ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.914.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 914/2017 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2017 o dovolání obviněného T. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 42/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 112/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 4 T 112/2016, byl obviněný T. P. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„dne 5. 8. 2015 ve 21.15 hod. v P., V. ulici řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia r. z. ..., ačkoliv pozbyl řidičské oprávnění podle ustanovení §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení ze dne 27. 8. 2014, přičemž výzva k odevzdání řidičského průkazu mu byla doručena dne 11. 9. 2014, vyrozumění o pozbytí řidičského oprávnění mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 7. 10. 2014 a k odevzdání řidičského průkazu došlo dne 16. 10. 2014.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. P. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 4 T 112/2016, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 42/2017 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 42/2017, podal obviněný T. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že výše uvedený skutek nenese znaky žádného trestného činu a uvedené trestné stíhání proto považuje za protizákonné. Ztráta řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů je důsledkem vyplývajícím přímo ze zákona, a neexistuje tudíž žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci, jehož výkon by řidič mohl mařit nebo podstatně ztěžovat řízením motorového vozidla. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a důvodovou zprávu k zákonu č. 411/2005 Sb., jímž byl zaveden systém bodového hodnocení, a uvádí, že k pozbytí řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů podle §123c odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nedochází na základě nějakého rozhodnutí, ale přímo ze zákona, a že písemné oznámení o dosažení uvedené bodové hranice, zaslané příslušným obecním úřadem, není žádným rozhodnutím, tím spíše není rozhodnutím, jehož výkon by bylo možné mařit nebo hrubě ztěžovat ve smyslu uvedeného §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V případě samotného oznámení nejde o rozhodnutí, ale o naprosto odlišný procesní postup spočívající pouze v oznámení o dosažení plného počtu bodů a o výzvu k odevzdání řidičského oprávnění. Pojem rozhodnutí nelze vykládat šířeji v naznačeném směru, neboť by se jednalo o nepřípustný rozšiřující výklad trestnosti. To vyplývá i ze skutečnosti, že námitky vybodovaný řidič nepodává proti oznámení nebo výzvě, ale proti samotnému záznamu z bodů do karty řidiče. Z konstrukce, že námitky nesměřují proti oznámení nebo proti výzvě k odevzdání řidičského průkazu, je zřejmé, že námitky nejsou koncipovány jako opravný prostředek, který by byl podáván proti oznámení, a tedy že oznámení nebo výzva nemohou být rozhodnutími, na základě kterých by docházelo k zániku nebo pozbytí řidičského oprávnění vybodovaného řidiče. Pro argument, že námitky nejsou opravným prostředkem, rovněž svědčí i skutečnost, že nesměřují a nejsou podávány proti rozhodnutí správního orgánu. Oznámení o vybodování, výzva k odevzdání řidičského průkazu či některé z rozhodnutí, na základě kterých došlo k vyznačení bodů do karty řidiče, nejsou rozhodnutími ani předmětem přezkumu o podaných námitkách. Předmětem přezkumu je teprve až rozhodnutí o podaných námitkách a teprve až proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání.
Podle názoru obviněného neobstojí ani konstrukce dovozující trestnost tzv. vybodovaných řidičů ve smyslu §337 tr. zákoníku s poukazem na maření či podstatné ztěžování výkonu těch rozhodnutí, na základě kterých jim byly zaznamenány body. Jednak tato rozhodnutí jsou v době dosažení 12 bodů mnohdy již dávno vykonána, zejména byl-li přestupek postižen v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona o přestupcích, takže jejich výkon už nelze mařit nebo hrubě ztěžovat. Především však důsledek uvedený v odst. 3 §123c zákona o provozu na pozemních komunikacích spočívající v pozbytí řidičského oprávnění po dovršení zmíněné bodové hranice nelze považovat za nějakou dodatečně uloženou sankci, kterou by bylo třeba vykonat. Pokud by se mělo jednat o dodatečnou sankci, pak by v takovém případě nutně došlo k porušení pravidla ne bis in idem. K tomuto obviněný dále namítá, že z žádného ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích nevyplývá, že by s některým z rozhodnutí, která byla podkladem pro zaznamenání bodů, bylo spojeno pozbytí řidičského oprávnění. Jedná se totiž, jak je uvedeno výše, o důsledek, který nastává ze zákona až po dosažení hranice 12 bodů bez ohledu na stav výkonu oněch dřívějších rozhodnutí, jež k tomu vedla. Proto řízením motorového vozidla poté, co tzv. vybodovaný řidič pozbyl ze zákona řidičské oprávnění, nemůže být jakkoli dotčen výkon těch dřívějších rozhodnutí na podkladě kterých byly řidiči zaznamenány body.
V dovolání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zabývá se novelou provedenou zákonem č. 330/2011 Sb., kterou se nezměnilo nic na tom, že vybodovaný řidič pozbude řidičské oprávnění ex lege, nikoli sankcí uloženou mu rozhodnutím, dále namítá, že skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, neboť ze strany obviněného nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu z důvodu absence subjektivní stránky. Dodává, že ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 tr. zákoníku při spáchání skutku nevěděl, že jeho čin je protiprávní, tedy že nejednal zaviněně. Pokud se jedná o obsah stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu pod č. j. Tpjn 302/2010 ze dne 27. 10. 2010, pak nelze klást na obviněného požadavek, aby byl obeznámen s výkladovým stanoviskem, když se nejedná o právní předpis. Přestože právní normy trestního práva jsou součástí souboru právních norem, který by měl znát v souvislosti s řízením motorových vozidel, pak z výše uvedeného je zřejmé, že výkladové stanovisko Nejvyššího soudu mezi takové prameny nepatří. Nelze po obviněném tudíž spravedlivě požadovat, aby se v právních normách v této problematice jako neprávník orientoval, stejně tak po něm nelze požadovat, aby se seznámil s výkladovým stanoviskem Nejvyššího soudu. S ohledem na výše uvedené má za to, že jednal v právním omylu ve smyslu §149 tr. zákoníku, neboť se nemohl tohoto právního omylu vyvarovat. Dále namítl, že nejednal s úmyslem mařit jakékoliv rozhodnutí. Poukázal, že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 16. 1. 2015, č. j. MHMP 84705/2015, o obviněným podaných námitkách nebylo dne 5. 8. 2015 pravomocným rozhodnutím. Dne 5. 8. 2015 v době, kdy se měl obviněný dopustit uvedeného skutku, bylo podáno odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy o podaných námitkách. Jednalo se tedy o v té době dosud nepravomocné rozhodnutí. Tuto skutečnost soudy obou stupňů opomenuly. Obviněný je přesvědčen, že poslední vyznačení bodů dle pokutového bloku ze dne 25. 8. 2014 bylo provedeno v rozporu se zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a že je i nadále oprávněn řídit veškerá motorová vozidla.
Pokud jde o vytýkané jednání spočívající v odevzdání řidičského průkazu, pak poukazuje na právní teorii s tím, že je vhodné si připomenout rozdíl mezi oprávněním a dokladem o oprávnění. Oprávnění je objektivní právní status, podle kterého je nositel takových práv a povinností oprávněn vykonávat určitou činnost, k níž se oprávnění vztahuje. V tomto případě se jedná o řízení motorových vozidel. Na druhou stranu řidičský průkaz je pouhým dokladem o takovém oprávnění. Samotné držení či absence dokladu o oprávnění však nic neznačí o pozbytí či o držení samotného oprávnění. Obviněný musel odevzdat řidičský průkaz, protože jeho neodevzdáním by se dopustil protiprávního jednání, řidičský průkaz odevzdal s tím, že byl přesvědčen o tom, že může řídit a že poslední vyznačení bodů do jeho evidence řidiče bylo provedeno v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Trvá proto na svém tvrzení, že v době spáchání výše uvedeného skutku byl přesvědčen o tom, že pokutový blok ze dne 25. 8. 2014, na základě kterého mělo dojít k vyznačení bodů do jeho karty řidiče, trpí takovými vadami, na základě kterých nebylo možno do karty řidiče vyznačit záznam o bodech, a tedy nemohl dosáhnout oněch 12 bodů. S ohledem na uvedené skutečnosti má za to, že uvedený skutek není trestným činem, neboť není naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu.
Podle názoru obviněného soud prvního stupně pochybil, když nevyčkal na právní moc rozsudku Okresního soudu v Mělníku a rozhodl rozsudkem, kterým uložil obviněnému samostatný trest. Soud prvního stupně byl povinen vyčkat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze a rozhodnout až poté, co rozsudek Okresního soudu v Mělníku nabude právní moci, a následně pak uložit trest souhrnný. Namísto toho však postupoval tak, že rozhodl o vině a uložil samostatný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, přestože byly splněny podmínky pro uložení trestu souhrnného. Konečně nesouhlasí ani s uložením trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců a má za to, že soud prvního stupně porušil ustanovení §39 tr. zákoníku. Uvádí, že tento trest je fatálním zásahem do jeho rodinného života. Poukazuje, že je řidičem z povolání a řidičské oprávnění potřebuje k obživě své i k obživě jeho rodiny. Zároveň dodává, že v jeho kartě bodového hodnocení jsou především záznamy týkající se mírného překročení rychlosti. Má za to, že uložení podmíněného trestu odnětí svobody a současní uložení zákazu činnosti je nepřiměřeně přísné, a to jednak s ohledem na výše uvedenou spornost samotné trestnosti skutku, jakož i s ohledem na živobytí, které řidičské oprávnění pro obviněného znamená.
Z uvedených důvodů proto obviněný T. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 42/2017 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 4 T 112/2016 a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 13. 6. 2017 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. P.
Obviněný ve svém dovolání namítá, že skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, neboť ze strany obviněného nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu z důvodu absence subjektivní stránky.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
Na základě provedených důkazů dospěly soudy k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní. Obviněný řídil dne 5. 8. 2015 osobní motorové vozidlo, ačkoliv pozbyl řidičské oprávnění podle ustanovení §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení ze dne 27. 8. 2014. Vyrozumění o pozbytí řidičského oprávnění bylo obviněnému doručeno do vlastních rukou dne 7. 10. 2014. Musel si tedy být vědom skutečnosti, že nedisponuje řidičským oprávněním, když navíc osobně na výzvu příslušného orgánu dne 16. 10. 2014 odevzdal řidičský průkaz. S ohledem na výše uvedené a na osobu obviněného, který je řidičem z povolání, nešlo uvěřit jeho argumentům, že byl v dobré víře, že má stále řidičské oprávnění, a to především za situace, kdy rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 37 T 38/2015, byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal téměř skutkově podobným způsobem jako v projednávané věci.
V této souvislosti lze odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 302/2010, dle něhož za odnětí řidičského oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem s rozšířenou působností oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, k odevzdání řidičského průkazu, a v případě podaných námitek proti uvedenému záznamu bylo pravomocně rozhodnuto, že nejsou důvodné, což je v daném případě splněno, neboť námitky obviněného byly zamítnuty rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy dne 16. 1. 2015. Toto rozhodnutí obviněný převzal.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů vycházely z důkazů získaných a provedených zákonným způsobem, na jejichž podkladě dostatečně spolehlivě zjistily skutkový stav věci, který následně i náležitě právně kvalifikovaly. Zcela zásadním momentem, ze kterého nalézací i odvolací soud dovozují úmyslné zavinění, je skutečnost, že obviněný se doznal, že dne 5. 8. 2015 řídil osobní motorové vozidlo. Obviněný je dále usvědčován především oznámením o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení ze dne 27. 8. 2014, námitkami ze dne 22. 9. 2014, vyrozuměním a výzvou ze dne 3. 10. 2014, doručenkou ze dne 7. 10. 2014, potvrzením o odevzdání řidičského průkazu ze dne 16. 10. 2014 a rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 16. 1. 2015. Obviněný tedy řídil motorové vozidlo, přesto, že si byl vědom toho, že pozbyl řidičské oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení. Tímto jednáním tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento skutek spáchal v úmyslu nepřímém, neboť věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že zájem poruší, byl s tím srozuměn.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný přiřadil i námitky ohledně pochybení soudu prvního stupně, který rozhodl o vině a uložil samostatný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, přestože byly splněny podmínky pro uložení trestu souhrnného.
K této námitce Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že o souběh trestných činů nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku samostatný trest (srov. R 50/1978). Obviněný se předmětného skutku dopustil dne 5. 8. 2015, přičemž dne 18. 5. 2015 byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 37 T 38/2015, za jiný jeho trestný čin. Tento rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 37 T 38/2015, brání uložení souhrnného trestu. Podmínky ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku tudíž nebyly v projednávané věci splněny a přichází v úvahu toliko uložení samostatného trestu.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky vůči výroku trestu a uložený trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců označil za nepřiměřeně přísný.
Námitky obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod speciální dovolací důvod jímž může být zpochybněna správnost výroku o trestu, a to pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nalézací soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 12 měsíců, neboť se dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. Při stanovení výměry trestu zákazu činnosti soud navíc přihlédl ke skutečnosti, že obviněný je řidičem z povolání, a trest uložil na spodní hranici zákonné sazby.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný T. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 8. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu