ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1656.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1656/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného nprap. T. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 203/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 79/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného nprap. T. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 67 T 79/2015, byl obviněný nprap. T. B. (dále „obviněný“, příp. „obviněný T. B.“) uznán vinným pod bodem I. výroku o vině účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, za což mu byl podle §210 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit vzniklou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti, a to činnosti ve služebním poměru Policie České republiky, Vojenské policie České republiky a zaměstnání u Městské a Obecní policie na dobu dvou a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. K., T. B. a L. F. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené společnosti Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, majetkovou škodu ve výši 72 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných L. K. a L. F. a též o zproštění obviněných L. K., T. B. a L. F. podle §226 písm. b) tr. ř. skutku uvedeného pod bodem III. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 KZV 6/2014, jímž měli spáchat obviněná L. K. zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obvinění T. B. a L. F. zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Ing. P. Š., Ph.D., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti odsuzující části označeného rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, jakož i spoluobviněné L. K. a L. F. odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 203/2016, byla odvolání obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění pod bodem I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný vytýkaného jednání dopustil společně se spoluobviněnými L. K. a L. F. tím, že dne 13. 5. 2013 obviněná L. K. v Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČ: 47116617, pod identitou L. F. za využití pravých osobních dokladů, které jí dala obviněná L. F. k dispozici s vědomím, jak s těmito obviněná L. K. naloží, uzavřela pojistnou smlouvu o komplexním pojištění vozidla NAMÍRU na vozidlo VW Passat, jehož vlastníkem a provozovatelem byla obviněná L. F., a dne 1. 10. 2013 se L. K., vystupující jako L. F., dostavila na MOP R. v P., V., kde v době mezi 15:24 a 16:40 hod. učinila trestní oznámení pro údajné vloupání do vozidla VW Passat, úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. s ní na Místním oddělení Policie České republiky sepsal obviněný T. B., tento obviněná L. K. podepsala jménem F., stejně jako protokol o ohledání místa činu, jehož se zúčastnila, na základě toho byly pod č. j. KRPA 372125-6/TČ-2013-001215 zahájeny úkony trestního řízení pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku, ačkoliv k vloupání do vozidla, jak bylo popsáno v trestním oznámení, nedošlo, neboť v době uváděné obviněnou L. K. vozidlo nebylo zaparkováno na místě, kde mělo dojít k vloupání, ale pohybovalo se v jiných částech Prahy, stejné nepravdivé skutečnosti ohledně času a místa údajného vloupání uvedla obviněná L. K. také při nahlášení údajné pojistné události pojišťovně, které učinila telefonicky dne 2. 10. 2013, vydávajíc se přitom za L. F., na to byla pojistná událost zaregistrována dne 2. 10. 2013 pod č. PU 4132085127 a dne 30. 1. 2014 z ní bylo na bankovní účet vedený pro obviněnou L. F., jehož disponentem byla též obviněná L. K., ke škodě poškozené Kooperativa pojišťovny, a. s., neoprávněně vyplaceno pojistné plnění ve výši 65 772 Kč, kdy z celkové částky stanovené jako pojistné plnění ve výši 72 000 Kč bylo pojišťovnou odečteno dlužné pojistné ve výši 6 228 Kč, přičemž obviněný T. B., jako tehdejší přítel obviněné L. K. a současně policista, který od ní přijímal nepravdivé oznámení, od samého počátku věděl, že k vloupání do vozidla, jak bylo popsáno v trestním oznámení, nedošlo a že toto oznámení Policii České republiky za účelem získání neoprávněného plnění od pojišťovny učinila, vydávajíc se za majitelku vozidla obviněná L. K., tedy jiná osoba než majitelka a provozovatelka vozidla a současně pojistník, avšak v rozporu s ustanovením §158 odst. 1 tr. ř. neučinil všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele a žádná nezbytná opatření k zabránění škodlivému následku, který hrozil, naopak se sám na vzniku tohoto následku aktivně podílel, čímž současně porušil ustanovení §45 odst. 1 písm. a), b), ve spojení s §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle nichž je policista povinen dodržovat služební kázeň, spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka a zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, čímž obvinění způsobili poškozené společnosti Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČ: 47116617, škodu ve výši 72 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 203/2016, podal obviněný T. B. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na nesprávném hmotněprávním posouzení, v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že nalézací soud k závěru o spáchání trestného činu došel navzdory tomu, že tento výrok nepodložil relevantními důkazy ve věci, kterými by bylo možné vinu obviněného a jednání naplňující skutkovou podstatu jakkoliv odvodit. Nalézací soud vůbec neuvedl, jakou konkrétní činností se měl obviněný přečinu pojistného podvodu dopustit. Soud nevzal v potaz, že sám obviněný právo na pojistné plnění z pojištění neuplatňoval, ani o uplatňování pojistné události nevěděl, natož aby byl tomuto jednání jakýmkoliv způsobem přítomen či aby uplatňování pojistné události jakkoliv pomáhal.
6. Obviněný znovu opakoval svoji obhajobu, že pouze zcela rutinně přijal na služebně oznámení o vykradení vozidla, o čemž sepsal trestní oznámení. Nadále pak předmětnou věc nevyšetřoval, ani neprováděl ohledání poškozeného vozidla, těchto úkonů se účastnil jiný policista. Právě tato osoba byla v pozici, že v případě podezření ve věci měla na tuto skutečnost poukázat a případně měla zabránit tomu, aby bylo vyplaceno pojistné plnění. Obviněný ani netušil, že vozidlo je proti těmto událostem pojištěné, rozhodně nemohl věc jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Naopak kdyby nesepsal oznámení trestného činu, porušil by své povinnosti. Stejným způsobem by bylo ostatně postupováno i při nahlášení vykradení vozidla na jakékoliv jiné policejní služebně. Nebylo prokázáno, že svým jednáním pomáhal k uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů při uplatňování nároku na pojistné plnění. To, že by případně protokol o podání vysvětlení podepsala jiná osoba, než je uvedeno v protokolu, samo o sobě nemůže být trestným činem, jakož ani to, kdyby se k nahlášení škody dostavila jedna osoba místo dvou. Na pojistné plnění nemá vliv, kdo pojistnou událost nahlásí, když pojištění se vztahuje k pojištěnému vozidlu, nikoliv k osobě pojistníka.
7. Z pohledu obviněného je rovněž klíčové to, že pojišťovna pojistné plnění vyplatila až na základě předložení dokumentů o šetření policie, které, jak obviněný znovu zdůraznil, neprováděl. I z tohoto je patrné, že nemohl uplatnění škody a její výši jakkoliv ovlivnit, a proto nemohl být ani nápomocen jakémukoliv podvodu. Pokud by se pojistný podvod stal, přičemž je třeba zdůraznit, že soudy neprokázaly, že by vozidlo nebylo vykradeno, mohla to odhalit GIBS, ta však žádné kroky neučinila.
8. Měl za to, že nalézací soud i odvolací soud zásadně pochybily, když uzavřely, že předmětné vozidlo nebylo vykradeno. Ve prospěch tohoto závěru však ve spisovém materiálu není jediný důkaz. Jedinou skutečností, o kterou soudy opřely tento závěr, je sledování pohybu mobilního telefonu, z něhož má vyplývat, že vozidlo ve chvíli, kdy mělo být vykradeno, bylo na jiném místě v P., a nikoli v R. Takovou argumentaci však nelze přijmout, neboť z pohybu mobilního telefonu není bez dalšího možné usuzovat na pohyb osobního automobilu. Jedná se o dva na sobě zcela nezávislé jevy. Soudy se tak zabývaly jen tím, zda mohla mít daná osoba u sebe mobilní telefon, ale zcela opominuly to, jak pohyb osoby či mobilního telefonu prokazuje pohyb automobilu. V tomto postupu soudů obviněný spatřuje zásadní mezeru v dokazování. Nalézací soud z pohybu telefonu spoluobviněné L. K. vyvodil, že když se v čase 14:53 hod. až 15:24 hod. tento pohyboval po trase z ulice B. do R., nemohla být obviněná L. K. v R., kde došlo k údajnému vykradení vozu. Soudy však zcela pominuly, že se jedná o telefon kadeřnictví obviněné L. K., a není tak prokázáno, kdo měl ve sledované době telefon u sebe, a že současně sama obviněná L. K. měla vícero mobilních telefonů. Na základě těchto skutečností tedy rozhodně nelze dojít k závěru, že jmenovaná obviněná jela vozidlem, které mělo být vyloupeno. Rovněž se soud nevypořádal s tím, že vozidlo v dané době užívala jak obviněná L. K., tak obviněná L. F., která s vozidlem mohla být v inkriminovanou dobu v R. Pokud by se totiž vozidlo pohybovalo po trase z ulice B. do R., jak podle pohybu mobilních telefonů vyvodily soudy, muselo by být zachyceno na několika dopravních kamerách. Tyto záznamy kamerového systému však před soudem jako důkazní prostředky provedeny nebyly.
9. I vzhledem k tomu, že vozidlo mělo rozbité přední okýnko, bylo by minimálně podivné, kdyby toto vozidlo jelo „přes půl P.“, naopak se jako pravděpodobnější za této situace jeví to, že vozidlo stálo po celou dobu v R. tak, jak uvádějí obě spoluobviněné.
10. Odvolací soud pochybil, když odmítl vyslechnout obhajobou navrhovaného svědka D. K., bývalého manžela obviněné L. K., který mohl dosvědčit, že tato ve sledovanou dobu trávila čas se svým bývalým manželem, který ji vezl právě z ulice B. do R.
11. Dovolatel uzavřel, že soudy nebylo vůbec prokázáno, že by se pojistný podvod stal, když všechny skutečnosti nasvědčovaly tomu, že předmětné vozidlo bylo skutečně vykradeno a došlo k odcizení věcí z něj. Vzhledem k tomu, že není prokázána samotná událost, tedy že došlo k pojistnému podvodu, nelze hovořit o spoluúčasti obviněného na něm. Avšak i kdyby se pojistný podvod skutečně stal, není jakkoliv prokázána účast obviněného na daném jednání, když při přijímání trestního oznámení nevěděl, že by o jakémkoliv pojistném podvodu měl či mohl vědět, stejně tak nemohl ovlivnit pohyb mobilních telefonů a spoluobviněných. Při přijímání trestního oznámení neměl možnost si ověřit, jaké věci se ve vozidle před nahlášenou krádeží nacházely. Současně není v soudy vymezeném jednání obviněného vymezeno, jaký prospěch z něj měl mít.
12. Ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem jsou podstatné i důkazy, kterými se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly, a to ať již jde o nevyslechnutí navrhovaného svědka D. K., tak především o kamerové záznamy ze služebny MOP R. Tyto kamery by zajistily a potvrdily přítomnost obviněné L. F. při sepisování trestního oznámení. Rovněž mohl být zajištěn kamerový záznam před ulicí, kde parkovalo předmětné vykradené vozidlo, který by prokázal to, že vozidlo se zde skutečně nacházelo a bylo zde i vykradeno. Tyto skutečnosti prokazují nečinnost vyšetřovatele Bc. M. B. a GIBS, kteří si tento důkazní materiál nevyžádali.
13. Současně obviněný upozornil na možnou podjatost svědka Bc. M. B., jeho kolegy. Obviněný se se svědkem již více jak tři roky nezdraví. Za těchto okolností je možná zvláštní, že právě označený svědek vedl spis. Současně nemusí být náhodné, že se svědek Bc. M. B. po odsouzení obviněného stal zástupcem vedoucího na MOP R.
14. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že se nepodařilo prokázat, že byl spáchán pojistný podvod, je třeba odmítnout i spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Ve vztahu k tomuto trestnému činu navíc obě rozhodnutí trpí nedostatečností odůvodnění, když nalézací soud pouze lakonicky konstatuje, že obviněný porušil svoji pravomoc, když přijal nepravdivé oznámení o trestném činu. Ve skutkové větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný porušil §45 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Nikde se však již neuvádí, jakým konkrétním způsobem neměl obviněný dodržovat služební kázeň, ani jak konkrétně došlo k porušení zákazu zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními. Obviněný též zmínil, že obsahové vymezení trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby se opakovaně měnilo. Např. v usnesení o zahájení trestního stíhání se uvádí, že se měl dopustit porušení §10 odst. 1, 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, toto tvrzení pak bylo z odsuzujícího výroku o vině vypuštěno. Už jen vzhledem k těmto okolnostem obviněný shledal svoji obhajobu v průběhu trestního řízení za ztíženou. Protože se na spáchání žádného trestného činu nepodílel, žádnou škodu nezpůsobil a z věci neměl žádný profit, je třeba odmítnout i nárok na náhradu škody.
15. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že soudy nerozhodly o části obžaloby ve vztahu k přečinu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který mu byl obžalobou kladen za vinu. Odvolací soud pouze uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud tuto kvalifikaci vypustil. Soud prvního stupně se ve vztahu k osobě obviněného věnuje pouze přečinu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, skutkovou podstatou uvedenou pod §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se vůbec nezabývá, a to ani v odůvodnění rozsudku. Není tak vůbec zřejmé, jakou úvahou se soud řídil, zda o věci nerozhodl záměrně či zda rozhodnout opominul. Domníval se, že soud měl i o této části obžaloby rozhodnout, když trestní řád „vypuštění kvalifikace“ nezná. Proto bylo namístě, aby nalézací soud této části obžaloby obviněného zprostil. Neučinil-li tak, měl za to, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí výrok o části obžaloby podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. zprošťující výrok v rozsudku je neúplný. Odvolací soud toto pochybení nalézacího soudu nenapravil, proto obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
16. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 203/2016, a rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 67 T 79/2015, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje, poněvadž popsané skutky nejsou trestnými činy.
17. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání zdůraznil, že v návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Lze sice připustit, že v určitém rozsahu je možné provést zásah do skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Uvedená situace však podle názoru státního zástupce v přezkoumávaném řízení nenastala.
18. Zdůraznil, že dovolatel opakuje v dovolání svoji obhajobu uplatněnou zejména i ve svém odvolání. Obsáhlé pasáže dovolání jsou beze změn, či jen s nepodstatnými změnami, pouhými kopiemi odvolání. Ke všem zde uvedeným argumentům se tedy již s náležitou pečlivostí vyjádřil odvolací soud, a to zejména na str. 18 až 21 usnesení. S argumentací odvolacího soudu se státní zástupce plně ztotožnil a nepovažoval za účelné opakovat zcela přiléhavé úvahy odvolacího soudu.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplněn nebyl, neboť zproštění se váže ke skutku, a nikoliv k právní kvalifikaci. Tento závěr podporuje jak samotná dikce zákona, tak i judikatura a právní nauka. Podle §226 písm. b) tr. ř. je důvodem zproštění, jestliže skutek není trestným činem, tedy jestliže není žádným trestným činem. Podle komentářové literatury lze o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. rozhodnout jen tehdy, není-li stíhaný skutek žádným trestným činem. Tento postup nepřichází v úvahu, je-li skutek jiným trestným činem, než jaký v něm spatřoval soud prvního stupně. Soudy proto zcela běžně nadbytečné právní kvalifikace vypouštějí, namísto aby je „zprošťovaly“. Takto nastíněný postup je zákonný, akceptovaný praxí i právní vědou a jedná se o postup praxí ustálený. V této části je tedy dovolání zjevně neopodstatněné, neboť výrok rozhodnutí je úplný.
20. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že za hmotněprávní námitky by s jistou rezervou bylo možno považovat námitku, že v popisu skutku chybí konkrétní popis jednání, jímž měl porušit svoji povinnost policisty. Ve vztahu k této vznesené námitce však státní zástupce odkázal na popis skutku, z něhož je patrno, že dovolatel přijal od své družky nevěrohodné trestní oznámení, přičemž se tato družka vydávala za jinou osobu. Na tyto krajně podezřelé okolnosti obviněný nijak nereagoval. Jednání obviněného tedy nespočívalo v pouhém sepsání trestního oznámení, jehož pravdivost si nemohl nijak ověřit, ale v sepsání takového oznámení, které již svou podstatou muselo být velmi nevěrohodné, neboť podatelka trestního oznámení zastírala svoji identitu. Pravá identita podatelky přitom musela být obviněnému známa, neboť s oznamovatelkou trestného činu v té době obviněný žil a sdílel s ní domácnost. V této části je tedy třeba na podané dovolání nahlížet jako na dovolání zjevně neopodstatněné.
21. Současně nic nenasvědčuje tomu, že by v projednávané věci došlo k porušení zásad spravedlivého procesu pro důkazy opomenuté či pro extrémní nesoulad podle judikatury Ústavního soudu. Zatímco ve vztahu k návrhu obhajoby vyslechnout bývalého manžela obviněné K. se adekvátním způsobem odvolací soud na str. 20 svého usnesení vyjádřil, ostatní v dovolání zmiňované důkazy nelze za opominuté označit, neboť jejich provedení obviněný nenavrhoval.
22. Podle ustálené judikatury potom nemůže být dovolacím důvodem ani porušení zásady in dubio pro reo, neboť pokud porušení této zásady nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou nezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy. V této části dovolání tak uplatněné dovolací námitky zjevně neodpovídají dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Shrnul, že dovolání je dílem zjevně neopodstatněné a dílem bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo. Jestliže nebyly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., nemohl být naplněn ani na ně navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
24. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství předeslal, že se s jeho tvrzeními zásadně neztotožňuje. Znovu opakoval, že podle jeho mínění vypuštění části kvalifikace nebylo v dané věci namístě. Pod písmeny a) a c) §210 odst. 1 tr. zákoníku jsou uvedeny jiné skutky; nejedná se jen o právní kvalifikaci, ale o samostatný skutek, který spočívá v různém způsobu vykonání. Jestliže soud dospěl k závěru, že se v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy nedopustil jakéhokoliv závadného jednání, měl být tohoto skutku zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř., nikoliv podle §226 písm. b) tr. ř., jak naznačuje státní zástupce. Soudy se podle něj nevypořádaly dostatečně s jeho tvrzeními týkajícími se samotného skutku a odsoudily jej, aniž k tomu měly potřebné důkazy. Nebylo prokázáno, že by se jakkoliv podílel na uplatnění práva z pojistného plnění, či o něm alespoň věděl, natož aby mu pomáhal. Soud se nezabýval tím, že nemohl celou věc žádným způsobem ovlivnit, nebyla tak prokázána skutková podstata přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nebylo prokázáno, že vozidlo nebylo vykradeno, jediný důkaz, pohyb mobilního telefonu, není ve věci relevantní, připomněl, že vozidlo přijelo na služebnu s rozbitým okýnkem, čímž se nezabýval ani státní zástupce. Se státním zástupcem souhlasil pouze v tom, že chybí popis jednání, kterým se měl dopustit porušení povinnosti policisty, státní zástupce ale spekuluje nad tím, že přijal nevěrohodné trestní oznámení, aniž by ale uvedl, proč mělo být nevěrohodné, když vozidlo bylo evidentně poškozeno. I kdyby bylo prokázáno, že vykradení vozidla nahlásil někdo jiný, neznamená to, že vozidlo nebylo poškozeno nebo vykradeno. Uzavřel, že by soud měl jeho dovolání vyhovět.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř.
27. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
28. Odvolání obviněného směřující proti odsuzující části rozsudku nalézacího soudu bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
29. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
30. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
31. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
32. Nejvyšší soud poznamenává, že pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci neshledal. Z podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz zejména str. 13 až 15), s nímž se soud odvolací plně ztotožnil (viz str. 18 až 21 usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně odůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Je zjevné, že rozhodnutí o vině obviněného založil na usvědčujících důkazech především v podobě výpovědí svědků J. K., Bc. M. B., v této souvislosti se vypořádal i s otázkou obviněným zpochybňované věrohodnosti svědka, znaleckého posudku z oboru kriminalistika – expertiza ručního písma (zkoumání ručního písma), vyhodnocení uskutečněného telekomunikačního provozu (dle přenosových buněk převádějících signál) mobilního telefonu spoluobviněných, případně reagoval na námitku držení více mobilních telefonů spoluobviněnou L. F., k dispozici měl také listiny zmiňované v odůvodnění rozhodnutí. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo či obecně spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
33. Jak již ve svém vyjádření zdůraznil státní zástupce, obviněný v převážné části svého dovolání doslovně opakuje a cituje svoje odvolání ve věci. S námitkami znovu obsaženými i v dovolání se již řádně vypořádal odvolací soud a Nejvyšší soud, který se s jeho závěry ztotožňuje, neshledává účelným znovu na jednotlivé výhrady zevrubně reagovat. Na námitky obviněného ohledně (ne)dostatečnosti odůvodnění závěrů soudů, podle kterých vůz vůbec nebyl vykraden, ohledně souvislosti pohybu mobilních telefonů spoluobviněných L. K. a L. F. s tím, kde se tyto osoby nacházely, či o důkazním návrhu obviněného na výslech svědka D. K. přiléhavě reagoval odvolací soud ve svém usnesení (str. 18 až 21). K výtce ohledně navrhovaných a neprovedených či již neproveditelných důkazů Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Odvolací soud zamítl důkazní návrh na výslech svědka D. K. jako nedůvodný a také Nejvyšší soud má za to, že v kontextu dalších provedených důkazů jej nelze než označit za důkaz nadbytečný. Jeho návrh je možné hodnotit spíše jako snahu zvrátit dalšími spolehlivými důkazy prokázanou skutečnost, za jakých okolností přijela a vstupovala obviněná L. K. s dovolatelem na služebnu MOP R. Již nalézací soud upozornil, že kamerové záznamy ze služebny MOP R. nejsou k dispozici, absence tohoto důkazu, jakož i absence kamerového záznamu před ulicí, kde parkovalo předmětné vozidlo, či rekonstrukce, jak na to upozorňuje obviněný v dovolání (část VI.), však nemohou nic změnit na již učiněných závěrech o správnosti a přesvědčivosti skutkových zjištění soudů, opírajících se o dokazování provedené v dostatečném a potřebném rozsahu. Konečně jako skutkovou námitku, nepodřaditelnou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nutno hodnotit i výhradu vůči správnosti výroku o náhradě škody, založenou na tvrzení obviněného, že se na spáchání žádného trestného činu nepodílel, žádnou škodu nezpůsobil a z věci neměl žádný profit.
34. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání obviněného je, posuzováno s jistou benevolencí, významné, zda skutek obviněného popsaný pod bodem I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v jeho tzv. skutkové větě obsahuje dostatečně konkrétní vyjádření zákonných znaků pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a především pak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku.
35. Je vhodné připomenout, že přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku se dopustí, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah.
36. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků (kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu či odvoz na místo činu. Za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“ spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr). Pomoc může být spáchána i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl ve smyslu §112 tr. zákoníku pomocník podle okolností a svých osobních poměrů povinen.
37. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, jímž byl dovolatel rovněž uznán vinným, se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci. U pojmu „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. O „nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci“ jde, když pachatel nesplní povinnost uloženou mu zákonem nebo jiným právním předpisem vydaným na základě zákona a případně konkretizovanou jeho pracovní nebo funkční náplní. Jednání má formu opomenutí. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla. „Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148 a 3149, rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.).
38. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný naplnil zákonné znaky pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku tím, že jednak usnadnil jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že tento uvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění a způsobil takovým činem větší škodu, jednak jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a nesplnil povinnost vyplývající z její pravomoci. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky těchto přečinů jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Z příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, popsal a vysvětlil, jakým konkrétním způsobem se obviněný jako úřední osoba [srov. §127 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákoníku], což dovolatel nezpochybňoval, dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Svědčí o tom kupř. odpovídající část skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu: „…v rozporu s ust. §158 odst. 1 tr. řádu neučinil všechna potřebná šetření a opatření k odhalení pachatele a žádná nezbytná opatření k zabránění škodlivému následku, který hrozil, naopak se sám na vzniku tohoto následku aktivně podílel, čímž současně porušil ustanovení §45 odst. 1 písm. a), b) ve spojení s §46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), podle nichž je policista povinen dodržovat služební kázeň, spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka a zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby…“, ale i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu: „…Této situace si musel být dobře vědom i obž. B., který trestní oznámení přijímal, avšak neučinil žádná potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a žádná nezbytná opatření k zabránění škodlivému následku, a to nehovoře o situaci, kdy bylo bez pochybností prokázáno, že dne 1. 10. 2013 sepisoval mj. záznam o zahájení úkonů trestního řízení a úřední záznam o podaném vysvětlení s jeho tehdejší přítelkyní obž. K. vystupující pod identitou a s doklady obž. L. F. ….“(str. 15 rozsudku).
39. Z popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu je tak naprosto zřejmé, jakým jednáním obviněný nejen usnadnil spoluobviněné L. K. spáchání přečinu pojistného podvodu záležejícího v tom, že tato uvedla nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění a činem tak způsobil větší škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 50 000 Kč ve smyslu §138 tr. zákoníku), ale též čím a jak porušil povinnosti policisty, když od spoluobviněné L. K., své tehdejší družky, jejíž totožnost byla obviněnému tudíž dobře známa, která se však vydávala za osobu jinou, přijal trestní oznámení. Soud prvního stupně zevrubně popsal krajně podezřelé okolnosti uvedené v trestním oznámení, logicky a přesvědčivě uzavřel, že ke vloupání do vozidla a k odcizení uvedených věcí za popsaných okolností nedošlo, čehož si musel být vědom i obviněný, který trestní oznámení přijímal, ale sám neučinil žádná potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a neučinil žádná nezbytná opatření k zabránění škodlivého následku (str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Jak přiléhavě poznamenal k námitkám dovolatele i státní zástupce, jednání obviněného nespočívalo jen v pouhém sepsání trestního oznámení, jehož pravdivost si nemohl nijak ověřit, ale spočívalo v sepsání takového oznámení, které bylo od samého počátku co do svého obsahu nevěrohodné a svojí podstatou muselo být nevěrohodné, neboť podatelka zastírala svoji identitu, o čemž obviněný věděl.
40. Nejvyšší soud shledal, že provedeným dokazováním bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný svým jednáním jako policista a tedy úřední osoba jednak vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, konkrétně zákonu č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jednak nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Postupoval tak v rozporu s jeho povinnostmi uvedenými v §45 odst. 1 písm. a), b) označeného zákona, podle nichž příslušník je povinen dodržovat služební kázeň, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody. Co se rozumí služební kázní, v čem spočívá je definováno v §46 odst. 1 označeného zákona, podle něhož služební kázeň spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů. Vzhledem ke všem okolnostem případu a především vzhledem k blízkému vztahu obviněného se spoluobviněnou L. K. si nelze jednání obviněného vysvětlit jinak nežli tím, že byl od počátku veden záměrem usnadnit spoluobviněným L. K. a L. F. spáchání pojistného podvodu, že byl veden úmyslem opatřit jim neoprávněný majetkový prospěch (čemuž recipročně koresponduje způsobení škody příslušné pojišťovně). Především soud prvního stupně náležitě a v souladu se zákonem vysvětlil, jakými úvahami byl při rozhodování o vině i právním posouzení obviněného veden a správné jsou i jeho úvahy o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vztahující se k oběma přečinům. Nejvyšší soud tyto úvahy a právní závěry shledal správnými a z důvodu stručnosti na ně odkazuje.
41. Výhrady obviněného, že nalézací soud nevzal v potaz, že obviněný sám nárok na pojistné plnění neuplatňoval, že v popisu skutku nevymezil, jakým způsobem měl obviněný uvést v trestním oznámení, které sepisoval se spoluobviněnou L. K., nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, či že z popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu není patrné, jaký prospěch měl obviněný ze svého podvodného jednání mít, jsou z hlediska právního posouzení skutku jako pomoc k přečinu pojistného podvodu nevěcné; nalézací soud se se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí o vině obviněného důsledně zabýval a učinil přesvědčivá skutková zjištění i tomu odpovídající právní závěry, přičemž žádných pochybností není ani o správnosti a úplnosti popisu skutku.
42. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, a druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V kontextu námitky obviněného je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
43. Jak ale již ve svém vyjádření uvádí i státní zástupce, zproštění obžaloby se vztahuje ke skutku, nikoliv k právní kvalifikaci. Podle §226 písm. b) tr. ř. je důvodem zproštění, jestliže skutek není trestným činem, tedy jestliže není žádným trestným činem. Uvedené vyplývá jednak ze samotné dikce ustanovení §226 písm. b) tr. ř., z judikatury i z komentářové literatury, která uvádí, že zproštění připadá v úvahu pouze tam, kde skutek nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Tento postup nepřichází v úvahu, je-li skutek jiným trestným činem (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2815, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 102/2006, uveřejněné pod č. 9/2007-II. Sb. rozh. tr.).
44. Obviněný v dovolání namítl, že soudy nerozhodly o části obžaloby ve vztahu k přečinu podle ustanovení §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který mu byl obžalobou kladen za vinu a který podle jeho názoru představoval samostatný skutek. Oba soudy uvedenou právní kvalifikaci pouze vypustily, aniž by o ní jakkoliv meritorně rozhodly a obviněného obžaloby v této části obžaloby zprostily. Přitom ani z odůvodnění rozhodnutí soudů není patrné, jakými úvahami se soudy při tomto postupu řídily, případně jestli se jedná z jejich strany o opomenutí. Této výtce ale nelze přisvědčit.
45. Z obžaloby (č. listu 931 až 941) je patrné, že skutek popsaný pod jejím bodem 1) byl skutečně právně kvalifikován mimo jiné jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť usnadnil jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že tento uvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění a způsobil uvedeným činem větší škodu. Popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu v porovnání s popisem skutku v obžalobě přitom nedoznal výraznějších změn. Co do popisu jednání obviněného v rozsudku soudu prvního stupně došlo toliko k upřesnění doby, kdy obviněná L. F. učinila trestní oznámení, na což navazovaly další úkony, a to na dobu mezi 15:24 a 16:40 hod., zatímco v obžalobě bylo uvedeno 16:35 a 17:25 hod. Je tedy naprosto zřejmé, že nalézací soud v takto popsaném jednání obviněného a totožném skutku spatřoval naplněné zákonné znaky pomoci k přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, neboť usnadnil jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že tento uvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění, a způsobil uvedeným činem větší škodu. Naopak neshledal, že by usnadnil jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že tento uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, čemuž by odpovídala právní kvalifikace skutku i podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak bylo v obžalobě deklarováno (ale v tzv. právní větě neuvedeno), proto právní kvalifikaci odpovídající §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jako jednu z možných alternativ téhož ustanovení správně toliko vypustil. Názor obviněného, že v této souvislosti soud rozhodoval o „dalším skutku“, je nepřípadný, mylný (totožnost skutku byla bezpochyby zachována přes totožnost následku). Skutek popsaný v obžalobě pod bodem 1) tak sice nenaplňoval zákonné znaky přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, bylo jej však možné právně kvalifikovat jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku.
46. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tudíž dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
47. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. naplněny nebyly. Proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání jako celek zjevně neopodstatněné ve smyslu těchto důvodů dovolání, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu