ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1327.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1327/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný T. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 4 To 144/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 T 103/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 13 T 103/2016, byl obviněný T. N. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Spolu s ním byl uznán vinným obviněný L. V. pomocí ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
2. Těchto deliktů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „v přesně nezjištěnou dobu dne 28. 9. 2014 poté, co ho T. N. navedl, L. V. , zaměstnanec společnosti Loomis Czech Republic, a. s., který měl přístup ke klíčům k bankomatům, za pomoci těchto klíčů odemkl vrchní mechanickou a trezorovou část bankomatu umístěného v budově č. p. ... v obci P. a bankomat takto dle instrukcí T. N. záměrně ponechal, a tím umožnil T. N., aby v době od 19.21 hodin dne 29. 9. 2014 do 3:14 hodin dne 30. 9. 2014 z uvedeného bankomatu odcizil dotační kazetu s finanční hotovostí 922 ks bankovek nominální hodnoty 1.000,- Kč, čímž způsobili poškozené spol. Fio banka, a. s., IČ : 61858374, se sídlem V Celnici 1028/10, Praha – Nové Město, škodu ve výši 922.000,- Kč odcizením finanční hotovosti, a společnosti Pharro Praha CZ a.s., IČ: 26007991, se sídlem v Celnici 1028/10, Praha – Nové Město, odcizením dotační kazety škodu ve výši 5.023,- Kč, přičemž škodu ve výši 922.000,- Kč zaplatila dne 24. 10. 2014 společnosti Pharro Praha CZ a. s. společnost Loomis Czech Republic a. s., IČ 26110709, se sídlem Sezemická 2853/4, Horní Počernice, 193 00 Praha 9, a to na základě Smlouvy o bezpečnostních službách – Obsluha ATM č. 1-2012-16000-047.“
3. Obviněný T. N. byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Spoluobviněnému L. V. byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců za současného stanovení dohledu nad obviněným v rozsahu stanoveném v §49 až 51 tr. zákoníku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla spoluobviněnému L. V. uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené společnosti LOOMIS Czech Republic a.s. na náhradě škody částku 922.000 Kč.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný T. N., bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 4 To 144/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný T. N. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V úvodu svého podání namítl, že soud prvního stupně ani soud druhého stupně nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces, zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Je přesvědčen, že v jeho případě došlo ke kardinálním logickým rozporům ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, případně k neprovedení stěžejních důkazů. V souvislosti s tím odkázal co do rozsahu přezkumné činnosti Nejvyššího soudu na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16. Soudy podle něj dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, které jsou extrémně rozporné s provedeným dokazováním. Z pohledu obviněného byly velmi důležité listinné důkazy (zejména odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, mechanoskopie a genetika), které připouštěly pravděpodobnou možnost, že krádež byla provedena zcela jinak, než uváděla obžaloba a soud. Z odborného vyjádření z oboru daktyloskopie plyne, že nebyly prokázány stopy obviněného. Pokud soud uvedl, že dovolatel mohl mít rukavice, tak se jedná pouze o spekulaci. Obviněný přitom poukázal na skutečnost, že v odborném vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, byl vyloučen jako možný pachatel. Na odebrané stopě z číselného zámku byl totiž identifikován jiný subjekt mužského pohlaví, který nebyl blíže specifikován. Odborným vyjádřením z odvětví mechanoskopie byly mikroskopickým zkoumáním vnitřního prostoru cylindrického válce v otvoru pro klíč zjištěny stopy zhmoždění po zásahu cizím předmětem na místech mimo zásah působnosti předložených klíčů. Podle dovolatele tedy lze předpokládat použití cizího nástroje k překonání tohoto zámku. Pokud soud uvádí, že zámek mohl být poškozen v minulosti kterýmkoliv z pracovníků při strčení nesprávného klíče, tak se opět jedná o spekulaci. Podle obviněného vznikla pochybnost, zda byl bankomat otevřen tak, jak popisuje spoluobviněný V. Soud prvního stupně podle něj hodnotil důkazy vyvracející obžalobu nedostatečně a v rozporu se zásadami formální logiky. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí spokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně a k jeho odvolání se vyjádřil zcela povrchně, přičemž některé podstatné námitky zcela ignoroval. Výsledkem je nepřezkoumatelné rozhodnutí. Tímto byl porušen princip dvojinstančního trestního řízení, což vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy se odmítly zabývat tím, že odborné vyjádření nasvědčuje tomu, že zámek mohl být překonán jinak, než popisuje spoluobviněný V., což obviněný považoval za logický rozpor ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených závěrech. Sám V. uvedl, že obviněnému kód k bankomatu nesdělil a nikdy ho neobvinil přímo z toho, že bankomat otevřel, a tak relativizoval, co je obviněnému kladeno za vinu. Přístup ke kódům bankomatů měli všichni pracovníci, kteří prováděli „dotace“ bankomatů.
7. Obviněný rovněž namítl, že se odvolací soud nevypořádal se svědeckou výpovědí J. S. Soud prvního stupně si nevyžádal příkaz k dotaci bankomatu od společnosti Pharro, a spokojil se pouze se spekulací, že obviněný mohl kód znát. Svědek S. též vypověděl, že v čase od 22:00 hod. do 6:00 hod. se místnost, kde byl bankomat umístěn, uzamykala a klíče měla pouze obec P. V této době tak mohl bankomat vykrást pouze ten, kdo měl přístup ke klíčům od uvedené místnosti. Soud uvedl, že obviněný měl bankomat vykrást v době od 19.21 hod do 3.14 hod., přičemž opomíjí výpověď svědka S. a nezabýval se skutečností, že od 22:00 hod. byla místnost s bankomatem zamčená.
8. Další stěžejní důvody pro zrušení rozhodnutí obviněný spatřoval v jím tvrzeném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním. To podle jeho slov platí zejména ve vztahu k výpovědím svědkyně A. K. a spoluobviněného L. V. Svědecká výpověď K. byla nesouladná s výpovědí spoluobviněného V. a také vnitřně zásadně rozporná. Upozornil, že svědkyně K. vypověděla, že když byla v P. společně s L. V., tak teplota byla zhruba kolem 0 °C, nebo mírně nad 0 °C. Přitom podle Českého hydrometerologického ústavu byla průměrná teplota v září v Olomouckém kraji kolem 13 °C. Soudům vytkl, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, když zamítly a neprovedly jím navržené důkazy, a to zprávy Českého hydrometerologického ústavu, znalecký posudek z oboru psychologie na svědkyni K., který se měl zabývat její věrohodností, a výslechy svědků R. V. a D. P., kteří mohli vypovídat k osobě L. V. a k jeho drogové závislosti a ke vztahu, který panuje mezi A. K. a L. V. Obviněný zde opětovně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 s tím, že na jeho závěry upozornil soudy nižších stupňů, jež se však přesto s nastalou důkazní situací nevypořádaly. V tom shledal porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo.
9. Shrnul, že nelze uzavřít, že by jeho vina byla prokázána s tím nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Skutková zjištění měla být vyhodnocena tak, že nebylo prokázáno, že trestný čin spáchal.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že podle něj dotčená soudní rozhodnutí netrpí žádnými vnitřními rozpory, natož aby se jednalo o rozpory extrémní. Ve věci proti sobě stojí dvě verze skutkového děje, verze obviněného na jedné straně a verze obžaloby na straně druhé. Okresní soud přitom logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč považuje verzi obviněného za nevěrohodnou. Státní zástupce se domnívá, že tvrzení obviněného, že se trestné činnosti nedopustil, nemůže obstát, neboť důkazy, které údajně svědčí v jeho prospěch, nijak nevyvracejí důkazy usvědčující, jimiž jsou především výpovědi A. K. a L. V. Tyto usvědčující výpovědi vyznívají jednoznačně v neprospěch obviněného. Stran odborných vyjádření, kdy obviněný zdůrazňuje, že z nich jeho vina nevyplývá, státní zástupce konstatoval, že jeho vinu lze dovodit bez důvodných pochybností z jiných důkazů, přičemž pokud daná odborná vyjádření jeho vinu neprokazují, pak je nutno zároveň dodat a zdůraznit, že ji ani nevyvracejí. Shrnul, že ač obviněný formálně namítl existenci extrémních rozporů, ve skutečnosti jde jen o to, aby prosadil svou, pro něj příznivější verzi skutkového děje (že nespáchal jednání popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku), kterou však nalézací soud s logickým odůvodněním označil za nevěrohodnou.
12. Co se týče námitky opomenutých důkazů, nepovažoval státní zástupce tuto námitku za opodstatněnou. V řešeném případě měly soudy k závěru o naplnění všech znaků předmětné trestné činnosti dostatek důkazů s dostatečnou vypovídací hodnotou. Za této situace by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné a nemohlo by přispět k dalšímu objasnění věci. Okresní soud též na str. 21 – 22 svého rozhodnutí řádně a logicky vysvětlil, proč důkazním návrhům obviněného nevyhověl. Je patrné, že si okresní soud při zamítnutí důkazních návrhů nepočínal svévolně, ani je nepřehlédl. Státní zástupce tedy měl za to, že vada v podobě opomenutých důkazů není dána. Nad to pak doplnil, že pokud obviněný v rámci námitky opomenutých důkazů vytkl, že soudy odmítly zadat znalecký posudek na svědkyni A. K., který se měl zabývat její věrohodností, pak se jeho požadavek minul s realitou, protože, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 196/2015, posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoli znaleckou, a tudíž není vadou dokazování. Námitky obviněného podle státního zástupce představují opakování obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Skutková věta vykazuje podle jeho názoru veškeré znaky trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby dovolací soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 4 To 144/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká výhradně neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení principu presumpce neviny a z něho vyplývající zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
22. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
23. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
24. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Především nalézací soud pečlivě vyložil, na základě jakých důkazů a hodnotících úvah dospěl k závěru o vině obviněného shora popsaným skutkem, přičemž současně ozřejmil, z jakých důvodů považuje verzi obviněného za nevěrohodnou, a rozebral, proč považuje důkazy, jichž se obviněný dovolává, za důkazy, které nejsou způsobilé zpochybnit závěr o jeho vině (ani v tomto směru nelze jeho závěrům ničeho vytknout). Učiněná skutková zjištění jsou podložena zejména výpověďmi spoluobviněného L. V. a svědkyně A. K., jež si v podstatných okolnostech korespondují. Tyto důkazy, zvláště výpověď spoluobviněného L. V. je v dílčích (nikoli však nepodstatných) bodech v souladu s dalšími provedenými důkazy, a to především s výpovědí svědka R. N. (stran cesty do restaurace v T. po spáchání shora popsaného skutku), knihou jízd firmy L. (ohledně použití služebního vozidla spoluobviněným L. V. v den, kdy tento podle svých slov uskutečnil jízdu do P. a odemknutí předmětného bankomatu), výpověďmi svědků D. L., S. H. a J. S. (stran dispozice s klíčem od trezorové části uvedeného bankomatu), jakož i listinné důkazy, zejména protokol o prověrce výpovědi spoluobviněného L. V. ze dne 19. 4. 2016 a záznam tzv. elektronického žurnálu daného bankomatu (dále jen „žurnál“).
25. Nad rámec výše uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné doplnit následující skutečnosti. Z výpisu žurnálu vztahujícímu se ke dni 29. 9. 2014 (viz č. l. 492 a násl. spisu) se podává, že tohoto dne byl dotčený bankomat v provozu až do 19.21 hod., kdy byl přepnut do servisního („supervisor“) modu, byla z něj vyňata vrchní bankovková kazeta, ta byla vzápětí vložena zpět a vyňata byla druhá bankovková kazeta (jak plyne z výpovědi svědkyně D. L. a protokolu o ohledání místa činu vč. fotodokumentace, jednalo se o kazetu obsahující tisícikorunové bankovky), která však již zpět nebyla vložena, a v 19.23 hod. byl ukončen servisní („supervisor“) mode (viz č. l. 505 spisu). Poté byl bankomat opět v normálním provozu. Popsanému zjištění o vynětí kazety obsahující tisícikorunové bankovky a jejím nevložení zpět do bankomatu koresponduje především výpověď spoluobviněného L. V., z níž mimo jiné vyplývá, že ještě ten večer, tj. 29. 9. 2014, dostal od obviněného T. N. odměnu 150.000 Kč (viz č. l. 420 spisu).
26. Dlužno dodat, že z výpovědi spoluobviněného L. V. se rovněž podává, že obviněný T. N. po něm žádal pouze odemknutí číselníku na vnitřních (trezorových) dveřích bankomatu a že kód, který byl potřebný k otevření těchto dveří, obviněnému L. N. nesdělil. Vzhledem k tomu je zřejmé, že obviněný předmětný kód musel znát, jelikož v opačném případě by mu nic nebránilo v tom, aby L. V. (který jako dispečer měl k tomuto kódu přístup) požádal o jeho sdělení.
27. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění učiněná nalézacím soudem a aprobovaná soudem druhého stupně postrádala obsahové ukotvení v provedené důkazní materii, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a že by se tak mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
28. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
29. K námitce obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, je možné ve stručnosti poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, jelikož není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
30. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně, který ve věci provedl obsáhlé dokazování, vyložil, z jakých důvodů považoval zamítnuté návrhy obviněného za důkazně nadbytečné (viz str. 20 až 22 odůvodnění jeho rozhodnutí), a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů. Lze ještě v souladu s názorem státního zástupce učinit dovětek, že posouzení věrohodnosti svědka přísluší výlučně soudu, nikoli znalci, a tudíž není vadou dokazování, pokud nalézací soud dospěl při hodnocení důkazů k jednoznačnému závěru o věrohodnosti svědkyně A. K., aniž potřeboval tento závěr podložit znaleckým posudkem.
31. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových zjištění vyjádřených především ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzených soudem odvolacím, a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost jejich hmotně právních závěrů, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i ostatních důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci z výše, jen stručně uvedených, důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu