ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.537.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 537/2017 -56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání obviněné M. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 61 To 292/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 71/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 19 T 71/2012, byla obviněná M. N. uznána vinnou ze spáchání zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod III. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
I. „M. H., E. L., nyní H., Š. S., A. H., L. Š., L. M., K. H., M. B., nyní N.:
M. H. jako majitelka agentury AAA GOLD ESCORTS (do června 2009 pod názvem AAA TRAVEL CONSULT), E. L., nyní H., jako její bezprostřední podřízená v agentuře AAA GOLD ESCORTS (do června 2009 pod názvem AAA TRAVEL CONSULT) pomocí neustavených osob v postavení koordinátorek v době nejméně od 14. července 2004 do prosince 2007 a dále s pomocí koordinátorek Š. S. po přesně nezjištěnou dobu v období let 2007 až 2009 a poté v době od 17. prosince 2010 do 17. května 2011, A. H. v době nejméně od prosince 2007 do prosince 2008 a od srpna 2009 do března 2010, L. Š. v době nejméně od ledna 2009 do 17. května 2011, L. M. v době nejméně od 4. prosince 2009 do 17. května 2011, K. H. v době nejméně od května 2010 do října 2010, M. B., nyní N. v době od října 2010 do prosince 2010, v České republice, zejména v P. v obvodu P. po předchozí vzájemné dohodě mezi sebou při respektování stanovené vnitřní organizační struktury, v předem dohodnuté dělbě úkolů a při vzájemném spolupůsobení, vedené společným záměrem získat finanční prostředky z prostituce provozované jinými osobami, zjednaly zejména prostřednictvím inzerátů v Annonci a webových stránek escort on-line za příslibu lukrativních výdělků formou ústní dohody nejméně 37 žen převážně z České republiky a Slovenské republiky k provozování prostituce, a to k tzv. dlouhodobým meetingům, spočívajícím v eskortu žen na území P. a do různých zemí po celém světě k poskytování placených sexuálních služeb zákazníkům na dobu od několika hodin až několik týdnů, kdy ženy byly nabízeny k těmto službám na webových stránkách , poté na jako společnice s vlastností a zájmů a na webových stránkách přístupných pro zákazníky jen z počítače s cizí, nikoliv českou IP adresou, a se znalostí přesného názvu adresy a přístupového hesla, jako společnice s popisem jimi nabízených sexuálních služeb a s jejich erotickými fotografiemi, přičemž cena za poskytnuté sexuální služby zákazníkovi závisela na kategorii, v níž byla žena v agentuře zařazena, rozsahu sexuálních služeb, jí poskytovaných, a délce eskortu od částky 400 – 600 EUR za 4 hodiny až řádově v tisících EUR podle počtu dnů eskortu, když zákazník byl povinen v případě eskortu do zahraničí uhradit ženě letenku a veškeré náklady spojené s pobytem v zahraničí případně složit zálohu 30 % službou PayPall, prostřednictvím stránek, službou Western Union, případně na devizové účty V. Š., M. Š., G. H. a smyšlené osoby jména M. B., za poskytnutou sexuální službu zaplatit přímo ženě, když obvykle polovinu, ve výjimečných případech méně, z částky uhrazené zákazníkem měla žena po návratu z eskortu odevzdat agentuře na určené účty vedené u Československé obchodní banky, a.s., formou hotovostního vkladu pod přiděleným variabilním symbolem, bez uvedení jména vkladatele či jiných identifikačních údajů, aby nemohl být plátce ani účel platby identifikován, a zbytek částky si mohla ponechat, přičemž takto pro agenturu AAA GOLD ESCORTS (AAA TRAVEL CONSULT) byly činné jako prostitutky nejméně:
A. B. alias D., M. B. alias C., I. B. alias D., M. B. alias J., K. D. alias T., R. D. alias K., V. D. alias E., P. D. alias S., M. H. alias C., L. J. alias V., P. K. alias T. (C.), I. K. alias S., K. K. alias K., P. K. alias D., M. K. alias S., K. K. alias J., V. K. alias C., Z. M. alias S., S. O. alias K., V. O. alias I., J. O. alias G., N. P. alias L., V. P. alias C., M. P. alias N., S. R. alias S., Ž. R. alias P., G. S. alias J., G. S. alias I., V. S. alias A. (B.), D. S. alias S., K. S. alias D., K. Š. alias CH., D. T. alias A., L. V. alias J., H. V. alias A., M. V. alias L., a V. D. alias CH.,
přičemž M. B., nyní N., alias A. jako koordinátorka agentury AAA GOLD ESCORTS v době od října 2010 do prosince 2010 především v místě svého trvalého bydliště P. jednala podle pokynů manažerek - majitelky M. H. a její zástupkyně E. L., nyní H., komunikovala s nimi i s další aktuálně působící koordinátorkou tedy s L. Š. a s L. M., udržovala kontakt s jednotlivými prostitutkami působícími v agentuře jak telefonicky, tak prostřednictvím emailu, vždy informovala dívku na jaký termín a kam si ji klient objednal, a poté udržovala s dívkou kontakt v průběhu cesty, když dívce vždy před cestou zaslala tzv. “odbavovací email” s kompletními informacemi o klientovi, jeho požadavcích, místě setkání, účtované ceně včetně pokynu, do kdy musí žena složit polovinu z úhrady od zákazníka za poskytnuté sexuální služby a na jaký účet agentury s upozorněním, že dívka nesmí při platební transakci uvádět své jméno, ale pouze variabilní symbol, přidělený jí agenturou, udržovala komunikaci s klientem, zjišťovala jeho požadavky na ženu a na požadovaný druh sexuálních služeb včetně dalších náležitostí spojených s eskortem zejména finanční stránku tj. úhradu letenky, nebo složení zálohy na letenku, prováděla kontrolu rezervace hotelu v případě, že eskort ženy byl pouze v rámci P., přičemž byla vyplácena E. L. podle odsloužených směn 700 Kč za všední den a 800 Kč za víkendový den, kdy věděla o původu těchto finančních prostředků a užívala je k pokrytí svých životních potřeb a nákladů,
III. M. B., nyní N. a K. H.:
M. B., nyní N., alias N. společně s K. H. alias S., obě původně koordinátorky agentury AAA GOLD ESCORTS, vedené společným záměrem získat finanční prostředky z prostituce provozované jinými osobami, v přesně nezjištěnou dobu nejpozději v listopadu 2010 po společné telefonické i osobní domluvě v M. a v P. založily agenturu BOHEMIA FACES a do 17. 5. 2011 pod hlavičkou této agentury formou ústní dohody za příslibu lukrativních výdělků zjednaly minimálně 7 žen k provozování prostituce, včetně některých, činných jako prostitutky v agentuře AAA GOLD ESCORTS, konkrétně P. D. alias E., M. K. alias M., I. K. alias N., M. K. alias D., S. O. alias B., V. P. alias G., L. V. alias V., a to převážně k tzv. dlouhodobým meetingům, spočívajícím v eskortu žen na území P. a do různých zemí po celém světě k poskytování placených sexuálních služeb zákazníkům na dobu od několika hodin až několik týdnů, kdy ženy a jejich sexuální služby byly zejména zahraničním zákazníkům nabízeny prostřednictvím webových stránek, které nebyly přístupné z České republiky, přičemž použily systém fungování agentury AAA GOLD ESCORTS, když ženy byly nabízeny zejména pro dlouhodobé meetingy v ceně od 500 - 600 EUR za 4 hodiny až 4800 - 5000 EUR za 7 dní podle toho, zda byla daná žena zařazena v kategorii „silver“ či vyšší cenové kategorii „gold“, když ženy z úhrady za sexuální služby inkasované od zákazníka musely odevzdávat 40% výdělku na účet, vedený u Československé obchodní banky, a.s., na E. B., příbuznou K. H., přičemž M. B. a K. H. použily finanční prostředky z prostituce provozované těmito ženami ke krytí svých životních nákladů a potřeb, přičemž příjmy agentury vložené společnicemi formou hotovostního vkladu na účet činily nejméně 103.261 Kč“.
Za uvedené jednání byla obviněná M. N. odsouzena podle §189 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věci, a to:
- mobilní telefon zn. Nokia RN-555, včetně baterie a SIM karty včetně paměťové karty Micro SD HC 16GB (položka bez číselného označení v samostatném protokolu o vydání věci),
- notebook zn. TOSHIBA; (položka č. 2 v protokolu o vydání věci).
Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věci, a to zajištěných finančních prostředků ve výši 915 EUR, uložených na účtu Ministerstva vnitra ČR vedeném Českou národní bankou.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. H., roz. Š., E. H., původně L., roz. H., A. H., L. Š., L. M., K. H., Š. S., G. H. a V. T.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 19 T 71/2012, podali obvinění E. H., L. Š., K. H., M. N., G. H. a V. T. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 61 To 292/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek stran obviněné M. N. zrušil ve výroku o podmíněném odkladu výkonu uloženého trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uložený trest odnětí svobody v trvání 2 roků byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o trestech změněn i u obviněné E. H. a K. H. Odvolání obviněných L. Š., G. H. a V. T. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 61 To 292/2015, podala následně obviněná M. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že její jednání nedosahuje natolik kritického stupně společenské škodlivosti, aby na něj bylo třeba reagovat prostřednictvím trestního práva. Podle názoru obviněné měl být zvažován pohled ultima ratio. Sice připustila, že soudy obou stupňů se zabývaly otázkou společenské škodlivosti jejího jednání, dospěla však k závěru, že se s touto otázkou nevypořádaly řádně. Uvedla, že přístup soudu k otázce společenské škodlivosti nesmí být rigidně obecný, ale musí akcentovat určité názory a nálady společnosti tak, aby se mohl soud citlivě zaobírat tím, co společnost považuje za nebezpečné. Dále konstatovala, že soudy obou stupňů zvolily restriktivní výklad společenské škodlivosti, ačkoliv pro to v posuzované trestní věci nebyl prostor. Zdůraznila, že v sousedních zemích není organizování prostituce nelegální činností a i v České republice existuje návrh předpisu, který tuto činnost legalizuje. Uvedené aktuální společenské nálady tedy měly najít odraz i v přístupu soudu k hodnocení otázky společenské škodlivosti jejího jednání tak, aby hodnocení soudu zobrazovalo nejen formalistické pojetí kategorie společenské škodlivosti, ale i přirozeně právní přístup k této kategorii. Za nejasné označila rozhodnutí soudů, pokud tzv. koordinátorky zahrnuly pod členy organizované skupiny (u skutku pod bodem I.), když soudy nebyla náplň jejich činnosti vůbec zkoumána ani odůvodněna. Koordinátorka totiž měla za úkol pouze zvednout telefon a spojit klienta se společnicí, a z tohoto důvodu nemohla být považována za členku organizované skupiny. Navíc pak ani nebylo prokázáno, zda její výplata pocházela z trestné činnosti, neboť agentura měla i jiné legální zdroje. Dále dovolatelka hodnotí rovněž výrok o trestu, a to z pohledu délky uložené zkušební doby. Domnívá se, že soudy, resp. soud odvolací, odpovídajícím způsobem nezhodnotily, že se ke svému jednání přiznala, a že ji celá věc mrzí.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 19 T 71/2012, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněná dostála kritériím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pokud namítla, že v její trestní věci bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť na její jednání nelze nahlížet jako na jednání trestné. V případě, pokud by však názor na beztrestnost jejího jednání nebyl akceptován, ohradila se proti tomu, že její jednání pod bodem I. bylo kvalifikováno rovněž s přihlédnutím k té okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že jednala jako členka organizované skupiny. Za nenaplněný označila rovněž znak základní skutkové podstaty, a to kořistění z prostituce, neboť zejména pokud jde o její jednání v bodě I. nebylo prokázáno, že by byla financována ze zisku pocházejícího z prostituce. Dále uvedla, že ze skutkových zjištění tak, jak jsou koncentrována ve skutkové větě výroku rozsudku pod bodem I., i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé rozdělení rolí členů organizované struktury i princip jejího fungování. Tento princip byl velmi podrobně v rozsudku soudu prvého stupně popsán. Obvodní soud rozvedl, že hlavními představitelkami agentury AAA byly M. H. a E. L. H., které agenturu vedly, přičemž E. L. H. byla bezprostředně podřízená obviněné M. H. Na nižší úrovni v rámci organizace agentury pak stály jednotlivé koordinátorky, které zabezpečovaly kontakt mezi klienty a jednotlivými společnicemi. Tato organizační struktura měla i svá vnitřní pravidla a řád, která se vztahovala na způsob organizace setkání klienta se společnicí, způsob platby ze strany klienta vzhledem k agentuře i způsob výplaty jednotlivých dívek. Systém byl přitom nastaven tak, aby nedošlo k jeho odhalení. V případě, že obviněná M. N. původně v agentuře pracovala jako společnice a teprve poté jako koordinátorka, musela být evidentně srozuměna s činností agentury i celým způsobem jejího fungování. Není tudíž pochyb o tom, že se úmyslně na činnosti této organizované skupiny podílela.
Dále obviněná namítla, že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Předmětným ustanovením je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty trestního práva byly používány pouze jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. Pokud byla obviněná uznána vinnou v prvním případě zločinem kuplířství podle §189 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a ve druhém případě přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku, pak to není v kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněná se posuzovaného trestného činu dopustila jednáním, které je v rozporu s mravními názory společnosti na sexuální vztahy. S otázkou společenské škodlivosti se odpovídajícím způsobem vypořádaly soudy obou stupňů. Je třeba dodat, že prostituce samotná v České republice není kriminalizovaná, kriminalizovány jsou však nežádoucí společenské jevy související s touto činností, a to kuplířství a obchodování s lidmi. Samotné kořistění z prostituce je podle platných zákonů negativním společenským jevem. Z přístupu dovolatelky je zřejmé, že se hodlala na prostituci provozované jinými přiživovat. Protože nebyla spokojena s prací a odměňováním koordinátorky v agentuře AAA, okopírovala systém jejího fungování a obdobnou agenturu si zřídila sama s tím, že v rámci konkurenční výhody nabídla pro ni pracujícím dívkám výhodnější podmínky, neboť ze své odměny jí měly odvádět nikoliv polovinu, ale pouze 40 % z odměny od klienta. To, že ani v jednom případě nebylo počínání dovolatelky příliš lukrativní, žádným způsobem společenskou škodlivost jejího jednání nesnižuje a kriminalizace takového jednání je odpovídající reakcí ze strany společnosti. Společenskou škodlivost jednání obviněné nesnižuje v žádném ohledu ani skutečnost, že případně jiné země zaujímají k prostituci jako takové jiný přístup.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vznesla výhrady i proti výroku o trestu. Je třeba konstatovat, že výhrady proti výroku o trestu není možné uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pouze prostřednictvím speciálně k tomu určeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů určen k nápravě vad výroku o trestu, ovšem pouze v tom případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jestliže obviněná zpochybnila délku doby podmíněného odsouzení, resp. délku zkušební doby podmíněného odsouzení, pak uvedenou námitku nelze podřadit ani pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který zřetelně není určen pro zmírnění tvrdosti ukládaného trestu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné M. N.
V dané věci z hlediska popisu předmětných skutků, které jsou obsaženy v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatelka namítla, že v jejím případě nešlo o jednání v rámci organizované skupiny a že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Námitky stran existence organizované skupiny i ohledně porušení principu ultima ratio lze označit za uplatněné právně relevantně, současně je však nutno uvést, že jsou zjevně neopodstatněné.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje nejen pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, ale i míru jeho společenské škodlivosti. Pro vznik organizované skupiny se nevyžaduje žádný formální akt jejího ustavení. Členství v organizované skupině je faktický stav, jehož podmínkou není žádný formální akt vstupu či přijetí. Pachatel se stane členem organizované skupiny i tím, že se do ní fakticky zapojí a podílí se na její činnosti. Na rozdíl od organizované zločinecké skupiny (§129 tr. zákoníku) jde o sdružení, které nemusí mít trvalejší charakter, nemusí být zaměřeno na soustavné páchání trestné činnosti, může vzniknout i za účelem spáchání ojedinělého trestného činu a nemusí mít vzájemné vztahy členů uspořádány do nějaké pevné organizační struktury.
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud poznamenává, že otázkou naplnění tohoto znaku na základě uvedených skutkových okolností, jež byly ve věci prokázány, se soud prvního stupně důkladně zabýval a své úvahy na ni zaměřené vyložil v odůvodnění svého rozsudku (str. 53-54 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 19 T 71/2012). S uvedenými závěry se poté ztotožnil i soud odvolací (str. 5-6 rozsudku Městského soudu v Praze). Na podkladě odůvodnění obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněná M. N. spáchala trestný čin kuplířství v duchu shora vymezených obecných zásad jako člen organizované skupiny.
Rovněž Nejvyšší soud konstatuje, že aplikují-li se výše uvedené zásady na posuzovaný případ, nemůže být žádných pochybností o tom, že obviněná spáchala čin (uvedený pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) jako člen organizované skupiny ve smyslu §189 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je přitom namístě vycházet ze spolehlivě učiněných (obsáhlých) skutkových zjištění plynoucích mimo jiné ze svědeckých výpovědí celé řady žen, ze kterých je patrno proč, jakým způsobem a za jakých okolností provozovaly prostituci. Z uvedených výpovědí, stejně jako ze záznamů o telefonních odposleších vyplynulo, že obviněná M. N. (ve spolupráci s ostatními ve věci obviněnými) skutečně kooperovala, příp. se dělila o úkoly ve snaze těžit z prováděné prostituce uvedených žen. Z povahy a způsobu provedení činu je jasné, že byl záležitostí více osob, jejichž součinnost nebyla náhodná, ale vyznačovala se plánovitostí a koordinovaností, přičemž mezi obviněnými docházelo k dělbě úkolů při jednotlivých jednáních majících povahu kuplířství uvedeného v §189 odst. 1 tr. zákoníku. Součinnost jednajících osob tím pádem nespočívala v pouhém společném jednání ve smyslu znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale nabyla kvalitativně vyššího stupně, který se demonstroval v naplnění typických znaků organizované skupiny. Z napadených rozhodnutí je zřejmé rozdělení rolí členů organizované struktury i princip jejího fungování. Tento princip byl velmi podrobně rozveden v rozsudku soudu prvého stupně, když obvodní soud konstatoval, že hlavními představitelkami agentury AAA byly M. H. a E. L. H., které agenturu vedly, přičemž E. L. H. byla bezprostředně podřízená obviněné M. H. Na nižší úrovni v rámci organizace agentury pak stály jednotlivé koordinátorky, které zabezpečovaly kontakt mezi klienty a jednotlivými společnicemi. Tato organizační struktura měla i svá vnitřní pravidla a řád, která se vztahovala na způsob organizace setkání klienta se společnicí, způsob platby ze strany klienta agentuře i způsob výplaty jednotlivých dívek. Systém byl přitom nastaven tak, aby nedošlo k jeho odhalení. V případě, že obviněná M. N. původně v agentuře pracovala jako společnice a teprve poté jako koordinátorka, musela být evidentně srozuměna s činností agentury i celým způsobem jejího fungování. Není tudíž pochyb o tom, že se úmyslně na činnosti této organizované skupiny podílela. Pokud za daných okolností, které vzešly z učiněných skutkových zjištění, soudy právně kvalifikovaly její jednání, jako jednání člena organizované skupiny, nelze jim takový postup vytknout. Podané dovolání je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka obviněné M. N., kdy se s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu „ultima ratio“ domáhá jiného právního posouzení jejího jednání, než podle ustanovení trestního zákoníku. Tato námitka také odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, a má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník ani neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétního stupně společenské škodlivosti činu, který by se považoval za trestný čin. Zásadně platí, že každý čin vykazující znaky uvedené v trestním zákoníku je trestným činem a nelze jej považovat za čin, který společensky škodlivý není. K opačnému závěru lze dospět pouze ve zcela výjimečných případech, kdy z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím daným trestným činům. V této trestní věci ale na straně obviněné žádné takové důvody nejsou. V dané věci považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na úvahy soudu prvního stupně týkající se společenské škodlivosti jednání obviněné (str. 57 rozsudku soudu prvního stupně), když obviněná v rámci řízení před soudem prvního stupně uplatnila obdobnou argumentaci, jako v podaném dovolání. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně se společenskou škodlivostí jednání obviněné zabýval. Soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil, neboť obviněná i v rámci podaného odvolání rovněž namítala zásadu subsidiarity trestní represe (viz str. 6 rozhodnutí soudu druhého stupně). Ze strany obviněné se tedy jedná o opakování argumentace, kterou již uplatnila před soudem prvního stupně a se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přitom v této souvislosti správně uvedla, že z přístupu obviněné M. N. je zřejmé, že se hodlala na prostituci provozované jinými přiživovat. Vzhledem k tomu, že nebyla spokojena s prací a odměňováním koordinátorky v agentuře AAA, okopírovala systém jejího fungování a obdobnou agenturu si zřídila sama s tím, že v rámci konkurenční výhody nabídla pro ni pracujícím dívkám výhodnější podmínky, neboť ze své odměny jí měly odvádět nikoliv polovinu, ale pouze 40 % z odměny od klienta. To, že ani v jednom případě nebylo počínání dovolatelky příliš lukrativní, žádným způsobem společenskou škodlivost jejího jednání nesnižuje a kriminalizace takového jednání je odpovídající reakcí ze strany společnosti.
Ve vztahu k námitce obviněné ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná M. N. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod III. rozsudku), příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné M. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu