ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.471.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 471/2017-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný E. H . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 68 To 272/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 218/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 T 218/2013, byl obviněný E. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku.
2. Tohoto přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že „ v době od 1. 5. 2008 do 19. 2. 2014 nikde na území Nizozemska ani na území České republiky si řádně neplnil zákonnou vyživovací povinnost na své dvě děti, nyní již zletilou XXXXX *), žákyni Střední školy gastronomické a hotelové s. r. o., Praha 4, a nezl. YYYYY *), obě v péči matky J. H., bytem P.- Z., ul. N., a této vyživovací povinnosti se vyhýbal. Obžalovanému vyživovací povinnost k nezaopatřeným dětem vyplývá ze zákona o rodině a občanského zákoníku a výše výživného byla upravena nejdříve rozhodnutím soudu v Groningenu, sp. zn. 90424/SA RK 06-2040 ze dne 4. 9. 2007, kterým bylo výživné na obě děti stanoveno ve výši 260 EURO, a poté rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013, č. j. 19 Co 420/2012-286, pravomocným dne 18. 2. 2013, kterým bylo rozhodnuto tak, že návrh otce na snížení výživného za období od 15. 6. 2008 do 30. 9. 2010 se zamítá a s účinností od 1. 10. 2010 se výživné snižuje z částky 260 EUR na částku 4 500 Kč měsíčně pro zletilou XXXXX *), a z částky 260 EUR na částku 3 500 Kč měsíčně pro YYYYY *), výživné pro zletilou XXXXX *), je splatné k jejím rukám a pro nezl. YYYYY *), k rukám matky, vždy do 15. dne v měsíci předem. Obžalovaný v uvedeném období přispěl na výživné pro děti částkami po 5 000 Kč, které sám uhradil pouze v měsících dubnu, květnu, červnu, červenci, srpnu, září, říjnu a listopadu roku 2011 a v měsících lednu, únoru, březnu, dubnu, září a říjnu roku 2012. Obžalovaný výživné řádně neplatil přesto, že do 30. 9. 2010 měl v Holandsku příjem z podpory ve výši 1 700 EUR měsíčně, poté od října 2010 do ledna 2011 měl příjem nejméně z finančních prostředků, které mu poskytovala jeho matka, ve výši 300-400 EUR měsíčně, od 10. 1. 2011 do 31. 3. 2012 pracoval ve společnosti AVL Moravia, kde měl průměrný čistý měsíční příjem ve výši cca 25 000 Kč, následně od 14. 4. 2012 do 31. 7. 2013, pracoval ve společnosti BROSE, s. r. o., kde jeho průměrný čistý měsíční příjem činil cca 28 000 Kč. Obžalovaný pracovní poměr v této společnosti ukončil přesto, že byl zaměstnán na dobu určitou až do 30. 9. 2014, od 1. 8. 2013 byl evidovaný v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, byla mu však vyplácena podpora v nezaměstnanosti ve výši 13 407 Kč. Obžalovaný měl rovněž na svém účtu k dispozici ke dni 12. 10. 2010 částku ve výši 745.674 Kč, když částku ve výši 700.000 Kč ze svého účtu hned dne 15. 10. 2010 v hotovosti vybral za tím účelem, aby nemohla být použita pro účely exekuce pro výživné na výše uvedené nezletilé děti. Obžalovaný měl rovněž na svém účtu k dispozici ke dni 13. 4. 2012 částku ve výši 199.009,32 Kč, když nejméně částky ve výši 15.000 Kč dne 16. 4. 2012 (v bankomatu), 25.000 Kč dne 19. 4. 2012 (v bankomatu) a 150.000 Kč dne 24. 4. 2012 (v hotovosti) ze svého účtu vybral za tím účelem, aby finanční prostředky nemohly být použity pro účely exekuce pro výživné na výše uvedené nezletilé děti, přičemž exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Přerově již ze dne 10. 4. 2012, č.j. 32 EXE 5001/2012 a exekuční příkaz bance doručen dne 3. 5. 2012. Pro potřeby trestního řízení tak bylo povinností obžalovaného přispívat na výživu nezletilé XXXXX *), v období od 1. 5. 2008 do 20. 9. 2010 částkou nejméně 100 euro měsíčně, a v období od 1. 10. 2010 částkou 4.500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého YYYYY *) v období od 1. 5. 2008 do 20. 9. 2010 částkou nejméně 100 euro měsíčně, a v období od 1. 10. 2010 částkou 3.500 Kč měsíčně. Obžalovaný tak za období od 1. 5. 2008 do současné doby na výživném pro XXXXX *), způsobil dluh ve výši 2.900 Euro a 149.500 Kč a na výživném pro YYYYY *) způsobil dluh ve výši 2.900 Kč Euro a 107.500 Kč“.
3. Za uvedený přečin byl podle §196 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil „z rozsudku vyplývající“ dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné na svoji dceru XXXXX *), a na svého syna YYYYY *).
4. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 68 To 272/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř.
6. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., namítl, že postupem nalézacího soudu, který dne 1. 4. 2015 konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti navzdory jeho řádné omluvě a žádosti o odročení jednání z důvodu, že neměl k dispozici vozidlo ani peněžní prostředky k zajištění jiné dopravy do České republiky, byl zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit k důkazům. Shodné výhrady směřoval proti konání veřejného zasedání odvolacím soudem dne 24. 6. 2016 s tím, že vyrozumění o jeho konání obdržel v českém jazyce a nedisponoval prostředky k cestě do České republiky a zpět, a neměl tedy možnost se jednání účastnit a uplatnit své právo na obhajobu. Poukázal přitom na §28 odst. 4 tr. ř., podle kterého je třeba přeložit i písemnost neuvedenou v odst. 2 tohoto ustanovení, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu. Procesní postup obou soudů označil za rozporný nejen s trestním řádem, ale i s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že odvolacím soudem byl jeho opravný prostředek zamítnut, ačkoliv v řízení napadenému usnesení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném hmotně právním posouzení, neboť skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejednalo. Neplnění vyživovací povinnosti se měl dopouštět v době od 1. 5. 2008 do 19. 2. 2014 na území Nizozemska a na území České republiky, přičemž je občanem Nizozemského království a do září 2010 se tam výlučně zdržoval, a proto bylo nutno postupovat v souladu s právní úpravou platnou pro tento stát a soud měl zjistit, zda je zde neplacení výživného trestné, a v kladném případě, zda byl schopen svým povinnostem s ohledem na změnu v příjmech dostát a zda se tedy protiprávního jednání vůbec dopustil. V daných souvislostech obviněný namítl, že skutkový stav, jak byl zjištěn odvolacím soudem ve shodě se soudem prvního stupně, bez jakýchkoliv pochybností neodpovídal provedeným důkazům. Poukázal na to, že v období od 1. 5. 2008 do 20. 9. 2010 byl bez práce, přičemž dávka hmotného zabezpečení, která mu byla v Nizozemsku vyplácena, odpovídala výši životního minima. Soud podle jeho slov přitom objektivně nezjistil, zda byl po zajištění jeho základních potřeb a úhradě v Nizozemsku povinných plateb schopen plnit vyživovací povinnost. Shodné pochybnosti vyslovil i k období od 1. 10. 2010 do 19. 2. 2014 s tím, že výživné přestal platit proto, že matka dětí podala návrh na nařízení exekuce, a byly mu tak prováděny srážky do výše životního minima. Ohledně soudem dovozeného vyhýbání se vyživovací povinnosti uvedl, že ukončení jeho pracovního poměru nebylo motivováno snahou neplatit výživné, ale s ohledem na probíhající exekuci neměl prostředky na bydlení, stravné, cestovné, ani realizaci styku s dětmi, takže se rozhodl vrátit do Nizozemska, kde pobírá toliko sociální dávky, bydlí v tzv. sociálním bytě a nedisponuje prostředky na úhradu výživného. Stran posouzení subjektivní stránky jeho jednání poukázal na zjištění, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 6. 2013, č. j. 32 EXE 5001/2012-121, byla odložena exekuce vedená pro pohledávky jeho dětí na dlužné výživné za období, pro které byl odsouzen.
8. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 68 To 272/2015, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby dovolací soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
9. Následně podal obviněný doplnění dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), c), d), e), g), h) a k) tr. ř.
10. K těmto dovolacím důvodům uvedl, že ve věci rozhodl nepříslušný soud, že v řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, neboť do doručení trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 9. 2013, č. j. 1 T 218/2013-374, obhájce neměl a následně mu byl ustanoven obhájce, který není dostatečně obeznámen s mezinárodním rodinným právem a nemluví jazykem nizozemským, německým nebo anglickým. Dále namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání, a to i tím, že mu soudy odmítly proplatit cestovní výlohy, jejichž zaplacení je na základě evropského práva povinné. Nepřípustnost trestního stíhání dovodil z „chybějící příslušnosti“ a z problémů způsobených mu českými orgány, za které nemůže být hnán k odpovědnosti. Dovoláním napadené rozhodnutí podle něho spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť soudní rozhodnutí v rámci občanského soudního řízení, které je podkladem k jeho trestnímu stíhání, je výrokem nizozemského soudu, vůči němuž je rozhodující soud nepříslušný, a rozhodnutí soudů v České republice, navazující na rozhodnutí nizozemského soudu, bylo vydáno a nabylo právní moci po době páchání trestného činu vymezené v rozsudku nalézacího soudu, takže nemůže být důvodem pro trestní stíhání. Vzhledem ke skutečnosti, že soud, jímž mu byl uložen trest, byl nepříslušný, namítl i nepřípustnost uloženého trestu. Celému rozhodnutí odvolacího soudu pak vytknul, že je neúplné a nekoresponduje s fakty uvedenými v odvolání.
11. Obviněný následně rozvedl, že již trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 9. 2013, č. j. 1 T 218/2013-374, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Poukázal na čl. 6 Úmluvy a čl. 36, 37, 38 a 40 Listiny s tím, že do doby obdržení citovaného rozhodnutí nebyl seznámen s povahou a důvodem obvinění proti jeho osobě, nebyl informován o probíhajícím procesu, a tudíž ani nerealizoval svou obhajobu. Návrh na potrestání a trestní příkaz mu byly doručeny v českém jazyce, čímž byl porušen §28 odst. 2 tr. ř. Skutečnost, že ve věci rozhodoval stále stejný soudce, který vydal trestní příkaz, nesvědčí pro garanci jeho neutrality a nestrannosti. Ustanovení advokáta neznalého evropského práva a nemluvícího výše uvedenými cizími jazyky bylo podle něj rovněž porušením práva na spravedlivý proces, neboť je povinností státu zajistit realizaci minimálních práv obviněného včetně práva obhajovat se za pomoci obhájce. Odmítnutí soudu poskytnout mu náhradu cestovních nákladů označil za porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) a b) Úmluvy. V těchto souvislostech zmínil i čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 7 písm. c) Směrnice Rady Evropské unie 2002/8/ES (2002/8/EC). Uvedl rovněž, že výkon soudem uloženého trestu odnětí svobody je sice podmíněně odložen, ale stanovené podmínky jsou nesplnitelné, čímž opět došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 Úmluvy.
12. Dále namítl, že v době od 1. 5. 2008 do 30. 9. 2010 bydlel v Nizozemsku a neplacení výživného tam není trestné. Soud proto podle něj nebyl příslušný na základě čl. 7 odst. 1 Úmluvy o tomto období rozhodovat, neboť nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opominutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. V následném období od 1. 10. 2010 do 19. 2. 2014 má v důsledku nedostatečné sociální ochrany České republiky a právního pochybení soudů v občanském soudním řízení, včetně Ústavního soudu, dluh na výživném, přičemž zahájením exekučního řízení je v situaci, která je v rozporu s evropskými předpisy a s čl. 30 odst. 2 Listiny. Je stíhán a odsouzen za to, že není schopen plnit své povinnosti, a to za situace, kdy mu není poskytnuta sociální ochrana, což je porušením čl. 1 Protokolu č. 4 Úmluvy, v důsledku čehož přišel o práci. Dodal, že exekutor při provádění exekuce porušil jeho základní práva. Soudu pak vytknul, že přes jeho opakované návrhy nepodal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
13. Poté vyslovil svůj nesouhlas s tím, že by se neplacení výživného dopustil úmyslně, když opakovaně vznášel námitku nepoužitelnosti české právní úpravy a nutnosti využití pravidel nizozemského práva pro výpočet výše vyživovací povinnosti, a to pro rozpor s Haagským protokolem o právu rozhodném z 23. 11. 2007 nebo nařízení Rady Evropských společenství č. 4/2009, jelikož požadavky na použitelné právo jsou založeny mj. na skutečnosti, že by mělo určovat základy výpočtu výše výživného a způsobu jeho zvýšení. Tím, že mu výpočet nebyl předložen, byl porušen čl. 6 Úmluvy. Dále připomněl, že odvolací soud odkazuje ve vztahu k jeho nákladům na výpočet provedený nizozemským soudem, podle něhož mu náklady v důsledku ztráty zaměstnání klesly na 1.700 EUR, kdy nebyl schopen platit výživné, takže soud měl rozhodnout zprošťujícím rozsudkem.
14. Soud podle obviněného také nevyhodnotil, že při vypořádání společného jmění manželů před nizozemským soudem matka dětí učinila prohlášení, že neexistují žádné další dluhy k vypořádání, a to bylo důvodem k souhlasu s vypořádáním. Tato skutečnost byla významná pro jeho vědomost o existenci dluhu na výživném, a byla přinejmenším polehčující okolností při hodnocení jeho jednání. Poukázal na to, že nizozemské právo má na rozdíl od práva České republiky metodu výpočtu výživného, která přehledně a jasně stanoví jeho náklady. Jelikož je občanem Nizozemska, kde žije a v době od 1. 5. 2008 do 30. 9. 2010 tam žil a povinnost platit výživné byla dána rozhodnutím nizozemského soudu, byl český soud v trestním řízení povinen zohlednit náklady, z nichž nizozemský soud vycházel, takže neakceptace výpočtu nizozemského soudu shledal porušením práva na spravedlivý proces. Soudům vytknul, že nezareagovaly na změny v jeho osobních poměrech spočívající v tom, že se stal nezaměstnaným. Dále namítl, že část majetku přiznána mu při rozdělení společného jmění podle nizozemského práva nebyla určena na hrazení výživného, avšak český soud tento majetek zohlednil při posuzování jeho schopnosti platit výživné, a na základě skutečnosti, že částku z vypořádání vyzvedl, došlo i ke změně právní kvalifikace jeho jednání přesto, že v době hotovostního výběru nebydlel v České republice a jako nizozemský občan se podle nizozemského práva žádného protiprávního jednání nedopustil, naopak jednal v souladu s ním. Ačkoli tedy jeho jednání odpovídalo nizozemské právní úpravě, je trestáno, což označil za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 a 7 Úmluvy. Výhrady vznesl i proti závěrům soudů, že vyživovací povinnost je dána vždy, neboť podle čl. 14 Haagského protokolu je při stanovení výše výživného třeba brát v úvahu schopnosti a možnosti osoby povinné, a to i v případě, že příslušné právo stanoví jinak, takže pokud je zjištěno, že schopnost platit výživné na straně povinného není dána, pak není povinen platit ničeho.
15. Obviněný dále opětovně namítl, že vyrozumění o konání veřejného zasedání mu bylo doručeno pouze v českém jazyce, a v souvislosti s tím odvolacímu soudu vytknul, že při odůvodnění této skutečnosti odkázal toliko na trestní řád a zcela opomenul čl. 3 odst. 1, 2, 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU i Úmluvu. Uvedl též, že podle „EG 8/2002 (někdy také EG 8/2003)“ je povinností České republiky zaplatit cestovní a pobytové náklady spojené s účastí na jednání soudu. Irelevantní shledal argumentaci, že na tyto případy by měl čerpat prostředky v Nizozemsku. To, že se nebyl schopen účastnit hlavního líčení nařízeného na den 1. 4. 2015 a veřejného zasedání nařízeného na den 24. 6. 2016 tak označil za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Opakovaně namítl i nepříslušnost soudů v České republice, přičemž argumentace, že děti, jejichž zájmy jsou chráněny, se nachází v České republice, je podle něj absurdní. Za nepřiléhavou označil argumentaci soudu, že ve snaze vyhnout se plnění vyživovací povinnosti ukončil své zaměstnání u společnosti BROSE, s. r. o., s tím, že jeho náklady na bydlení a dojíždění do zaměstnání převyšovaly část příjmu vyjmutého z exekuce. Rozporuplnost závěrů soudů nižších stupňů spatřoval i v tom, že tam, kde nalézací soud výpočet nákladů odmítá, tam naopak odvolací soud tento využívá. Závěr, že v období roku 2008-2010 disponoval majetkem, ze kterého by mohl výživné hradit, shledal nesprávným. Zopakoval, že mu byl ustanoven advokát bez jazykových a mezinárodně právních znalostí, čímž byl porušen výkon spravedlnosti. K argumentaci odvolacího soudu, že si mohl zvolit advokáta podle vlastního výběru, uvedl, že důvodem, proč mu byl přidělen advokát, byla jeho finanční situace, kdy si jej nebyl schopen zaplatit sám. Poznamenal rovněž, že bydlel v Nizozemsku, kde je kladen prvořadý význam na dobré vazby mezi dítětem a rodičem, které jsou větší než vyživovací povinnost. Výhrady vznesl i vůči překladům svého odvolání. Na závěr učinil stejný návrh jako v původním dovolání.
16. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že obviněný v podstatě opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, a soudy ve věci činné se s nimi náležitě vypořádaly. Ve vztahu k tvrzenému naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poznamenal, že se jedná o výtky opakované a že lze plně odkázat na str. 6-8 usnesení odvolacího soudu, resp. str. 3-4 rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou předmětné námitky detailně řešeny s věcně správným závěrem o jejich nedůvodnosti. Se stanoviskem soudů se proto ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkázal. Ohledně výhrady, že vyrozumění o veřejném zasedání bylo formulováno v českém jazyce, stručně doplnil, že z okolností řízení a reakce obviněného je zřejmé, že pro něj byl obsah vyrozumění plně srozumitelný.
17. K výtkám týkajícím se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že i zde se jedná o námitky opakované. K tomu, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, odkázal zejména na str. 14-17 rozsudku nalézacího soudu, kde je otázka naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu detailně řešena. Stran obviněným naznačeného nedostatku místní působnosti českého trestního zákoníku odkázal na str. 9-10 usnesení soudu druhého stupně, kde je správně konstatováno, že působnost českého trestního zákoníku je dána. Pokud jde o tvrzené nedostatky skutkových zjištění a jejich údajný rozpor s provedenými důkazy, pak se podle státního zástupce jedná o výtku, kterou nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, navíc není důvodná ani v obecné rovině.
18. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
19. K doplnění dovolání státní zástupce uvedl, že nepovažuje za nezbytné na ně reagovat a že i nadále považuje dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhuje je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 68 To 272/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání (včetně jeho doplnění), splňující náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. V daných souvislostech je třeba ještě doplnit, že dne 29. 5. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání sepsané samotným obviněným a označené jako „Aanvulling op eerder verzoek tot cassatie“. K tomuto podání však Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Nesplnilo totiž zákonnou podmínku, podle níž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§265b odst. 2 věta první tr. ř.). Tento požadavek se nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případné doplňky. Vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád případným podáním, která obviněný zpracoval sám , právní účinky dovolání nepřiznává (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
24. Podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
25. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde o situace, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména §36 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv (resp. každé) porušení práva na obhajobu, nýbrž je dán pouze v případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 tr. ř. (popř. §11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
30. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., §121 až §124 tr. ř.
33. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
34. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
35. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný vztáhl většinu shora rozvedených námitek. Se zřetelem k jeho obsahovému vymezení je však zřejmé, že za námitku se značnou mírou tolerance pod něj podřaditelnou lze považovat toliko námitku, že soudy v České republice nebyly ve věci příslušné k rozhodnutí, neboť v době od 1. 5. 2008 do 30. 9. 2010 bydlel v Nizozemsku a vyživovací povinnost mu byla uložena nizozemským soudem, přičemž neplacení výživného v Nizozemsku není trestné, a soud tak nebyl příslušný podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
36. Nutno ovšem zdůraznit, že touto námitkou se již zabýval soud druhého stupně na str. 9 odůvodnění svého rozhodnutí. Zcela správně uvedl, že soud České republiky je v dané věci příslušný s ohledem na zásadu teritoriality podle §4 odst. 1 tr. zákoníku, z něhož plyne, že podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jeho území. Podle §4 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se trestný čin považuje za spáchaný na území České republiky, porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. V posuzované věci došlo k porušení zájmu chráněného zákonem na území České republiky, neboť děti obviněného, ve vztahu k nimž neplatil výživné, žijí a v rozhodném období žily v České republice, v důsledku čehož bylo nezbytné čin posuzovat podle českého práva českým soudem. K tomuto právnímu názoru soudu druhého stupně, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil, lze dodat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, byl nejen v době, kdy o něm bylo (a je) rozhodováno, ale i v době jeho spáchání podle českého práva trestným činem. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že podmínkou trestní odpovědnosti obviněného v daném případě [kdy byl skutek spáchán ve smyslu §4 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku na území České republiky] není oboustranná trestnost souzeného skutku. Se zřetelem k těmto skutečnostem shledal Nejvyšší soud výše uvedenou argumentaci zjevně neopodstatněnou.
37. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel poukazoval na to, že neměl v řízení obhájce, ačkoliv jej mít měl, neboť jej neměl do doručení trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 9. 2013, č. j. 1 T 218/2013-374, a obhájce následně mu ustanovený soudem není dostatečně obeznámen s mezinárodním rodinným právem a nemluví jazykem nizozemským, německým nebo anglickým.
38. K tomu je zapotřebí především konstatovat, že v dané věci nebyly dány důvody nutné obhajoby podle §36 tr. ř. a z tohoto hlediska nemohl být uvedený důvod naplněn tím, že obviněný obhájce po určitou část řízení neměl. Dále je namístě zdůraznit, že prvořadým právem obviněného je právo zvolit si obhájce podle svých představ (a to i v případě přiznání nároku na bezplatnou obhajobu), a teprve pokud tohoto práva nevyužije, je mu při splnění zákonných podmínek obhájce ustanoven soudem. O tom byl obviněný již při svém výslechu v rámci zkráceného přípravného řízení v procesním postavení podezřelého řádně poučen (v daných souvislostech nutno odmítnout jeho tvrzení, že do doby obdržení výše citovaného trestního příkazu nebyl seznámen s povahou a důvodem obvinění proti jeho osobě, nebyl informován o probíhajícím procesu, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož právě při zmíněném výslechu mu bylo – prostřednictvím tlumočníka – sděleno, pro jaký skutek a trestný čin je podezřelý). Rovněž dlužno připomenout, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 4. 2014, č. j. 1 T 218/2013-412, doručeným obviněnému dne 14. 6. 2014, bylo rozhodnuto, že obviněný má podle §33 odst. 2 tr. ř. nárok na bezplatnou obhajobu, a bylo v něm výslovně uvedeno, že náklady obhajoby bude hradit stát a obviněnému byla stanovena lhůta 15 dnů k tomu, aby si zvolil obhájce s tím, že pokud si obhájce v dané lhůtě nezvolí, bude mu ustanoven soudem. Obviněný však přes takto srozumitelně dané poučení nevyužil práva zvolit si „bezplatného“ obhájce, takže samosoudce jmenovaného soudu dne 7. 7. 2014 rozhodl podle §33 odst. 4 tr. ř. o ustanovení obhájkyně Mgr. Ivy Derychové, která pak v řízení před soudem, které je těžištěm trestního procesu, obhajobu obviněného vykonávala. Obviněnému přitom nic nebránilo v tom, aby si „bezplatného“ obhájce odpovídajícího jeho požadavkům zvolil sám (i namísto již ustanovené obhájkyně), a pokud této možnosti bezdůvodně nevyužil, nemůže soudům nižších stupňů vytýkat, že ustanovená obhájkyně neodpovídala jeho představám.
39. V návaznosti na to je zapotřebí (ve shodě s odvolacím soudem) zdůraznit, že soud zásadně není oprávněn posuzovat výkon (kvalitu) prováděné obhajoby. V opačném případě by nepřípustně zasahoval do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem. V daných souvislostech lze připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, mimo jiné vyslovil, že „jde-li o řízení, v němž obviněný (obžalovaný) ex lege obhájce mít musí, je obecný soud oprávněn (povinen) při neuskutečněné volbě obhájce, obviněnému (obžalovanému) obhájce ustanovit (§38 odst. 1 tr. ř.), aniž by však i v takovém případě byl oprávněn na výkon přikázané obhajoby jakkoli dozírat (§41 odst. 1, 2, 6 tr. ř.).“
40. Nutno ještě dodat, že na výše uvedené námitky obviněného reagoval již soud prvního stupně, který podrobně na str. 3 odůvodnění svého rozsudku popsal postup ustanovování obhájce podle českého právního řádu. Stran výhrady, že obhájce nehovoří jazykem požadovaným obviněným, uvedl, že to není zákonným důvodem pro zproštění obhajoby a že případné zajištění tlumočníka je věcí vztahu mezi obhájcem a obviněným. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem tak nebylo možno přiznat námitkám obviněného jakékoliv opodstatnění.
41. Ohledně dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný soudům vytknul porušení ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení dne 1. 4. 2015 a veřejného zasedání dne 24. 6. 2015 s tím, že neměl možnost se jednání zúčastnit v důsledku nedostatku finančních prostředků a poruchy jeho vozidla, přičemž soudy mu odmítly uhradit cestovní náklady, a že vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu mu bylo doručeno v českém jazyce.
42. K tomu poukazoval na směrnici Rady EU ze dne 27. 1. 2003, č. 2003/08/ES, o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech. Podle čl. 7 citované směrnice zahrnuje právní pomoc v členském státě, v němž se řízení koná, cestovní náklady, které má nést žadatel, jestliže fyzickou přítomnost osob zúčastněných na projednávání žadatelovy věci soudem vyžadují právní předpisy nebo soud dotyčného členského státu a tento soud rozhodne, že se nespokojí s jiným způsobem výslechu. Rovněž připomínal směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. 10. 2010, č. 2010/64/EU, o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. Podle čl. 3 odst. 1 až 3 této směrnice členské státy zajistí, aby podezřelému nebo obviněnému, který nerozumí jazyku daného trestního řízení, byl v přiměřené lhůtě poskytnut písemný překlad všech dokumentů, které jsou podstatné pro zajištění toho, aby byl schopen uplatnit své právo na obhajobu, a pro zaručení spravedlivého řízení. Mezi podstatné dokumenty patří veškerá rozhodnutí zbavující danou osobu svobody, obvinění či obžaloba a veškeré rozsudky. Příslušné orgány rozhodnou v jednotlivých případech, zda jsou podstatné i další dokumenty. Podezřelý nebo obviněný či jeho právní zástupce mohou za tímto účelem podat odůvodněný návrh. V neposlední řadě odkazoval na §28 odst. 4 tr. ř.
43. Stran požadavku obviněného na úhradu cestovních nákladů, nutno konstatovat, že tento nemá oporu v právním předpise, a to ani v poukazované směrnici č. 2003/08/ES, jelikož její čl. 1 odst. 2 stanoví, že se použije na občanské a obchodní věci v přeshraničních sporech, z čehož je zřejmé, že její oblast působnosti nedopadá na trestní věci. Pokud pak obviněný upozornil na směrnici č. 2010/64/EU, tak je zapotřebí poukázat na skutečnost, že tato směrnice již byla implementována do českého trestního řádu (viz §466a tr. ř.) a je promítnuta v ustanovení §28 tr. ř., podle kterého soudy nižších stupňů postupovaly.
44. Dále je zapotřebí konstatovat, že i námitkami ohledně neúčasti obviněného u některých jednání se soudy nižších stupňů náležitě zabývaly a svůj postoj patřičně vyložily (viz str. 3-4 rozsudku nalézacího soudu a str. 7 usnesení odvolacího soudu), přičemž Nejvyšší soud k tomu dodává následující.
45. Podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti (tzv. materiální podmínky ), a přitom (a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán, a (b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.) [tzv. formální podmínky ]. Podle §202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti obviněného, je-li tento ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, ledaže obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (viz §202 odst. 5 tr. ř.)
46. Nejvyšší soud připomíná, že hlavní líčení konané dne 1. 4. 2015, k němuž obviněný vznesl svou výhradu, bylo čtvrtým (a zároveň posledním) v pořadí. Obviněný byl přítomen u hlavního líčení konaného dne 22. 1. 2015, kde byl podrobně vyslechnut ověřit, jakož i u hlavního líčení konaného dne 12. 3. 2015, přičemž v rámci těchto hlavních líčení měl možnost v plné míře uplatnit svá obhajovací práva. K hlavnímu líčení konanému dne 1. 4. 2015 byl řádně předvolán (osobně u hlavního líčení dne 12. 3. 2015, kdy byl řádně upozorněn na změnu právní kvalifikace, načež mu byl dán dostatečný prostor k přípravě obhajoby), k čemuž nutno, zvláště z hledisek spravedlivého procesu, doplnit, že v tomto hlavním líčení nebyly prováděny další důkazy, byly zde „toliko“ předneseny závěrečné řeči, a obviněný se k věci vyjádřil svým podáním, které bylo nalézacímu soudu předloženo dne 27. 3. 2015 a které si tento soud, jak uvedl ve svém rozsudku, nechal do konání hlavního líčení přeložit do českého jazyka a seznámil se s ním. Namístě je připomenout, že stanovisko obhajoby vyjádřila i obhájkyně obviněného, která se daného hlavního líčení zúčastnila.
47. Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že formální i materiální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. byly splněny, což nalézací soudu náležitě odůvodnil (jak již výše zmíněno) na str. 3-4 svého rozsudku. Doplnit lze, že postup soudu prvního stupně nekolidoval ani s §202 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný nebyl v době konání předmětného hlavního líčení ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a byl trestně stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Nejvyšší soud tak uzavírá, že konáním hlavního líčení dne 1. 4. 2012 v nepřítomnosti obviněného nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu, ani jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
48. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného vztaženou k veřejnému zasedání u odvolacího soudu. Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez jeho přítomnosti nemůže věc rozhodovat, anebo podle §263 odst. 4 tr. ř. tím, že obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, kdy lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se své účasti vzdává. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
49. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání u odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu. O konání veřejného zasedání dne 24. 6. 2016 v 08.00 hod. byl vyrozuměn mezinárodní, tzv. „růžovou“, doručenkou, kterou převzal dne 2. 6. 2016, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu §233 odst. 2 tr. ř. Dne 13. 6. 2016 byla odvolacímu soudu doručena listina označená „Urgent“, v níž obviněný namítl, že mu vyrozumění o konání veřejného zasedání nebylo zasláno s překladem do holandského jazyka, takže vůči němu nevyvolává žádné účinky. Soud druhého stupně poté při zahájení veřejného zasedání dne 24. 6. 2016 konstatoval přípis obviněného a uvedl, že ve spise se nenachází žádná žádost obviněného o odročení veřejného zasedání nebo nějaký doklad, že nemá finanční prostředky, že není schopen se dostavit k veřejnému zasedání, případně že by mu v tom bránily nějaké zdravotní nebo jiné závažné potíže, přičemž tomuto konstatování nelze ničeho vytknout. Odvolací soud proto vyhlásil, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Dlužno dodat, že v rámci tohoto veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy a že obviněný zde byl zastoupen svojí obhájkyní. K jeho námitce, že vyrozumění o konání veřejného zasedání nebylo přeloženo do holandského jazyka, se odvolací soud vyjádřil (jak již shora zmíněno) na str. 7 svého usnesení, kde výslovně připomněl ustanovení §28 tr. ř., které zapracovává výše uvedenou směrnici EU, a vyložil, že namítanou listinu nebylo nutné překládat do cizího jazyka.
50. Nejvyšší soud v daných souvislostech připomíná, že §28 odst. 2 tr. ř. v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. 10. 2010, č. 2010/64/EU, stanoví, že za podmínek uvedených v §28 odst. 1 tr. ř. je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání. Podle §28 odst. 4 tr. ř. je třeba za podmínek uvedených v §28 odst. 1 tr. ř. obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v §28 odst. 2 tr. ř., je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném orgánem činným v trestním řízení, který je zcela nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu.
51. Vzhledem ke skutečnosti, že vyrozumění o konání veřejného zasedání není žádnou z listin taxativně vyjmenovaných v §28 odst. 2 tr. ř., u nichž je překlad do cizího jazyka obligatorní, bylo zapotřebí vážit, zda nejsou dány podmínky pro překlad dokumentu do cizího jazyka ve smyslu §28 odst. 4 tr. ř. K tomu lze konstatovat, že již vzhledem k povaze vyrozumění o konání veřejného zasedání, kterým dává odvolací soud najevo, že účast obviněného u veřejného zasedání nepovažuje za nezbytnou, jeho překlad do cizího jazyka není ve světle záruk spravedlivého procesu v zásadě nutný. Namístě je rovněž poznamenat, že podstatou tohoto dokumentu je datum a čas konání veřejného zasedání, přičemž tyto číselné údaje jsou srozumitelné přinejmenším v každém evropském jazyce. Především však třeba zdůraznit, že soud druhého stupně zasílal toto vyrozumění obviněnému s dostatečným předstihem a obviněný měl následně dostatek času na seznámení se s jeho obsahem, potažmo na jeho přeložení. Z obsahu spisového materiálu je navíc patrno, že obviněný s orgány činnými v trestním řízení písemně komunikoval prostřednictvím překladače Google a jeho obhájkyně uvedla, že se s ním dá dorozumět česky. Kromě toho muselo být obviněnému zřejmé, že u soudu druhého stupně bude probíhat odvolací řízení, jelikož ho inicioval svým odvoláním, o čemž svědčí i obsah jeho výše uvedeného přípisu adresovaného odvolacímu soudu jakožto reakce na doručené vyrozumění o konání veřejného zasedání. Pouze na okraj lze v návaznosti na tvrzení obviněného, že návrh na potrestání a trestní příkaz mu byly doručeny v českém jazyce, poznamenat, že podle obsahu spisového materiálu obviněný převzal tyto listiny s překladem (viz doručenka na č. l. 384 p. v. ze dne 19. 2. 2014), což navíc potvrzuje závěr, že povinnosti plynoucí z ustanovení §28 tr. ř., jakož i ze směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. 10. 2010, č. 2010/64/EU, byly soudy nižších stupňů plně respektovány. Za daných okolností lze shrnout, že ani neúčastí obviněného na veřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2016 o jeho odvolání nedošlo k porušení příslušných ustanovení trestního řádu či jeho práv zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
52. S přihlédnutím ke shora rozvedeným skutečnostem nelze dovodit, že by ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání), a že by byl zbaven svých práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny či čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat jeho dovolací argumentaci vztažené ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
53. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř ., který odůvodnil zejména tím, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv nebylo přípustné z důvodu chybějící příslušnosti soudu a z důvodu problémů způsobených mu českými orgány (byť existenci uvedeného dovolacího důvodu dovozoval i z dalších, na jiném místě tohoto usnesení vypořádaných, argumentů).
54. V návaznosti na to je však nutno konstatovat, že uplatněnou argumentaci nelze považovat za podřaditelnou pod daný dovolací důvod. Ačkoliv obviněný dovolacímu soudu předložil obsahově rozsáhlé podání, nevyložil v něm, proč by mělo být jeho trestní stíhání nepřípustné ve smyslu §11 tr. ř., příp. §11a tr. ř. Důvodem nepřípustnosti trestního stíhání obviněného není a nemůže být jím tvrzená nepříslušnost českých soudů (toto tvrzení ostatně postrádalo jakékoli opodstatnění – viz výše), ani jiné obviněným namítané okolnosti (včetně tvrzených problémů způsobených mu českými orgány), neboť nejde o důvody vymezené v ustanovení §11 tr. ř. a §11a tr. ř.
55. Dovolací soud se dále zabýval námitkami obviněného vztaženými k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shledal přitom, že jde o námitky, jež směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v první řadě jejich nepříslušnost k projednání dané věci, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad pak (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
56. Obviněný nenamítl rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací, nýbrž zpochybňoval závěr soudů nižších stupňů o své povinnosti, a především možnosti platit výživné na své nezletilé děti, když uváděl skutkové okolnosti týkající se jeho finančních a osobních poměrů a napadl provedený výpočet výše výživného, čímž se snažil modifikovat soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
57. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
58. V tomto kontextu je potřeba konstatovat, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nutno přitom zdůraznit, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího pak není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
59. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě z toho vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
60. Namítanou nesprávnost právní kvalifikace souzeného skutku obviněný odůvodnil mj. tím, že je občanem Nizozemí, kde se část předmětné doby zdržoval, a proto bylo na soudu, aby postupoval v souladu s právní úpravou platnou pro Nizozemí a aby zjistil, zda je v daném státě neplacení výživného trestné. K této výhradě se Nejvyšší soud vyjádřil již výše (viz bod 37. tohoto usnesení), když pouze ve stručnosti připomíná, že jednání obviněného bylo správně posouzeno podle českého trestního práva, a to s ohledem na zásadu teritoriality a naplnění hledisek stanovených v §4 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (následek trestného činu nastal na území České republiky), přičemž státní příslušnost či aktuální pobyt obviněného v době páchání trestného činu je v daném případě pro vyvození jeho trestní odpovědnosti podle českého trestního zákoníku nepodstatná.
61. V souvislosti s výhradou nepoužitelností českého trestního práva obviněný namítl i nedostatek subjektivní stránky, což odůvodnil rovněž poukazem na prohlášení matky dětí z roku 2010 při vypořádání společného jmění manželů před nizozemským soudem, jakož i poukazem na rozhodnutí o odložení exekuce vedené pro pohledávky jeho dětí z roku 2013. K tomu postačí připomenout skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž obviněný po celou dobu páchání souzeného skutku věděl, že má vyživovací povinnost vůči svým dětem, tuto však vědomě neplnil, ač mu v tom (alespoň v minimálním rozsahu) nic nebránilo. Navíc nutno podotknout, že nebyl shledán vinným „pouze“ neplacením výživného podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž úmyslným vyhýbáním se placení výživného podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, o čemž svědčí jeho počínání, kdy prokazatelně disponoval nezanedbatelnou výší finančních prostředků, jež úmyslně vybral z účtu, aby tak zabránil provádění exekuce z titulu dlužného výživného. Pro úplnost lze dodat, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 6. 2013, č. j. 32 EXE 5001/2012-121 (na něž odkazoval obviněný), bylo rozhodnuto o částečném odložení exekuce do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti obviněného, toto rozhodnutí však bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě změněno tak, že se provedení exekuce neodkládá, když navíc ani není patrno, co chtěl obviněný poukazem na dané rozhodnutí exekučního soudu naznačit.
62. K odkazu obviněného na čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě, podle něhož nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, Nejvyšší soud konstatuje, že vyživovací povinnost není povinností smluvní, nýbrž plyne ze zákona.
63. Co se týče výhrady, že důvodem jeho trestního stíhání nemůže být občanskoprávní rozhodnutí nizozemského soudu ani navazující civilní rozhodnutí českého soudu, jež bylo vydáno a nabylo právní moci po době páchání trestného činu, Nejvyšší soud připomíná, že při posuzování otázky existence a rozsahu výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku, postupuje orgán činný v trestním řízení samostatně – tuto otázku řeší jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. a řídí se přitom zákonnými hledisky stanovenými v §913 občanského zákoníku (popř. §96 odst. 1 zákona o rodině), třebaže o výši výživného, které je obviněný povinen platit, již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v občanskoprávním řízení soudem České republiky nebo soudem cizího státu (viz rozhodnutí publikované pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Postupem soudů nižších stupňů tudíž nedošlo k pochybení, když otázku výše výživného posuzovaly samostatně v souladu s §9 odst. 1 tr. ř., přičemž své úvahy pečlivě odůvodnily (zejména soud prvního stupně) za respektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Nadto není od věci zmínit, že nalézací soud, v porovnání s civilním rozhodnutím nizozemského soudu, podstatně snížil rozsah vyživovací povinnosti obviněného za období od 1. 5. 2008 do 20. 9. 2010.
64. Obviněný v daných souvislostech poukazoval i na čl. 14 Rozhodnutí Rady EU ze dne 30. 11. 2009, č. 2009/941/ES, o uzavření Haagského protokolu ze dne 23. 11. 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím, který uvádí, že i pokud rozhodné právo stanoví jinak, zohlední se při stanovení výše výživného potřeby oprávněného a finanční možnosti povinného , stejně jako jakákoli náhrada, přiznaná oprávněnému namísto pravidelného vyplácení výživného.
65. V návaznosti na uvedené je namístě připomenout čl. 3 tohoto předpisu, který stanovuje obecné pravidlo pro rozhodné právo tak, že vyživovací povinnost se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak (což pro případ obviněného nestanoví). Vzhledem ke skutečnosti, že místo obvyklého pobytu dětí obviněného v rozhodné době bylo v České republice, jeho vyživovací povinnost se řídí (a řídila) právem České republiky. Soudy nižších stupňů při vymezení vyživovací povinnosti obviněného vycházely z ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), který stanovil, že při určení výživného soud přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného , jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného , a z ustanovení §913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), které obdobně stanoví, že pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry , jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného , a z ustanovení se zřetelem k obsahu těchto ustanovení přitom lze konstatovat, že jsou zcela v souladu s čl. 14 Rozhodnutí Rady EU ze dne 30. 11. 2009, č. 2009/941/ES, na který obviněný poukazuje.
66. Na tomto místě nutno opětovně podotknout, že obsah dovolacích námitek musí věcně odpovídat zákonnému vymezení uplatněných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z důvodů dovolání. Obviněný nicméně žádné výhrady podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.
67. Nejvyšší soud pouze pro úplnost konstatuje, že skutek obviněného vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu byl správně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §195 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž soudy nižších stupňů se náležitě zabývaly jak otázkou jeho způsobilosti plnit vyživovací povinnost, tak otázkou výše výživného, jehož hrazení se úmyslně vyhýbal.
68. Obviněný dále s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyjádřil výhrady i vůči uloženému trestu, jež spočívaly kromě již výše vypořádané námitky nepříslušností českých soudů především v nevykonatelnosti podmínek stanovených v rámci podmíněného trestu odnětí svobody.
69. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.; srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
70. Vzhledem k výše uvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující ve své podstatě vůči nepřiměřenosti trestu, resp. nepřiměřenosti podmínek, jejichž uložením mu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku (s odůvodněním, že k úhradě výživného nemá dostatek finančních prostředků), podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání. Pouze pro úplnost lze dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to včetně podmínky, aby „podle svých sil“ uhradil ve zkušební době dlužné a běžné výživné, kterou navíc trestní zákoník výslovně předpokládá v demonstrativním výčtu přiměřených omezení a povinností v §48 odst. 4 tr. zákoníku [viz §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku], na který výslovně odkazuje nalézacím soudem aplikované ustanovení §82 odst. 2 tr. zákoníku.
71. Obviněný dále uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , jehož naplnění spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné a nekoresponduje s fakty uvedenými v odvolání.
72. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém podání sice konstatoval, že „tímto je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.“, jeho související argumentace je však pouze opakováním tvrzení, jejichž základem je nepříslušnost českých soudů. Taková argumentace ovšem pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná není. Nad rámec toho lze opětovně zmínit, že soudy obou stupňů se s těmito námitkami obviněného řádně vypořádaly a výroková část jejich rozhodnutí netrpí vadami ve smyslu daného dovolacího důvodu.
73. K poslednímu obviněným tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy výše rozvedené námitky obviněného se po formální stránce s uplatněnými dovolacími důvody míjely, příp. byly zjevně neopodstatněné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani v jeho druhé alternativě.
74. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že řízení v dané věci jako celek nepozbylo rysů spravedlivého procesu. Především v něm byla obviněnému dána dostatečná možnost k uplatnění jeho práv, přičemž soudy se náležitě zabývaly jeho, z hlediska podstaty věci, významnými námitkami a argumenty. Neobstojí tedy ani námitka obviněného, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno trestním příkazem Okresního soudu v Přerově, ze dne 24. 9. 2013, č. j. 1 T 218/2013-374, ani výhrada proti tomu, že ve věci dále rozhodoval stejný soudce, který vydal trestní příkaz. Vydání trestního příkazu jako jedné z forem meritorního rozhodnutí výslovně upravuje trestní řád (§314e tr. ř.), přičemž zárukou atributů řádného trestního procesu, jichž se obviněný v souvislosti s danou námitkou dovolával, je možnost podání řádného opravného prostředku – odporu, v důsledku něhož se trestní příkaz ruší a samosoudce nařídí hlavní líčení, v jehož rámci je věc projednána (§314g tr. ř.). Z daného současně vyplývá, že již trestní řád přímo předpokládá, že i nadále ve věci rozhoduje samosoudce, který trestní příkaz vydal. Tím spíše to platí se zřetelem k zásadě zákonného soudce, podle níž soudce, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, tuto věc (nejsou-li důvody pro jeho vyloučení podle §30 tr. ř.) musí projednat a rozhodnout.
75. K námitce obviněného, že (odvolací) soud přes jeho opakované návrhy nepodal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, Nejvyšší soud uvádí, že soud členského státu může (resp. jedná-li se o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout řádnými opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, tak musí) předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU (dále též „SD EU“), jestliže potřebuje výklad unijního práva k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout. Soud členského státu musí vždy požádat o rozhodnutí o předběžné otázce, má-li za to, že právní akt unijního práva je neplatný, neboť jen SD EU může rozhodnout o neplatnosti právní normy evropského práva. A další případ, kdy je soud členského státu povinen požádat SD EU o rozhodnutí o předběžné otázce, se týká situace, kdy se soud hodlá odchýlit od judikatury SD EU (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 184).
76. Ani Nejvyšší soud, vzhledem ke shora uvedeným podmínkám, neshledal žádný důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Navíc nutno podotknout, že obviněný v dovolání nijak nespecifikoval, jaká konkrétní předběžná otázka by měla být Soudnímu dvoru EU předložena, resp. v čem spatřuje nezbytnost výkladu unijního práva, vyřešení platnosti právního aktu unijního práva či odchýlení se od judikatury SD EU, přičemž v daném směru nepostačuje obecný odkaz na případná jiná podání učiněná v předchozích fázích trestního řízení.
77. Nejvyšší soud dovolání obviněného s ohledem na výše, pouze ve stručnosti uvedené (§265i odst. 2 tr. ř.), důvody odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.