřipouští přezkum skutkových zjištění soudů.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z velké části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi obviněné V. Z., listinných důkazů - výpisů jízd zaměstnavatele obviněného Z. K., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Ladislava Melichara, výpovědí obviněných M. T. a Z. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný pojal dovolání jako polemiku s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž vyvodily zjištění, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, byl za takový čin v posledních třech letech potrestán a činem způsobil škodu velkého rozsahu. Obviněný se snažil svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že obviněný předmětný trestný čin nespáchal. Touto koncepcí dovolání se obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný založil dovolání pouze na opakování své obhajoby, s čímž se ale soudy obou stupňů již přesvědčivě vypořádaly. Skutkový stav zjištěný oběma soudy odpovídá zákonným znakům uvedeného trestného činu, a to z důvodů, které ve svých rozhodnutích pečlivě vysvětlily. Uplatněná námitka obviněného, podle níž zjištěný skutkový stav nemá znaky tohoto trestného činu pro nedostatek protiprávnosti, jeho zavinění a příčinného vztahu, je evidentně bez jakéhokoli opodstatnění.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. S. neoprávněně vzal ze skladu a naložil Z. K. do shora uvedené nákladní soupravy palety s klimakompresory, čímž způsobili Z. K. a M. S. škodu ve výši celkem nejméně 6.397.980 Kč. Předmětné jednání popsané je evidentně protiprávní, neboť obviněný společně s dalšími osobami bez jakéhokoliv právního podkladu zasáhli vlastnické právo poškozené společnosti. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá rovněž zavinění v podobě úmyslu. Pokud byla základem spáchané trestné činnosti dohoda obviněného a dalších osob, přičemž cílem bylo neoprávněné obohacení (viz formulace „po předchozí dohodě“ obsažená v tzv. skutkové větě), pak se jedná bez jakékoliv pochybnosti o čin úmyslný. Pochybnosti nelze mít s ohledem na obsah tzv. skutkové věty ani o existenci kauzálního vztahu. Pokud by nebylo jednání obviněného a dalších osob, ke škodlivému následku na majetku poškozené společnosti by nikdy nedošlo. Předmětné jednání tedy bylo jednoznačně podmínkou následku, tudíž je příčinný vztah v právním smyslu dán.
Obviněný M. S. ve svém dovolání relevantně uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., když uvedl, že byl zastupován obhájcem, který zároveň hájil spoluobviněného T., přičemž jejich zájmy byly v kolizi, a dále, že „neměl od počátku trestního řízení obhájce, tento mu byl ustanoven až v květnu 2015, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 27. 4. 2015. V důsledku toho se nemohl obhájce účastnit úkonů trestního řízení“.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Je třeba uvést, že s námitkou týkající se kolize zájmů obviněných se již vypořádal odvolací soud (str. 4 jeho rozhodnutí), který konstatoval, že střet zájmů obviněných S. a T. vyšel najevo teprve po výpovědi S. u hlavního líčení a soud prvého stupně na tuto situaci ihned reagoval tak, že obhájce vykonávajícího společnou obhajobu povinnosti obhajovat zprostil a oběma obžalovaným ustanovil obhájce jiné. Kolize zájmů těchto obžalovaných v přípravném řízení zjevná nebyla, jelikož obviněný S. se rozhodl nevypovídat a nedal tak najevo své stanovisko k věci. Zatímco obviněný T. se v zásadě doznával a usvědčoval S., obviněný S. svou vinu ani nedoznal ani nepopřel, pouze sdělil, že se vyjádří „až co vypovědí ostatní spoluobvinění“. Za takového stavu nebylo možné rozpor zájmů, který by bránil společné obhajobě, dovozovat, neboť pouhé odepření výpovědi S. (s tím, že bude vypovídat později) nelze ještě považovat za kolizi. Navíc ne každou kolizi mezi spoluobviněnými, například eventuální drobné odchylky v jejich výpovědích, by bylo nutné hodnotit jako natolik významnou, aby spoluobvinění nemohli být zastoupeni společným obhájcem. Ke skutečně podstatné kolizi došlo právě až u hlavního líčení, kdy obviněný S. svou vinu zcela popřel. Na tuto situaci prvý soud správně zareagoval a žádné procesní pochybení mu tak nelze vytknout. Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožňuje.
K námitce obviněného, že neměl od počátku trestního řízení obhájce, lze uvést, že v posuzované věci šlo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 27. 4. 2015. Obviněnému byl dne 19. 5. 2015 jako obhájce ustanoven JUDr. Marek Jansta, advokát, který vykonával obhajobu obviněného v přípravném řízení, dále pak v řízení před Krajským soudem v Praze jako soudem prvního stupně (až do hlavního líčení dne 22. 12. 2015, kdy byl obhajoby zproštěn).
Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný však konkrétně neuvedl, že by v době, kdy neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, byly provedeny takové úkony, které by jako důkaz byly použity ke konstrukci skutkových zjištění soudů. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že podkladem rozhodnutí soudů byly úkony provedené za účasti obhájce v řízení. Dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je tedy zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V případě druhé alternativy je podmínkou jejího úspěšného uplatnění, že odvolání nebylo vyhověno, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci nebylo odvolání obviněného M. S. zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle §253 odst. 1, 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale z podnětu odvolání obviněného M. S. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Proto byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že odvolání nebylo vyhověno, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tj. v dané věci důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Logickým důsledkem tohoto vztahu je, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Zároveň to znamená, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pro úplnost je třeba uvést, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědeckých výpovědích obviněných Z. K., M. T. a V. Z., kteří popsali okolnosti, za kterých došlo k páchání trestné činnosti, a to i obviněným M. S., přičemž tyto výpovědi byli v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především protokol o ohledání místa činu a pořízená fotodokumentace a další listinné důkazy, a dále znalecký posudek z oboru ekonomika, strojírenství, doprava Ing. Milana Jaroše. Soudy si byly vědomy jak tvrzení obviněného M. S., že se předmětného jednání nedopustil, tak i tvrzení obviněných M. T. a V. Z., že odcizili menší množství klimakompresorů, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů s potřebnou mírou opatrnosti a obezřetnosti. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obvinění Z. K., M. S. a M. T. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu krádeže ve spolupachatelství podle §23, §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. zločinu krádeže ve spolupachatelství podle §23, §205 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (obvinění M. S. a M. T.), příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných Z. K., M. S. a M. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu