ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.102.2017.3
sp. zn. 7 Tdo 102/2017-II-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. září 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 9 To 345/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 155/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 10 T 155/2015, byl obviněný J. B. uznán vinným pod body 2, 3, 6 a 18 pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, pod body 6 a 18 pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, pod body 3, 6 a 18 pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 20 – 22 pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, pod bodem 23 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 24 přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře 4 let. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných M. V., P. P., P. K., A. V. a V. D.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný J. B. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 9 To 345/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného J. B. částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině a náhradě škody, znovu rozhodl tak, že obviněného J. B. za projednávané trestné činy a sbíhající se přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §196 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 14 T 45/2016, a který byl obviněnému doručen dne 14. 6. 2016, odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu také uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře 4 let. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 14 T 45/2016.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že „ v bodě 2. společně s obviněným P. K., v době od 22:30 hodin dne 1. 2. 2015 do 2:12 hodin dne 2. 2. 2015 po společné domluvě na odcizení, využili toho, že poškozená B. K. si ponechala klíče v zámku dveří řidiče vozidla Peugeot 206, zaparkovaného naproti vchodu do restaurace Č. k., v ul. D. v B., J. B. k vozidlu přistoupil, ze zámku dveří vzal klíč od vozidla v hodnotě 100 Kč, tento si ponechal, dále otevřel dveře vozidla a odcizil odtud dámskou kabelku, ve které byla uložena finanční hotovost ve výši 1 000 Kč, řasenka zn. Avon, řasenka zn. Shephora, řasenka zn. Miss sporty, práškový pudr zn. Miss sporty, make-up zn. Oriflame, kosmetická taštička zn. Avon, lak na vlasy zn. Taft, manikúra, tužka na obočí, deodorant zn. FA, zápisník, vstupní karta do práce, krém na ruce zn. Nivea, hřeben, 5 kusů flash disků, vše v hodnotě 2 120 Kč, následně oba nasedli do vozidla Renault kombi, béžové barvy a z místa odjeli, cestou prohledali kabelku, z níž si J. B. vzal přesně nezjištěné věci a kabelku vyhodil do kontejneru, poté v době kolem 1:00 hodin dne 2. 2. 2015 přijeli vozidlem zn. Renault řízeným P. K. zpět k restauraci Č. k., J. B. z vozidla vystoupil a šel k vozidlu Peugeot 206, odcizeným klíčem již uzamčené vozidlo B. K. v hodnotě 45 000 Kč odemkl, nastartoval a odjel s ním do areálu nemocnice R. a S. v B., kde na něho již po předchozí domluvě čekal P. K., zde zaparkoval, přesedl si k němu do vozidla a z místa společně odjeli, přičemž následně obžalovaný J. B. předal klíče od vozidla i s informací, kde se vozidlo nachází, za nezjištěné množství pervitinu M. V., která klíče předala poškozené, v bodě 3. společně s obviněnými M. V. a P. K., v době od 16:00 hodin dne 7. 2. 2015 do 7:00 hodin dne 9. 2. 2015 po předchozí domluvě na odcizení, po násilném překonání zámku vrat u kotelny mateřské školy v objektu v obci O., vnikli do tohoto objektu a odcizili plynový kotel zn. Vaillant, zn. VU 466-5 EcoTEC, expanzní nádobu na vodu modré barvy a digitální regulátor ke kotli, čímž poškozené obci O. způsobili odcizením škodu ve výši 68 500 Kč a poškozením škodu ve výši 5 611 Kč, v bodě 6. společně s obviněnými M. V. a V. D. po předchozí domluvě na odcizení věcí, v době ode dne 20. 2. 2015 do 18:00 hodin dne 6. 3. 2015 překonali uzamčený světlík, vnikli do sklepních prostor domu v ulici L. v B., kde následně vykopli dveře vedoucí do prostor domu, vnikli do obytných prostor domu, dům prohledali a odcizili 2 kusy váz modré a černé barvy se zlatým porcelánem, čímž způsobili P. Z. odcizením škodu ve výši 1 000 Kč a poškozením škodu ve výši 1 950 Kč, v bodě 18. společně s neustanoveným spolupachatelem v době od 15:00 hodin do 15:45 hodin dne 27. 4. 2015 nezjištěným způsobem překonal uzamčení vstupních dveří domu v ulici T. v B., poté v prvním patře domu na chodbě nezjištěným způsobem překonal zámek ocelového lanka zajišťující zde postavená kola a odcizil dámské jízdní kolo zn. Author Solution ASL, dámské jízdní kolo zn. Specialized MUKA a pánské kolo zn. Specialized HRXC, čímž R. N. způsobil odcizením kol škodu ve výši 11 000 Kč a E. S. poškozením dveří škodu ve výši 29 103 Kč, přičemž takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 93/2010 ze dne 10. 9. 2010, který nabyl právní moci dne 1. 12. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 551/2010 ze dne 1. 12. 2010, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 roků a 6 měsíců, který vykonal dne 19. 1. 2014, v bodě 20. společně s T. K. a s obviněnou A. V., po předchozí domluvě na odcizení věcí společně v době od 19:00 hodin dne 17. 5. 2015 do 8:20 hodin dne 18. 5. 2015 po překonání oplocení pozemku u domu v ulici H. v B., se zde již volně pohybovali a z neuzamčeného zahradního domku odcizili křovinořez zn. Stihl FS87, motorovou zahradní sekačku zn. Honda, Mgr. D. G. odcizením věcí způsobili škodu ve výši 20 500 Kč a poškozením oplocení škodu ve výši 1 758 Kč, v bodě 21. společně s T. S. Ž., po předchozí domluvě na odcizení věcí v době 0:15 hodin do 6:30 hodin dne 16. 7. 2015 si odemkli vstupní vrátka klíčem zastrčeným v zámku zevnitř, vnikli na pozemek u domu v ulici N. v B., zde se již volně pohybovali a z volně přístupného přístřešku odcizili ratanový zahradní nábytek, a to ratanový stůl se skleněnou deskou a 5 kusů ratanových křesel, vše tmavošedé barvy a polstrovaný potah na houpačku červenohnědé barvy, čímž M. S. způsobili odcizením věcí škodu ve výši 10 000 Kč, v bodě 22. v době od 21:00 hodin dne 19. 7. 2015 do 8:00 hodin dne 20. 7. 2015, vnikl na částečně oplocený pozemek rodinného domu v obci M., kde z venkovní terasy odcizil dřevěný masivní nábytek červenohnědé barvy, a to 6 kusů židlí, 3 lavice a rozkládací stůl, čímž P. Š. způsobil škodu ve výši 11 000 Kč, přičemž takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 93/2010 ze dne 10. 9. 2010, který nabyl právní moci dne 1. 12. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 551/2010 ze dne 1. 12. 2010, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 roků a 6 měsíců, který vykonal dne 19. 1. 2014, v bodě 23. v přesně nezjištěné době od 22:30 hodin dne 1. 2. 2015 do 2:12 hodin dne 2. 2. 2015 řídil osobní automobil tov. zn. Peugeot 206 po pozemních komunikacích města B., z ulice D. do areálu Nemocnice R. a S., a.s., v ul. M., ačkoliv v té době vykonával trest zákazu řízení všech motorových vozidel, uložený mu rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 1 T 128/2010, v bodě 24. v době od 4. 4. 2015 do 12. 4. 2015 na sebe převedl dámské jízdní kolo zn. Crossline Colorado Overland 28 a dámské jízdní kolo zn. Merida Crossway, přestože věděl, že tato kola pochází z trestné činnosti M. V., a následně tato jízdní kola prodal za částku 5 000 Kč osobě M. K.“ .
II.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Podle obviněného skutky, jimiž byl uznán vinným nevykazují všechny zákonné znaky přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jde o trestné činy úmyslné a musel by být nade vší pochybnost prokázán úmysl.
Pokud jde o skutek pod bodem 18 , obviněný připustil, že se u místa, kde mělo dojít ke krádeži kol, skutečně nacházel, byl na předmětné místo zavolán spoluobviněným M. V., který potřeboval pomoci s převozem celkem 3 kol, když 1 kolo bylo převáženo taxikářem, svědkem M. O. Taxikář uvedl, že se na místě kromě obžalovaného nacházel ještě někdo další s tím, že se podle názoru soudu mohlo jednat o obžalovaného M. V. Nicméně obžalovaný M. V. uvedl, že v té době nebyl v B. a soud takovéto vysvětlení považoval za dostačující. Podle obviněného je ale možné, že si např. na danou krádež a následné jeho kontaktování, aby mu přijel pomoci, M. V. vůbec nevzpomíná v důsledku aplikace omamných látek. Obviněný zdůraznil, že se M. V. dopouštěl rozsáhlé trestné činnosti a těžko si může pamatovat vše, co odcizil. Obviněná A. V. u hlavního líčení nedoložila dopis, ve kterém jí měl údajně psát, že se dopustil vloupání a odcizení předmětných kol, on ale nemohl psát do dopisu, že by se předmětného jednání dopustil, když tomu tak nebylo. Do dopisu psal, že pomáhal s odvozem kol, ke kterým byl zavolán spoluobviněným M. V. Soud I. stupně vycházel z tvrzení A. V., aniž by pravdivost tohoto tvrzení prověřil. Ze shora uvedeného je zřejmé, že nevěděl, jaký je původ těchto kol, když se na jejich krádeži nepodílel a pouze pomáhal kola odvézt.
Ke skutku pod bodem 2 uvedl, že se předmětné trestné činnosti nedopustil, již v přípravném řízení uvedl motivaci obviněného P. K. k tomu, aby mu přitížil, když si s ním vyřizoval osobní věc a dal mu tzv. pár facek, neboť obviněný P. K. se o jeho přítelkyni nevyjadřoval příliš lichotivě. Tuto skutečnost může potvrdit svědkyně J. N. Soud prvního stupně se tímto jeho tvrzením v průběhu hlavního líčení nijak nezabýval, ani se s tímto tvrzením nevypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Podle obviněného svědkyně M. V. v rámci trestního řízení nevypovídala zcela přesně a pravdivě. Svědkyně se v minulosti skutečně dotazoval, zda neví o někom, kdo by měl zájem o vozidlo, které bylo jemu samotnému nabízeno za zajímavou cenu. V daném případě se ale nejednalo o vozidlo poškozené B. K. Obviněný si již nepamatuje, zda svědkyni kontaktoval před nebo poté, kdy mělo dojít ke krádeži vozidla poškozené B. K. Nehledě na skutečnost, že měl se svědkyní M. V. v minulosti vztah a jejich rozchod nedopadl dobře. Obviněnému se jeví pravděpodobné, že si svědkyně M. V. obě události týkající se vozidel pamatuje nepřesně, a proto je i chybně v rámci hlavního líčení prezentovala. Navrhl proto opakovaný výslech svědkyně M. V. Že se skutku pod bodem č. 2 nedopustil, prokazuje podle něj i ohledání místa činu, při kterém byla zajištěna pachová stopa, u které však nebyla zjištěna shoda s jeho osobou. Navrhoval provedení důkazu kamerovým záznamem z ulic B., přičemž orgány činné v trestním řízení tento důkaz nezajistily. Z kamerového záznamu by bylo podle obviněného zcela jednoznačně prokázáno, zda je pravdivá jeho verze nebo verze prezentovaná obžalobou. Nezajištění důkazu mu nemůže být přičítáno k tíži.
Ke skutkům 3 a 6 uvedl, že se předmětného jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Zopakoval, že si obviněný M. V. nemusí pamatovat všechny skutky, kterých se dopustil. Ke krádeži kotle uvedl, že se podle informací, které má k dispozici, jednalo o kotel, který nebyl určen do domácnosti, ale pro velké nemovitosti, jako právě školy, či kancelářské budovy apod. Pokud by se krádeže kotle skutečně dopustil, pak by musel mít možnost kotel takové velikosti někde skladovat. Avšak při domovní prohlídce, která byla u něho provedena, nebyl žádný kotel nalezen. Soud prvního stupně se však s těmito jeho tvrzeními nezabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi přesvědčivě nevypořádal. Obviněný zdůraznil, že v době krádeže měl bydlení i práci, žil řádným životem, takže by nedávalo smysl, aby se dopouštěl krádeže. Vyslovil domněnku, že se mu spoluobviněný M. V. mstí za to, že jej „vyhodil“ z bytu v K. ulici poté co zjistil, že si u něj M. V. schovává kradené věci.
Obviněný ke skutkům 20 – 22 uvedl, že se k nim doznal a je připraven poškozeným nahradit způsobenou škodu.
Pokud jde o skutek 23 , souvisící se skutkem 2, zdůraznil obviněný, že se tohoto jednání nedopustil. Jediným důkazem svědčícím ve prospěch tvrzení, že se tohoto jednání dopustil, je výpověď spoluobviněného P. K., který měl motivaci mu přitížit, jak je popsáno výše.
Ke skutku 24 obviněný namítl, že nevěděl, odkud pochází kola, která mu přivezl spoluobviněný M. V., který nejen v přípravném řízení, ale i v hlavním líčení uváděl, že „odkud ty věci jsou, jsem mu neříkal, nevěděl, že jsou odcizená a pochází z vloupání“ . Podle obviněného je zřejmé, že neznal a ani nemohl poznat, jaký je původ těchto kol. Subjektivní stránka přečinu podílnictví vyžaduje úmysl s tím, že k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem, anebo že jde o odměnu za takový trestný čin, jak je uvedeno i v odborné literatuře. Pokud tedy nevěděl a neznal původ předmětných věcí, což potvrdil i obviněný M. V., nemohl naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu podílnictví.
Obviněný dále nesouhlasí s argumentací nalézacího soudu, že se doznává pouze k méně závažným skutkům, ale u těch závažnějších skutků, které mu jsou kladeny za vinu, svou vinu popírá a považuje ji za spekulaci. Zdůraznil, že se nemůže doznat ke skutkům, které nespáchal. Dále uvedl, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bydlel se svou přítelkyní J. N. v B. v ulici K., kde měl pronajatý byt, pracoval a žil řádným životem. Problémy se zákonem nastaly v době, kdy se k obžalovanému do bytu nastěhoval spoluobviněný M. V., což bylo v březnu či dubnu 2015 a schovával si u něj odcizené věci, což však obviněný v té době nevěděl, neboť mu bylo M. V. sděleno, že kamarád vyklízí nemovitost a potřebuje se těchto věcí „zbavit“. Když zjistil, že si u něj M. V. schovává odcizené věci, „vyhodil“ ho z bytu. Následně byla u obžalovaného provedena domovní prohlídka, avšak při předmětné domovní prohlídce Policie ČR nenašla nic, co by vůbec odůvodňovalo takový zásah. On však v důsledku této domovní prohlídky dostal výpověď z nájmu bytu a připouští, že poté se dopustil několika krádeží (skutek 20 – 22), aby získal finanční prostředky na uspokojení základních životních potřeb svých, ale především své těhotné přítelkyně. Zopakoval, že do doby provedení domovní prohlídky žil řádným životem a nemohl se tedy dopustit skutků, ke kterým došlo před provedením domovní prohlídky. Obviněný se dále domnívá, že nemohla vzniknout škoda většího rozsahu, když se většina odcizených věcí vrátila poškozeným. K výši škody přihlížel soud při ukládání trestu, avšak stojí za povšimnutí, že i když by se jednání pod bodem 2 skutečně dopustil, nemohla odcizením vzniknout celková škoda ve výši 48 210 Kč, když vozidlo v hodnotě 45 000 Kč bylo vráceno poškozené. Obdobně byla jízdní kola a zahradní nábytek vrácena poškozeným osobám. Je tedy zřejmé, že obžalovaný způsobil u skutku č. 20 škodu odcizením ve výši 20 500 Kč a u skutku č. 21 byla způsobena škoda odcizením ve výši 10 000 Kč. Pokud tedy způsobil škodu ve výši 30 500 Kč, pak nemohlo dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedené v §205 odst. 3 tr. zákoníku. Nelze podle obviněného rovněž odhlédnout od skutečnosti, že škoda ve výši 30 500 Kč vznikla působením více osob.
Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas s tím, že k soudu byli pozváni jen někteří svědci, jako např. svědek M. O., který pouze převezl kolo, ale svědci, kteří si od obviněného koupili odcizené věci, k soudu pozváni nebyli. Nevyslechnutím těchto svědků nebyl podle obviněného zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Obviněný uvedl, že je s ohledem na svou minulost v B. tzv. známá firma, takže i když po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody žil řádným životem, padlo podezření pro některá protiprávní jednání na jeho osobu s tím, že je to on, kdo musí prokazovat, že se určitého protiprávního jednání nedopustil a zopakoval, že někteří svědci či spoluobvinění nevypovídají pravdivě. Obviněný uvedl, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, když se ke skutkům, kterých se dopustil, přiznal a svého protiprávního jednání lituje, dopustil se ho, protože přišel o bydlení, čímž byla omezena jeho možnost chodit do práce a vést i nadále řádný život. Obviněný znovu poukázal na svou snahu žít řádným životem a snahu starat se o svého syna, v čemž mu pomáhá i jeho matka. Navrhl proto, aby mu byl uložen podmíněný trest nebo jiný alternativní trest nebo aby byl zařazen do věznice s dozorem, kde mu bude umožněno pracovat a hradit škodu poškozeným. V této souvislosti zmínil, že spoluobviněný M. V. se dopustil mnohem více skutků (obžalovaný V. spáchal celkem 17 skutků z celkových 24 uvedených v rozsudku) a dostal mírnější trest s tím, že byl navíc zařazen do věznice s dozorem. Tento podstatný rozdíl není podle něj v rozsudku okresního soudu přesvědčivým způsobem zdůvodněn.
Na závěr obviněný uvedl, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 121 T 7/2016 uložen souhrnný trest za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Krajský soud v Praze (pozn. v rozsudku ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 9 To 345/2016) tuto skutečnost při ukládání trestu nezohlednil. Obviněný je tak přesvědčen, že byl za přečin zanedbání povinné výživy potrestán jak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, tak rozsudkem Krajského soudu v Praze.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 9 To 345/2016, a přikázal tomuto soudu se závazným právním názorem nové projednání a rozhodnutí ve věci, nebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu sám rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný především uplatnil námitky, které byly součástí celé jeho obhajoby. Připomněla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení obviněného o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se podle státní zástupkyně náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Obviněný se podle státní zástupkyně v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah dokazování a soudům vytýkal nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod však obviněný v dovolání nijak neodůvodnil, neuvedl žádné argumenty, v čem spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dovolání musí být dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. nejen tvrzen, ale musí být odůvodněn konkrétními vadami, které jej z hlediska jejich obsahu naplňují. Dovoláním totiž vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud tedy musí mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl přezkoumávat napadené rozhodnutí a popřípadě prolomit jeho právní moc. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tedy neodpovídá žádná námitka obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud odvolací. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z podstatné části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 1542 a násl. a 1552 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části neodpovídají. Obviněný především u každého skutku (kromě jednání pod body 20, 21 a 22, která doznal) uvádí, že se trestného jednání nedopustil nebo se skutek odehrál jinak než je uvedeno v rozhodnutích soudů. V této souvislosti opětovně (stejně jako v rámci své obhajoby i v odvolání) nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, kterou měly soudy shledat správnou. Rozebírá výpovědi jednotlivých svědků a spoluobviněných a vyvozuje z nich své závěry odlišné od závěrů, k nimž dospěly soudy na základě provedeného dokazování. U skutků 3 a 6 namítá, že spoluobviněný M. V., jehož výpověď jej usvědčuje, si pro mnohost svých skutků nemůže pamatovat podrobnosti u jednotlivých krádeží, navíc se mu spoluobviněný M. V. mstí za vyhození z bytu. Svědkyně M. V. (skutek 2) podle něj vypovídala nepřesně a nepravdivě, přičemž poznamenal, že měl se svědkyní v minulosti vztah, který údajně nedopadl dobře. Spoluobviněný P. K. (skutek 2, 3) podle obviněného vypovídal ve snaze mu přitížit, neboť si spolu v minulosti vyřizovali osobní věc a obviněný dal P. K. tzv. pár facek, což může být motivací ke lživým výpovědím.
Je tak zřejmé, že obviněný takovými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké okresní soud ve věci provedl důkazy, resp. jaké neprovedl, nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily.
Z postupu nalézacího soudu je zřejmé, že ve věci provedl rozsáhlé dokazování, vyslechl řadu svědků, provedl listinné důkazy, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného (i ostatních spoluobviněných) hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil a dostatečně své rozhodnutí odůvodnil.
Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného ve výroku o vině pod bodem 2 , mají svůj podklad zejména ve výpovědi spoluobviněného P. K., jejíž věrohodností se soudy podrobně zabývaly a shledaly, že byla potvrzena výpověďmi poškozené B. K. (č. l. 515 a násl., č. l. 1483 tr. spisu) a svědkyně M. V. (č. l. 1467 tr. spisu). Jejich výpovědi byly logické, neměnné, ve vzájemné shodě a vzájemně se (pokud jde také o časovou posloupnost událostí) doplňovaly. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že pokud bylo provedenými důkazy prokázáno, že obviněný J. B. nasedl do vozidla poškozené B. K. a odjel s ním do areálu nemocnice v B., je nade vší pochybnost prokázáno, že řídil osobní automobil, a tedy vykonával činnost, která mu byla zakázána (viz skutek 23 ). Pokud jde o jednání popsané pod bodem 3 , je obviněný J. B. usvědčován výpověďmi spoluobviněných M. V. a P. K., kteří se k trestné činnosti doznali. U skutku pod bodem 6 byl usvědčován výpovědí spoluobviněných M. V. a V. D. Také u těchto skutků soudy pečlivě posuzovaly věrohodnost výpovědí obviněných a jejich případnou motivaci ke lživé výpovědi ve vztahu k obviněnému J. B. (kterou však neshledaly) a své závěry v odůvodněních svých rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily (str. 8, 9 rozhodnutí soudu druhého stupně ke shodným námitkám obviněného v odvolání). Pokud jde o skutek pod bodem 18 obviněný připustil, že se na místě činu nacházel, avšak zcela jinak, než bylo soudy zjištěno, popisuje svou účast na krádeži. Obhajoba obviněného je přitom vyvrácena především výpovědí svědka M. O., taxikáře, který vypověděl, že pro obviněného J. B. převážel jízdní kola, resp. jedno vezl a na druhém obviněný jel. Vezl obviněného J. B. do T. ulice (místo činu) a s kolem odjel do ulice R. (bydliště obviněného J. B.). Jeho výpověď je podporována především záznamy bezpečnostních kamer, a to v T. ulici a v R. ulici, na nichž je zaznamenán pohyb vozu taxi, jak vypovídal svědek M. O. a je ztotožněn obviněný J. B. Je tedy zřejmé, že z místa, kde byla kola odcizena, je odvážel obviněný J. B. Pachatelství obviněného M. V. u tohoto skutku nebylo provedenými důkazy prokázáno. Pokud jde o skutek pod bodem 24 , obviněný připouští, že kola doma měl a svědkovi M. K. je prodal. Nesouhlasí však, že by věděl, že kola, která mu přivezl spoluobviněný M. V., pocházejí z trestné činnosti. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je zřejmé, že se otázkou věrohodnosti výpovědi obviněných (M. V., J. B.) zabývaly také u tohoto skutku a přesvědčivě odůvodnily, proč shledaly obhajobu obviněného J. B. ohledně jeho údajné nevědomosti, že kola pocházejí z trestné činnosti spoluobviněného M. V. za vyvrácenou. Je především zřejmé, že se obvinění J. B. a M. V. znali. Obviněný J. B. nechal dokonce obviněného M. V. bydlet u sebe. Nepochybně mu bylo známo, že se obviněný M. V. dopouští majetkové trestné činnosti, přičemž již v průběhu února 2015 se dokonce trestné činnosti dopouštěli společně. Obviněnému J. B. muselo být zřejmé, že pokud mu obviněný M. V. přivezl v dubnu 2015 kola, jde opět o kola odcizená, jak byl ostatně u obviněného M. V. zvyklý (viz předchozí společná trestná činnost, opakované prodeje odcizených kol právě svědkovi M. K.). Pokud obviněný uvedl, že nevěděl nic o původu kol, popírá skutková zjištění soudů učiněná na základě provedeného dokazování.
Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud uvádí k námitce obviněného o neprokázání úmyslné formy zavinění, která uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně odpovídá, že tato není nijak konkretizována výhradami hmotně právní povahy.
Tuto obecně hmotně právní námitku obviněný uplatnil v samotném úvodu svého dovolání, když uvedl, že skutky jak jsou popsány ve výroku o vině nevykazují všechny zákonné znaky uvedených přečinů [§205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jak je soudy právně posoudily. Uvedl, že u uvedených přečinů nebyl prokázán jeho úmysl. Konkrétně pak nedostatek úmyslu namítal toliko u skutku pod bodem 24. Z uvedeného, jakož i z obsahu dovolání a argumentace ke skutku pod bodem 24 je však evidentní, že tuto obecně hmotně právní námitku založil pouze na námitkách skutkových.
Nejvyšší soud s ohledem na tuto námitku připomíná, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225.).
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že u všech trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným byl úmysl prokázán. Pokud jde konkrétně o skutek pod bodem 24, je zřejmé, že soudy nižších stupňů v potřebné míře zvážily všechny zmíněné rozhodné skutečnosti a posuzovaly je správně a logicky ve vztahu k subjektivní stránce. Správně pak shledaly, že také v tomto případě jednal obviněný úmyslně, tedy v tomto případě s vědomím toho, že kola pocházejí z trestné činnosti obviněného M. V. Nejvyšší soud shledal tedy tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Jako hmotněprávní avšak zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také námitku obviněného týkající se výše škody, když se domnívá, že nemohla vzniknout jeho jednáním škoda většího rozsahu, protože se většina odcizených věci poškozeným vrátila a škoda byla způsobená nejen jím samotným. K této obecné hmotně právní námitce, protože souvisí se spolupachatelstvím, Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že trestný čin, resp. přečin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. Je tomu tak i tehdy, pokud pachatel krátce po činu (např. na naléhání poškozeného) odcizenou věc vrátí (srov. rozhodnutí č. 27/1966-I. Sb. rozh. trest.). Uvedeným okamžikem pachatel současně způsobil škodu ve výši ceny odcizené věci, bez ohledu na to, že odcizené věci byly později vráceny zpět poškozeným. Tato okolnost má totiž význam jen z hlediska náhrady předtím způsobené škody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 963/2014). Výše škody tak byla soudy posuzována v souladu se zákonem k okamžiku dokonání trestného činu krádeže. Pokud obviněný namítá, že u jednání pod body 20 a 21 byla způsobena škoda, která nedosahuje výše škody většího rozsahu (tedy 50 000 Kč) je nutno zdůraznit, že naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému u jednání pod body 20, 21 a 22 není kladeno za vinu. Jednáním pod těmito body se dopustil mimo jiné přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jehož znakem je způsobení škody nikoli nepatrné, kterou obviněný nepochybně způsobil. Pokud se jednání obviněný dopustil spolu s další osobou, o jejíž vině bylo tímto rozhodnutím rozhodnuto, byli obvinění zavázáni k náhradě škody společně a nerozdílně, jak vyplývá z výroku o náhradě škody nalézacího soudu. Podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Nejvyšší soud se zabýval rovněž námitkou obviněného týkající se uložení dvojího souhrnného trestu. Obviněný namítl, že mu byl uložen souhrnný trest dvakrát k témuž rozhodnutí, a to k trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 14 T 45/2016, který mu byl doručen a nabyl právní moci dne 14. 6. 2016. Jednou mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 121 T 7/2016, a podruhé, v nyní z podnětu dovolání obviněného projednávané věci, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 9 To 345/2016.
Tuto námitku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou. Je zřejmé, že v době podání dovolání existovala dvě obviněným namítaná rozhodnutí soudů o uložení souhrnného trestu k témuž trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 14 T 45/2016, který mu byl doručen a nabyl právní moci dne 14. 6. 2016. Vzhledem k tomuto stavu by byla námitka obviněného důvodná a přicházelo by v úvahu zrušení předmětné části rozhodnutí krajského soudu. K prověření věci si Nejvyšší soud vyžádal trestní spisy, a to Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 121 T 7/2016, a Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 45/2016. Zjistil pak následně, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 121 T 7/2016, pravomocně rozhodl podle §284 odst. 1 tr. ř. o povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného J. B. a byl zrušen tímto dovoláním namítaný výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 121 T 7/2016. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 121 T 7/2016, bylo pak podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnných trestů k výrokům o trestech z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 14 T 45/2016, a z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 10 T 155/2015, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 345/2016. V dovolání namítaný výrok o souhrnném trestu tak již v době rozhodování Nejvyššího soudu neexistoval, protože byl zrušen v následném řízení o obnově.
Pokud jde o další námitky obviněného týkající se výroku o trestu, když požaduje uložení podmíněného trestu odnětí svobody, zařazení do věznice jiného typu, kterými v podstatě nesouhlasí s uloženým trestem a považuje jej za přísný, Nejvyšší soud uvádí, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu z hlediska jeho výměry a druhu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jde-li o uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody na 3 roky byl obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §205 odst. 3 tr. zákoníku, která je jeden rok až pět let. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost uloženého trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tato námitka tedy uplatněný dovolací důvod nenaplňuje.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Pokud obviněný uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (pozn. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný), neuvedl v tomto směru žádnou námitku. Dovolání bylo proto posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu