ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.632.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 632/2017 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2017 dovolání obviněného J. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 7 To 545/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 128/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 9 T 128/2016, byl obviněný J. A. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 3. 6. 2016, v době kolem 22:30 hodin, v B., ve ... patře nájemního domu na J. nám., nejprve na společné chodbě u bytových dveří bytu jeho přítelkyně Bc. J. H., narozené dne ......, bez zjevné příčiny a nenadále, poté, co na zaklepání otevřel dveře bytu J. T. K., narozený dne ....., tohoto silně udeřil pěstí do oblasti levého oka, kdy ho následně strčil dovnitř bytu, zavřel za sebou dveře a na chodbě bytu jej opakovně minimálně 10x udeřil pěstmi do obličeje, čímž způsobil osobě J. T. K. zranění v podobě otoku krajiny kolem pravého oka, krevní podlitinu, překrvení až prokrvácení spojivky oboustranně, tržné rány v oblasti pravého obočí a pravé tváře, zlomeninu dolní a vnitřní stěny pravé očnice s vpáčením úlomků směrem do pravých čichových sklípků, které si vyžádalo lékařské ošetření a omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu jeho života po dobu nejméně 14 dnů.
Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 9 T 128/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 7 To 545/2016, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 7 To 545/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že se sice ke svému závadnému jednání v průběhu řízení doznal, avšak nejednal bez zjevné příčiny a důvodu, jak uvedl odvolací soud. Je přesvědčen, že v řízení byla prokázána příčina jeho jednání, jíž byla obava o život svědkyně H., proto bylo na místě aplikovat institut ustanovení §307 tr. řádu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 12. 4. 2016 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání jen opakuje námitky uplatněné již v předchozím stadiu trestního řízení, a to v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se dostatečně a řádně vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Navíc tvrzení obviněného, že příčinou jeho jednání byla obava o život svědkyně Bc. J. H., je třeba považovat za námitku povýtce skutkovou, kterou se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
V průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný při útoku na jemu neznámého muže nebyl veden žádným strachem o svědkyni H., neboť ta v době útoku na poškozeného se vůbec na místě činu nenacházela. Obviněný bez zjevné příčiny a důvodu zcela nenadále opakovaně fyzicky napadal poškozeného způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, a to za situace, kdy nebyl ze strany poškozeného žádným způsobem napaden či jen ohrožován ani on, ani svědkyně H. S útokem přestal až v okamžiku, kdy do bytu vstoupila svědkyně H. Rozhodující soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Na jejich rozhodnutí je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Nejvyšší soud se vzhledem k výše uvedeným skutečnostem plně ztotožnil s právním názorem nalézacího i odvolacího soudu také v závěru, že způsob spáchání činu a rozsah útoku neumožňuje učinit závěr, že by podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 tr. řádu bylo pro obviněného dostačujícím opatřením, jímž by byl plně zohledněn účel zákona stanovený v §1 odst. 1 tr. řádu.
Pro úplnost lze dodat, že podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 tr. řádu, jakožto jedna z forem tzv. odklonu v trestním řízení, je prostředkem, který primárně slouží k urovnání konfliktu či konfliktního vztahu mezi poškozeným a obviněným. Jde o prostředek tzv. restorativní justice zaměřující se nikoli na represi, ale spíše na obnovení poměrů mezi poškozeným a obviněným.
Podle ustanovení §307 odst. 1 tr. řádu v řízení o přečinu se souhlasem obviněného může soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
I když se v případě posuzované věci obviněný v průběhu odvolacího řízení k činu doznal, pokusil se s poškozeným jednat o náhradě škody s tím, že poškozený žádnou škodu nepožadoval, a náklady léčení nebyly dosud vyčísleny, tak nelze dospět k závěru, že by podmíněné zastavení trestního stíhání bylo možno důvodně považovat za dostačující vzhledem k osobě obviněného, jeho dosavadnímu životu a okolnostem případu.
Jak bylo již uvedeno výše, obviněný opakovaně fyzicky napadal poškozeného a u toho se ho opakovaně dotazoval, zda má či nemá intimní poměr s jeho přítelkyní J. H. a zda je do ní zamilovaný, přičemž poškozený ani nestačil odpovídat či vysvětlit svoji přítomnost v bytě jmenované svědkyně, neboť byl obviněným vždy znovu napaden. V důsledku tohoto úmyslného jednání obviněného utrpěl poškozený poruchu zdraví, která si vyžádala lékařské ošetření a omezovala ho v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 14 dnů, čímž byly naplněny znaky ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Není tak pochyb o tom, že předmětným jednáním obviněný naplnil objektivní i subjektivní stránku přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž okolnosti případu (zejména způsob jeho spáchání) neumožňují dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem odvolacího soudu, dospět k závěru, že by ve vztahu k obviněnému bylo podmíněné zastavení trestního stíhání dostačujícím opatřením.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je stanoven v §265b tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 6. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu