ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1058.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1058/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného E. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 7 To 134/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 T 20/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný E. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 13 T 20/2014, podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí útoky popsané ve výroku o vině tohoto rozsudku pod body 1), 2), 3) a 6), jimiž měl spáchat pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek (resp. skutky spáchané tam popsanými útoky) není trestným činem.
2. Naproti tomu citovaným rozsudkem byl obviněný uznán vinným, že
4) dne 28. 10. 2013 v O. na ulici N., v bytě S. S., vylákal od M. P. v hotovosti částku 20 000 Kč jako osobní bezúčelovou půjčku s tím, že dlužnou částku vrátí 11. 11. 2013, a ačkoliv mu P. prodloužil termín splatnosti až do 16. 12. 2013, tak obviněný peněžní prostředky poškozenému do dnešního dne nevrátil, přičemž takto od počátku jednal s úmyslem peněžní prostředky nevrátit, neboť si byl vědom své špatné finanční situace,
5) v blíže nezjištěnou dobu od září 2013 do prosince 2013 v O. na ulici N. v bytě S. S. vylákal od M. P. v hotovosti částku 35 000 Kč, za kterou mu slíbil opatřit řidičský průkaz, který byl P. ze zdravotních důvodů dne 15. 5. 2013 předběžným opatřením zadržen rozhodnutím Magistrátu města Olomouce pod č. j. SMOL/240834/2013/OARMV/ZK/Zar, přičemž řidičský průkaz neopatřil a takto získané peněžní prostředky použil pro vlastní potřebu,
přičemž jednáním uvedeným pod body 4) až 5) způsobil M. P. škodu ve výši 55 000 Kč,
a jednání popsaného pod body 4) až 5) se obviněný dopustil přes skutečnost, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2006, č. j. 53 T 6/2006-165, mimo jiné pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, který vykonal dne 18. 7. 2012.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, č. j. 5 T 263/2014-95, který nabyl právní moci dne 15. 4. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. 68 To 83/2015-127, a další sbíhající se přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2016, č. j. 5 T 27/2016-377, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. 68 To 298/2016-417, mu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, č. j. 5 T 263/2014-95, který nabyl právní moci dne 15. 4. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. 68 To 83/2015-127, a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2016, č. j. 5 T 27/2016-377, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. 68 To 298/2016-417, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody právním nástupcům poškozeného M. P., zemřelého, posledně bytem N., O., resp. jeho dědicům v rozsahu dědění, částku 55 000 Kč. Podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal právní nástupce tohoto poškozeného, resp. dědice v rozsahu dědění, s uplatněným nárokem na náhradu škody v částce 79 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení odkázal rovněž podle §229 odst. 3 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody poškozenou S. S., bytem N., O.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 7 To 134/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn, a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, č. j. 5 T 263/2014-95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, č. j. 68 To 83/2015-127, a přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2016, č. j. 5 T 27/2016-377, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, č. j. 68 To 298/2016-417, mu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, č. j. 5 T 263/2014-95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2015, č. j. 68 To 83/2015-127, a výrok o trestu z rozsudku Okresního osudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2016, č. j. 5 T 27/2016-377, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, č. j. 68 To 298/2016-417, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Dalibora Lachmana podal proti němu a rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel vyslovil názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Nesprávnost právního posouzení skutku pak spatřoval v nesprávném hodnocení protiprávního jednání, zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmových znaků trestného činu, a jinou nesprávnost hmotněprávního posouzení dovozoval z extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Soudům vytkl také to, že porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, a dále, že jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy.
6. K nesprávnému právnímu posouzení skutku obviněný konkrétně namítl, že v případě jednání popsaného pod bodem 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla ve skutečnosti situace taková, že na základě plné moci, která mu byla udělena společností HOTFIX, s. r. o., vykonával služby směřující k závěrečnému vypořádání společného jmění poškozeného M. P. (dále jen „poškozený“) a jeho bývalé manželky, byl mu nápomocen při prodeji jeho automobilu, dopravoval jej k lékaři apod.; neuváděl tedy poškozeného v omyl za účelem sebe či jiného obohatit. Jestliže soudy obou stupňů učinily závěr o jeho úmyslu nikdy předmětnou částku poškozenému nevrátit na podkladě jeho finanční situace, kdy proti němu byla vedena i exekuce, nelze se s tímto ztotožnit, neboť by to znamenalo, že každý, kdo by si půjčil jakoukoli částku a současně by byl insolventní (a na jeho majetek byla nařízena exekuce), by se dopouštěl trestného činu podvodu. V této souvislosti se pak jeví též jako paradoxní, že trval na tom, aby tato půjčka byla ujednána písemně, neboť měl-li by v úmyslu půjčené peníze nevrátit, bylo by pro něj snadnější žádné takové potvrzení nevyhotovovat; on tak přesto učinil, neboť měl v úmyslu poškozenému peníze vrátit. Vytkl soudu prvního stupně, že své rozhodnutí o vině založil pouze na nevěrohodné výpovědi poškozeného, který trpěl kognitivní poruchou, pro niž je typická porucha paměti, jak podrobně popsal znalec PhDr. Pavel Kolda ve znaleckém posudku. Konečně z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě není ani zdaleka postavena najisto příčinná souvislost, nýbrž jde o nepodložené spekulace. Uzavřel, že pro nedostatek důkazů a s ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být v tomto bodě obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
7. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel vytkl nalézacímu soudu, že se vůbec nezabýval dosti podstatnou informací, kterou uvedla ve své výpovědi svědkyně M. P., že poškozenému měl řidičský průkaz vyřídit syn ženy, s níž měl poměr v době, kdy byl hospitalizován, ačkoli tato informace je pro posouzení dané situace zcela klíčovou; v jejím světle totiž není zřejmé, kdo měl být osobou, která se měla zasloužit o zpětné získání řidičského oprávnění poškozeného. Navíc vyslovil přesvědčení, že částka 35 000 Kč, pokud je skutečně zanesena na seznamu s ostatními částkami, byla složena jako záloha za služby, které pro poškozeného vykonával a pro které byl zproštěn obžaloby. Shrnul, že i v tomto bodě soud prvního stupně rozhodl o jeho vině pouze na podkladě nevěrohodné výpovědi poškozeného a výpovědi svědkyně M. P., u níž se však nezabýval tou částí její výpovědi, jak bylo výše zmíněno, tudíž ani zde se nepodařilo státnímu zástupci a soudu prokázat jeho vinu, a proto s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo měl být podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn.
8. Obviněný dále vytkl soudům obou stupňů, že se danou věcí nezabývaly komplexně, když neposuzovaly vůbec rodinnou situaci poškozeného, která má též klíčovou roli, neboť z čestného prohlášení svědka V. K. vyplývá, že bývalá manželka poškozeného jej zastrašovala pro případ, že se bude do věci vměšovat. Lze se tedy důvodně domnívat, že celý případ je vykonstruovaný ze strany rodiny poškozeného, zejména ze strany jeho bývalé manželky, které nebylo po vůli, že za poškozeného, který sám nebyl schopen řešit ve svůj prospěch vypořádání společného jmění manželů, obstarával jeho záležitosti někdo jiný.
9. V závěru svého podání dovolatel vyslovil názor, že vzhledem k již uloženému souhrnnému trestu odnětí svobody, který v současně době vykonává, je uložený souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří roků již zcela neúčelný.
10. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby. Současně navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
11. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání předně uvedl, že značná část jeho dovolacích námitek obviněného obsahově neodpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výlučně do oblasti skutkových zjištění směřují jeho výhrady týkající se skutku spočívajícího ve vylákání částky 35 000 Kč pod záminkou zajištění vrácení řidičského průkazu, neboť dovolatel zde na podkladě vlastního (značně spekulativního) hodnocení důkazů prosazuje zásadní změnu skutkových zjištění, když dovozuje, že peníze od poškozeného měla pod zmíněnou záminkou vylákat jiná osoba, a že on předmětnou částku obdržel jako zálohu za poskytnuté služby; o výlučně skutkovém charakteru těchto námitek ostatně svědčí i požadavek obviněného, aby byl pro tento skutek zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchal on. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházejí též spekulace obviněného o „vykonstruování“ případu rodinou poškozeného, a rovněž jeho nekonkrétní námitka týkající se neúčelnosti trestu.
12. Státní zástupce dále shledal, že námitky obviněného směřující proti výroku o vině skutkem spáchaným dne 28. 10. 2013 lze pod tvrzený dovolací důvod podřadit jen s dosti značnou dávkou tolerance, když i v tomto směru se dovolatel uchyluje ke zpochybňování skutkových zjištění a odkazům na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo. Za této situace poukázal k předmětným námitkám pouze ve stručnosti jednak na to, že tvrzení obviněného uváděná v souvislosti s údajnou absencí protiprávního jednání se vůbec netýkají podstaty stíhaného skutku a jsou z hlediska znaků trestného činu podvodu naprosto irelevantní. Jestliže si obviněný od poškozeného vypůjčil částku 20 000 Kč s příslibem jejího vrácení do čtrnácti dnů, ačkoli jeho skutečným úmyslem bylo nevrátit peníze vůbec, pak poškozeného uváděl v omyl a o částku 20 000 Kč se obohatil; otázka, zda poskytoval poškozenému nějaké služby, je v tomto směru zcela bez významu (dovolatel dokonce ani netvrdí, že by částka 20 000 Kč snad měla být odměnou za tyto služby, a v další argumentaci hovoří o této částce jako o půjčce). K subjektivní stránce daného trestného činu pak vyslovil názor, že v případě trestného činu podvodu spáchaného formou vylákání půjčky, u kterého není k dispozici doznání pachatele, lze na úmyslné zavinění na jeho straně usuzovat z jeho finanční situace v době sjednání půjčky. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že obviněný měl v době sjednání půjčky dluhy řádově 1 000 000 Kč a byly proti němu vedeny exekuce, přičemž nebyl schopen splácet ani bagatelní dluhy ve výši několika set korun. Obviněný tedy musel vědět, že nebude schopen v krátké čtrnáctidenní lhůtě ani později splatit částku 20 000 Kč, že v této výši způsobí poškozenému škodu a sebe o tuto částku obohatí. Skutková zjištění o finanční situaci obviněného v době sjednání půjčky tedy opravňují k závěru o existenci přímého úmyslu na jeho straně, k němuž dospěl nalézací soud. Státní zástupce v této souvislosti dodal, že u pachatelů trestného činu podvodu spáchaného formou vylákání půjčky není ničím výjimečným, že v zájmu posílení své důvěryhodnosti souhlasí nebo i sami iniciují, aby smlouva o půjčce byla uzavřena písemně. Konečně ve vztahu k příčinné souvislosti, k níž obviněný fakticky žádné námitky nevznesl, a pouze zopakoval výhrady k subjektivní stránce trestného činu, proto pouze konstatoval, že škoda spočívající ve zmenšení majetku poškozeného o částku 20 000 Kč zcela nepochybně vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, který od něho tuto částku podvodně vylákal.
13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, a s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 23. 8. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. V tomto ohledu značná část námitek, které obviněný s poukazem na uvedený dovolací důvod ve svém podání uplatnil, nemohla obstát (jak ostatně uvedl i státní zástupce ve svém výstižném vyjádření). Šlo především o všechny jeho výhrady, které se týkaly dílčího útoku – skutku popsaného pod bodem 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť tyto směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním, jež soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování učinily; současně obviněný prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předložil vlastní verzi skutkového děje. Tak tomu bylo tehdy, pokud vytýkal soudu prvního stupně, že rozhodl o jeho vině pouze na podkladě nevěrohodné výpovědi poškozeného a výpovědi svědkyně M. P., v jejímž případě se však vůbec nezabýval klíčovou informací z její výpovědi, a to že poškozenému měl řidičský průkaz vyřídit syn ženy, s níž měl poměr v době, kdy byl hospitalizován, v jejímž světle není zřejmé, kdo měl být osobou, která se měla zasloužit o zpětné získání řidičského oprávnění poškozeného, přičemž navíc tvrdil, že částka 35 000 Kč, pokud je skutečně zanesena na seznamu s ostatními částkami, byla složena jako záloha za služby, které pro poškozeného vykonával a pro které byl zproštěn obžaloby. Stejný charakter mají jeho domněnky o „vykonstruování celého případu“ ze strany rodiny poškozeného, zejména jeho bývalou manželkou, a tvrzenému dovolacímu důvodu neodpovídá ani jeho nekonkrétní námitka o neúčelnosti uloženého trestu.
19. Jestliže přitom dovolatel namítal, že orgánům činným v trestním řízení se v případě uvedeného jednání nepodařilo prokázat jeho vinu a že s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo měl být podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
20. Aplikace citované zásady s poukazem na nedostatek důkazů se obviněný domáhal i v případě dílčího útoku – skutku popsaného pod bodem 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž zde svou dovolací argumentací totiž fakticky zpochybňoval skutková zjištění soudů obou stupňů, jimž vytkl, že jednak svá rozhodnutí založily pouze na nevěrohodné výpovědi poškozeného (trpícího kognitivní poruchou, pro niž je typická porucha paměti) a dále, že závěr o jeho úmyslu půjčenou částku 20 000 Kč nikdy poškozenému nevrátit opřely o jeho špatnou finanční situaci a skutečnost, že proti němu byla vedena i exekuce. Nejvyšší soud (ve shodě s názorem státního zástupce) shledal, že takové jeho námitky v převážné míře stojí též mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu a z hlediska tohoto důvodu lze se značnou mírou tolerance považovat za relevantně uplatněné jen ty, které se týkaly subjektivní stránky daného trestného činu. Současně však dospěl k závěru, že tyto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
21. V případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je po subjektivní stránce třeba úmyslného zavinění (§15 tr. zákoníku). K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky se přitom vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2058).
22. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě pod bodem 4) výroku o vině jeho rozsudku a rozvedena v jeho odůvodnění zejména na stranách 10 a 11 (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, srov. stranu 5 jeho rozsudku), je zřejmé, že obviněný (jak i sám uvedl) si dne 28. 10. 2013 půjčil od poškozeného částku 20 000 Kč, kterou se zavázal mu vrátit do 11. 11. 2013, po prodloužení termínu splatnosti do 16. 12. 2013, přičemž (jak rovněž sám připustil) v předmětnou dobu dlužil celkově kolem 1 000 000 Kč a byly proti němu vedeny exekuce, když nebyl schopen splácet ani menší pohledávky v částkách několika set korun. Půjčené finanční prostředky pak obviněný poškozenému nevrátil ani v uvedeném termínu, ani následně, přesto, že ještě u hlavního líčení tvrdil, že není problém tyto peníze poškozenému vrátit. Současně z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný si finanční prostředky od poškozeného vypůjčil za situace, kdy věděl, že poškozený v té době disponuje výtěžkem z prodeje vozidla ze společného jmění manželů, a poté, co se pro poškozeného angažoval ve vymáhání pohledávek za jeho bývalou manželkou právě z titulu vypořádání jejich společného jmění manželů, za což si v období září a října roku 2013 nechal vyplatit poměrně vysoké provize. Za takových okolností je nepochybné, že obviněný v době půjčky musel vědět, že nebude schopen v krátké sjednané lhůtě, ani později půjčené peníze poškozenému vrátit, vylákal je od něj, tj. jednal v úmyslu tyto nevrátit, poškozenému způsobit v dané výši škodu a sebe o tuto částku obohatit.
23. Nejvyšší soud proto ve shodě s oběma soudy nižších instancí (a též s názorem státního zástupce) dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil rovněž po subjektivní stránce skutkovou podstatu daného přečinu a právní kvalifikace posuzovaného skutku [a skutku pod bodem 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku je správná a zákonná.
24. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi a soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, Nejvyšší soud uvádí, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. již výše zmíněné strany 10 a 11 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a učiněnými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. též již shora uvedenou stranu 5 jeho rozsudku).
26. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k oběma skutkům a spočívající jednak na tvrzení o neprokázání, resp. nenaplnění subjektivní stránky daného přečinu a jednak na tvrzení o chybném skutkovém zjištění týkajícím se osoby pachatele, je opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání (a zčásti též již před soudem prvního stupně), a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu