ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1206.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1206/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 9 To 177/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 194/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 2 T 194/2016, byl obviněný V. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1) výroku rozsudku], dále přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2) výroku rozsudku] a v neposlední řadě přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [skutek pod bodem 3) rozsudku].
2. Za tyto trestné činy byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 665,74 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 9 To 177/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 2 T 194/2016, a to pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Důvodnost uplatněného dovolacího důvodu shledal v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy s tím, že zásadní skutková zjištění chybí z důvodu neprovedení navržených důkazů a skutková zjištění soudů nenavazují na provedené důkazy, nýbrž jsou jejich pravým opakem, k čemuž příkladmo poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/10, sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 3136/09. Tyto námitky vztáhnul ke skutku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu. Soudům obou stupňů vytkl, že dokazování ohledně uvedeného skutku omezily toliko na výpověď poškozené, zatímco jiné přímé důkazy o tom, že se skutek stal tak, jak vypověděla, provedeny nebyly. Poukázal na to, že jedinými dalšími důkazy byly výpovědi svědků E. a N. , kteří potvrdili skutečnost, že obviněný daného dne poškozenou skutečně navštívil, což však nikdy nepopřel. Podotkl, že poškozená po údajném znásilnění nevyhledala lékařskou pomoc, že neexistují žádné důkazy v podobě lékařské zprávy či jeho biologických stop na těle poškozené, která navíc tento skutek oznámila na policii až několik měsíců poté, co se měl stát.
6. Obviněný dále zpochybnil věrohodnost poškozené. Soudu druhého stupně v této souvislosti vytknul, že jí uvěřil, ačkoliv v řízení bylo zcela jasně prokázáno, že poškozená nemá problém lhát kupř. znalci MUDr. Navrátilovi, který prováděl její znalecké zkoumání ohledně její věrohodnosti, jemuž v říjnu 2016 sdělila, že neužívá pervitin již cca dva roky, avšak při své výpovědi na policii v prosinci téhož roku již uvedla, že pervitin užívala do konce letních prázdnin 2016. Připomněl, že tuto lež vysvětlila před soudem tak, že znalci lhala ohledně užívání drog, aby nepřišla o svého syna. Vyslovil názor, že tato lež měla vést odvolací soud k tomu, aby byl k výpovědi poškozené více kritický, aby ji nepřijímal jako pravdivou bez dalších důkazů, místo toho se však soud k této lži vyjádřil tak, že nemá žádný vliv na závěry znaleckého posudku. Takové vyjádření označil za chybné s tím, že soud druhého stupně měl dospět k závěru o nevěrohodnosti poškozené. V návaznosti na to popsal další „podezřelou“ okolnost ohledně výpovědi svědka N., který v rámci své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že v den údajného znásilnění poškozené, kdy měl být v jejím bytě, se tam nikdo další nenacházel, zatímco v hlavním líčení sdělil, že v inkriminovaný den se v bytě poškozené nacházel ještě svědek E., přičemž tuto změnu výpovědi odůvodnil tím, že jej poškozená požádala, aby o přítomnosti svědka E. v jejím bytě před policií neříkal. S poukazem na to konstatoval, že svědek N. usvědčil poškozenou z další lži, v důsledku čehož bylo znevěrohodněno i svědectví svědka E. (kterého mohla poškozená rovněž přemluvit ke lži), avšak ani tato skutečnost nevedla odvolací soud k tomu, aby vyvodil důsledky stran věrohodnosti poškozené.
7. Následně učinil výhradu vůči tomu, jak soudy obou stupňů naložily s jeho návrhem na výslech svědkyně G., který vznesl v době, kdy bylo hlavní líčení odročováno z důvodu nezbytnosti výslechu dalších svědků. O svědectví této svědkyně měl soudu sdělit, že je velmi důležité, neboť ji inkriminovaného dne potkal ve výtahu v domě při odchodu z bytu poškozené. Tato svědkyně by tedy podle obviněného mohla potvrdit, že z bytu poškozené odcházel v doprovodu svědka E., čímž by bylo vyloučeno znásilnění poškozené. Soudu prvního stupně vytknul, že zamítnutí tohoto důkazního návrhu pro nadbytečnost odůvodnil tím, že neuvěřil jeho tvrzení, že tam svědkyně G. byla, a tím, že k její přítomnosti neuvedl nic svědek N. ani sama poškozená, tedy stejný svědek N., který se přiznal ke lži a stejná poškozená, která lhala znalci a svědka N. nutila ke lži. Pochybení odvolacího soudu v daném směru shledal v tom, že výše popsaný vadný postup soudu prvního stupně stvrdil jako správný, i když tím bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Zpochybnil rovněž odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně stran návrhu na výslech svědkyně G., podle něhož by provedení tohoto důkazu nemohlo nic změnit na správnosti závěrů nalézacího soudu. V návaznosti na obsah výše rozvedených námitek uzavřel, že pokud by odvolací soud řádně splnil svou roli, musel by dojít k závěru, že skutek pod bodem 1) se nestal, neboť se jeho spáchání nepodařilo prokázat a za respektování zásady in dubio pro reo by musel rozhodnout o zproštění obviněného v tomto bodu obžaloby.
8. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 9 To 177/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. V nyní posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky, které se omezují pouze na část skutku pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu popisující znásilnění poškozené, směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (mj. výpovědi poškozené), včetně nerespektování zásady in dubio pro reo , neprovedení důkazu výslechem svědkyně R. G. a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr [že se skutek pod bodem 1) v části popisující znásilnění poškozené nestal]. Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení části skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu znásilnění.
17. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými v bodě 1) výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
18. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. Nejvyšší soud v nyní posuzované věci neshledal žádnou vadu důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, přesto se k výhradám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří. V první řadě nutno konstatovat, že obviněný je ze spáchání skutku pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu (v části týkající se znásilnění poškozené) usvědčován výpovědí poškozené, která je podporována vypovědí její matky A. L., znaleckým posudkem zpracovaným společně znalci MUDr. Petrem Navrátilem a PhDr. Jiřím Klosem, doplněným při hlavním líčení znalcem PhDr. Jiřím Klosem, ale i znaleckým posudkem MUDr. Ladislava Procházky, přičemž tvrzení, jež obviněný uváděl na svoji obhajobu, byla vyvrácena rovněž výpověďmi svědků B. N., L. E., J. J. a D. Č. (v podrobnostech lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na tomto místě je přitom vhodné poznamenat, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného řadou dalších, byť nepřímých, důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Dále stran námitek obviněného zpochybňujících věrohodnost poškozené je zapotřebí uvést, že soud prvního stupně se touto otázkou pečlivě zabýval mj. na str. 8 svého rozsudku, přičemž zároveň vyloučil, že by poškozená měla svědka B. N. nabádat k nepravdivé výpovědi před policejním orgánem (viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu) a ohledně toho, že poškozená uváděla znalci nepravdivé údaje o své drogové závislosti, konfrontoval v hlavním líčení znalce PhDr. Jiřího Klose, který uzavřel, že to nemůže mít žádný vliv na závěry znaleckého posudku, podle něhož konkrétní věrohodnost poškozené není ničím zásadně snížena. Co se týče nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného na výslech svědkyně R. G., tímto se soudy obou stupňů řádně zabývaly (viz str. 6-7 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 rozsudku odvolacího soudu), takže se nejedná o případ tzv. opomenutého důkazu. V dané souvislosti je navíc potřeba zdůraznit, že výpověď svědkyně by nemohla nikterak přispět k ověření či vyvrácení tvrzení obviněného, podle něhož měl z bytu poškozené odejít společně se svědkem L. E., jelikož sám v řízení před soudy nižších stupňů uváděl, že svědkyni R. G. měl potkat ještě před návštěvou poškozené, nikoliv při odchodu z jejího bytu. Pouze pro úplnost lze dodat, že tvrzení obviněného, že z bytu poškozené odešel spolu s L. E., bylo v řízení před soudy nižších stupňů dostatečně vyvráceno výpovědí poškozené i svědka L. E.
20. V kontextu shora uvedeného je zapotřebí zmínit, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se po provedeném přezkumu (stran výroku o vině) ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., takže jim nelze vytýkat svévoli. Nutno pak zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
21. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
22. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
23. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu