ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.690.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 690/2017 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 dovolání obviněného F. P. , t. č. neznámého pobytu, stíhaného jako uprchlého, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 6 To 490/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 53/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 15 T 53/2011, byl obviněný F. P. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 1. 6. 2011 v době kolem 14.30 hod. nejprve nezjištěným způsobem vnikl do domu v P., B., poté po schodech vyšel do 3. patra domu, kde zazvonil na dveře bytu označené jmenovkou „F.“, přičemž poté, co poškozená A. F., pootevřela dveře bytu a dotázala se obviněného, co potřebuje, obviněný se poškozené zeptal, zda je doma pan F., poškozená odpověděla, že není a pokusila se dveře zavřít, na což obviněný zareagoval tak, že strčil nejprve svoji nohu a poté celé tělo mezi práh a dveře bytu a následně silou zatlačil z vnější strany na dveře a poškozenou jimi odhodil do prostoru chodby bytu, kam také vešel, chytil poškozenou za rameno a odstrčil ji od sebe, následně za sebou zavřel dveře a pomocí klíčů, které si vyžádal od poškozené, dveře z prostru chodby bytu uzamkl, poškozená poté z obavy o svůj život a zdraví vběhla do koupelny bytu, kde se uzamkla, obviněný přistoupil ke dveřím koupelny, pokoušel se dveře otevřít klíčem od záchodu, mlátil do nich, dobýval se za poškozenou do koupelny a vyhrožoval jí, že ji zabije, pokud dveře neotevře.
Za to byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku za použití §84 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad ním. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla dále obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby se podrobil léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákoníku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená A. F. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 15 T 53/2011, podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 6 To 490/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
dne 1. června 2011 v době kolem 14.30 hod. nejprve nezjištěným způsobem vnikl do domu v P., B., poté po schodech vyšel do 3. patra domu, kde zazvonil na dveře bytu označené jmenovkou „F.“, přičemž poté, co poškozená A. F., pootevřela dveře bytu a dotázala se obviněného, co potřebuje, obviněný se poškozené zeptal, zda je doma pan F., poškozená odpověděla, že se jmenuje F. a že doma není a pokusila se dveře zavřít, na což obviněný zareagoval tak, že strčil nejprve svoji nohu a poté celé tělo mezi práh a dveře bytu a následně silou zatlačil z vnější strany na dveře a poškozenou jimi odhodil do prostoru chodby bytu, kam také vešel se záměrem získat peníze, chytil poškozenou za rameno a odstrčil ji od sebe, následně za sebou zavřel dveře a pomocí klíčů, které si vyžádal od poškozené, dveře z prostru chodby bytu uzamkl, poškozená poté z obavy o svůj život a zdraví vběhla do koupelny bytu, kde se uzamkla, obviněný přistoupil ke dveřím koupelny, pokoušel se dveře otevřít klíčem od záchodu, mlátil do nich, dobýval se za poškozenou do koupelny a vyhrožoval jí, že ji zabije, pokud dveře neotevře, požadoval vydání mobilního telefonu, který poškozená využila k volání o pomoc, stejně tak opakovaně žádal o vydání peněz a poté, co mu poškozená sdělila, že peníze jsou v její kabelce v předsíni, odcizil z peněženky 155 Kč a 27 Euro, byt prohledal a posléze jej po hromosvodu opustil, utekl na O. n., kde nastoupil do tramvaje, v níž byl zadržen.
Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená A. F. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 6 To 490/2011, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace nejprve provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že pominul zcela zásadní část výpovědi poškozené A. F. v hlavním líčení, z níž plyne, že v době, kdy požadoval mobil a peníze, již vyhrůžky zabitím nepoužíval. Z této výpovědi a z dalších provedených důkazů podle názoru dovolatele vyplývá, že pohrůžka zabitím směřovala pouze k tomu, aby poškozená otevřela dveře do koupelny, a tedy že ji nutil, aby něco konala, nikoliv aby se zmocnil cizí věci, byť následně z její kabelky odcizil drobnou finanční hotovost. Je proto přesvědčen, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jak dovodil Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky, přičemž vyjádřil názor, že námitky obviněného lze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit jen s jistou dávkou tolerance, nelze je však považovat za důvodné. Státní zástupce nepochybuje o tom, že obviněný byl ve svém jednání od počátku, tj. již od okamžiku vniknutí do bytu poškozené F., veden zištným úmyslem, a naplnil svým jednáním všechny znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska užití právní kvalifikace skutku je nerozhodné, jak přesně byly formulovány slovní výhrůžky obviněného v následné fázi celé události, a že ve fázi dokončení trestného činu již obviněný násilí nepoužíval.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Obhájkyně obviněného zaslala k vyjádření státního zástupce písemnou repliku, v níž nesouhlasí s úvahami, jež jsou v jeho vyjádření uvedeny a zopakovala argumentaci, která je obsahem původně podaného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Posuzovaný trestní spis byl poprvé s dovoláním obviněného předložen Nejvyššímu soudu 9. 7. 2012, tehdy však byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 3 bez věcného rozhodnutí, neboť předseda senátu zjistil, že spis neobsahoval doklady nasvědčující tomu, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2012, byl obviněnému doručen. Obvodní soud poté vyvinul maximální snahu o doručení tohoto rozhodnutí, prostřednictvím Policie ČR, což nebylo úspěšné, neboť obviněný se z adresy trvalého bydliště odstěhoval a nová adresa nebyla zjištěna ani prostřednictvím Ústřední evidence obyvatel. Příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu odnětí svobody nemohl být z týchž důvodů realizován a ani celostátně vyhlášené pátrání po obviněném nebylo úspěšné. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně proto vydala dne 11. 6. 2014 evropský zatýkací rozkaz, který vzhledem k bezvýslednosti pátrání po osobě obviněného, nebyl realizován. Předsedkyně senátu proto nařídila neveřejné zasedání a usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 15 T 53/2011, rozhodla podle §305 tr. řádu, že ve věci bude proti obviněnému nadále vedeno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu. Toto usnesení, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 6 To 490/2011, byly doručeny obhájkyni do vlastních rukou. Tím byla konvalidována vada, která vedla v roce 2012 k vrácení spisu Nejvyšším soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu proto v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitku obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, je sice možno formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
V průběhu řízení bylo na základě učiněných skutkových zjištění bez pochybností prokázáno, že obviněný se dopustil jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. násilně vnikl do bytu poškozené za účelem získat peníze. Je zřejmé, že motivem jeho předmětného jednání byla od počátku nejen snaha k vniknutí do cizího bytu, ale současně i k tomu, aby se zmocnil cizí věci (peněz). Obviněný si byt poškozené vyhlédl zcela náhodně, jak sám uvedl, a jen stěží by bylo možno vzhledem ke zjištěným skutečnostem nalézt jiný důvod, než že měl v úmyslu zmocnit se věcí, které se v bytě nacházely.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento trestný čin má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1728 - 1731 s.).
Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20).
V případě posuzované věci se obviněný dopustil násilí za účelem získání majetkového prospěchu, čímž naplnil objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nutno dodat, že okolnost, že výzvy k vydání mobilního telefonu a peněz ze strany obviněného vůči poškozené již nebyly provázeny pohrůžkami zabitím či jakékoli jiné újmy, je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku irelevantní, neboť jednotlivé fáze jednání obviněného nelze oddělovat od jeho počátečního motivu a způsobu realizace, naopak tvoří jeden celek.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného F. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu