ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.995.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 995/2017 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovoláních obviněných J. K., a M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 To 82/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 200/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 T 200/2016 byli obvinění J. K. a M. B. uznáni vinnými ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
1. „v době kolem 04.00 hod dne 19. 8. 2016 v B. na ulici V., na nehlídaném parkovišti u budovy kolejí Masarykovy univerzity nad blokem A3, po předchozí vzájemné domluvě odcizili zde zaparkované uzamčené osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Golf, stříbrnošedé metalické barvy, registrační značky, v hodnotě 264.582,- Kč, na němž byly nové 4 ks pneumatik zn. ContiPremium Contact o rozměrech 205/55 R 16 a ve vozidle bylo oblečení, a to 1 ks mikina, 1 ks rifle, 4 páry sportovní bot nezjištěných značek, 1 ks pivní přepravky (20 plných piv), 1 ks pláštěnky, 2 svazky klíčů od domu, 8 ks skleniček na víno a v přihrádce spolujezdce mobilní telefon značky Samsung, černé barvy, tedy věci v celkové hodnotě 2.576,- Kč, a to tím způsobem, že k parkovišti přijeli společně vozidlem Škoda Octavia bílé barvy, registrační značky, které řídil obviněný M. B., následně obvinění nezjištěným způsobem překonali uzamčení shora popsaného vozidla VW Golf, obviněný K. nasedl do něho na místo řidiče a společně s obviněným M. B., který řídil shora uvedené vozidlo Škoda Octavia, odjeli s oběma vozidly do městské části B. – Ch., kde odcizené vozidlo VW Golf odstavili na ulici J. za budovou kotelny označenou, přičemž v úmyslu vozidlo VW Golf později převézt na S. na tomto vyměnili původní německé registrační značky za odcizené registrační značky a vozidlo VW Golf zde takto ponechali, poté společně odjeli shora uvedeným vozidlem Škoda Octavia, které opět řídil obviněný M. B., zpět do lokality ulice L. v B., kdy tímto jednáním způsobili poškozenému jménem H. P. B., bytem trvale V. E., B., N., škodu odcizením
ve výši 267.158,- Kč,
2. v době kolem 06.00 hod. dne 19. 8. 2016 v B. na ulici V., na nehlídaném parkovišti hotelu G., po předchozí vzájemné domluvě odcizili zde zaparkované uzamčené osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb combi, hnědé metalické barvy, registrační značky, v hodnotě 430.128,- Kč, a to tím způsobem, že k parkovišti přijeli společně vozidlem Škoda Octavia, bílé barvy, registrační značky, které řídil obviněný M. B., následně obvinění nezjištěným způsobem překonali uzamčení shora popsaného vozidla Škoda Superb, obviněný K. nasedl do něho na místo řidiče a společně s M. B., který řídil shora uvedené vozidlo Škoda Octavia, odjeli s oběma vozidly po dálnici D2 směrem na Břeclav, kde nejprve u obce V. B. zastavili v poli a na vozidle Škoda Superb vyměnili původní německé registrační značky za odcizené registrační značky a poté pokračovali dál, kdy následně na 47 km dálnice D2 bylo vozidlo Škoda Superb, které řídil obviněný J. K., zastaveno příslušníky Zásahové jednotky Policie ČR a obviněný J. K. byl dne 19. 8. 2016 v 7:13 hodin zadržen, přičemž obviněný M. B. s vozidlem Škoda Octavia, registrační značky ujel do Slovenské republiky, kdy na zajištěném vozidle Škoda Superb combi bylo následně zjištěno poškození centrálního zamykání na voze, spínací skříňky a rámu a lišty pravých předních dveří, kdy tímto jednáním způsobili poškozenému jménem S. U. A., bytem trvale F., L., N., škodu odcizením ve výši 430.128,- Kč,
kdy jednáním pod body 1 a 2 způsobili celkovou škodu odcizením
ve výši 697.286,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Za uvedené jednání byl obviněný M. B. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 roků.
Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo zabráno: osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1Z, bílé barvy, 1 ks plochý šroubovák s oranžovo-černou rukojetí, 1 ks kovový hrot (rozlamovák), 1 ks vysílačka zn. KENWOOD, 1 ks rušička signálu 20W s osmi anténami, 1 ks turbodekodéru černé barvy s koženkovou klíčenkou a 2 ks planžet, nacházející se v centrálním skladu zajištěných věcí Policie ČR.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 T 200/2016, podali obvinění J. K. a M. B. v zákonné lhůtě odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 To 82/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný J. K. byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. M. B. byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 To 82/2017, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítl, že škoda způsobena nebyla, jelikož se obě auta vrátila, jejich vlastníci se se škodou nepřipojili a na hlavní líčení se ani nedostavili. Pokud by soud plně respektoval zásadu in dubio pro reo, nemohl by jej pravomocně odsoudit k trestu odnětí svobody. Ke skutku pod bodem 1 uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že pachové stopy ve vozidle VW Golf nebyly obviněného, ale patřily jiné osobě. Daktyloskopické stopy ani DNA v Golfu též nalezeny nebyly a kamerový záznam ani foto nebylo do spisu doloženo, a to přesto, že byly tyto důkazy obhajobou opakovaně navrhovány. Přitom byl obviněnému odebírán srovnávací materiál pro DNA, snímány otisky, jakož i materiál pro pachové stopy. Ač jej nic z toho ze skutku neusvědčovalo, soud k těmto skutečnostem nepřihlédl. Toliko jeden ze čtyř za tímto účelem vyslechnutých policistů tvrdil, že obviněného s určitostí poznal, nicméně tak učinil až po přímém dotazu ze strany obžaloby. Nebylo tak prokázáno, že by skutek pod bodem 1 spáchal obviněný. Má za to, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Ke skutku pod bodem 2, tedy k odcizení zmíněné Škody Superb, opakuje, že pochybil v tom, že naivně uvěřil osobě, která tvrdila, že je vlastníkem automobilu. Nebyl a ani nemohl být iniciátorem popsané trestné činnosti a nespáchal se spoluobviněným B. skutky po vzájemné dohodě, která navíc ani prokázána nebyla. Rozporuje též právní kvalifikaci podle §205 odst. 4 uvedenou tr. zákoníku a zdůrazňuje, že u druhého skutku se nejednalo o krádež, nýbrž o neoprávněné užívání cizí věci – motorového vozidla ve smyslu §207 tr. zákoníku. Závěrem shrnuje, že by měl být skutku pod bodem 1 zproštěn a skutek pod bodem 2 by měl být překvalifikován jako neoprávněné užívání cizí věci dle §207 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 To 82/2017, ve všech výrocích týkajících se jeho osoby a dále aby zrušil odsuzující výroky rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 T 200/2016, týkající se jeho osoby a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obviněný M. B. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se taktéž o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu věci dovodily nesprávné právní posouzení skutku. Z odůvodnění obou rozhodnutí nevyplývá, kterými úvahami se soudy řídily, a rovněž z nich nevyplývá skutečnost, či pouze ve velmi obecné rovině, jak se vypořádaly s jeho obhajobou. S ohledem na odůvodnění rozsudku a hodnocení důkazů soudem prvního stupně soud zcela jistě pochybil, pokud jednání obviněného označil jako jednání spolupachatele podle §23 tr. zákoníku. Soudy vzaly za prokázaný skutkový stav, ve kterém však po celou dobu obviněný vykonával pouze a jenom řidiče. V odcizených automobilech jej neviděl žádný ze svědků, žádný ze svědků se nebyl schopen vyjádřit k tomu, jak byly překonány zamčené dveře předmětných automobilů, a rovněž žádný ze svědků nebyl schopen uvést, jak a kdo vyměnil registrační značky odcizených automobilů. S odkazem na komentář k trestnímu zákoníku a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 782/2015 namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ačkoliv podle provedeného dokazování mělo být zcela jasně posouzeno jako účastenství podle §24 tr. zákoníku. Součinnost a tedy spolupachatelství obviněného a spolupachatele J. K. soudy pouze vlastní úvahou dovodily, ačkoliv obvinění zcela souhlasně popřeli jakoukoliv vzájemnou dohodu. Z provedeného dokazování nevzešel žádný důkaz o tom, že by se jakkoliv podílel na tvrzeném zcizení automobilů, když po celou dobu hrál pouhou roli řidiče, a to zcela v režimu, jak je uvedeno v komentáři a následně implementováno do rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obviněný napřed spolupachatele dovezl na místo spáchané trestné činnosti, následně na místě čekal a poté vykonal činnost doprovodu, když toto se celé opakovalo i u dalšího odcizeného automobilu. Kromě toho naznačuje, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo a že dotčená soudní rozhodnutí trpí extrémními rozpory. Závěrem shrnuje, že nenaplnil žádný ze znaků objektivní stránky trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Jeho jednání v pozici řidiče není možné zařadit do objektivní stránky tohoto trestného činu, neboť pouze usnadnilo a umožnilo spáchání trestného činu, a proto je třeba jej posuzovat dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jako účastenství na trestném činu.
Z uvedených důvodů obviněný B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 To 82/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 T 200/2016, zrušil, a aby podle §265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že nastíněná dovolací argumentace je částečně nepřiřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, částečně je nedůvodná. Nepřiřaditelná je v té části, kde obvinění zpochybňují kvalitu odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, že došlo k porušení principu in dubio pro reo, že důkazy jsou k uznání viny nedostatečné apod. Žádná z těchto výtek totiž nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění se jejich prostřednictvím v podstatě domáhají přehodnocení důkazů a vyvození jiných, pro ně příznivějších skutkových zjištění. K námitkám tohoto typu však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, ledaže by bylo možno dovodit na jejich podkladě existenci extrémních rozporů mezi provedenými důkazy na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, tedy za situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K žádné takové extrémní vadě však v tomto případě nedošlo. Skutkové závěry soudů o tom, že obvinění spáchali trestnou činnost, extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, jak vyplývá z úvah na str. 6–9 rozsudku městského soudu a str. 5–7 rozsudku krajského soudu.
Co se týče formálně relevantně uplatněných námitek, tedy že obviněný B. jednal nikoliv jako spolupachatel dle §23 tr. zákoníku, ale jen jako pomocník dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, že absentuje vzájemná dohoda jako podmínka spolupachatelství, že nevznikla škoda a že čin může být posouzen jen jako neoprávněné užívání cizí věci dle §207 odst. 1 tr. zákoníku, se pak jedná o výhrady nedůvodné. Obviněný B. jednoznačně jednal jako spolupachatel, protože nebyl pouhým řidičem pomáhajícím hlavnímu pachateli, nýbrž sám svým aktivním jednáním trestnou činnost páchal. Pokud je tvrzena absence vzájemné dohody, lze odkázat na str. 6 rozsudku krajského soudu, kde krajský soud existenci dohody dovozuje s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti. Dohoda spolupachatelů nemusí být písemná ani výslovná ani předem učiněná, postačí vzájemné srozumění, které vyplyne ze situace. Je-li tvrzeno, že nevznikla škoda, pak jde o zjevný omyl, neboť vznik škody vyplývá z tzv. skutkové věty rozsudku, v níž je uvedeno, že obvinění odcizili automobily v hodnotě 697.286 Kč a tím způsobili poškozeným značnou škodu. Konečně je-li namítáno, že čin je toliko deliktem neoprávněného užívání cizí věci dle §207 odst. 1 tr. zákoníku, pak lze odkázat na str. 8 rozsudku okresního soudu, kde je tato výtka dostatečným způsobem vyvrácena.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. K. a M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými J. K. a M. B. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných.
Námitky obviněného K., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědků S., V., V. a Š.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nenalezení daktyloskopických stop a DNA v automobilu VW Golf), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněných, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněnými uplatněný dovolací důvod. Za důvodnou nelze považovat ani námitku obviněného K. ohledně vady opomenutých důkazů, když namítl, že i přes opakované návrhy ze strany obhajoby nebyly do spisu doloženy záznamy z kamer. V tomto směru lze odkázat na závěr Krajského soudu v Brně na str. 5 napadeného rozsudku, který uvádí, že v tomto případě se nejedná o opomenuté důkazy, ale o důkazy, které i přes vynaloženou snahu nebylo možno s odstupem času zajistit.
Obviněný B. ve svém dovolání namítl, že nejednal jako spolupachatel dle §23 tr. zákoníku, ale nanejvýše jako pomocník dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť pokud se účastnil na trestné činnosti, pak jedině jako pouhý řidič, přičemž jednání v pozici řidiče není možné zařadit do objektivní stránky tohoto trestného činu, neboť pouze usnadnilo a umožnilo spáchání trestného činu a proto je třeba jej posuzovat dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jako účastenství na trestném činu. Obviněný K. namítl, že se jednání uvedeného pod bodem jedna výroku rozsudku nedopustil po vzájemné dohodě, že žádná škoda způsobena nebyla, a že by mělo být jeho jednání v bodě dva maximálně právně kvalifikováno jako neoprávněné užívání cizí věci ve smyslu §207 tr. zákoníku.
Námitce obviněného B. nelze dle Nejvyššího soudu přisvědčit, jelikož oba obvinění jednali jako spolupachatelé dle §23 tr. zákoníku, a to ve vzájemné součinnosti. Bylo prokázáno, že oba spolu do B. přijeli dvakrát na stejné místo, odkud odvezli po dokonání krádeže dvě motorová vozidla, které řídil obviněný K., zatímco obviněný B. jej doprovázel ve vozidle, se kterým do ČR přijeli. Lze tedy v souladu s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uzavřít, že obviněný B. jednoznačně jednal jako spolupachatel, protože jeho jednání se neomezilo na pouhé řízení doprovodného vozidla, čímž, jak uvádí ve svém dovolání, pouze pomáhal hlavnímu pachateli, nýbrž sám svým aktivním jednáním trestnou činnost páchal. Nejedná se tedy o to, že by obviněný B. toliko pomáhal hlavnímu pachateli, nýbrž sám se aktivně přímo podílel na páchání trestné činnosti.
V dané věci také nelze uvažovat o právní kvalifikaci dle §207 tr. zákoníku, tedy neoprávněném užívání cizí věci, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost dalšího nakládání s oběma motorovými vozidly, když obvinění na obou vozidlech vyměnili registrační značky, první vozidlo ponechali v Ch., aby se pro něj vzápětí mohli vrátit, a se druhým vozidlem obviněný K. již mířil zpět mimo území ČR. Jejich úmysl v přisvojení cizí věci je tak více než zjevný. Lze konstatovat, že jak objektivní, tak subjektivní stránka trestného činu krádeže je ve vztahu k oběma obviněným dána, jelikož z provedeného dokazování a ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že to byli obvinění, kdo si v uvedené době na předmětných místech způsobem popsaným ve skutkové větě společným jednáním přisvojili cizí věci tím, že se jich zmocnili, čin spáchali vloupáním a způsobili takovým činem značnou škodu.
Pokud jde o námitku ohledně domluvy spáchat trestnou činnost jim kladenou za vinu, pak tato vyplývá z konkrétního jednání obou obviněných u obou skutků, jež se vzájemně prolínají, kde každý z obviněných hrál svoji roli ve společně spáchané trestné činnosti. S ohledem na promyšlený způsob páchání předmětné trestné činnosti tak nelze o předchozí dohodě pochybovat. K námitce obviněného K., že vozidlo Škoda Superb pouze převážel na Slovensko, aniž by věděl, že jde o vozidlo odcizené, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka je provedenými důkazy zcela vyvrácena, mj. např. i tím, že v poli u V. B. krátce před jeho zadržením došlo k výměně původních německých registračních značek za značky české, odcizené z jiného vozidla registrovaného v České republice, což potvrzuje výpověď policistů, kteří obviněné sledovali. Je-li dále namítáno, že nevznikla škoda, pak lze souhlasit s názorem státního zástupce, že jde o zjevný omyl, neboť vznik škody vyplývá z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku zcela zřetelně. Obvinění odcizili automobily v celkové hodnotě 697.286 Kč, čímž způsobili poškozeným značnou škodu. Fakt, že odcizená vozidla byla následně zajištěna a vrácena poškozeným, nemá vliv na to, že obvinění svým jednáním v okamžiku dokonání zločinu majetkovou škodu způsobili. Navrácení vozidel poškozeným má tedy význam nikoliv z hlediska zaujetí právní kvalifikace skutku, nýbrž jen z hlediska případné náhrady škody.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve zcela do sebe zapadajících výpovědích čtyř svědků, policistů V., Š., V. a S., které jsou v kontextu i s dalšími důkazy (např. s protokoly o ohledání zajištěných odcizených vozidlech, s odborným vyjádřením usvědčujícím obv. B. ze sezení v obou odcizených vozidlech, se záznamem slovenské policie z Trnavy o zajištění věcí u obv. B. atd). Skutečnost, že policisté o činnosti obviněných věděli a věnovali jim zvýšenou pozornost v době probíhající Velké ceny na brněnském Automotodromu, nijak nezpochybňuje pravdivost jejich výpovědí. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). S námitkou obviněných o existenci tvrzeného extrémního nesouladu se pak nelze jakkoli ztotožnit.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění J. K. a M. B. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných J. K. a M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu