ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.564.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 564/2017 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2017 dovolání obviněného prap. J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 55 To 257/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 48/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 4 T 48/2015, byl obviněný prap. J. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku [ad 1) skutkové věty], přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2) skutkové věty] a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ad 3) skutkové věty], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 13. 4. 2014 kolem 14:25 hodin na veřejně přístupné louce v H. n. M., v místní části B., vzdálené cca 290 metrů jižně od domu, se obviněný, který byl mimo službu a oblečený v červené mikině zn. Adidas a do tmavých kalhot, představil poškozenému V. H., trvale bytem P., H. n. M., jako příslušník Policie České republiky a požadoval po něm předložení dokladu totožnosti a průkazu dlouhé střelné zbraně, kterou měl poškozený u sebe, což poškozený V. H. dobrovolně učinil a následně po poškozeném opakovaně požadoval předložení samotné dlouhé střelné zbraně, což poškozený V. H. odmítl, neboť pojal podezření, že se nejedná o policistu a poté, co postřehl, že obviněný stojící u levých bočních dveří vozidla V. H. zn. Suzuki Grand Vitara, je ozbrojen pistolí, z obavy o svůj majetek nastartoval a z místa začal tímto vozidlem odjíždět pryč, přičemž vozidlo zatáčel směrem vpravo k pozemní komunikaci spojující obce H. n. M. a S., načež obviněný v postavení úřední osoby bez zákonného důvodu a oprávnění tasil svoji soukromou legálně drženou střelnou zbraň zn. Glock 17, ze které v úmyslu poškozenému v jeho odjezdu zabránit a přinutit jej setrvat na místě, třikrát z bezprostřední blízkosti vystřelil na levé přední kolo vozidla, které třikrát zasáhl a poškodil tak pneumatiku s diskem a následně vozidlo zhruba 20 metrů pronásledoval směrem ze svahu dolů k pozemní komunikaci, odkud po odjíždějícím vozidle ve směru na S. sedmkrát vystřelil a nejméně šestkrát jej zasáhl z boku a do zadní poloviny vozidla, čímž poškodil rezervní pneumatiku, zadní dveře, levou zadní svítilnu, zadní nárazník, plech u pravých dveří a pravé dveře vozidla a střelbou na vozidlo bezprostředně ohrozil život V. H.,
a střelbou poškozenému V. H. úmyslně způsobil škodu na motorovém vozidle ve výši nejméně 108.347,53 Kč spočívající v poškození motorového vozidla zn. Suzuki Grand Vitara, a dále V. H. způsobil střelbou těžkou újmu na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše, kterou poškozený v souvislosti s jednáním obviněného utrpěl v důsledku psychického šoku, kdy poškozený vnímal střelbu na své vozidlo a na svoji osobu jako neoprávněné, bezprostřední a kritické ohrožení vlastního života, v důsledku čehož nejméně 5 měsíců trpěl záchvaty úzkosti, nespavostí a depresemi a zhoršením sluchu,
přičemž shora popsaným jednáním úmyslně překročil svoji pravomoc svěřenou mu jako příslušníkovi Policie České republiky, když jednal v rozporu se zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, který v ustanovení §56 odst. 1 vymezuje situace, za kterých je policista oprávněn použít zbraň a obviněný po vozidle a poškozeném V. H. střílel, ačkoli se o takovou situaci nejednalo a dále jednal v rozporu s ustanovením §11 písm. c) a §53 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, kdy je povinností policisty při použití donucovacího prostředku dbát na to, aby nezpůsobil osobě, proti níž zasahuje, újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.
Za to byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – pistole zn. Glock 17, včetně zásobníku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit Kooperativě pojišťovně, a. s., škodu ve výši 124.972 Kč a V. H. škodu ve výši 57.011 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 4 T 48/2015, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 55 To 257/2016. Podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostních sborech České republiky na dobu tří let, podle §228 odst. 1 tr. řádu mu uložil povinnost nahradit poškozeným 1) Kooperativě pojišťovně, a. s., škodu ve výši 108.347,53 Kč a 2) V. H. škodu ve výši 50.256 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození Kooperativa pojišťovna, a. s., a V. H. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 55 To 257/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že soudy prvého a druhého stupně chybně vyhodnotily jeho jednání tak, že se u něj nejedná o skutkový omyl ve smyslu §18 odst. 1, event. odst. 4 tr. zákoníku, aniž by tento závěr náležitě odůvodnily a aniž by byl něčím podložen. Obviněný opětovně tvrdí, že se poškozenému řádně představil, nabyl podezření, že poškozený vlastní neoprávněně drženou zbraň, nadto poškozený nereagoval na jeho výzvy, schoval se před ním do osobního automobilu. Dovolatel je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku předmětných trestných činů, schází tak zavinění a jde o negativní skutkový omyl, který vylučuje trestní odpovědnost za úmyslné trestné činy. Současně tvrdí, že vycházel z toho, že zasahuje jako policista v rámci svých zákonných pravomocí, kdy i tento omyl pozitivní vylučuje trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin i za trestný čin spáchaný v nedbalosti vědomé. Je toho názoru, že za dané situace se jednalo o případ veřejného ohrožení poškozeným a on měl proto nejen právo, ale i povinnost zasáhnout. Mínění rozhodujících soudů, že ve skutečnosti nebyl ohrožen ničí život a zdraví, příp. majetek, považuje za zcela nepodložené a subjektivní.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Podle jejího názoru tvoří obsah dovolání opakované námitky, které obviněný již uplatnil v rámci své obhajoby ve všech stadiích trestního řízení, a vtělil je i do svého řádného opravného prostředku. Je zřejmé, že tuto obhajobu prověřovaly a hodnotily jak soud nalézací, tak soud odvolací. K průběhu skutkového děje podotkla, že dle učiněných skutkových zjištění obviněný nemohl vyhodnotit poškozeného jako osobu nebezpečnou, s níž je spojeno riziko ohrožení zdraví, života či majetku. U poškozeného nebyla nalezena taková zbraň, k jejímuž držení by neměl příslušné oprávnění. I pokud by však obviněný za dané situace poškozeného vyhodnotil jako potenciálního pachatele přestupkového jednání, eventuelně jako pachatele ohrožovacího deliktu nedovoleného ozbrojování ve smyslu §279 tr. zákoníku, tak případné ohrožení vyplývající z toho, že poškozený nakládá se zbraní, k níž nemá příslušný doklad, je dle jejího názoru zanedbatelné vzhledem k jednání obviněného, který poškozeného pronásledoval opakovanou střelbou, v důsledku níž mu způsobil jednak závažnou poruchu na zdraví spočívající v psychické újmě, jednak škodu na jeho majetku. Poškozený dobrovolně obviněnému vydal občanský průkaz a obviněný měl dostatek časového prostoru, aby věc řešil přiměřenými prostředky. Státní zástupkyně pokládá rozhodnutí ve věci za správné a nezatížené takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Deklarovaný důvod dovolání podle jejího názoru dán není.
Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný písemně reagoval na toto vyjádření státní zástupkyně, s argumentací v něm uvedenou nesouhlasí a znovu zopakoval, že jednal ve skutkovém omylu, neshledává své zavinění a má za to, že naopak jsou dány důvody dovolání v rozsahu jeho písemného vyhotovení z 8. 2. 2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu proto v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky obviněného deklarované v dovolání, tvoří jeho neměnnou obhajobu od počátečního stadia trestního řízení, byly také užity jako argumentace v řádném opravném prostředku – odvolání, a v nezměněné podobě tvoří i obsah mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud konstatuje, že touto obhajobou se soudy obou stupňů podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitku obviněného, že jednal ve skutkovém omylu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1, event. odst. 4 tr. zákoníku a že v žádném případě nemohl svým jednáním naplnit subjektivní stránku předmětných trestných činů, je možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku neopodstatněnou.
Podle konstatntní soudní judikatury jde o skutkový omyl tehdy, jestliže pachatel měl nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní odpovědnost; buď je neznal (tzv. skutkový omyl negativní), anebo je naopak mylně předpokládal (tzv. skutkový omyl pozitivní). Důsledek tzv. negativního skutkového omylu spočívá v tom, že pokud pachatel nevěděl o nějaké skutečnosti požadované pro naplnění zákonných znaků trestného činu, bylo by pak vyloučeno jeho vědění (jako intelektuální složka zavinění) a tedy i jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin.
V případě posuzované věci se dle zjištěného skutkového stavu věci poškozený v rozhodné době nechoval způsobem, který by odůvodňoval obavu z jeho osoby. Obviněný znal identitu poškozeného, neboť ten mu na vyzvání předložil svůj občanský průkaz, přičemž bezprostředně neohrožoval žádný z chráněných zájmů (život, zdraví, majetek). Není proto pochyb o tom, že obviněný nemohl vyhodnotit poškozeného jako osobu nebezpečnou, s níž je spojeno riziko ohrožení života, zdraví či majetku. Obviněný jakožto policista s mnohaletou praxí znal své povinnosti policisty při kontrole osob, a to včetně osob podezřelých ze spáchání trestné činnosti. V dané věci se jednalo pouze o kontrolu totožnosti poškozeného a jeho dokladů ke zbrani, a to navíc zbrani držené legálně, ke které měl poškozený potřebné doklady. Poškozený se podrobil požadavkům obviněného na tuto kontrolu, přestože se neprokázal služebním průkazem, a poškozený reagoval prokazatelně bez odporu. Nebyl přitom dán žádný důvod k tomu, aby si obviněný prohlížel zbraň poškozeného položenou na zadním sedadle vozidla a už vůbec nebyl nucen střílet po vozidle, se kterým poškozený odjížděl.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku je trestným činem obecně ohrožujícím a je s ním spojeno abstraktní nebezpečí, které není vázáno na to, aby nebezpečná situace fakticky vznikla, ale postačuje existence okolností odpovídajících znakům uvedeným v zákoně.
V posuzované věci se však nejednalo ani o nebezpečí bezprostřední, neboť, jak již bylo uvedeno výše, poškozený se nechoval způsobem, který by zavdával důvod k obavě z jeho osoby. Navíc u poškozeného nebyla nalezena taková zbraň, k jejímuž držení by neměl příslušné oprávnění. Je tak zřejmé, že obviněný reagoval zcela neadekvátně, když poškozeného pronásledoval opakovanou střelbou, čímž mu způsobil závažnou psychickou újmu a také újmu na majetku. I pokud by obviněný byl veden na počátku svého jednání zákonným úmyslem prověřit okolnosti držení zbraně poškozeným, tak způsob, jakým to následně provedl, nelze za žádných okolností akceptovat.
Nejvyšší soud plně přisvědčil názoru nalézacího i odvolacího soudu, že z učiněných skutkových zjištění v žádném směru nevyplývá a nelze dovodit, že by obviněný jednal ve skutkovém omylu podle §18 odst. 1, event. odst. 4 tr. zákoníku.
Na základě shora specifikovaných skutečností vyslovil Nejvyšší soud závěr, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného prap. J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 5. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu