ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.639.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 639/2017-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 2 To 77/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 34 T 9/2015, byli obvinění V. M. a V. V. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obvinění dopustili v jednočinném souběhu jednáním, které ve stručnosti spočívalo v tom, že:
od konce léta 2014 do 20. 2. 2015 v O. se záměrem zkrátit spotřební daň a sebe neoprávněně obohatit utajeně přepracovávali tabákové listy na tabák ke kouření, balili řezaný tabák a cigarety, tyto nelegální výrobky pak přechovávali ve skladu v O.-P. a ve skladu v O.-T. a dále distribuovali, ačkoli věděli, že tyto tabákové výrobky jsou podle §101 odst. 3 písm. c) bod 1, 2 a §101 odst. 3 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, předmětem spotřební daně a vzniká jim povinnost tuto daň u správce daně přiznat a zaplatit,
přičemž obviněný V. M. se na trestné činnosti účastnil zejména tím, že s vlastníky skladů v O.-P. a O.-T. dojednal jejich pronájem, za prostory v O.-P. hradil jménem obchodní společnosti Little Wonder, s. r. o., nájemné a energie, oba sklady vybavil zabezpečovacím systémem, nechal je stavebně a technicky upravit k nelegální výrobě tabákových výrobků, nechal zde instalovat strojní vybavení k řezání tabáku, jeho vlhčení, parfémování, sušení, vážení a balení, skladoval v těchto prostorách tabákový list, tabákový odpad a cigarety, ve skladu v O.-P. se jednalo o cigarety v kartonech označených ochrannou známkou Marlboro, poskytl osobní motorové vozidlo Renault Megane již pravomocně odsouzeným A. T. G., K. G. a P. G. k cestám na místo páchání trestné činnosti, těmto dále zajistil a hradil byt, zajišťoval broušení nožů ke stroji na řezání tabáku a převážel ze skladu řezaný tabák za účelem jeho balení a další distribuce do skladu v O.-T., kde dával pokyny k balení cigaret a nařezaného tabáku do malospotřebitelského balení již pravomocně odsouzeným J. Ž., S. L. a M. Š., kterým za tuto činnost vyplácel finanční odměnu, vedl evidenci navezených a distribuovaných vybraných výrobků, které sám dále prodával neztotožněným osobám,
obviněný V. V. zejména uzavřel nájemní smlouvu na sklad v O.-P., kde skladoval tabákový list a odpad, cigarety v kartonech označených ochrannou známkou Marlboro, zajišťoval broušení nožů ke stroji na řezání tabáku, které vozil již pravomocně odsouzeným osobám A. T. G., K. G. a P. G., kteří ve skladu řezali tabák, nelegální výrobky pak převážel do skladu v O.-T., kam vozil další již pravomocně odsouzené J. Ž., S. L. a M. Š., aby společně s nimi balil tabák a cigarety,
takto oba obvinění společně s již pravomocně odsouzenými J. Ž., M. Š. a S. L. vyrobili 279,55 kg řezaného tabáku ke kouření baleného v sáčcích označených ochrannou známkou Golden Virginia, z něhož 17,65 kg V. M. prodal nezjištěným osobám, a zbytek skladovali v O.-T., zabalili a skladovali celkem 681 280 kusů cigaret balených do krabiček označených ochrannými známkami Marlboro, L&M, grafickým vyobrazením nápisu VICEBOY zaměnitelným s ochrannou známkou VICEROY a značkou JIN LING a dalšími nezjištěnými značkami, z nichž nejméně 532 960 kusů cigaret prodal V. M. neustanoveným osobám,
dále oba obvinění sami za účelem balení a další distribuce přechovávali v obou skladech dohromady dalších 125 420 kusů cigaret, skladovali ve skladu v O.-P. jednak 3 758,9 kg tabákového listu a odpadu za účelem jeho přepracování na řezaný tabák ke kouření a balení, jednak 2 461,4 kg řezaného tabáku, který lze kouřit bez dalšího zpracování, za účelem jeho zabalení do spotřebitelských balení, dále ve skladu v O.-T. skladovali 74 kg řezaného tabáku ke kouření za účelem jeho zabalení do spotřebitelských balení a 341,3 kg tabákového listu za účelem jeho přepracování na řezaný tabák ke kouření,
čímž ke škodě České republiky, zastoupené orgány celní správy jako správcem daně, zkrátili spotřební daň z tabákových výrobků ve výši nejméně 7 258 433 Kč a o zkrácení spotřební daně ve výši 7 773 979 Kč se pokusili.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněnému V. M. uložen podle §240 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho soud podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále krajský soud podle §70 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému V. M. trest propadnutí věci, které jsou specifikovány ve výroku odsuzujícího rozsudku. Současně soud prvního stupně rozhodl o nárocích poškozených obchodních společností British American Tobacco (Brands) Inc., Imperial Tobacco CR, s. r. o., Philips Morris Brands Sarl., Philip Morris Products S. A., na náhradu škody tak, že je podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku podali obvinění V. M. a V. V. a v neprospěch obviněného V. M. také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 2 To 77/2016, všechna odvolání zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný V. M. dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a učinil tak prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Nory Štrajtové .
5. Obviněný směřoval svůj mimořádný opravný prostředek proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku, jejichž správnost odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil. Jeho konkrétní námitky se však týkaly pouze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Výslovně ve vztahu k tomuto trestnému činu vznesl pochyby o naplnění znaku pachatele s tím, že nebylo prokázáno, že by on byl „subjektem naplňujícím podstatu tohoto zločinu“, a vytkl soudům, že nezjistily osobu povinnou k odvodu spotřební daně. Vyjádřil také požadavek, aby bylo zjištěno, kdo měl z trestné činnosti získat finanční prospěch, kdo měl v úmyslu obohatit se zkrácením daně ke škodě České republiky. Trval tedy na tom, že bez řádného určení osoby plátce spotřební daně a osoby profitující z ilegální výroby cigaret není možné jednoznačně určit osobu zodpovědnou za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
6. V další části dovolání obviněný (opět pouze v souvislosti s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby) popřel prokázání dalších okolností, a to rozsahu trestné činnosti, konkrétního jednání, jímž měl naplnit znaky objektivní stránky skutkové podstaty (vyjednání pronájmu skladů, zajištění strojního vybavení, dovoz materiálu, distribuce tabákových výrobků). Současně také zpochybnil svědeckou výpověď jediného společníka a jednatele společnosti Little Wonder, s. r. o., jímž tehdy byl M. B. Naopak trval na své verzi prezentované již před soudem prvního stupně, že se zabýval prodejem drogistického zboží. Také si stěžoval na zamítnutí jím navržených důkazů, na druhou stranu soudy provedly jen důkazy v jeho neprospěch a za takového stavu bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
7. Dovolatel se ohradil i proti způsobu výpočtu škody, která byla stanovena u jednotlivých obviněných v rozdílné výši. Upozornil opět na zamítnutí jeho návrhu na zpracování znaleckého posudku k této otázce, kdy výše škody byla stanovena odborným vyjádřením.
8. Závěrem svého podání obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek krajského soudu a přikázal věc soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dovolatel učinil návrh Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o jeho vazbě.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová. Ta vyhodnotila převážnou část dovolacích námitek jako výhrady skutkové, jimiž dovolatel pouze zpochybňoval skutková zjištění soudů a napadal způsob vyhodnocení provedeného dokazování soudy. Obviněný nahradil podle jejího přesvědčení vadný postup soudů svým vlastním hodnocením důkazů, na jehož podkladě předložil jinou verzi skutkového děje, a teprve na změněném skutkovém podkladě usiloval o změnu právní kvalifikace. Za jedinou právně relevantní námitku (avšak s jistou mírou tolerance) označila státní zástupkyně výhradu obviněného, že se vrchní soud nesprávně vypořádal s ustanovením §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřební dani, na něž poukázal již soud prvního stupně v rámci odůvodnění znaku pachatele trestného činu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný s výkladem tohoto ustanovení nesouhlasil a trval na zjištění osoby povinné k odvodu spotřební daně, za niž považoval obchodní společnost Little Wonder, s. r. o., jejímž jednatelem ani společníkem nebyl. K tomuto státní zástupkyně uvedla, že dovolatel směšuje subjekt daně a subjekt trestného činu a zdůraznila, že pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla vyměřena v odpovídajícím rozsahu a tak došlo k jejímu zkrácení. Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu . Přitom vyvstaly jisté pochyby, kdy a zda vůbec bylo dovolateli doručeno rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť jde o datum, od něhož se odvíjí běh zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Na č. l. 474 trestního spisu je založena kopie výpisu z elektronického sledování zásilek České pošty prokazující, že zásilka s tímto rozhodnutím byla dne 5. 1. 2017 dodána do Věznice Břeclav, k níž je připojen rukou psaný úřední záznam o telefonickém sdělení (aniž by bylo možné identifikovat osobu, která záznam sepsala), že obviněný V. M. si ve věznici písemnost převzal dne 5. 1. 2017 a jím podepsaná doručenka měla být vrácena krajskému soudu zodpovědným za řádné vedení spisu dne 6. 1. 2017. Spisový materiál však tuto doručenku neobsahuje a tudíž chyběl ve spise podklad pro jednoznačný závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému V. M. skutečně doručeno. Proto Nejvyšší soud opatřil dovolatelovo vlastnoručně podepsané vyjádření, jímž potvrdil doručení usnesení vrchního soudu dne 5. 1. 2017, čímž byly odstraněny veškeré pochyby o splnění všech podmínek pro konání dovolacího řízení.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
12. Obviněný V. M. opřel svůj mimořádný opravný prostředek o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení. Vytýkaná vada napadeného rozhodnutí tudíž musí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je přezkoumání právní kvalifikace skutku podle hmotného práva, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
13. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání se s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jevila významná námitka obviněného (shodně ji vyhodnotila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství), že nebyl pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, která však podle zjištění dovolacího soudu nebyla důvodná. Přestože Nejvyšší soud na podkladě této výtky nepřezkoumával podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení, považuje za vhodné nad rámec dovolacího přezkumu vyjádřit se k jinak správným úvahám soudů nižších stupňů, jimiž byly vedeny při posouzení skutku jako daňového deliktu, a to včetně naplnění znaku pachatele.
b) K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku
14. Trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, přičemž podle soudů dovolatel tuto trestnou činnost spáchal nejméně se dvěma osobami [odst. 2 písm. a) téhož ustanovení] a ve velkém rozsahu (odst. 3 tamtéž). Jak již soud prvního stupně na str. 59-60 odůvodnění odsuzujícího rozsudku obsáhle citoval z právní teorie, pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně , ale kdokoli (fyzická i právnická osoba), kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu (srov. také rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Nebylo tudíž předpokladem trestní odpovědnosti obviněného, aby zrovna on byl osobou povinnou odvést spotřební daň. Proto i kdyby plátcem spotřební daně z nelegálně vyráběných tabákových výrobků byla Little Wonder, s. r. o., o čemž byl dovolatel přesvědčen, nevylučovalo by to ještě bez dalšího trestní postih obviněného V. M Ovšem skutkový podklad, z něhož vycházely soudy, se příčil této obhajobě obviněného, neboť soudy zcela jednoznačně stanovily právě dovolatele jako osobu, která byla v pozici plátce předmětné daně (a spoluobviněného V. V.), což obviněný V. M. zcela pominul.
15. Obviněný se tudíž zjevně zmýlil, pokud opakovaně setrvával na tvrzení o absenci určení daňového subjektu. Soud prvního stupně se touto právní otázkou pečlivě zabýval a vyhodnotil ji naprosto správně. Ve svém rozsudku (zejména na str. 57 a vyplývá to i z výkladu na str. 47 a 60) opakovaně uvedl, že povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit vznikla právě obviněnému V. M. a spoluobviněnému V. V., a to s ohledem na skutečnost, že oba tyto tabákové výrobky vyráběli, skladovali a přepravovali, tj. ve smyslu §3 písm. l) body 2. a 4. zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, ve znění účinném do 31. 12. 2015, je uváděli do volného oběhu, přičemž s ohledem na §4 odst. 1 písm. f) citovaného zákona je plátcem daně každá fyzická nebo právnická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, a za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela. Jestliže se dovolatel dále domáhal zjištění osoby profitující ze stíhaného jednání, tato okolnost je s ohledem na dotčenou právní kvalifikaci zcela irelevantní, když skutková podstata podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku neobsahuje znak prospěchu, popř. obohacení ať již pachatele či jiného. Dosažení zisku není ani podmínkou vzniku daňové povinnosti, jak již konstatoval soud prvního stupně na str. 57 rozsudku. Výhrada obviněného proti právnímu posouzení znaku pachatele soudy nižších stupňů, která byla fakticky podložena především skutkovými argumenty, sice formálně odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou, neboť soudy v posuzované věci plátce daně s jistotou a správně označily .
16. Co se týká doplňujících dovolacích argumentů, jimiž obviněný důrazně popíral skutková zjištění, podle nichž měl zajistit pronájem skladů, tabákové výrobky skladovat, přepravovat, podílet se na jejich výrobě apod. s tím, že ve skladu provozoval pouze prodej drogistického zboží, těmito výtkami nijak nezpochybnil právní posouzení soudů nižších stupňů, pouze předložil svou verzi průběhu skutku, již navíc uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení a soudy se s jeho obhajobou důsledně a přesvědčivě vypořádaly. Krajský soud nezpochybnitelným způsobem vyvrátil tvrzení dovolatele, provedl dostatečné množství důkazů, které náležitě hodnotil jednotlivě i v souvislosti s ostatními důkazy, a logickým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů vyvrací námitky obviněného a naopak vedou k závěru o jeho vině. Nejvyšší soud považuje za zbytečné opakovat vyčerpávající výčet samotných důkazních prostředků i jejich následné hodnocení, jak je provedly soudy. Pro stručnost lze odkázat na odůvodnění rozsudku na str. 46 a násl. Na tomto místě Nejvyšší soud pouze shrnuje, že ohledně nájmu skladu v O.-P. potvrdil svědek A. S., že jednal s obviněným V. M., spoluobviněný V. V. mu byl představen až dodatečně jako osoba nájemce, svědek nebyl vpuštěn do areálu skladu a odběr elektrické energie se v rozhodné době výrazně zvýšil (srov. č. l. 24 a násl.). Rovněž nájem druhého skladu v O.-T. zařizoval dovolatel, jak dosvědčil svědek Mgr. M. V. (viz č. l. 62 a násl.) a také M. B., který v té době jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti Little Wonder, s. r. o., s níž oficiálně byla uzavřena nájemní smlouva, za tuto udělil dovolateli generální plnou moc (srov. č. l. 102 a násl.). Je vhodné poukázat na způsob, jakým posledně jmenovaný svědek hovořil o účasti obviněného V. M. na podnikatelských aktivitách obchodní společnosti Little Wonder, s. r. o. Svědek při své výpovědi užíval neustále množné číslo, z výslechu v hlavním líčení (viz č. l. 103 trestního spisu) vyplývá, že svědek spolu s dovolatelem dlouhodobě koordinovali podnikatelskou činnost této obchodní společnosti, tudíž rozhodně nemohla být pro obviněného zcela cizím subjektem, jak soudy přesvědčoval, když se neustále od jednání Little Wonder, s. r. o., distancoval či se snažil svou účast na jejích obchodních aktivitách zakrýt, což mělo navodit dojem, že daňová i trestní odpovědnost dopadá právě na obchodní společnost Little Wonder, s. r. o. Svědecké výpovědi M. B. a Mgr. M. V. usvědčují dovolatele, že nájem skladových prostor včetně těch prostor, kde byly vyráběny a skladovány tabákové výrobky (tj. nejen část prostoru, kde bylo skutečně skladováno drogistické zboží), zařizoval výhradně obviněný V. M., jinému zájemci sklady pronajaty nebyly. Dále svědek Mgr. M. V. vypověděl, že obviněný měl ve skladu v O.-T. namísto placení nájemného zajistit určité stavební úpravy, majitel skladu zaznamenal instalaci kamerového systému a výměnu sociálního zařízení, nikoli dohodnuté elektroinstalace, kanalizace, atp. (srov. č. l. 63 tr. spisu). Pokud se týká dalších dílčích činností kladených dovolateli za vinu a uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině (technické vybavení skladů ke zpracování tabáku a výrobě tabákových výrobků, dovoz materiálu, faktické zpracování tabáku a distribuce konečných produktů), jsou prokazovány především výpověďmi dnes již pravomocně odsouzených spoluobviněných, protokoly o prohlídkách jiných prostor, o zkoušce či odběru vzorků, jejichž význam dovolatel po celou dobu trvání trestního řízení přehlížel, bagatelizoval popř. zpochybňoval samotné důkazní prostředky. Dovolací výhrady předložené obviněným v této části jeho dovolání jsou jednak typicky skutkové povahy, navíc je Nejvyšší soud shledal nedůvodnými.
17. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vznesl výhradu proti výši škody způsobené České republice v důsledku jednání, v němž soudy spatřovaly trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Nesouhlasil s tím, že byla stanovena odborným vyjádřením, když navrhoval vypracování znaleckého posudku. Ani tato námitka, která se opět opakovala v rámci jeho obhajoby před soudy nižších stupňů, neměla relevanci ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu. Zejména je třeba uvést, že při rozhodování o výši zkrácené daně (jakož i o výši daně, o niž se obvinění pokusili zkrátit odvod daně) neměl soud jako podklad jakékoli odborné vyjádření. Ze spisového materiálu vyplývá, že podkladem pro určení rozsahu zkrácení daňové povinnosti bylo provedení listinných důkazů v podobě vyčíslení škody Celním úřadem (č. l. 1221 ve svazku 6, trestního spisu sp. zn. 34 T 7/2015, pod níž byla původně vedena i trestní věc obviněných V. M. a V. V.) a dále sdělení Celního úřadu ohledně katalogových cen zajištěných cigaret (č. l. 1321 téhož spisu). Jak však správně vyložil soud druhého stupně na str. 15 svého usnesení, krajský soud se nespokojil jen se závěry správce daně, ale sám přistoupil k vyčíslení škody. Podrobně popsal způsob výpočtu rozsahu zkrácení daně na str. 56-57 rozsudku, poskytl nejprve obecný výklad o principech určení spotřební daně (podle §§10, 102 a 104 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, ve znění pozdějších předpisů) a dále detailně rozepsal postup při stanovení výše škody, přičemž vycházel ve prospěch obviněných z minimální výše spotřební daně na jednu cigaretu. Soud prvního stupně tedy tuto otázku viny posoudil samostatně, jak mu umožňuje ustanovení §9 odst. 1 tr. řádu, nevycházel z žádného dovolatelem tvrzeného odborného vyjádření. Jestliže nebyl na návrh obviněného proveden důkaz znaleckým posudkem, jímž měl obviněný nejspíše na mysli znalecký posudek k otázce, zda se na zajištěné vzorky vztahuje povinnost odvést spotřební daň (kromě toho obviněný ještě navrhoval znalecký posudek z oboru grafologie), soud své zamítavé rozhodnutí k doplnění dokazování vyložil způsobem, jemuž nelze nic vytknout. Krajský soud zamítl provedení více návrhů dovolatele na provedení důkazů, ve všech případech však poskytl náležité zdůvodnění, a to jak ústně v průběhu hlavního líčení (srov. č. l. 197 tr. spisu), tak písemně v odůvodnění rozsudku (viz str. 54, kde uvedeny důvody zamítnutí návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem k otázce, zda zboží podléhalo spotřební dani, a dále viz str. 58, kde odůvodněno zamítnutí provedení dalších navrhovaných důkazů). Zbývá dodat, že takový přístup, kdy není povinností soudů vyhovět všem návrhům stran, jestliže jejich zamítnutí řádně zdůvodní, neboť rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, je vlastní ustálené judikatuře Ústavního soudu, jež vychází z ústavně garantované nezávislosti soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, uveřejněný pod č. 89 ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, uveřejněný pod č. 58 ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K rozdílné výši škody u jednotlivých spoluobviněných lze odkázat na str. 15 usnesení odvolacího soudu, neboť je zjevné, že její rozsah soudy posuzovaly v závislosti na konkrétním podílu každého ze spoluobviněných na páchání trestné činnosti, která vedla ke zkrácení daňové povinnosti a k poškození fiskálních zájmů České republiky. Ještě lze v této souvislosti připomenout, že dovolateli i spoluobviněnému V. V., jejichž trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, je kladeno za vinu způsobení následku ve shodném rozsahu, což koresponduje s tím, že jim bylo přičítáno spáchání trestné činnosti ve spolupachatelství (viz str. 61 rozsudku) tj. v souladu s principem vyjádřeným v ustanovení §23 tr. zákoníku i jeho výkladem soudní praxí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1927, sp. zn. Zm I 765/26, uveřejněné pod č. 2637 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních, ročník IX., vydávané Právnickým vydavatelstvím v Praze, dále rozhodnutí č. 41/1993-III. a č. 4/1982-II. Sb. rozh. tr.). Proto ani v tomto ohledu nelze soudům ve věci rozhodujícím cokoli vytknout.
18. Dovolatel se ve stručnosti ohradil také proti porušení jeho práva na spravedlivý proces, které spatřoval ve výlučném provedení důkazů svědčících v jeho neprospěch. Shora předložený výklad však vyvrací jakékoli pochyby o vadnosti postupu soudů rozhodujících ve věci, zejména, že by libovolně hodnotily důkazy a tyto cíleně selektovaly na ty, které mohou nebo nemohou prospívat pachateli. Ačkoli některé dovolatelem navržené důkazy nebyly provedeny, soud jejich nadbytečnost řádně odůvodnil, ovšem není možné přehlédnout ani skutečnost, že některým procesním návrhům obviněného bylo vyhověno, např. byly v hlavním líčení přehrány kamerové záznamy (viz č. l. 71 a především č. l. 188-195 tr. spisu). V posuzované věci lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly všemi skutečnostmi, které byly významné pro rozhodnutí o podané obžalobě, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, to vše při respektování všech ústavně garantovaných práv obviněného. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku. Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu porušení práva obviněného na spravedlivý proces neshledal.
19. Z předcházejících bodů odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že veškeré dovolací námitky již dovolatel uplatnil v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů. Soudy na ni reagovaly, přesvědčivě se vypořádaly s tvrzeními obviněného a své úvahy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil, a neshledal jakoukoli snahu o deformaci důkazních prostředků ani tendenčnost v uvažování v neprospěch obviněného při hodnocení důkazů. Lze doplnit, že dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně a kterými se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). V dané věci obviněný V. M. v převážné části svého dovolání relevantně nezpochybnil aplikaci hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy a pokud tak z formálního pohledu učinil ve vztahu ke znaku subjektu trestného činu, nebyla jeho výhrada důvodná.
V.
Závěrečné shrnutí
20. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. M. neučinil obsahem svého dovolání takové právní argumenty, jimiž by mohl zvrátit či alespoň zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu i jemu předcházejícího odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl na podkladě trestního spisu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu