ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.859.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 859/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2017 o dovolání obviněného M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 31 To 457/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 46/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Obviněný M. M. (dále jen „obviněný”, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 1 T 46/2015, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
2) Za tento trestný čin byl obviněný podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku, §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §71 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a trest propadnutí jiné majetkové hodnoty. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu patnácti měsíců. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 2 T 125/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3) Týmž rozsudkem bylo podle §226 písm. c) tr. ř. rovněž rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se skutku blíže popsaného ve zprošťujícím výroku citovaného rozsudku dopustil obviněný. [Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto ohledně obviněné D. Š.].
4) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podal obviněný a státní zástupce odvolání (v neprospěch obviněné). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 31 To 457/2016 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu ohledně obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu patnácti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 2 T 125/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek ohledně obviněného nezměněn.
5) Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 31 To 457/2016 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1, písm. g), l) tr. ř. Stěžejním argumentem, který obviněný na podporu uplatněných dovolacích důvodů uvedl, bylo že „nebyla dostatečně posuzována otázka možného uložení souhrnného trestu”, a to konkrétně s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 56 T 3/2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 4 To 69/2016. Za předpokladu, že by uložení souhrnného trestu v uvedeném případě nebylo možné, mělo tak být učiněno ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 T 94/2015 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 10 To 226/2015. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 31 To 457/2016 zrušil a přikázal věc příslušnému soudu v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Státní zástupce zhodnotil v dovolání uvedené námitky sice jako podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, avšak jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ukládání souhrnného trestu bylo pro závěr o správnosti uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku významné datum 12. 9. 2014, kdy byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 2 T 125/2014. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně státní zástupce vyjádřil taktéž svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10) Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že pochybení odvolacího soudu v konkrétním případě spočívá v rovině ukládání trestu, v uvedeném případě promítnuté do neuložení souhrnného trestu za specifikované trestné činy.
11) Nejvyšší soud k takto formulované námitce uvádí, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitka obviněného, tak svým obsahem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
12) Podle 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. V souvislosti s ukládáním souhrnného trestu je nezbytné uvést, že „více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi časově prvním z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný - rozsudek za nějaký trestný čin. Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (viz rozh. č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.).
13) Souhrnný trest lze uložit pouze v případě vícečinného souběhu, neboť o jediném skutku, který vykazuje zároveň znaky více trestných činů, nelze rozhodnout dvěma samostatnými rozsudky. Vícečinný souběh několika trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, a to jeho prvního vyhlášení a nesmí jít o případ, když se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
14) Jak již správně vyložil ve svém odůvodnění odvolací soud (viz str. 10), ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 T 94/2015 tvořilo onu hranici umožňující uložení souhrnného trestu v kontextu výše uvedených informací datum 12. 9. 2014, kdy byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 2 T 125/2014, který nabyl právní moci dne 10. 10. 2014. Ve smyslu ustanovení §314e odst. 7 tr. ř. má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému, a to i za předpokladu, že tento byl za základě obviněným podaného odporu zrušen. Pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je totiž rozhodující okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (event. doručení trestního příkazu obviněnému) soudem prvního stupně, a to i když byl tento rozsudek (resp. trestní příkaz) v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1160/2013).
15) Obviněným zmíněná možnost uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 4 T 94/2015, který se týkal trestné činnosti obviněného spáchané dne 19. 4. 2015, tak není možná, neboť v projednávaném případě páchal obviněný trestnou činnost v průběhu let 2013 až 2014, konkrétně do 7. 6. 2014, přičemž trestná činnost obviněného specifikovaná v tomto rozsudku Okresního soudu v Semilech se uskutečnila zhruba půl roku po právní moci v předchozím odstavci zmiňovaného trestního příkazu. Jinými slovy řečeno, v kontextu shora uvedených informacích se mezi konkrétními trestnými činy nemohlo jednat o vztah souběhu, neboť trestný čin, pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Semilech byl spáchán, jak již shora uvedeno dne 19. 4. 2015, tedy po doručení trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 2 T 125/2014 dne 12. 9. 2014, nejde o vztah souběhu, ale recidivu, tudíž nebylo možno uložit souhrnný trest jak se obviněný domáhal.
16) Z obdobných důvodů se tedy nemohlo jednat o vztah souběhu ani v případě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 56 T 3/2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 4 To 69/2016, neboť uvedenými rozsudky byl obviněný uznán vinným trestnými činy spáchanými v průběhu let 2010 až 2011. Jak již bylo uvedeno shora, v předmětné trestní věci páchal obviněný trestnou činnost v průběhu let 2013 až 2014, konkrétně do 7. 6. 2014. S ohledem na existenci rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 4 T 109/2012, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2012, a který tedy představuje hranici umožňující uložení souhrnného trestu, tak není možné ani v tomto případě námitce obviněného uplatněné v dovolání přisvědčit, neboť protiprávní jednání, pro které byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 1 T 46/2015, bylo spácháno až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 4 T 109/2012, tudíž ani v tomto případě se nejedená o vztah souběhu, ale recidivy.
17) S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu