ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.173.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 173/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněného K. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 To 407/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 155/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 2 T 155/2015, byl obviněný K. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 1)] a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 2)], za což byl podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Brno, Benešova 10, škodu ve výši 894 300 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. V., K. V., a Mgr. K. V., odkázáni se svými nároky na náhradu škody (správně též i náhradu nemajetkové újmy v penězích) na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil na výroky o vině a trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 To 407/2016, byl rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody u poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byla uložena povinnost nahradit této poškozené škodu ve výši 447 150 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že:
1)
dne 21. 1. 2015 v 16.53 hod. na silnici I. třídy č. ... v T., B. t., jako řidič vozidla tov. zn. Peugeot 406, RZ ..., ve směru jízdy od ulice S. k M. n., v prostoru čtyřramenné křižovatky s místní komunikací ul. E. a S., přibližně ve středu pozemní komunikace, chybně vyhodnotil vzniklou dopravní situaci a opožděně reagoval na pohyb chodkyně u středu vozovky, kde narazil levou částí vozidla do chodkyně J. Ch., naposledy bytem S. ..., T., přecházející pozemní komunikaci zleva doprava ve směru jeho jízdy, která po nárazu byla odhozena na pozemní komunikaci, přičemž utrpěla závažná zranění, zejména kraniocelebrální poranění – krvácení pod měkké pleny mozkové, zlomeninu jařmového oblouku vlevo, poranění hrudníku – zlomeniny horních žeber oboustranně a zevního konce klíčku vlevo, prasknutí močového měchýře, zlomeninu kosti kyčelní vpravo, obou ramének stydkých kostí oboustranně, zlomeninu pažní kosti vpravo, zlomeninu horního konce holenní kosti oboustranně, zlomeninu hlavičky lýtkové kosti a další, v důsledku čehož došlo k multiorgánovému selhání a dne 14. 2. 2015 ke smrti poškozené na oddělení JIP chirurgie Nemocnice v Třebíči, kam byla přeložena po předchozí hospitalizaci na Klinice KARIM Fakultní nemocnice Brno-Bohunice,
2)
dne 27. 9. 2015 v 00.11 hod., po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil na K. n. v T. osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot 406, RZ ..., přičemž byl před hotelem Grand zastaven a kontrolován strážníky Městské police v Třebíči, podroben dechové zkoušce na alkohol v 00.15 hod. s výsledkem 2,08 promile alkoholu v dechu, předán orgánům Policie ČR, obvodní oddělení Třebíč, jimi podroben dechové zkoušce na alkohol přístrojem Dräger v 00.24 hod. s výsledkem 1,37 promile alkoholu v dechu a v 00.30 hod. s výsledkem 1,34 promile alkoholu v dechu, s těmito výsledky souhlasil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 To 407/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Podle jeho názoru se soud prvního stupně nezabýval relevantní argumentací obhajoby a odvolací soud nereagoval na nikoliv bezvýznamné námitky obsažené v řádném opravném prostředku. Byl přesvědčen, že v rozsudku soudu prvního stupně absentuje bližší hodnocení skutkových a právních okolností a v rozsudku odvolacího soudu chybí jakékoliv odůvodnění, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Krajský soud v Brně, jenž nepochopil svoji úlohu odvolacího soudu a v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně uvedl, že hodnocení důkazů je výhradním právem soudu prvního stupně, až v souvislosti s přezkumem výroku o náhradě škody dospěl k závěru o značném spoluzavinění poškozené J. Ch. Obviněný měl za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Podotkl, že svoji faktickou účast na dopravní nehodě nikdy nepopíral a vůči pozůstalým i soudu opakovaně vyjadřoval upřímnou lítost. Celou dobu se však hájil tím, že kontaktu s poškozenou nemohl zabránit, neboť tato mu nečekaně vstoupila před vozidlo. Zopakoval svoji odvolací argumentaci, podle níž skutek pod bodem 1) neobsahuje přesné označení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měl porušit a která měla být v příčinné souvislosti se smrtelným následkem (v úvahu připadá nanejvýš porušení obecných povinností řidiče). Soud prvního stupně přebral z obžaloby tvrzení o chybném vyhodnocení situace a opožděné reakci na pohyb chodkyně u středu vozovky, aniž by se zabýval otázkou dvou fází nehodového děje. Jak vyplynulo z výpovědi znalce Ing. Josefa Diviše, ve druhé fázi již nemohl na chování chodkyně (otočení se zpět a krátký pohyb) nijak reagovat. Soud měl podrobně zkoumat, zda porušil nějakou povinnost a jednal zaviněně v souvislosti s reakcí (dání nohy z plynu) na zpozorování chodkyně v době, kdy ještě mohl bezpečně zastavit. Odkaz na výpověď svědků V. T. a F. T., že na chování chodkyně reagoval až poté, co došlo ke střetu, je hodně zavádějící i s ohledem na to, že žádný ze svědků poškozenou bezprostředně před nehodou neviděl. Zavádějící je i poukaz na věk poškozené a na to, že se pohybovala pomalu a s pomocí holí. Vzhledem k ročnímu období, denní době a světelným podmínkám zjistil uvedené skutečnosti až ex post; před samotnou srážkou viděl pouze dospělou ženu. Navíc nelze odhlédnout od výpovědi svědkyně J. V., dcery poškozené, podle níž poškozená dokázala při přecházení B. t. hodně zrychlit, a rovněž od výpovědi znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové, podle níž zdravotní stav poškozené neodpovídal zdravotnímu stavu ženy jejího věku, nýbrž osoby mladší. Obviněný s ohledem na to, co v danou chvíli viděl a věděl, mohl předpokládat, že ho poškozená reflektuje (jeho vozidlo bylo osvětleno) a že otočením svého těla zpět směrem k ulici E. reaguje na jeho přiblížení. To ostatně vyplývá i z principu omezené důvěry v dopravě (srov. nález Ústavního osudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15), o jehož neuplatnění lze uvažovat toliko v případě dětí či zvířat, nikoliv v případě dospělé ženy. Svědek V. T. připustil, že v době nárazu nejelo v protisměru žádné vozidlo. Většina řidičů přitom ví, že zejména při silném městském provozu vyčkává chodec za účelem dokončení přecházení na středové čáře vozovky. Podle obviněného bylo ve věci dáno značné spoluzavinění poškozené. V místě, kde se poškozená pohybovala, sice nebyl zákaz přecházení, přecházení však připadá v úvahu pouze tehdy, pokud je bezpečné – pokud po vozovce nejede vozidlo, které tomuto úkonu brání. Konstatoval, že spoluzavinění poškozené má vliv nejen na výroky o trestu a náhradě škody, ale i na samotný výrok o vině; spoluzavinění je významné z hlediska právní kvalifikace a otázky společenské škodlivosti.
7. Pokud jde o skutek pod bodem 2), nesouhlasil s údajem o výsledku dechové zkoušky (2,08 promile). Tento údaj je v extrémním rozporu s údaji zjištěnými na základě dechových zkoušek provedených o několik minut později (1,37 a 1,34 promile), jakož i s jeho chováním na místě. Zřejmá nesprávnost ve skutkových zjištěních mohla negativně ovlivnit úvahu o trestu, resp. trestu zákazu činnosti, který mu byl rovněž uložen.
8. Brojil i proti postupu soudu prvního stupně, který zamítl návrh na jeho výslech. Byť byla u prvního hlavního líčení v důsledku jeho omluvené nepřítomnosti přečtena jeho výpověď z přípravného řízení, soud měl povinnost provést jeho výslech, když o to posléze v rámci odročeného hlavního líčení, u něhož byl poprvé přítomen, zažádal.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 To 407/2016, a případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 2 T 155/2015, a v návaznosti na to věc přikázal jednomu z těchto soudů k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poznamenal, že uplatněný dovolací důvod slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nikoliv k nápravě vad procesních. V rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu nelze vznášet ani námitky proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí; uvedené jsou nepřípustné již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Byť dovolatel uvádí, že byl odsouzen za jednání, které nenaplňuje znaky trestného činu, vyjma odvolací námitky, podle které popis skutku v bodě 1) výroku o vině neobsahuje označení konkrétních zákonných povinností, které měl porušit, nevznáší prakticky žádnou výtku týkající se nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a zákonnými znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným. Značná část jeho dovolací argumentace je navíc věnována nikoliv vymezení hmotněprávních vad napadeného rozhodnutí, ale výkladům o rozsahu uplatněného dovolacího důvodu a o rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
11. Pokud jde o výhrady vztahující se k popisu skutku pod bodem 1), státní zástupce uvedl, že skutková podstata přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku není tzv. blanketní skutkovou podstatou, a proto není nezbytně nutné, aby popis skutku obsahoval odkaz na právní předpis, který obviněný svým jednáním porušil. Ze skutkových okolností přitom vyplývá, že dovolateli lze přičítat porušení obecné povinnosti uložené v §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“). Absence výslovného odkazu na citované ustanovení ve skutkové větě výroku o vině není důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí, byť by citace tohoto ustanovení alespoň v odůvodnění rozhodnutí přispěla k přesvědčivosti. Ostatní výtky označil za námitky skutkového charakteru a konstatoval, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že poškozená se pohybovala pomalu a o holích; minimálně na základě používání holí obviněný měl a mohl vědět, že jde o starou osobu, která si v silničním provozu nemusí počínat zcela standardně a jejímuž pohybu na vozovce je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Shledal, že skutkové závěry soudů nejsou v tzv. extrémním rozporu. Obecné povinnosti plynoucí z ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. (mj. chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, přizpůsobit svoje chování situaci v provozu na pozemních komunikacích), má řidič ve vztahu k chodci i v případě, že si chodec na pozemní komunikaci nepočíná zcela adekvátně, ať už z důvodů vysokého věku nebo z důvodů jiných; jakýkoli střet s jedoucím motorovým vozidlem totiž může být pro chodce fatální. Obviněný na pohyb poškozené ve vozovce až do střetu nijak nereagoval, zejména pokud jde o situaci vyplývající z postavení chodkyně u středu vozovky s nejistým předpokladem jejího dalšího pohybu. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na závěry znalce Ing. Josefa Diviše citované na str. 6 rozsudku nalézacího soudu.
12. Za námitku výlučně skutkového charakteru pak označil výtku vztahující se ke skutku pod bodem 2). Uvedenou navíc z věcného hlediska shledal bezpředmětnou a netýkající se existence znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Ocitoval skutkovou větu, podle níž obviněný byl „podroben dechové zkoušce na alkohol v 00.15 hod. s výsledkem 2,08 promile alkoholu v dechu“, a podotkl, že uvedená hodnota nepochybně naměřena byla a konstatování jejího výsledku nelze označit za nesprávné. I kdyby výsledek zkoušky nebyl zcela přesný, v kontextu s výsledky dalších zkoušek provedených s určitým časovým odstupem přístrojem Dräger nevznikají žádné pochybnosti o tom, že v době řízení motorového vozidla měl obviněný v krvi více než 1 promile alkoholu a nebyl schopen toto motorové vozidlo bezpečně řídit.
13. Výhradu, že obviněný nebyl navzdory své žádosti před soudem prvního stupně vyslechnut, sice taktéž považoval za námitku výlučně procesního charakteru a obsahově neodpovídající formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, přesto postup nalézacího soudu označil s ohledem na zásadu ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) za problematický. Ačkoliv z protokolu o hlavním líčení ani z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu nevyplynuly bližší důvody, proč soud návrh na provedení zmíněného důkazu zamítl, státní zástupce vzhledem k tomu, že obviněný ve výpovědi v přípravném řízení, kterou nalézací soud u hlavního líčení přečetl a v odůvodnění svého rozhodnutí ji citoval, odmítl svoje zavinění na dopravní nehodě a na svoji obhajobu uváděl v podstatě shodné skutečnosti jako následně v řádném i mimořádném opravném prostředku, konstatoval, že nedošlo k takovému zkrácení procesních práv obviněného, aby bylo možno hovořit o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
14. Uzavřel, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti kvalitě přezkumné činnosti a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, byť lze připustit, že reakce odvolacího soudu na námitky obviněného byla v některých směrech až nadměrně stručná.
15. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, poněvadž se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal, byť připouští, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je až nepatřičně stručné, v důsledku čehož zavdává důvod pro uplatnění námitky absence řádného odůvodnění.
21. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. Obviněný vytkl, že jej soud prvního stupně, který v důsledku jeho omluvené nepřítomnosti z prvního hlavního líčení přečetl jeho výpověď z přípravného řízení, odmítl v odročeném hlavním líčení, k němuž se řádně dostavil a v němž chtěl vypovídat, vyslechnout.
23. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v prvním hlavním líčení konaném dne 18. 3. 2016 obhájce omluvil nepřítomnost obviněného, který se jakožto řidič mezinárodní kamionové dopravy nestihl s ohledem na logisticko-organizační důvody vrátit z Německa, a tlumočil jeho souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (č. listu 266). V průběhu uvedeného hlavního líčení, poté, co byly podle §207 odst. 2 tr. ř. přečteny protokoly o výslechu obviněného (č. listu 267), pak obhájce v souvislosti s dotazem samosoudce, zda má od obviněného zmocnění, aby dal souhlas ke čtení protokolů či znaleckých posudků, uvedl, že počítal s tím, že se hlavní líčení bude za účelem vyjádření obviněného před soudem odročovat (č. listu 270). V závěru zmíněného hlavního líčení bylo vyhlášeno usnesení, podle něhož se hlavní líčení odročuje mj. za účelem předvolání obviněného (č. listu 271). K tomuto odročenému hlavnímu líčení konanému dne 1. 4. 2016 se obviněný skutečně dostavil (č. listu 280), přičemž před skončením dokazování požádal prostřednictvím svého obhájce, aby byl vyslechnut (č. listu 285). Soud této žádosti nevyhověl a návrh na provedení důkazu výslechem obviněného usnesením zamítl (č. listu 285). Uvedené rozhodnutí zdůvodnil následovně (viz zvukový záznam hlavního líčení, č. listu 273): §207 odst. 1 tr. ř. striktně stanoví, ve které fázi má být obžalovaný vyslechnut – k jeho výslechu má dojít po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného. V dalším řízení není výslech obžalovaného možný, poněvadž ve věci již byly provedeny všechny důkazy a obžalovaný by v návaznosti na výsledky provedeného dokazování mohl svoji výpověď upravit.
24. Dovolací soud se s naznačenou argumentací soudu prvního stupně nemůže ztotožnit. Byť nerozporuje, že zařazení výslechu obžalovaného (dále „obviněný“) za přednesení obžaloby (návrhu na potrestání) a za případné uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení, není bezúčelné a je zejména významným prvkem kontradiktornosti hlavního líčení, se zřetelem na zásadu spravedlivého procesu konstatuje, že obviněnému musí být dána možnost k výpovědi vždy, i když v předchozích stadiích řízení nevypovídal. Pokud se obviněný kdykoli v průběhu trestního stíhání rozhodne vypovídat k věci, nelze jej zbavit tohoto práva s poukazem na skutečnost, že v předcházejícím stadiu trestního řízení odepřel výpověď, anebo má-li soud za to, že výslech obviněného by byl nadbytečný vzhledem k tomu, že ostatní důkazy postačují k závěru o jeho vině (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012, publikované pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr.). Soudu, který obviněného vyslechne až poté, co ve věci provede všechny ostatní důkazy, nic nebrání, aby tuto skutečnost zohlednil při hodnocení důkazů, resp. při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného.
25. S ohledem na výše rozvedené tedy nutno uzavřít, že soud prvního stupně pochybil, když obviněnému odepřel možnost vypovídat v hlavním líčení. Uvedené pochybení, zásah do práva na spravedlivý proces, však akceptovatelným způsobem napravil soud druhého stupně, který, jak se z obsahu posuzovaného trestního spisu podává, obviněnému ve veřejném zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání, po zákonném poučení podle §33, §92, §93 odst. 1 a §95 odst. 2 tr. ř. poskytl prostor k věcnému vyjádření a obhájci (stejně jako ostatním stranám) umožnil klást obviněnému dotazy (č. listu 328). Vzhledem k tomuto postupu odvolacího soudu proto nebylo třeba rozhodnutí soudů nižších stupňů rušit.
26. Dále je třeba zdůraznit, že v projednávané trestní věci nedošlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) usvědčován (viz spis sp. zn. 2 T 155/2015) svou výpovědí (č. listu 55 až 57), výpověďmi svědků F. T. (č. listu 63 až 65) a V. T. (č. listu 269, 270), výpověďmi znalců Ing. Josefa Diviše (č. listu 281 až 283) a MUDr. Svatavy Duchaňové (č. listu 284, 285) a jejich znaleckými posudky (znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, specializace technické posudky o příčinách silničních nehod, viz č. listu 141 až 171, a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, viz č. listu 78 až 131) a listinnými důkazy, především protokolem o nehodě v silničním provozu (č. listu 6-8), plánkem místa dopravní nehody (č. listu 9), připojenou fotodokumentací (č. listu 11 až 36) a náčrtky místa dopravní nehody (č. listu 175 a 176). Z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2) je pak usvědčován (viz spis sp. zn. 2 T 175/2015) svou výpovědí (č. listu 3, 4) ve spojení s úředním záznamem Městské policie Třebíč vč. přílohy (č. listu 10, 11), úředním záznamem Policie ČR (č. listu 12), záznamem o dechové zkoušce (č. listu 13) a úředním záznamem o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky (č. listu 14, 15).
27. Pokud jde o skutek pod bodem 1) a námitku vztahující se k věku poškozené, resp. k tomu, zda se poškozená vzhledem ke světelným a povětrnostním podmínkám v době nehody musela na první pohled jevit jako starší osoba, Nejvyšší soud poukazuje na výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že poškozená měla při sobě francouzské hole, pomocí nichž se pohybovala. S ohledem na to, že obviněný potvrdil, že si poškozené všiml asi 25 m před svým vozidlem, je možné téměř s jistotou dovodit, že pokročilý věk poškozené byl schopen na základě uvedených zdravotních pomůcek, jež jsou i z dálky poměrně dobře viditelným markantem, v daný okamžik vnímat. Dále je nutné konstatovat, že tvrzení obviněného, že se poškozená J. Ch. bezprostředně před vkročením do jízdní dráhy jeho vozidla otočila zpět směrem k ulici E. (čímž mu v podstatě dala najevo, že jeho vozidlo registruje a vozovku nebude přecházet), je v nesouladu se závěry slyšených znalců. Podle Ing. Josefa Diviše je s ohledem na stopy poškozené na vozidle, které jsou v jedné ose, evidentní, že poškozená nebyla „rozběhnutá“ na druhou stranu, tj. směrem k ulici E., odkud své přecházení přes vozovku započala. Podle MUDr. Svatavy Duchaňové byla hlavní zranění poškozené situována v pravé části těla, přičemž vzhledem k tomu, že obě dolní končetiny poškozené byly poraněny na stejných místech, je zjevné, že obě byly stejně zatíženy a že poškozená neučinila bezprostředně před střetem žádný významný pohyb; znalkyně považovala za nejpravděpodobnější, že poškozená byla před nárazem mírně nakročena směrem k jízdnímu pruhu, v němž jel obviněný. K výtce, že skutková věta výroku o vině neobsahuje označení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měl obviněný porušit a která měla být v příčinné souvislosti se smrtelným následkem, lze shodně se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství poznamenat, že skutková podstata přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, není tzv. blanketní skutkovou podstatou, a tudíž není nezbytně nutné, aby popis skutku obsahoval odkaz na právní předpis, který byl jednáním obviněného porušen, třebaže by to jistě přispělo k přesvědčivosti rozhodnutí. Pro úplnost je však vhodné doplnit, že pochybení obviněného spočívající podle zjištění soudů ve špatném vyhodnocení dopravní situace a v opožděné reakci na pohyb chodkyně lze považovat za porušení povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích zejména a nejméně podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. (chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, přizpůsobit své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích), případně i za porušení povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. d) citovaného zákona (dbání zvýšené opatrnosti vůči osobám s omezenou schopností pohybu a orientace).
28. Co se týče skutku pod bodem 2), výhrada obviněného stran zjištění nesprávného údaje o alkoholu v dechu neobstojí. Z úředního záznamu Městské policie Třebíč a jeho přílohy vyplývá, že obviněnému byla dne 27. 9. 2015 v 00:15 hod. provedena orientační dechová zkouška přístrojem Dräger s výsledkem 2,08 promile alkoholu v dechu. Z úředního záznamu Policie ČR se podává, že obviněnému byly stejného dne provedeny další orientační dechové zkoušky, přičemž v 00:24 hod. mu bylo přístrojem Dräger naměřeno 1,37 promile alkoholu v dechu a v 00:30 hod. mu bylo totožným přístrojem naměřeno 1,34 promile alkoholu v dechu. Byť se první hodnota od ostatních dvou naměřených v odstupu pouhých několika málo minut poměrně zásadním způsobem liší, údaj 2,08 promile nelze bez dalšího označit za vadný. Uvedený má oporu v řádně provedeném dokazování a jako takový je součástí skutkové věty výroku o vině. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu navíc vyplývá, že soud při právním posouzení skutku vycházel toliko ze skutečnosti, že v dechu obviněného se nacházelo množství alkoholu, které překročilo hranici jedné promile, a při úvaze o trestu údaj 2,08 promile v neprospěch obviněného nikterak nezohledňoval.
29. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významnou otázkou, zda se na vzniku a průběhu dopravní nehody relevantně podílelo spoluzavinění poškozené.
30. Spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem (srov. přiměřeně č. 7/1965 Sb. rozh. tr.). Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. smrt u trestného činu podle §143 odst. 1 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
31. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §143 odst. 1 tr. zákoníku v podobě smrti spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971, č. 36/1984 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.).
32. V posuzované trestní věci není sporu o tom, že v důsledku jednání obviněného, který při podvečerní jízdě setmělým městem jako řidič motorového vozidla nedostatečně reflektoval chodkyni, starší ženu s francouzskými holemi, která přecházela přes frekventovanou pozemní komunikaci, došlo ke smrtelné nehodě. Obviněný, ačkoliv uvedenou starší ženu v okamžiku, kdy se nacházela asi 25 před jeho vozidlem, spatřil, jak stojí přibližně ve středu pozemní komunikace a pozicí svého těla dává najevo, že má přecházení této pozemní komunikace v úmyslu dokončit, a to právě přes jeho jízdní pruh, vozidlo nezpomalil natolik, aby byl schopen na případný pohyb chodkyně směrem do jeho jízdního pruhu včas reagovat. Spoléhal na to, že mu chodkyně do jízdní dráhy nevstoupí – že na místě vyčká do doby, než se provoz na pozemní komunikaci uklidní natolik, že bude moci bezpečně přejít. Tím, že špatně vyhodnotil chování chodkyně, vůči níž měl jakožto řidič motorového vozidla povinnost dbát zvýšené opatrnosti (s ohledem na věk a francouzské hole byla chodkyně osobou s omezenou schopností pohybu a orientace), a že svoje jednání a rychlost svého vozidla nepřizpůsobil poměrně nestandardní a v provozu nebezpečné situaci (ve středu frekventované pozemní komunikace se nacházela chodkyně), způsobil dopravní nehodu, při které došlo ke smrti. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem tohoto následku spolehlivě zjištěna a závěr soudu, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně lidského života, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí, je zcela správný [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který takto vzešel.
33. Na druhé straně ovšem nelze odhlédnout od chování chodkyně – poškozené, která zmíněnou frekventovanou pozemní komunikaci přecházela v hustém provozu za výše naznačených nepříznivých světelných podmínek mimo přechod pro chodce.
34. Podle §54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., je-li blíže než 50 m křižovatka s řízeným provozem, přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod nebo podchod vyznačený dopravní značkou „Přechod pro chodce“, „Podchod nebo nadchod“, musí chodec přecházet jen na těchto místech. Na přechodu pro chodce se chodí vpravo. Podle odst. 2 citovaného zákona mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Podle odst. 3 tohoto zákona, jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Nevidomý chodec signalizuje úmysl přejít vozovku mávnutím bílou slepeckou holí ve směru přecházení. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji.
35. Poněvadž z obsahu trestního spisu vyplývá, že nejbližší přechody pro chodce byly od místa dopravní nehody vzdáleny 100 a 150 m, lze konstatovat, že poškozená směla předmětnou pozemní komunikaci přecházet mimo přechod pro chodce. Při tomto přecházení měla ale zohlednit svou tělesnou kondici ovlivněnou stářím a zdravotním stavem a této uzpůsobit okamžik vstupu do vozovky, což neučinila. Poškozená zjevně neodhadla dopravní situaci a do jízdního pruhu, v němž jel obviněný, vstoupila, aniž by se předtím přesvědčila, že může přejít bez toho, že ohrozí sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Při silném městském provozu vstoupila před přijíždějící vozidlo, v důsledku čehož byl jeho řidič nucen k náhlé změně rychlosti jízdy. Do vozovky vstoupila před bezprostředně se blížícím vozidlem a na dopravní nehodě a v návaznosti na to i na smrtelném následku nese svůj nikoliv zanedbatelný podíl viny. Ze závěrů znalce Ing. Josefa Diviše vyplynulo, že oba účastníci dopravní nehody nedbali zvýšené opatrnosti, přičemž včasnou reakcí jednoho z nich by k dopravní nehodě nedošlo. Jelikož se zavinění obviněného podílelo na smrtelné nehodě relevantním způsobem, nejsou úvahy o neuplatnění trestní odpovědnosti na místě. Protože však relevantní příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozené bylo její významné spoluzavinění při dopravní nehodě, soudy z toho správně vyvodily závěr, že neporušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem, a jeho jednání bylo proto právně posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že míra spoluzavinění poškozené dosahovala 50 %, a považuje jeho postup, kterým uvedené spoluzavinění zohlednil též ve výroku o náhradě škody, za zcela správný.
36. Z uvedeného také vyplývá, že námitka obviněného, že se odvolací soud nezabýval tzv. principem omezené důvěry v dopravě ve smyslu hledisek uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, je lichá. Odkaz na označený nález Ústavního soudu je nepřípadný. Ústavní soud nesouhlasil s takovou interpretací povinnosti dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v §21 zákona č. 361/2000 Sb., podle níž řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu. V konkrétním případě uzavřel, že řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Pokud soudy současně dospějí k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslně protiprávní jednání poškozeného, a nedbalost je dovozena jen z toho, že obviněný si nepočínal dostatečně obezřetně, protože nevzal v úvahu jednání poškozeného, není možné učinit spolehlivě závěr o vině obviněného. Obviněný založil svoje přesvědčení o aplikaci tzv. principu omezené důvěry na svém tvrzení, že na základě chování chodkyně, přičemž nemohl vědět, že se jedná o osobu staršího věku, nepředpokládal a nemusel předpokládat jeho další nečekaný průběh, jenž vyústil v kontakt s jeho vozidlem. Taková tvrzení obviněného ale kolidují se skutkovými zjištěními soudů, podle nichž si obviněný musel být vědom toho, že poškozená je starší osobou, jíž je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Ve shodě s poznámkou státního zástupce obsaženou ve vyjádření k dovolání nutno upozornit, že výsledky dokazování bylo prokázáno, že poškozená se pohybovala pomalu a o holích, přičemž minimálně z faktu, že používala hole, obviněný mohl a měl vědět, že jde o osobu starou, která si v silničním provozu nemusí počínat zcela standardně a jejímuž pohybu je třeba věnovat zvýšenou pozornost, což neučinil. V konkrétní situaci se nemohl spolehnout na to, že mu do jízdní dráhy nevstoupí a že nedojde ke střetu s jeho vozidlem.
37. Pro úplnost dovolací soud k výhradám obviněného směřujícím proti výroku o trestu, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. poznamenává, že obviněný byl uznán vinným nejen přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, ale rovněž přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl ukládán trest, do jehož druhu a výměry se promítl fakt, že řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, což je významné zvláště z pohledu ukládání trestu zákazu činnosti.
38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu