ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1190.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1190/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 2 To 27/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 8/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 T 8/2016, uznal obviněného J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 10. 5. 2015 v době okolo 10:00 hodin v K., M., po požití velkého množství alkoholu u osoby trpící organickým postižením mozku, ve stavu zmenšené příčetnosti v důsledku komplikované opilosti pod záminkou darování akvária s rybičkami vlákal za účelem sexuálního vzrušení a uspokojení poškozeného nezletilého XXXXX *) , do svého bytu č. 12 a poté, kdy mu na jeho dotazy poškozený sdělil svůj věk a to, že doposud nemá sexuální zkušenosti, sedl si na židli a před ním stojícímu poškozenému začal sahat na hýždě, pevně jej objal svýma nohama v oblasti zadní strany stehen a kolen a rukama jej pevně držel za hýždě takovou silou, že se nemohl z uvedeného sevření vymanit, přičemž mu říkal, že má dobrou postavu, a začal mu sahat přes tepláky na přirození, následně mu tepláky a spodní díl od pyžama vepředu stáhl tak, že obnažil jeho přirození, které si ihned vzal do úst, sevřel je svými rty a po dobu asi tří minut prováděl felaci, přičemž nezletilý XXXXX *) mu po celou dobu zřetelně říkal, aby přestal, drápal jej rukama na ramenou, aby mu dal najevo, že se mu to nelíbí a aby přestal, a pustil jej, na což mu odpověděl slovy ještě jednou a vyhrnul mu triko, vstal ze židle, čímž povolil do té doby pevné sevření, ve kterém nezletilého XXXXX *) po celou dobu nohama držel, a začal jej líbat rty na prsou, na což zareagoval nezletilý XXXXX*) tak, že do něj strčil, až jej povalil, a utekl z jeho bytu, a v důsledku tohoto jednání utrpěl poškozený dosud trvající posttraumatickou stresovou poruchu, která výrazně omezuje jeho život.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu nad obviněným, přičemž podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu na pět let. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku mu dále uložil povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů a podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu uložil rovněž ochranné ambulantní psychiatrické a protialkoholní léčení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného XXXXX *) , s nárokem na náhradu nemajetkové újmy a na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozený nezletilý XXXXX *) (dále jen „poškozený“) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 2 To 27/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodným zločinem, přičemž popis skutku (tzv. skutkovou větu výroku o vině rozsudku) doplnil o konkretizaci posttraumatické stresové poruchy s tím, že specifikoval její projevy a vymezil dobu trvání jejích následků tak, že “… se bezprostředně po události u poškozeného rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevovala zejména depresemi, poruchami spánku, děsivými sny, flashbacky, projevy úzkosti, sociální zdrženlivostí, problémy v komunikaci se staršími lidmi, zejména muži, přičemž byl nucen vyhledat psychoterapeutickou pomoc a tyto následky přetrvávaly nejméně do září 2016 s nejistou prognózou do budoucna“ . Následně obviněnému uložil shodný trest odnětí svobody, který podmíněně odložil za shodných podmínek a při současném uložení shodné povinnosti a rovněž stejného ochranného léčení jako soud prvního stupně (v odůvodnění svého rozhodnutí přitom poukázal na to, že aplikaci ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku při ukládání trestu obviněnému shledal spornou, neboť tato vyžaduje, aby obviněný, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, si tuto ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky, avšak při respektování omezeného revizního principu a skutečnosti, že odvolání v neprospěch obviněného nebylo ze strany státního zástupce podáno, se nemohl touto okolností dále zabývat, neboť by došlo k porušení zákazu reformace in peius, a uložil tedy obviněnému stejný trest jako soud prvního stupně). Vzhledem k tomu, že poškozený při veřejném zasedání před odvolacím soudem výslovně upustil od svého nároku na náhradu nemajetkové újmy a setrval jen na nároku na náhradu škody, rozhodl soud druhého stupně pouze o tomto jeho nároku, a to tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného s tímto jeho nárokem na občanskoprávní řízení.
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Výborčíka proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. s tím, že jednak byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a následně věc po právní stránce nesprávně posoudily.
5. V podrobnostech dovolatel vytkl soudům obou nižších stupňů (tak, jak to již učinil ve vztahu k soudu prvního stupně ve svém odvolání proti jeho rozsudku) kromě jimi učiněných nesprávných skutkových zjištění rovněž nepřezkoumatelnost jejich rozsudků. Ta měla spočívat v tom, že dostatečně, resp. vůbec neodůvodnily hodnocení důkazů a závěr o jeho vině, který postavily zejména na výpovědi poškozeného, přičemž nejpodstatnějším neuspokojivým odůvodněním v tomto směru byl jejich závěr o jeho vině co do údajné felace poškozeného přesto, že na jeho penisu nebyly nalezeny stopy DNA obviněného; takový flagrantní nedostatek v důkazních prostředcích, tedy jejich extrémní nesoulad, pak činí rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. V této souvislosti se neztotožnil ani s hodnocením výpovědi poškozeného oběma soudy jako věrohodné, a poukázal na rozpory v jeho výpovědi z přípravného řízení a před soudem týkající se ovlivnění alkoholem obviněného a popisu skutkového děje.
6. V dalším textu svého podání obviněný rozvedl své námitky ke zdravotním problémům poškozeného (posttraumatické stresové poruše), přičemž vyslovil názor, že tyto nemusely nutně pramenit z řešené události, ale mohly mít původ i v jiné události, která mohla zasáhnout do života poškozeného, avšak nevyšla najevo. Připomněl závěry Doplňku č. 2 znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie ze dne 21. 9. 2016 znalce Doc. PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, PhD., MBA, ve kterém sám poškozený přiznal, že o posttraumatickém syndromu si čte na internetových fórech a že o dané problematice viděl i několik filmů. V této souvislosti vytkl znalcům, že při diagnostikování posttraumatického syndromu opomněli moderní vědecké trendy, když neprovedli též biochemické zkoumání stanovením hladiny hormonu kortizolu v krvi poškozeného, v čemž spatřoval opomenutý důkaz způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť pak vzniká důvodné podezření, zda u poškozeného opravdu došlo k rozvoji posttraumatického syndromu na základě prožité události, nebo zda poškozený jeho symptomy jen věrohodně nenapodobuje na základě poznatků z internetu a televize. Vyslovil rovněž názor, že nebylo prokázáno, že by poškozený kvůli předmětným symptomům vyhledal lékařskou péči psychiatra nebo jiného specialisty nebo užíval k jejich tlumení nějaké medikamenty, a dále to, že zjištěné symptomy sociální zdrženlivosti a problémy v komunikaci se staršími lidmi, zejména muži, by měly příčinnou souvislost s řešenou událostí, a rovněž ani to, zda tyto poškozený pouze nepředstírá.
7. Dovolatel následně zaměřil pozornost (jako již ve svém odvolání) na znalecký posudek zpracovaný MUDr. Petrou Uhlíkovou a Doc. PhDr. et PhDr. Radkem Ptáčkem, PhD., MBA, a poukázal na to, že jmenovaná znalkyně rozhovor s poškozeným nepřepsala doslovně, a tudíž soud neměl k dispozici autentický pramen informací, které vedly znalkyni k jejím závěrům, a pak ani nemohl tento znalecký posudek řádně hodnotit; následkem tohoto pochybení došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedeným vadám shrnul, že nelze s jistotou konstatovat, že svým činem způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, a vyjádřil přesvědčení, že co se týče závěru o vzniku posttraumatické poruchy u poškozeného, soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
8. Další námitky obviněný směřoval (též shodně jako ve svém odvolání) proti závěru soudů obou stupňů, že výpověď poškozeného nebyla zpochybněna absencí DNA obviněného na penisu poškozeného, přičemž způsob, jakým soudy interpretovaly důkaz analýzou výskytu DNA obviněného na těle poškozeného, považoval z kriminalistického a trestněprávního hlediska za naprosto nepřijatelný, neboť tento popírá zásadu in dubio pro reo. Vyslovil názor, že ze skutečnosti, že na penisu poškozeného nebyl nalezen profil DNA obviněného, lze z vědeckého hlediska vyvodit jen jeden faktický závěr, a to, že poškozenému felaci (navíc údajně po dobu asi tří minut) neprováděl; jestliže soudy s ohledem na tvrzení poškozeného dospěly v tomto směru k opačnému závěru, jedná se o závěr, který je zcela v rozporu jak s empirickým kriminalistickým zkoumáním penisu poškozeného, tak s trestněprávními zásadami, zejména se zásadou in dubio pro reo, kterou i v tomto případě soudy obou stupňů ignorovaly.
9. Dovolatel zpochybnil rovněž závěry soudů obou nižších stupňů ohledně stupně jeho příčetnosti v době události, pokud shledaly, že sice měl významně sníženou složku rozpoznávací a ovládací, ale ne natolik, že by byl nepříčetný, neboť tyto byly v rozporu s výpovědí znalce MUDr. Antonína Brzka u hlavního líčení. Jmenovaný znalec totiž vyjádřil podiv nad tím, že při kombinaci léku Citalec s množstvím alkoholu takřka 3,5 promile, byl stále ještě při vědomí, resp. že již nebyl v bezvědomí. Vyslovil názor, že mezi podstatně sníženými rozpoznávacími a ovládacími schopnostmi a bezvědomím je ještě stadium vymizení těchto schopností, v němž se vzhledem ke kombinaci léků, těžké opilosti a choroby, kterou trpí, nacházel. Za stejně tak nepřesvědčivý označil též závěr soudů, že by nebyl v době události na alkoholu závislý.
10. Obviněný konečně poukázal na závažné procesní pochybení odvolacího soudu týkající se znaleckého posudku vypracovaného znalkyní MUDr. Alenou Gayovou, který byl tomuto soudu předložen jako součást odvolání poškozeného. Uvedl, že ještě před zahájením veřejného zasedání dne 27. 4. 2017 bylo soudu předloženo prohlášení obviněného ze dne 25. 4. 2017, ve kterém žádal, aby veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti, v důsledku čehož soud o tom prohlásil příslušné usnesení. Podstatou pochybení soudu podle jeho názoru bylo, že provedl důkaz (nový důkaz ve věci) čtením citovaného znaleckého posudku bez jeho souhlasu a že se nemohl k němu ani vyjádřit. V této souvislosti odkázal jednak na ustanovení §235 odst. 2 tr. ř., podle něhož jsou-li ve veřejném zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování u hlavního líčení, a dále na ustanovení §211 odst. 5 tr. ř., které stanoví, že místo výslechu znalce lze číst jeho písemný posudek, jestliže s tím státní zástupce i obžalovaný (odsouzený) souhlasí. Jak vyplývá z protokolu o předmětném veřejném zasedání, nebyl tomuto přítomen, a tudíž se ani nemohl vyjádřit ke čtení daného znaleckého posudku, přičemž neudělil ani souhlas s jeho čtením, a to ani prostřednictvím obhájce. Následně nebylo naplněno ani ustanovení §214 tr. ř., podle něhož obžalovaný (odsouzený) musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Vyslovil tudíž názor, že uvedenými pochybeními nejenže řízení bylo stiženo procesními vadami naplňujícími dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ale též došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, tedy řízení bylo zatíženo i vadou ústavněprávního rozměru.
11. V závěru svého podání dovolatel uvedl, že pokud by soudy obou stupňů důsledně hodnotily důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., nemohly by nikdy dospět k závěru, že byla prokázána jeho vina ve smyslu spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; jestliže k takovému závěru dospěly, pak věc nesprávně právně posoudily. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265m odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, a to buď z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., anebo z důvodu uvedeného v §226 písm. d) tr. ř. pro jeho nepříčetnost, případně aby v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265 l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
12. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně uvedl, že jeho dovolací námitky v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť směřují proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým zjištěním. Konstatoval, že ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), a řádně a pečlivě provedené důkazy hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Vyslovil názor, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že se podrobně zabývaly provedenými důkazy a důsledně se vypořádaly s obhajobou obviněného. Závěr o věrohodnosti poškozeného se přitom neopírá pouze o jeho vlastní vyjádření, jak obviněný dovozuje, ale je podporován i dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména stopami DNA obviněného na těle poškozeného, zjištěným drobným poraněním obviněného, které zcela koresponduje s výpovědí poškozeného, a dále, byť nepřímo, výpověďmi rodičů poškozeného, kterým se bezprostředně po útoku obviněného svěřil. Z tohoto důvodu nelze přijmout tezi obviněného, že by ve věci existovaly dvě skupiny vzájemně si odporujících důkazů, neboť naopak verze obviněného, že se jednání nedopustil, je zcela osamocená a provedenými důkazy vyvrácená. K poukazu obviněného na údajnou absenci stop jeho DNA na penisu poškozeného zdůraznil, že obviněný zde zjištění soudu značně dezinterpretuje, neboť nelze přehlédnout, že na penisu poškozeného byly nalezeny sliny, z nichž však pouze nebylo možno izolovat dostatečný vzorek DNA; tato skutečnost tak nejenže obviněného nevyviňuje, ale naopak, třebaže nepřímo, závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného podporuje.
13. Státní zástupce se rovněž neztotožnil s námitkami obviněného ve vztahu k posouzení utrpěné zdravotní újmy poškozeného. Jde totiž o otázku, kterou se soudy obou stupňů velmi podrobně a pečlivě zabývaly, přičemž na základě rozsáhlých a podrobných znaleckých závěrů dovodily, že u poškozeného vznikla v důsledku jednání obviněného posttraumatická stresová porucha, tedy porucha zdraví, v jejímž důsledku byl poškozený po výrazně dlouhou dobu omezen v obvyklém způsobu života. Za zcela nepodloženou spekulaci pak považoval obviněným předestřený závěr, že poškozený snad mohl symptomy této poruchy fingovat pod dojmem článků na internetu, nehledě na skutečnost, že i k takové možnosti se znalci relevantně vyjádřili. K poukazu obviněného na nedostatky znaleckého zkoumání jeho příčetnosti uvedl, že i tento je irelevantní. Obviněný zde toliko vytrhává z kontextu zcela dílčí vyjádření znalce MUDr. Antonína Brzka v hlavním líčení ve vztahu k míře opilosti obviněného, které dále zcela nekvalifikovaně interpretuje, přičemž pomíjí komplexní závěr tohoto znalce, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného byly podstatně sníženy, avšak jejich vymizení vyloučil. Státní zástupce proto uzavřel, že obviněný tak předestřel pouze prostou polemiku s obsahem provedených důkazů.
14. K námitkám obviněného ve vztahu k procesnímu postupu soudu v odvolacím řízení vyslovil státní zástupce názor, že sice obsahově odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné. Poukaz obviněného na úpravu provádění dokazování v hlavním líčení označil za zcela nepřípadný s tím, že trestní řád pro veřejné zasedání obsahuje v ustanovení §263 odst. 6 úpravu speciální. Obviněný přitom sám požádal o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, přičemž předvolání k němu mu bylo řádně doručeno. Za tohoto stavu postačoval se čtením znaleckého posudku pouze souhlas státního zástupce. Skutečnost, že se obviněný k takovému důkazu nevyjádřil postupem podle §214 tr. ř., pak plyne z povahy věci, neboť požádal-li obviněný o konání veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, je zcela logické, že se tím vzdal svého práva na případné vyjádření k provedeným důkazům. Tento postup odvolacího soudu tak byl zcela v souladu s právní úpravou přítomnosti obviněného při veřejném zasedání v odvolacím řízení. Státní zástupce nad rámec tohoto konstatování toliko doplnil, že uvedeným postupem nemohlo být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces ani z materiálního hlediska; uvedený znalecký posudek totiž neměl žádný vliv na skutková zjištění odvolacího soudu a obsahově se vztahoval pouze k posouzení nároku poškozeného na náhradu škody, o němž však bylo ve výsledku rozhodnuto postupem podle §229 odst. 1 tr. ř., a pro právní postavení obviněného tak tento posudek neměl žádný reálný význam.
15. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zjevně neopodstatněné, a ve zbytku žádnému zákonnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (ten je obdržel dne 8. 11. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
19. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že převážná část dovolacích námitek obviněného se vztahovala k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se nejprve zaměřil právě na tuto dovolací argumentaci a citovaný dovolací důvod.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
22. Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolací námitky obviněného vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení daného skutku nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž těmito výhradami brojil proti nesprávným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí z důvodu nedostatečného, případně zcela chybějícího odůvodnění hodnocení důkazů a závěru o jeho vině; tak tomu bylo v případě, kdy poukázal na neuspokojivé odůvodnění jejich závěru co do údajné felace poškozeného vzhledem k tomu, že na penisu poškozeného nebyly nalezeny stopy jeho DNA, a neztotožnil se s jejich hodnocením výpovědi poškozeného jako věrohodné, přičemž zdůraznil, že jeho výpověď vykazovala rozpory. Stejný charakter pak měly jeho námitky týkající se posouzení zdravotních problémů poškozeného jak ve věci přibranými znalci Doc. PhDr. et PhDr. Radkem Ptáčkem, PhD., MBA, a MUDr. Petrou Uhlíkovou (těmto vytkl, že opomněli provést též biochemické zkoumání stanovením hladiny kortizolu v krvi poškozeného), tak soudy obou stupňů, které dospěly k závěru, že poškozený v důsledku jeho jednání utrpěl těžkou újmu na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše, jež v daném případě byla delší dobu trvající poruchou zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, aniž měly k dispozici autentický pramen informací od znalkyně MUDr. Petry Uhlíkové, a proto nemohly předmětný znalecký posudek řádně hodnotit; současně tvrdil, že zdravotní problémy poškozeného jednak nemusely mít původ v jeho údajném jednání, ale v události jiné, a dále, že zjištěné symptomy této poruchy (u nichž nebylo prokázáno, že by kvůli nim poškozený vyhledal lékařskou pomoc) mohl poškozený pouze předstírat vzhledem k tomu, že o této problematice viděl několik filmů a četl si o ní na internetu. Obdobně pak zpochybnil i závěry soudů obou stupňů ohledně jeho příčetnosti v době skutku, když v tomto směru poukázal na toliko dílčí vyjádření znalce MUDr. Antonína Brzka, které pak sám hodnotil.
23. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s přiléhavým vyjádřením státního zástupce, že takovými výhradami dovolatel primárně napadal správnost hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jimi učiněných skutkových zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným (jak ostatně i sám ve svém dovolání výslovně uvedl: „… důvodem dovolání je zejména skutečnost, že soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, stejně jako skutečnost, že po právní stránce věc nesprávně posoudily … pokud by soudy obou stupňů v průběhu řízení důsledně hodnotily důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., nemohly by nikdy dospět k závěru, že byla prokázána vina odsouzeného ve smyslu spáchání zločinu znásilnění v kvalifikované skutkové podstatě dle ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud tak věc nesprávně právně posoudily …“). Uvedenou argumentaci však pod jím tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
24. Jestliže přitom obviněný rozhodujícím soudům vytýkal, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
25. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Nad rámec shora uvedeného ve vztahu ke správnému závěru soudů o tom, že v posuzované věci následkem jednání obviněného poškozený utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu mající charakter delší dobu trvající poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a tedy těžkou újmu na zdraví, považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že podle skutkových zjištění soudů učiněných na podkladě zejména znaleckého posudku včetně jeho doplňků znalců Doc. PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, PhD., MBA, a MUDr. Petry Uhlíkové a jejich výslechů je nepochybné, že závažné zdravotní následky u poškozeného nastaly bezprostředně po útoku obviněného v květnu roku 2015 a trvaly nejméně do doby posledního vyšetření v září roku 2016, tj. jeden rok a čtyři měsíce, projevovaly se depresemi, poruchami spánku, děsivými sny, flashbacky, projevy úzkosti sociální zdrženlivostí, problémy v komunikaci se staršími lidmi, zejména muži, a vedly k nutnosti vyhledat prakticky okamžitě psychoterapeutickou pomoc, a to v červnu roku 2015 u PhDr. Jany Petrákové (není tudíž pravdou, pokud obviněný v dovolání uvedl, že nebylo ani prokázáno, že by poškozený kvůli uváděným symptomům vyhledal lékařskou péči psychiatra nebo jiného specialisty). Jako taková představovala posttraumatická stresová porucha v daném případě velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného projevující se konkrétně tím, že poškozený nechodil na určitá místa, vyhýbal se určitým situacím, z důvodu obavy setkání s obviněným plánoval dopředu zejména příchody domů a používal vypracované záchranné scénáře a dokonce musel začít studovat jinou školu, neboť nemohl pokračovat v dosavadním studiu v oboru číšník právě pro problémy v komunikaci s muži (k této problematice srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017 aj.).
27. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci – ve vztahu k jím prováděné felaci poškozenému – je pro absenci stop jeho DNA na penisu poškozeného dán „flagrantní nedostatek v důkazních prostředcích, tedy jejich extrémní nesoulad“, Nejvyšší soud uvádí, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
28. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními k dané otázce na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména stranu 15 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a učiněnými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména stranu 5 jeho rozsudku).
29. Jestliže by podané dovolání obviněného obsahovalo jen výše uvedené výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
30. Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž vytkl odvolacímu soudu procesní pochybení záležející v tom, že provedl důkaz čtením znaleckého posudku MUDr. Aleny Gayové bez jeho souhlasu a aniž se k němu mohl vyjádřit, čímž porušil v návaznosti na ustanovení §235 odst. 2 tr. ř. ustanovení §211 odst. 5 a §214 tr. ř., a v tomto spatřoval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a rovněž porušení jeho práva na spravedlivý proces jakožto vadu ústavněprávního rozměru.
31. Takovou námitku sice lze z hlediska citovaného dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněnou, Nejvyšší soud však současně shledal (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce), že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
32. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
33. Provedení hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v obecné rovině brání rovněž zásada vyjádřená v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
34. Podle §263 odst. 6 tr. ř. se na provádění důkazů u veřejného zasedání užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení.
35. Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek §211.
36. Podle §211 odst. 1 tr. ř. místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obviněný s tím souhlasí. Jestliže se obviněný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obviněného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn.
37. Podle §211 odst. 5 tr. ř. místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle §106, nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obviněný s tím souhlasí. Ustanovení odstavce 1 věty druhé a třetí §211 tu platí obdobně.
38. K výše uvedené zákonné úpravě v ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. je třeba poukázat na to, že se zde vychází ze skutečnosti, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít . Nejde ovšem o povinnost obviněného, tudíž v případech, kdy se obviněný přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování, proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2560 až 2561).
39. Z obsahu spisového materiálu v dané věci je zřejmé, že postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s právní úpravou přítomnosti obviněného při veřejném zasedání v odvolacím řízení. Obviněný byl o konání veřejného zasedání nařízeného na den 27. 4. 2017 řádně a včas vyrozuměn (příslušná doručenka je založena na č. l. 545 spisu a vyplývá z ní, že pro toto doručení odvolací soud použil vzor „7a“ skupiny „tr. ř.“ – „vyrozumění o veřejném zasedání“; seznam schválených vzorů je součástí sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř., doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, a vyrozumění bylo doručeno dne 16. 3. 2017).
40. Obviněný v prohlášení ze dne 25. 4. 2017 (na č. l. 560 spisu) požádal, aby veřejné zasedání proběhlo u Vrchního soudu v Praze v jeho nepřítomnosti.
41. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 4. 2017 (na č. l. 561 až 564 spisu) vyplývá, že obhájce obviněného při něm předložil shora uvedené prohlášení obviněného, toto předseda senátu přečetl a prohlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného.
42. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud veřejné zasedání předmětného dne konal v nepřítomnosti obviněného. Jestliže totiž je právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a obdobně i veřejnému zasedání, přičemž toto právo může, ale nemusí využít, pak tím spíše, pokud obviněný sám požádal, aby veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti, a tím dal najevo, že tohoto svého práva nehodlá využít, nic nebránilo odvolacímu soudu v tom, aby konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Za této situace pak postačoval ke čtení znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Alenou Gayovou pouze souhlas státní zástupkyně, a obviněný, jenž se vzdal své účasti u veřejného zasedání (a tím i svého práva na případné vyjádření se k provedeným důkazům), se k němu logicky ani nemohl vyjádřit ve smyslu §214 tr. ř. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud (obdobně jako státní zástupce ve svém vyjádření) považuje za vhodné doplnit, že daný posudek předložil poškozený jako součást svého odvolání a týkal se hodnocení jeho psychického stavu pro účely posouzení ztížení společenského uplatnění, tj. vztahoval se k vyčíslení jeho nároku na náhradu škody (o němž pak ostatně bylo rozhodnuto podle ustanovení §229 odst. 1 tr. ř.); pro právní postavení obviněného stran viny a trestu tedy ani neměl žádný význam.
43. Pro úplnost je vhodné rovněž dodat (ostatně vyplývá to i z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v převážné části opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
44. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.