ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.561.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 561/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2017 o dovolání obviněného R. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 6 To 401/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 31 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 31 T 5/2015 uznal R. V. (dále jen obviněného, příp. dovolatele) vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §198 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
2) Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně svým usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 6 To 401/2016 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3) Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem obviněný pouze velmi stručně zpochybnil hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů týkající se jeho viny, zejména s ohledem na naplnění znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu, spočívající v soustavnosti a trvalosti jeho jednání. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu konkrétního trestního řízení ve vztahu k obsahu dovolání uvedl, že obviněným avizované pochybení týkající se nenaplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívajícího v soustavnosti a trvalosti jeho jednání v napadeném rozhodnutí neshledal, přičemž v podrobnostech odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Dále uvedl, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy naopak z rozhodnutí soudů vyplývá, že tyto postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá požadavkům vyjádřeným v §125 odst. 1 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné odmítl. Závěrem svého vyjádření státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9) Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněného týkající se hodnocení důkazů vztahující se ke spáchání předmětného trestného činu, jsou námitkami, které lze označit za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Do kategorie hmotně právních námitek nelze zařadit ani námitky, jimiž obviněný zpochybňuje „soustavnost“ a „jistou dobu trvání“, jako znaky trestného činu týrání svěřené osoby, ve vztahu ke kterým státní zástupce dospěl k závěru, že je třeba dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné, a to z následujícího důvodu. Obviněný v rámci svého dovolání se snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že jeho vina byla soudy dovozena pouze na základě „tvrzených čtyř incidentů s poškozeným v průběhu několika let“. Tato interpretace, kterou převzal ve svém vyjádření také státní zástupce, je však zjevně účelová, neboť ze skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, jednoznačně vyplývá, že obviněný přibližně od roku 2009 do června 2013, poškozeného nejprve pravidelně psychicky deptal, kdy tyto verbální útoky postupně přešly do fyzických útoků (pouze příkladmo jsou uvedeny čtyři fyzické útoky, což soud vyjádřil spojením např.).
10) Pouze nad rámec své přezkumné činnosti [při zjištění, že veškeré námitky uplatněné obviněným jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné] tak Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
11) V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný odsouzen [trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou svěřenou pachateli do péče, popř. nacházející se v jeho výchově vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. rozh. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy řečeno, může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání (srov. rozh. č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.). Pácháním činu po delší dobu se vzhledem k podstatě týrání, tedy zlého nakládání, jenž se vyznačuje určitou trvalostí, rozumí pácháním takového činu po delší dobu, jde o dobu trvání řádově v měsících. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1934-1945).
12) Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen vycházet ze skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů a dospěl k závěru, že z výše popsaného skutkového stavu věci vyplývá naplnění všech znaků předmětného trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy i namítaného znaku týrání, včetně požadované míry trvalosti a intenzity. Zákonný znak „po delší dobu“, obsažený ve skutkové podstatě trestného činu týrání osoby svěřené do péče či nacházející se ve výchově je zpravidla naplněn v případě, že pachatel páchal takový čin po dobu nejméně šesti měsíců (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010). V řízení před soudem bylo prokázáno, že obviněný týral poškozeného nejméně od roku 2009 do června roku 2013, to je celé čtyři roky, což zcela jistě nelze chápat jako krátkodobou záležitost.
13) Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozeného (vulgární ataky, apod.), je takové jednání způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak týrání ve smyslu citovaného ustanovení. Fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011). V posuzovaném případě jde zjevně o týrání jak psychické, tak i fyzické, způsobilé vyvolat u poškozeného pocit těžkého příkoří.
14) V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatňovány i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že se s nimi soudy vypořádaly. I přes již výše uvedené konstatování, že jde o námitky skutkové, kterými obviněný zpochybňoval správnost skutkových zjištění učiněných soudy, kdy podle jeho mínění nebyly s ohledem na dobu a vyjádření pouze několika fyzických kontaktů s poškozeným, kterým naopak obviněný přikládal výchovný vliv, naplněny znaky soustavnosti a trvalosti jednání, které by mělo charakter týrání, považoval Nejvyšší soud za potřebné se k znakům předmětného trestného činu vyjádřit. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
15) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
16) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu