ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1201.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1201/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání obviněného R. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 166/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 148/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 1 T 148/2016, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO: 471 14 304, se sídlem Praha 3, Vinohradská 2577/178, částku 29 517 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. K., bytem B., N. V., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obviněný R. Š. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na všechny výroky rozsudku, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výroku o trestu.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 166/2017, byl z podnětu obou odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky a podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO: 471 14 304, se sídlem Praha 3, Vinohradská 2577/178, škodu ve výši 23 613,60 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 28. srpna 2016 v 10:55 hodin řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot, po silnici III. třídy č. 37359 v katastru obce B. ve směru jízdy od obce V. směrem k městu B., přičemž se v km 0,742 uvedené komunikace nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáními neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a své chování nepřizpůsobil situaci v silničním provozu, kdy nerespektoval dopravní značku A19 - cyklisté, která upozorňuje na místo, kde cyklisté vjíždějí nebo přejíždějí pozemní komunikaci, anebo kde se často vyskytují, nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii, třídě a okolnostem, které mohl předvídat, když započal předjíždění, přestože před ním jedoucí cyklistka E. K., jedoucí na jízdním kole tovární značky Mongosse ve směru jízdy od obce V. směrem k městu B., dávala znamení o změně směru jízdy vlevo, kdy odbočovala vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci, na cyklistickou stezku, následně došlo ke střetu pravé boční části jím řízeného osobního motorového vozidla tovární značky Peugeot s levou boční částí jízdního kola a cyklistky E. K., přičemž po střetu s cyklistkou K. vyjel s osobním motorovým vozidlem Peugeot vlevo mimo pozemní komunikaci do silničního příkopu, kde narazil do dopravního značení Z 11 b - směrový sloupek, a následně vyjel zpět na pozemní komunikaci, cyklistka E. K. po střetu vozidla s jízdním kolem havarovala na pozemní komunikaci a poté dopadla do levého silničního příkopu, svým jednáním tak způsobil cyklistce E. K. těžké zranění spočívající v kompresivní zlomenině 1. bederního obratle, tržné ráně na hlavě, zhmoždění a odřenině pravé hýždě, s předpokládanou dobou léčení 3-6 měsíců, přičemž omezení v obvyklém způsobu života E. K. spočívalo v bolestech v místech poranění cca 1-2 týdny, nařízeném klidovém režimu, vertikalizaci v Jewettově korzetu, nemožnosti se předklánět a zvedat těžká břemena, cvičení dle fyzioterapeuta, isometrické posilování zádového a břišního svalstva, kdy tímto svým jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z §4 písm. a), §4 písm. c), §17 odst. 5 písm. e) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 166/2017, podal obviněný R. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Zpochybnil naplnění obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu, a to příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Příčinnou souvislost spatřuje mezi znamením ruky poškozené ke změně směru jízdy a vzniklou újmou. Poškozená E. K. jakožto cyklistka na pozemní komunikaci má podle §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), povinnost dát při odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci znamení o změně směru jízdy, povinnost dbát zvýšené opatrnosti a neohrozit řidiče jedoucí za ní. V posuzované věci nebylo znamení ruky učiněno dostatečně. Poškozená ukázáním ruky dole a následným vrácením této ruky na řídítka svou vůli odbočit řádně neprojevila, a obviněný tak neměl důvod předpokládat, že bude odbočovat. Pohyb poškozené bylo možné vyložit i jiným způsobem. Obviněný se mohl domnívat, že se jedná o protřepání ruky či o jiné podobné gesto. Pokud by ze strany poškozené došlo k řádnému provedení úkonu, obviněný by svou jízdu mohl nastalé situaci lépe přizpůsobit a ke kolizi by nemuselo dojít. Dávání znamení ruky ze strany poškozené nebylo spolehlivě prokázáno a o vině obviněného existují pochybnosti.
7. Z hlediska příčinné souvislosti je dále významné, že poškozená neměla na hlavě helmu. Kdyby ji přitom ve stanovenou dobu měla, nedošlo by k těžkému ublížení na zdraví, ale pouze ke vzniku prosté újmy na zdraví. Obviněný byl přesvědčen, že poškozená porušila obecnou prevenční povinnost a že toto její pochybení je mu kladeno k tíži, když je vinen přísnější právní kvalifikací. Podle jeho názoru závažnost činu zvyšuje rovněž fakt, že poškozená měla v uších sluchátka, čímž porušila §4 zákona o silničním provozu, podle něhož je povinností účastníka provozu chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Obviněný zdůraznil, že má-li cyklista na uších sluchátka, neslyší okolní zvuky a především nemusí adekvátně reagovat na dění kolem sebe. Dochází tak k omezení zvukových signálů, kdy lze hůře slyšet projíždějící či blížící se vozidla, a proto dochází k nepřizpůsobení jízdy tomuto faktu. Reakční schopnost je tudíž značně omezena.
8. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem měl obviněný za to, že mu byl uložen příliš přísný trest. Poškozená mu křižovala cestu při nedostatečném gestu spočívajícím v neočekávané změně směru jízdy. Krajský soud v Brně navíc chybně konstatoval, že obviněný nedostatečně projevil upřímnou lítost, a že se tedy svým vlastním přičiněním připravil o možnost zohlednění této polehčující okolnosti. Uvedené tvrzení obviněný odmítl, přičemž poukázal na protokol o hlavním líčení ze dne 8. 3 2017, z něhož se podává, že lítost projevil, poškozenou navštívil a omluvil se jí. Že je stále přesvědčen, že vinu na nešťastné situaci nenese pouze on sám, ale rovněž poškozená, na věci nic nemění. Navíc nelze přehlédnout, že poškozená poskytla jeho soukromé telefonní číslo svým příbuzným a tito mu následně telefonovali a vyhrožovali mu, že nedojde-li k úhradě peněz, přijde o všechno. Soud nezohlednil polehčující okolnost a neaplikoval §41 tr. zákoníku, ač jej aplikovat měl.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 166/2017, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Tato argumentace se však ve světle provedeného dokazování jeví jako zcela bezvýznamná, neboť ze znaleckého posudku z oboru dopravy bylo zjištěno, že pokud by obviněný včas a s patřičnou mírou opatrnosti a předvídavosti reagoval na výstražnou dopravní značku A19 upozorňující řidiče mj. na místo, kde cyklisté vjíždějí na vozovku nebo ji přejíždějí, anebo na úsek, kde se cyklisté často vyskytují, přičemž tomuto přizpůsobil i rychlost své jízdy, a to jejím snížením, a nikoliv pokračováním rychlostí 95‒102 km/h, zejména za situace, kdy před sebou viděl jedoucí cyklistku a bylo mu známo, že může případně odbočovat vlevo na přilehlou cyklistickou stezku (když tato s dostatečným časovým předstihem započala po předchozím znamení rukou ke změně směru jízdy najíždět od pravého okraje vozovky ke středu vozovky), k nehodě by nedošlo. Podle výpočtu a samotné výpovědi znalce, pokud by obviněný nejenom registroval dané dopravní značení A19, ale zejména neprodleně reagoval na změnu směru jízdy cyklistky snížením rychlosti svého vozidla a setrváním ve svém jízdním pruhu, tak by k dopravní nehodě nedošlo.
11. Státní zástupkyně připomněla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, který je vyhrazen řádnému opravnému prostředku, či dosažení posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
12. Navíc poznamenala, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání, a soudům vytýká, že nesprávně hodnotily provedené důkazy. Podle státní zástupkyně jsou ale skutkové závěry soudů náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek je správně zastřešen příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je podle ní možné bez dalšího odkázat. Uzavřela, že obviněný se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Jelikož takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 5 až 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 9 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. K výtce obviněného, že nebylo spolehlivě prokázáno, že poškozená dala znamení ke změně směru jízdy, je vhodné nicméně poznamenat, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že poškozená znamení ke změně směru jízdy dala. Podává se to jednak z její výpovědi (č. listu 148 až 151), jednak i z výpovědi samotného obviněného (č. listu 142 až 148). Poškozená v hlavním líčení uvedla, že v úmyslu odbočit na cyklostezku vlevo dala znamení klasickým způsobem, a to ukázáním levé ruky. Obviněný pravdivost jejích slov potvrdil, když vypověděl, že znamení o odbočení viděl, když sdělil, že vnímal levou ruku, která byla dána dolů z řídítek, a když namítal, že pohyb levé ruky poškozené nebyl nijak zvlášť markantní a považoval jej spíše za jakési protřepávání. O tom, že poškozená dala znamení ke změně směru jízdy, tedy není pochyb. Zda však uvedené znamení bylo provedeno řádným způsobem a v souladu s ustanovením §30 odst. 3 zákona o silničním provozu a zda obviněný tomuto znamení věnoval patřičnou pozornost, je otázkou odlišnou.
19. Podle §30 odst. 3 věty první a druhé zákona o silničním provozu znamení o změně směru jízdy se dává směrovými světly. Není-li jimi vozidlo vybaveno nebo při jejich poruše, dává se znamení upažením. Upažením je přitom myšleno natažení paže směrem od těla tak, aby mezi nataženou paží a tělem (hrudníkem) byl úhel 90°. Ačkoliv z výpovědí obou aktérů předmětné dopravní nehody nevyplynulo, že by poškozená při dávání znamení ke změně směru jízdy natáhla svou levou paži natolik, že by mezi touto paží a hrudníkem poškozené byl 90° úhel (sama poškozená uvedla, že ukázala ruku dole, viz č. listu 149), a přestože tedy nelze jednoznačně konstatovat, že poškozená své povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích zcela beze zbytku dostála, nelze současně uzavřít, že případné pochybení poškozené bylo natolik významné, aby znamení o změně směru jízdy, které učinila, naprosto devalvovalo. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že není nikterak ojedinělé, resp. je spíše poměrně běžné, že cyklisté při dávání znamení ke změně směru jízdy ruku, kterou stáhli z řídítek, krátce přidrží v úrovni pasu či ještě níž. S uvedenou praxí cyklistů se přitom prakticky každý pravidelný účastník provozu na pozemních komunikacích, obviněného – dlouholetého držitele řidičského oprávnění a, jak vyplývá z jeho vyjádření na č. listu 142, i cyklisty – jistě nevyjímaje, musel někdy setkat. V posuzované věci je navíc podstatné, že poškozená pohyb levé ruky učinila v místě, kde se nacházela odbočka na cyklostezku, o níž obviněný věděl. I s ohledem na tuto skutečnost a také vzhledem k tomu, že obviněný jel po rovné a přehledné vozovce sám a jediným objektem, na nějž se byl povinen v úseku, kde se cyklisté často pohybují, výrazněji soustředit, byla právě poškozená, nelze než uzavřít, že obviněný si nemohl pohyb levé ruky poškozené vyložit jinak, než jak byl z její strany reálně zamýšlen. V kontextu shora uvedených skutečností jej nemohl považovat za prosté protřepávání ruky, byl povinen mu věnovat zvýšenou pozornost a adekvátně na něj reagovat. Zjištění soudu prvního stupně, že poškozená dávala znamení o změně směru jízdy vlevo, obsažené v tzv. skutkové větě výroku o vině, má tudíž oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
20. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázkou, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo příčinou následku uvedeného v §147 tr. zákoníku.
21. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
22. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
23. Zákonem, kterým je uložena důležitá povinnost, jejíž porušení má za následek způsobení těžké újmy na zdraví, se zde rozumí zákon o silničním provozu. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
24. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
25. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.).
26. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
27. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že se jako řidič motorového vozidla nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a své chování nepřizpůsobil situaci v silničním provozu, kdy nerespektoval dopravní značku A19 - cyklisté, která upozorňuje na místo, kde cyklisté vjíždějí nebo přejíždějí pozemní komunikaci, anebo kde se často vyskytují, nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii, třídě a okolnostem, které mohl předvídat, když započal předjíždění, přestože před ním jedoucí cyklistka E. K. dávala znamení o změně směru jízdy vlevo, kdy odbočovala vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci, na cyklistickou stezku, následně došlo ke střetu pravé boční části jím řízeného osobního motorového vozidla s levou boční části jízdního kola a cyklistky, přičemž cyklistka po střetu vozidla s jízdním kolem havarovala na pozemní komunikaci a poté dopadla do levého silničního příkopu, svým jednáním tak způsobil cyklistce těžké zranění spočívající v kompresivní zlomenině prvního bederního obratle, tržné ráně na hlavě, zhmoždění a odřenině pravé hýždě, s předpokládanou dobou léčeni 3-6 měsíců, kdy omezení v obvyklém způsobu jejího života spočívalo v bolestech v místech poranění cca 1-2 týdny, nařízeném klidovém režimu, vertikalizaci v Jewettově korzetu, nemožnosti se předklánět a zvedat těžká břemena, cvičení dle fyzioterapeuta, isometrické posilování zádového a břišního svalstva, kdy tímto svým jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z §4 písm. a), c), §17 odst. 5 písm. e) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu.
28. S ohledem na shora uvedené shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že příčinou následku v podobě těžké újmy na zdraví, jehož existenci dovolatel nikterak nezpochybnil, bylo protiprávní jednání obviněného, správným.
29. Není sporu o tom, že obviněný, který nerespektoval dopravní značku upozorňující na místo, kde cyklisté vjíždějí nebo přejíždějí pozemní komunikaci, anebo na úsek, kde se často vyskytují, a započal předjíždět před sebou jedoucí cyklistku, ačkoliv tato dala znamení o změně směru jízdy vlevo a počala odbočovat na cyklistickou stezku, v důsledku čehož ji svým motorovým vozidlem srazil, porušil povinnosti uložené mu ustanoveními §4 písm. a), c), §17 odst. 5 písm. e) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, jež mají v konkrétní situaci podle závěrů soudů povahu tzv. důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Podle §4 písm. a) citovaného zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §4 písm. c) tohoto zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Podle §17 odst. 5 písm. e) uvedeného zákona řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy. Podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
30. Není rovněž sporu o tom, že v důsledku protiprávního jednání obviněného, jeho hazardního předjíždění poškozené, došlo ke střetu jím řízeného motorového vozidla s jízdním kolem poškozené. Obviněný se nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně a ve vysoké rychlosti, aniž by patřičně reflektoval, že poškozená dala znamení ke změně směru jízdy a v úmyslu odbočit na cyklostezku umístěnou vedle levého jízdního pruhu začala přejíždět z pravého okraje pravého jízdního pruhu do středu pozemní komunikace, počal ji předjíždět. Tím, že porušil výše specifikované důležité povinnosti uložené mu podle zákona, způsobil dopravní nehodu, při které došlo k těžké újmě na zdraví. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo. Poškozená by nebyla sražena motorovým vozidlem, nehavarovala by na pozemní komunikaci, nedopadla by do levého silničního příkopu a neutrpěla by zranění charakteru těžké újmy na zdraví. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citovaná ustanovení zákona o silničním provozu, lze spatřovat rozhodující příčinu takto vzniklého následku. Současně ale nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozená při jízdě na jízdním kole měla nasazená mobilní sluchátka a neměla ochrannou přilbu [což lze považovat za porušení nejen prevenční povinnosti podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu, ale rovněž podle občanského zákoníku, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008], a že tedy na dopravní nehodě a jejích následcích nese částečnou odpovědnost. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod zpochybnit názor soudu druhého stupně, že spoluzavinění poškozené dosahovalo hranice 20 %, a souhlasí s jeho postupem, kterým se zřetelem k této skutečnosti zrušil výrok o náhradě škody vztahující se k poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky a obviněného nově zavázal k povinnosti nahradit této poškozené škodu činící 80 % z jí požadované částky. Spoluzavinění poškozené našlo zcela relevantně odraz ve výroku o náhradě škody. Odvolací soud spoluzavinění poškozené správně zohlednil. Současně ale opodstatněně seznal, že toto spoluzavinění je natolik malé, že nemůže ovlivnit rozsah trestní odpovědnosti obviněného za způsobený následek a v návaznosti na to i výrok o vině. V této souvislosti je navíc zapotřebí zdůraznit, že vzniku následku v podobě těžké újmy na zdraví – kompresivní zlomenině prvního bederního obratle s předpokládanou dobou léčení 3 až 6 měsíců – jehož způsobení bylo určující pro právní kvalifikaci skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, by nebylo zabráněno ani tehdy, pokud by poškozená měla na hlavě nasazenou ochrannou přilbu. Výtka obviněného, že kdyby měla poškozená ve stanovenou dobu na hlavě helmu, nedošlo by k těžkému ublížení na zdraví, ale pouze ke vzniku prosté újmy na zdraví, tudíž nemůže obstát.
31. Jinými slovy řečeno, posuzovaný případ nedovoluje učinit jiný závěr, než že porušení konkrétních povinností, které je třeba ve svém souhrnu označit za povinnost důležitou, bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku. Třebaže při vzniku následku působilo více příčin (viz popsané jednání poškozené shora), z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ je třeba zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. V daných souvislostech není pochyb o tom, že rozhodující příčinou způsobeného následku bylo jednání obviněného, jednání poškozené se na něm podílelo jen okrajově, měrou nepodstatou a nerelevantní z hlediska úvah o trestní odpovědnosti obviněného právě za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 i odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znaky objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
32. Pokud jde o výtku vztahující se k uloženému trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
33. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
35. Ačkoliv tedy výtku obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec poznamenává, že odvolací soud, který obviněnému zpřísnil trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání těchto trestů řídil (str. 9 a 10 rozsudku). Uvedl, že ačkoliv soud prvního stupně ukládal tresty v návaznosti na zákonná kritéria uvedená v §38 a 39 tr. zákoníku, nedostatečně zhodnotil okolnosti případu a řádně nezohlednil nedostatečnou sebereflexi obviněného, který namísto projevu patřičné pokory poukazoval na výrazné spoluzavinění poškozené, a to až cynickým sdělením, že on sám na situaci reagoval brzděním a snažil se dělat vše, aby střetu zabránil. Podle odvolacího soudu si obviněný zřejmě dostatečně neuvědomil, že v důsledku jeho krajně nezodpovědné a bezohledné jízdy mohlo dojít k daleko závažnějším následkům – k úmrtí poškozené či k její trvalé invaliditě, když v tomto případě by byl ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody. Soud druhého stupně ale seznal, že obviněnému svědčila polehčující okolnost podle §41 písm. o) tr. zákoníku, tedy to, že před spácháním trestné činnosti vedl řádný život, přičemž pokud jde o polehčující okolnost podle §41 písm. n) tr. zákoníku, zdůraznil, že o její zohlednění se obviněný připravil vlastním přičiněním, když upřímnou lítost neprojevil žádným způsobem ani v odvolacím řízení. Uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby považoval ve shodě se státním zástupcem za příliš mírné a to samé shledal i ve vztahu k trestu zákazu činnosti. Na rozdíl od státního zástupce ale odmítl, že nalézací soud „nezohlednil absenci zásadní polehčující okolnosti (doznání a projevení lítosti) a rozhodoval, jako kdyby tato pachateli svědčila“. Odvolací soud v této souvislosti podotkl, že obviněný se může hájit způsobem, který uzná za vhodný, a nedozná-li se k trestné činnosti a neprojeví-li nad ní upřímnou lítost, nelze mu to přičítat k tíži.
36. Odvolací soud dovodil, že za účelem nápravy obviněného bylo zapotřebí uložení trestů v delších výměrách. Obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do 4 let, přičemž v daném případě mu byl uložen trest v trvání 12 měsíců, tj. na hranici jedné sedminy trestní výměry a pouze 6 měsíců nad spodní hranicí trestní výměry. Soud konstatoval splnění zákonných podmínek pro podmíněný odklad výkonu trestu, kdy zkušební dobu stanovenou nalézacím soudem (18 měsíců) s ohledem na její přílišnou mírnost adekvátně navýšil. Co se týče trestu zákazu činnosti, jehož uložení považoval rovněž za nezbytné, poukázal na výpis z evidenční karty řidiče, z něhož vyplynulo, že obviněný měl 2 záznamy, jedno banální provinění (nepřipoutání se bezpečnostním pásem) a jedno závažnější porušení povinností řidiče (překročení povolené rychlosti v obci). Vzhledem k tomu naznal, že na straně obviněného se nejednalo toliko o mimořádné vybočení z jinak řádného chování účastníka silničního provozu, o čemž svědčila i zmíněná nedostatečná sebereflexe obviněného. Soud poznamenal, že ve vztahu k ukládání trestu zákazu činnosti nebylo možné přehlédnout ani závažnost jednotlivých porušení povinností obviněného coby řidiče a zejména pak způsobený následek. Obviněnému proto uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na hranici jedné čtvrtiny až jedné pětiny trestní výměry, a to v trvání 36 měsíců. Takto uložený trest shledal zcela přiměřeným a odpovídajícím jak okolnostem případu, tak i osobě obviněného coby řidiče, včetně jeho náhledu na zavinění dopravní nehody.
37. Proti takovým závěrům odvolacího soudu nelze mít žádných výhrad. Z postoje obviněného v řízení před soudy nižších stupňů nevyplynulo, že by bylo namístě zohlednit polehčující okolnost podle §41 písm. n) tr. zákoníku. K naplnění polehčující okolnosti podle §41 písm. n) tr. zákoníku se vyžaduje, aby lítost pachatele byla upřímná, tj. vážně míněná a vyjadřující vlastní postoj pachatele k jím spáchanému trestnému činu. Klade se zde tedy důraz na skutečnost, že nestačí pouhý formální projev lítosti (např. prohlášením v průběhu trestního stíhání), ale požaduje se kvalitativně vyšší projev vnitřního postoje pachatele k jeho vlastnímu trestnému činu, a to na základě chování pachatele po činu. O lítosti pachatele nad spácháním trestného činu může svědčit např. jeho omluva poškozenému, kritický postoj ke spáchané trestné činnosti, vyjádření lítosti nad jejím spácháním u hlavního líčení, slovní odůvodnění tohoto projevu apod. V posuzované věci obviněný, byť poukazoval na to, že se poškozené omluvil, současně odmítal svou trestní odpovědnost a za viníka dopravní nehody označoval poškozenou, když zdůrazňoval, že mu křižovala cestu při nedostatečném gestu spočívajícím v neočekávané změně směru jízdy. O jeho kritickém postoji ke spáchané trestné činnosti a o jeho upřímné lítosti nad ní proto nelze hovořit.
38. Nejvyšší soud uzavírá, že argumentace odvolacího soudu je přiléhavá a trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců adekvátní. Soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestů a jeho závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, přiměřeně také usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
39. Dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu