ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.779.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 779/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2017 o dovolání obviněného J. Č. , a J. A. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 10 To 126/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
1) Obviněný J. Č. (dále jen „obviněný Č.”) byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 3 T 5/2016, uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný Č. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný Č. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému Č. uložen trest propadnutí věci, a to expanzní krátké opakovací zbraně - plynovky - šestiranného revolveru turecké provenience EKOL, model VIPER 2,5, zajištěné při ohledání místa činu dne 24. 9. 2015.
2) Obviněný J. A. S. (dále jen „obviněný S.”) byl výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný S. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný S. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému S. uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání deseti let. Týmž rozsudkem byl odsouzen také obviněný R. H., který dovolání nepodal.
3) Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných společně a nerozdílně nahradit poškozeným vzniklou škodu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
4) Proti výše uvedenému rozsudku podali oba obvinění spolu se spoluobviněným H. odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 10 To 126/2016 podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
5) Obviněný Č. a obviněný S. podali proti výše zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba obvinění na podporu tohoto svého tvrzení shodně argumentovali nesprávným právním posouzením ohledně kvalifikace spáchání předmětných trestným činů jejich osobou jako členy organizované skupiny, neboť mají za to, že na základě spontánní domluvy s ostatními spoluobviněnými předcházející předmětnému trestnému činu či čistě náhodného výběru konkrétního místa trestné činnosti a samovolného jednání vyplývajícího ze situace během páchání konkrétní trestné činnosti, nelze učinit závěr o naplnění potřebné „míry plánovitosti” či „organizovanosti” skupiny dotčených spoluobviněných.
6) Závěrem svého dovolání obviněný Č. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 10 To 126/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 3 T 5/2016, v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř., v plném rozsahu zrušil, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze, popř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7) Obviněný S. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 10 To 126/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 3 T 5/2016, v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř., v plném rozsahu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný S. uznává vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a této právní kvalifikaci přizpůsobí také délku a druh obviněnému S. uložených trestů.
8) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu konkrétního trestního řízení ve vztahu k obsahu dovolání obou obviněných uvedl, že jimi avizované pochybení k nenaplnění znaku „organizované skupiny” v napadeném rozhodnutí neshledal. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se na předmětné trestné činnosti podílelo sdružení více osob, v důsledku čehož byla činnost této skupiny uskutečňována na základě zločinného plánu, byla plánovitá a koordinovaná, o čemž mimo jiné svědčí i zvýšení úspěšné realizace deliktní činnosti. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na fakt, že neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Závěrem svého dovolání státní zástupce vyjádřil svůj souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaných dovoláních za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
9) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
10) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
12) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13) K námitce obviněných zpochybňující naplnění znaku „spáchání trestného činu členem organizované skupiny” kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.
14) S ohledem na obecné konstatování uvedené shora Nejvyšší soud předesílá, že námitka obviněných v konkrétním případě založená výhradně na nedostatku skutkových zjištění týkajících se naplnění výše uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty, popř. na jeho nedostatečném prokázání, je námitkou nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Nicméně i přes tuto skutečnost považuje Nejvyšší soud za vhodné k nastíněné problematice nad rámec hodnotících úvah soudu prvního a druhého stupně, s jejichž závěry se ztotožňuje, uvést následující.
15) Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností (srov. rozh. č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny. Pro posouzení jednání obviněných jako členů organizované skupiny však není podstatné, jakou má organizovaná skupina vnitřní strukturu a jak jsou rozděleny jednotlivé funkce a úkoly, na rozdíl od zločinného spolčení, kde je vyžadována vnitřní organizační struktura s rozdělením funkcí a dělbou činnosti. Z hlediska znaku spáchání činu jako člen organizované skupiny postačí, že je v ní provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy, což jak je v podrobnostech rozvedeno níže, v posuzovaném případě bylo splněno.
16) Jak z popisu skutků, tak z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že mezi obviněnými existovala kooperace a dělba úkolů, přičemž kvalita provedení jednotlivých útoků obviněnými a zejména její rozdílnost oproti původní představě není pro posouzení diskutovaného znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu stěžejní (viz str. 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 - 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Naopak podstatné z hlediska naplnění inkriminovaného znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu je ona plánovitost a koordinovanost jednání obviněných, jak ostatně potvrzují jednak svědecké výpovědi svědka T., M. a T., jednak opatření prostředků jako jsou např. kukly, tmavé oblečení, zbraň, výběr objektů, kde byl předmětný trestný čin spáchán, jakož i čas, kdy takto bylo činěno a v neposlední řadě také kamerové záznamy jednoznačně prokazující rozdělení úloh mezi všemi spoluobviněnými. Nejvyšší soud tak konstatuje, že není pochyb o tom, že takové jednání je třeba považovat za jednání naplňující inkriminovaný znak kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu.
17) Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
18) Soudy nižších stupňů v konkrétním případě shodně uvedly, že vina obviněných byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků popisujících roli a postavení obviněných, jakož i celou řadou dalších důkazů, např. kamerové záznamy, nalezené předměty užité ke spáchání konkrétní trestné činnosti, atp., které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků.
19) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, které hodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro rozhodnutí.
20) Nejvyšší soud tak nepřisvědčil námitkám obviněných a v podrobnostech dále odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Jak již bylo shora uvedeno, jde v daném případě o opakování obsahově totožných námitek, se kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí (viz str. 16-17 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-6 usnesení soudu druhého stupně).
21) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Č. a obviněného S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení (§265i ost. 2 tr. ř.), považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu