ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1470.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1470/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 5 To 283/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 5 T 70/2016, byl obviněný V. B. uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 4) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1, §43 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání směřující proti výroku o vině pod bodem 4) a výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 5 To 283/2017, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §173 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) v době od ledna 2015 do 25. 9. 2015 v Ch., ul. Š. p., v bytě, kde žil se svou družkou A. Š. tuto se stupňující se četností a intenzitou opakovaně, nejméně od dubna 2015 do 15. 7. 2015 i třikrát do týdne, napadal jak slovně velmi vulgárními výrazy a urážkami, tak i fyzicky, kdy ji bil pěstmi, kopal do ní, šlapal po ní, tahal ji za vlasy a házel po ní různé předměty, čímž jí způsoboval různá poranění, se kterými byla v několika případech nucena vyhledat lékařské ošetření,
2) dne 18. 10. 2015 kolem 12:00 hod. v Ch., ul. Š. p., v bytě, kde byl na návštěvě u A. Š., tuto po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl tak, že ji udeřil pěstí do obličeje a do hlavy, následně ji chytil za vlasy a odhodil ji, až spadla na zem, kde jí nohou dupal po temeni hlavy, čímž jí způsobil otevřenou ránu nad pravým obočím, pohmoždění a hematom kolem pravého oka a pohmoždění krční páteře s nutností nošení krčního límce a dobou léčení a pracovní neschopností poškozené do 6. 11. 2015,
3) dne 29. 10. 2015 kolem 14:15 hod. v Ch., ul. P., před Azylovým domem s intervenčním centrem S., napadl A. Š., a to jak slovně velmi vulgárními výrazy, tak i fyzicky, kdy ji tahal za vlasy a ruce a pěstí ji udeřil do hlavy, čímž jí způsobil pohmoždění hlavy s dobou léčení cca dva dny,
4) dne 8. 1. 2016 kolem 10:00 hod. v Ch., ul. Š. p., ve chvíli, kdy A. Š., odcházela ze svého bytu v 7. patře, k ní přiskočil, chytil ji za vlasy, kopl do dveří a vtáhl ji násilím zpět do bytu, kde ji pak slovně i fyzicky, a to opakovanými údery pěstmi po celém těle, napadl, tahal ji za vlasy po bytě, povalil ji na zem, kde jí zkroutil levou nohu a bil ji pěstí do levého stehna a přitom jí vulgárně nadával a urážel ji a požadoval po ní vydání peněz, přičemž jí prohledával kapsy kalhot, a když mu poškozená žádné peníze nedala, ani u ní žádné peníze nenašel, tak po ní hodil květináč, který ji zasáhl do hlavy, rozházel věci v bytě a udeřil do mikrovlnné trouby, kterou tím poškodil, a pak z bytu odešel, přičemž svým jednáním poškozené způsobil pohmožděniny obličejové části a zhmoždění kolena levé nohy s velkým hematomem, kdy si tato zranění vyžádala lékařské ošetření s dobou léčení nejméně jeden týden.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 5 To 283/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí v tomto rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Měl za to, že skutek, jímž byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny znaky zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Skutkové závěry soudů jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, a to zejména s výpověďmi zúčastněných osob. V této souvislosti byla podle obviněného porušena zásada in dubio pro reo .
5. Podle obviněného nevykazuje skutek pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Aby se jednalo o zločin loupeže, musel by použít proti poškozené násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný namítal, že ačkoliv fyzicky napadl poškozenou, neučinil tak v úmyslu zmocnit se jejích peněz. Celý konflikt vznikl z důvodu špatného vztahu obviněného s poškozenou kvůli jejich synovi, rozhodně ne kvůli vydání a zmocnění se peněz poškozené. Obviněný vytýkal, že se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou A. Š. Podle něj však průběh celého konfliktu hodnověrně popsala v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně svědkyně P. T. Obviněný nezpochybnil, že jednáním pod bodem 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnil skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
11. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
12. Se zřetelem k povaze námitek obviněného je třeba také připomenout, že dovolací soud nepomíjí, že presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03). Také platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného.
13. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že výtku, že skutek pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný založil pouze na vlastním hodnocení důkazů, z něhož vyvozoval, že skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a že jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána.
14. Podle zjištění Nejvyššího soudu však nedošlo mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu. Obviněný je z jednání popsaného v bodě 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu usvědčován především v podstatných bodech neměnnou výpovědí poškozené A. Š. a s ní korespondující výpovědí svědkyně P. T., jak ji učinila v přípravném řízení. Nalézací soud vysvětlil, proč vycházel právě z této dřívější výpovědi svědkyně P. T., která byla v hlavním líčení čtena za splnění podmínek §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Z této výpovědi, již soud prvního stupně označil za spontánní a věrohodnou – na rozdíl od její výpovědi v hlavním líčení, vyplývá, že obviněný poškozenou napadl a v průběhu tohoto fyzického útoku po poškozené požadoval vydání peněz.
15. K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata zavinění úmyslné (§15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §15 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
16. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).
17. Nutno dodat, že podle praxe soudů právní kvalifikaci skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, jestliže pachatel úmysl zmocnit se cizí věci pojme i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek. Podstatné přitom je, že pachatel se zmocnil cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, který byl v důsledku jednání pachatele neschopen adekvátní reakce. Tím je dána příčinná souvislost mezi fyzickým násilím pachatele a zmocněním se cizí věci. Jinými slovy, o zločin loupeže jde i tehdy, jestliže pachatel začal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoliv jiné pohnutky, jestliže však během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok nebo pohrůžka takovým útokem mají být prostředkem (ať již výlučně nebo vedle jiných cílů) k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci (k tomu srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 590/2010, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 510/2016). Ačkoliv lze připustit, že konflikt mezi obviněným a poškozenou vznikl z jiných důvodů, z výsledků provedeného dokazování soudů nižších stupňů je zjevné, že obviněný v průběhu útoku po poškozené požadoval peníze na cigarety a prohledával jí kapsy u kalhot, čímž dal jasně najevo úmysl zmocnit se cizí věci, tedy peněz poškozené. Popis skutku ve výroku o vině pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně jasně obsahuje zjištění, že obviněný poté, co poškozenou fyzicky napadl, požadoval po ní vydání peněz a prohledával obsah kapes kalhot, a když mu poškozená žádné peníze nedala a žádné peníze u ní nenašel, hodil po ní květináč, který ji udeřil do hlavy. Právě z těchto závěrů lze usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných ustanovením §173 tr. zákoníku. Podle zásad logického myšlení pak lze uzavřít, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku prvního stupně pod bodem 4) v úmyslu přímém. Tvrdí-li tedy dovolatel, že se nedopustil zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž poškozenou fyzicky nenapadl v úmyslu zmocnit se jejích věcí, ale kvůli konfliktům souvisejícím s jejich synem, nemá jeho námitka oporu ve výsledcích provedeného dokazování, pomíjí právě tu část skutkových zjištění, která jsou z hlediska naplnění zákonných znaků zločinu loupeže relevantní.
18. Nejvyšší soud podotýká, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (str. 6, 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně, str. 8 usnesení odvolacího soudu). Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, proč rozhodnutí o vině obviněného založily především na usvědčující výpovědi A. Š., jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu