ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.883.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 883/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2017 o dovolání obviněného M. A. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 8 To 36/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 34 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 34 T 15/2016 uznal obviněného M. A. (dále jen „obviněného” příp. „dovolatele“) vinným trestným činem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit trestným činem způsobenou nemajetkovou újmu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 8 To 36/2017 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3) Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem zpochybnil správnost hodnocení důkazů, zjištění skutkového stavu věci a jeho hmotněprávní posouzení, jakož i porušení práva na obhajobu. Ve vztahu k námitce nesprávných skutkových zjištění a jeho hmotněprávního posouzení ze svého pohledu blíže zhodnotil důkazní situaci, kterou posoudil jako zcela nedostatečnou, a to zejména s ohledem na absenci přímých důkazů k prokázání jeho viny a současně nedostatečného zohlednění psychické poruchy, kterou trpí a která měla zcela zásadní vliv na jeho jednání. V souvislosti s námitkou stran porušení práva na obhajobu argumentoval tím, že jeho původní obhájce a jeho kolegové, kteří obviněného zastupovali na základě substituční plné moci, byli z jedné advokátní kanceláře jako právní zástupkyně, která poskytovala právní rady jeho zesnulé družce. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 34 T 15/2016, jakož i zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 8 To 36/2017 o zamítnutí jeho odvolání a vrátil věc s příslušnými pokyny soudu prvního stupně k novému projednání.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. K jeho dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, kdy má za to, že jednání obviněného bylo následkem déle trvající partnerské krize, které si byl obviněný vědom a nelze tak hovořit o jednání, kterého by se obviněný dopustil v silném rozrušení nebo omluvitelném hnutí mysli. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále vyjádřila svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Nejvyšší soud dále doplňuje, že se v případě námitek obviněného jedná o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9) Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky obviněného týkající se nesprávného hodnocení důkazů, které se vztahují ke spáchání předmětného trestného činu, jsou primárně námitkami, kterými je zpochybňován skutkový stav věci (který obviněný pokládá za nesprávně zjištěný), jakož i námitky spočívající v tvrzeném porušení práva na obhajobu jsou námitkami, které lze označit za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněným je předkládán na základě jím presentované obhajoby skutkový stav odlišný od skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně.
10) Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
11) Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, a to včetně označení své osoby obviněným, jako osoby, která usmrtila P. K. Uvedený závěr soudů nižších stupňů, že pachatelem uvedeného jednání, pro které byl obviněný uznán vinným vyplývá i z dalších důkazů, jako protokolu o ohledání místa činu, znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví biologie a odvětví genetika, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinická psychologie, tudíž je tak možné si na jejich základě vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvracení jednotlivých důkazů bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
12) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla obsahovat.
13) Pro úplnost Nejvyšší soud k návrhu obviněného na posouzení jeho jednání jako trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku doplňuje, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku provedl podrobný rozbor všech znaků skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu ve světle učiněných skutkových zjištění a s těmito závěry se pro jejich správnost nejen soud druhého stupně, ale také Nejvyšší soud ztotožnil. Jak již bylo uvedeno, rozsudek nalézacího soudu odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Dále je třeba poukázat na právně výstižnou argumentaci soudu prvního stupně, který ve svém rozhodnutí reagoval na argumentaci obviněného, a vysvětlil rozdíl mezi správně užitou právní kvalifikací činu a obviněným požadovanou kvalifikací jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i výstižně objasnil důvody, proč nelze právní názor obviněného akceptovat. Způsob, jímž krajský soud dovodil nutnost aplikace §140 odst. 1 tr. zákoníku, odpovídá všeobecně přijímaným zásadám dokazování okolností subjektivního charakteru, jak byly vysloveny v konstantní judikatuře (např. rozh. č. 41/1976, rozh. č. 10/94 Sb. rozh. tr.). Znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat; při jejich zkoumání je však možné vycházet ze smysly vnímatelných okolností, k nimž u trestných činů proti životu a zdraví patří zejména způsob provedení útoku, včetně volby nástroje, poměru sil mezi pachatelem a obětí, míst zásahu na těle oběti. V tomto směru je nutno odkázat na podrobné pasáže rozsudku soudu prvního stupně na str. 24 - 25, které Nejvyšší soud nehodlá nikterak doplňovat ani znovu rozvádět a opakovat, neboť vše podstatné a právně významné bylo v obou citovaných rozhodnutích řečeno [k reakci na opakované námitky viz bod 19].
14) V posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že k útoku nožem vůči usmrcené předcházely především partnerské neshody obou zúčastněných, došlo i k fyzickému kontaktu mezi nimi. Současně vzaly za prokázané, že jednání usmrcené vůči obviněnému nedosahovalo takové intenzity, popř. že psychický stav obviněného nebyl natolik narušen duševní poruchou, aby skutek mohl být posouzen podle privilegované skutkové podstaty jako zabití. Pro konstatování stavu silného rozrušení je vyžadována existence mimořádně silného podnětu, obdobně pro zavrženíhodné jednání usmrcené je vyžadováno jednání velmi závažného charakteru, přičemž ani jedna z těchto podmínek nebyla naplněna. Tento způsob interpretace právní normy je legální, logický, nevykazující žádné známky libovůle soudů. Dosah výše zmiňovaných privilegujících znaků musí odrážet morální postoje, které jsou ve společnosti všeobecně sdíleny. Restriktivní výklad těchto znaků lze mít za odůvodněný především vzhledem k významu společenského zájmu, k jehož ochraně je ustanovení §140 tr. zákoníku určeno tzn. lidského života [k otázce silného rozrušení srovnej rozh. č. 14/2011, rozh. č. 9/2012-I, rozh. č. 53/2014 Sb. rozh. tr.].
15) Obviněný v dovolání poukazuje na to, že „podle znalců hlavní příčinou případného nezvládnutí zátěžové situace byla právě duševní porucha a za vznik této poruchy a duševní stav vyvolaný touto poruchou nenese žádnou zodpovědnost“. Je však nutno obviněného upozornit, že přehlíží základní zjištění znalce, který sice uvádí, že obviněný „trpí a v době stíhaného činu trpěl histriónskou poruchou osobnosti, jde u něj o setrvalý stav, který se projevuje sklonem k teatrálnosti, zranitelnosti citů, manipulací a sebestředností“. Současně však také znalec konstatoval, že motivace jednání obviněného nebyla psychopatologická, nevyplývala ze ztráty kontaktu s realitou, byla vyústěním dlouhodobého partnerského konfliktu, kdy se obviněný nesmířil s definitivním odchodem družky a jednal v prostém afektu zkratkově [přehlédnuto soudy nezůstalo ani zjištění znalce k osobnosti obviněného –
teatrálnost, nárokuje si respekt, uznání, dominantní pozice, potencionálně hádavý, rozkazovačný a výbušný, ulpívání na svém úhlu pohledu atd., v rámci objektivity je však nutno zmínit také zjištění znalce, že obviněný dokáže otevřeně vyjadřovat své city]. Soudy nižších stupňů se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie velmi podrobně zabývaly, tudíž námitky obviněného, že se „soudy nedostatečně zabývaly jeho duševním stavem“, musí Nejvyšší soud jako zcela nepodložené odmítnout, přičemž odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 15, 16, 19, 22; odůvodnění usnesení soudu druhého stupně str. 4 – kde bylo na základě zjištění znalce konstatováno, že rozpoznávací schopnosti obviněného v době činu byly zcela zachovalé, schopnost ovládat své jednání byla snížena nepodstatně (na pětimístné škále stanovena stupněm dva). Argumentuje-li obviněný tím, že se soudy nedostatečně zabývaly otázkou jeho příčetnosti, pak je nutno tyto námitky označit rovněž za námitky skutkové, dovolací důvod nenaplňující (jak již bylo uvedeno shora).
16) Nejvyšší soud rovněž uvádí, že je z hlediska ústavněprávních principů akceptovatelné, pokud soudy ustanovení §141 tr. zákoníku aplikují pouze na situace, kdy pachatel činem reagoval na závažný druh tísně. Situaci, v níž se obviněný nacházel, bezprostředně před útokem vůči usmrcené však nelze považovat za stav tísně, za situace, kdy tíseň je charakterizována jako stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Agrese obviněného vůči usmrcené byla kombinovanou výslednicí jeho emočně nevyvážené osobnosti a náhlého nápadu vyřešit zátěžovou situaci, jak potvrzují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Lze proto uzavřít, že právní závěry soudů obou stupňů jsou správné, plně akceptovatelné, přičemž výklad vztahující se k ustanovení §141 tr. zákoníku tak, jak ho soudy provedly, plně konvenuje závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 284/12. O důvodnosti právní kvalifikace protiprávního jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, tak pochybnosti nevznikly.
17) K námitce obviněného týkající se porušení jeho práva na obhajobu Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že již správně vyložily soudy nižších stupňů, že v předchozím řízení byla dodržena všechna procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu. Z dikce ustanovení §40 tr. ř. a v něm užitého slovesa může, přímo plyne, že zde není dána povinnost soudu automaticky na základě žádosti rozhodnout o zproštění obhajoby, nýbrž je na úvaze soudu, zda jsou naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí, či nikoli. V dané věci soudy nižších stupňů zjevně naplnění důležitých důvodů, které by mohly vést k narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a jeho obhájcem, neshledaly, a tudíž obhájce povinnosti obhajovat obviněného nezprostily. Bylo totiž zjištěno, že obhájce obviněného ani další osoby zastupující obviněného na základě substituční plné moci do kontaktu se samotnou usmrcenou nikdy nepřišli. Spolupracovnice obhájce obviněného se v minulosti sešla s poškozenou pouze za účelem jejího možného zastupování, ke kterému však nikdy nedošlo.
18) Lze proto uvést, že obhajoba činila veškeré procesní úkony řádně, spolehlivě a výlučně ve prospěch obviněného. Ze všech výše uvedených důvodů nelze konstatovat, že by k porušení práva na obhajobu obviněného došlo. Nejvyšší soud považuje za potřebné zcela na závěr uvést, že obviněný uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl jím uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Nejvyšší soud i přes shora uvedené pochybení považoval za vhodné se také k této námitce z pohledu práva na spravedlivý proces vyjádřit. Opětovně je však nutno zdůraznit, že původní obhájce obviněného zastupoval na základě plné moci a tento obhájce nepřišel do styku s poškozenou. Poškozená nebyla ani Mgr. Bendovou z téže advokátní kanceláře zastupována, jednalo se pouze o informativní schůzku ohledně případného právního zastoupení poškozené v budoucnu, k tomuto zastoupení však nedošlo [v této části lze odkázat na závěry plynoucí z rozhodnutí soudu prvního stupně – viz str. 25-26 rozsudku, str. 3 usnesení soudu druhého stupně]. Nad rámec zmíněných úvah musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný před policejním orgánem odmítl vypovídat, ve vazebním zasedání vypovídal ke své osobě a částečně ke stíhané trestné činnosti. Detailně pak vypovídal při hlavním líčení, kde byl zastoupen již obhájkyní. Na uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud upozornit, aby byla zcela zřejmá nedůvodnost argumentace obviněného.
19) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. V souvislosti s rozsahem odůvodnění tohoto usnesení a vzhledem k charakteru uplatněných námitek v dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit nejen §265i odst. 2 tr. ř., ale také usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. srpna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu