ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.224.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 224/2017-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněného I. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 6 To 191/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 77/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 4 T 77/2014, byl obviněný I. P. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody (správně nemajetkové újmy v penězích) na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená. Obviněný napadl všechny výroky rozsudku, poškozená brojila proti výroku o náhradě škody. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 6 To 191/2016, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby, přibližně od roku 2007 do června 2013, v P., H. M., J. ul. ..., v místě společného trvalého bydliště, opakovaně fyzicky napadl svou manželku, poškozenou K. P., tak, že konkrétně v roce 2007 po běžném rodinném nedorozumění ji uhodil otevřenou dlaní do obličeje, povalil ji na zem a tahal za vlasy, poté ji fyzicky napadl v roce 2010 tak, že ji strkal v kuchyni, následně ji shodil na zem a se slovy: „chcípni“ ji odsunul nohou ke kuchyňské lince a poté zavolal nezletilé syny k obědu s tím, že jim řekl, ať ji překročí a jdou jíst, poté v prosinci 2011 ji opět fyzicky napadl, když seděla na gauči, kde on ležel, a začal do ní kopat, následně vstal a udeřil ji otevřenou dlaní do obličeje, až jí ulítla náušnice, poté ji začal bít do břicha, přestože ho prosila, aby toto nedělal, neboť je po zánětu močového měchýře, následně, když zjistil, že si poškozená pustila v mobilním telefonu nahrávání, tak ji opět začal bít, poté poškozená vzala jeho telefon a vyhodila ho z okna, což udělala z toho důvodu, že si myslela, že půjde pro ten telefon a nechá ji být, on ji však začal škrtit a tlačil ji do okna s tím, že ji vyhodí za tím telefonem, poté ji v obýváku hodil na zem a kopal do ní, poškozená přivolala telefonem policejní hlídku, a dále ji po celou dobu psychicky týral, a to tím způsobem, že ji neustále kontroloval, sledoval její spodní prádlo, osobní hygienu, menstruační kalendář, sledoval její SMS zprávy, telefony, musela mu odpovídat na dotazy „kde byla a s kým?“, kdy po jeho psychických útocích nemohla jíst ani spát, přičemž v důsledku jeho jednání musela vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, musela užívat antidepresiva a do současné doby je v léčbě, kdy kvůli pokračujícímu nátlaku vyhledala pomoc Bílého kruhu bezpečí.
4. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že shora uvedená rozhodnutí nejsou prvními rozhodnutími ve věci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 T 77/2014, byl obviněný I. P. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené K. P. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200 000 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 To 140/2015, byl citovaný rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 6 To 191/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru není skutek trestným činem.
6. Vytkl, že soudy nižších stupňů neposoudily jednání s ohledem na provedené důkazy a přijaly za správná tvrzení obžaloby, když skutečnosti, na něž poukazovala obhajoba, řádně nevyhodnotily. Z popisu skutku vyplývá, že se měl týrání dopouštět až do roku 2013. O žádném útoku z období let 2012 a 2013 tu však žádná zmínka není. Předmětem dokazování byl prakticky pouze útok z roku 2011, přičemž k údajným útokům z roku 2007 a z roku 2010 nebyl proveden žádný relevantní důkaz. Žádný relevantní důkaz nebyl proveden ani k tvrzení, že měl poškozenou K. P. po celou dobu kontrolovat, že měl sledovat její spodní prádlo, menstruační kalendář apod. Ani v obžalobě, ani v pravomocném rozsudku navíc není specifikováno, co se rozumí pojmem „po celou dobu“. Soudy navzdory skutkovým zjištěním nevyhodnotily poškozenou jako nevěrohodnou osobu, která podala trestní oznámení za účelem úspěchu v opatrovnickém řízení, zisku finančních prostředků z titulu nemajetkové újmy a vyššího podílu z vypořádání společného jmění manželů. Poškozená podala trestní oznámení až rok a půl po údajném posledním útoku a v časové shodě s tím, kdy obviněný vyjádřil vůli rozvést se a ponechat si v péči děti. Před prosincem 2011 nevyhledala žádnou odbornou pomoc, přičemž že MUDr. M. P. v prosinci 2011 navštívila, je doloženo pouze výměnným poukazem z 1. 7. 2013, který je v rozporu se zjištěním, podle něhož pojišťovna lékařce za uvedené ošetření nic neproplatila. Skutečnost, že poškozená u lékařky v prosinci 2011 nebyla, ilustruje i fakt, že ji nezbavila mlčenlivosti, a ta tak nemohla u soudu svědčit. Obviněný zdůraznil, že na rozdíl od poškozené se o rodinu vždy náležitě staral a zajišťoval její potřeby. Poškozená jej podváděla s kolegou ze zaměstnání, což potvrdila svědkyně V. Š., a svůj život si organizovala výhradně s přihlédnutím k subjektivním potřebám a tužbám. Jednáním souvisejícím s opatrovnickým řízením byla téměř vždy přítomna, nevyhýbala se ani předání dětí, v trestním řízení však požadovala výslech v jeho nepřítomnosti, poněvadž se jej údajně obávala. Postupem soudu, který její požadavek vyslyšel, byla obviněnému znemožněna řádná obhajoba. Odvolací soud se ve svém prvním rozhodnutí ztotožnil s argumentací obviněného a poukázal na chyby, kterých se soud prvního stupně dopustil. V rámci opětovného projednání věci však zcela změnil svůj přístup, když vady, pro které v pořadí první rozsudek nalézacího soudu zrušil, vadami již neshledal.
7. Dovolatel popřel, že by se dopouštěl týrání, tj. zlého nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačujícího se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Popis skutku je v rozporu s výkladovou praxí Nejvyššího soudu, podle níž nikoliv každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí, má pro právní kvalifikaci trestného činu týrání osoby ve společném obydlí význam (srov. 4 Tdo 1448/2012) a podle níž ojedinělé fyzické napadání poškozené v průběhu několika let, které nebylo nijak hrubé či surové, bez dalšího nenaplňuje požadavek určité trvalosti charakteristické pro znak týrání (srov. 7 Tdo 342/2011).
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 6 To 191/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho mínění obviněný v dovolání uplatnil výlučně takové námitky, které pod uplatněný (ani pod žádný jiný) dovolací důvod nelze podřadit. Připomněl, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoliv k tomu, aby skutková zjištění soudů byla přezkoumávána ještě třetí instancí, a konstatoval, že obsahem dovolání obviněného je toliko polemika s provedenými důkazy a jejich hodnocením, potažmo zpochybňování skutkových zjištění, k nimž dospěl nalézací soud. Obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, z níž dovozuje, že jeho jednání, tj. pouhý jeden drobný a poškozenou vyprovokovaný fyzický útok v roce 2011, nelze označit za týrání. Státní zástupce připustil, že onen ojedinělý útok by znaky týrání nenaplnil, poznamenal však, že podle skutkových zjištění obviněný poškozenou psychicky ponižoval po dobu cca 6 let a v tomto období ji ve třech případech i fyzicky napadl.
10. Dále zdůraznil, že rozhodnutí soudů nejsou zatížena tzv. extrémním rozporem. Skutkový stav byl náležitě zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o výpověď poškozené K. P., tu, na rozdíl od vyjádření obviněného, označil za logickou a přesvědčivou a podepřenou i dalšími důkazy, a to výpověďmi jejího otce, D. P., V. Š., K. S. či L. P. Jmenovaní v některých případech buď zaregistrovali modřiny na těle poškozené, nebo se jim obviněný k napadení poškozené přiznal. Obdobně je výpověď poškozené podepřena, byť nepřímo, lékařskou zprávou MUDr. M. P., zprávou Mgr. T. H. a jeho výpovědí nebo zprávou Bílého kruhu bezpečí. Že se následky jednání obviněného nepříznivě projevily i na psychickém zdraví poškozené, je pak potvrzeno znaleckým zkoumáním, kterým u ní byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha trvající i v současné době a projevující se výrazně po napadení v roce 2011 a posléze v zátěžových situacích a při kontaktu s obviněným. V podrobnostech odkázal na argumentaci nalézacího soudu, zejména na str. 14 až 16 rozsudku.
11. Nad rámec uvedeného podotkl, že podstatou trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je jednání pachatele spočívají v týrání jiné osoby či jiných osob. Pod pojmem „týrání“ je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou, nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě aby bylo spojeno s následky na zdraví týrané osoby (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2006 a jiné). Zlé nakládání může směřovat do oblasti fyzické či psychické, případně do jejich kombinace. Na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek a nikoliv izolovaně hodnotit jednotlivé útoky. Spočívá-li jednání pachatele jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozené, je nepochybně způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak „týrání“ ve smyslu citovaného ustanovení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1080/2013). V posuzované věci obviněný různě intenzivními formami negativně působil na psychiku poškozené, tuto sledoval, kontroloval a ponižoval její důstojnost, přičemž své jednání ve třech případech „doplnil“ i fyzickým napadením. Kombinace tohoto jeho chování ve svém souhrnu u poškozené vyvolala stres a obavy, které vnímala jako těžké příkoří, což je patrné i z diagnostikované posttraumatické stresové poruchy, která se u poškozené v důsledku jednání obviněného plně rozvinula. Pokud pak jednání obviněného trvalo několik let, soudy je po právu posoudily jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
12. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
13. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce, s nímž zásadním způsobem nesouhlasil, uvedl, že nikdy nebyl trestně stíhán ani odsouzen a že jeho trestní stíhání v posuzované trestní věci bylo vyvoláno poškozenou, která se mu chtěla pomstít za rozpad vztahu a která usilovala o příznivější právní postavení v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Poškozená aktuálně využívá pravomocný odsuzující rozsudek k disparitnímu rozdělení společného jmění manželů (viz k replice obviněného přiložená žaloba na vypořádání SJM), a proto je namístě položit si otázku „cui bono?“. Dovolatel opětovně poukázal na postup odvolacího soudu, který se ve svém prvním rozhodnutí ztotožnil s argumentací obsaženou v řádném opravném prostředku, avšak v rámci opětovného projednání věci, přestože se skutková situace navzdory doplněnému dokazování nijak zásadně nezměnila, odvolání zamítl. Je přesvědčen, že řízení před soudem prvního stupně nemělo parametry zákonného procesu, poněvadž soud dlouhodobě ignoroval klíčové důkazy svědčící v jeho prospěch a neumožnil obhajobě předvolat znalce z oboru soudního lékařství, odvětví psychiatrie. V návaznosti na argumentaci státního zástupce stran přezkumu skutkových zjištění v dovolacím řízení poznamenal, že právě mimořádné opravné prostředky mají sloužit k přísnému posouzení zákonnosti procesu, a pokud obviněný nemá stejná práva jako obžaloba, jedná se o proces, který zcela nepochybně trpí správností (pozn.: obviněný měl zřejmě na mysli „nesprávností“) skutkových zjištění.
14. Zopakoval, že se vůči poškozené vyjma jednoho drobného incidentu, k němuž posléze sám přivolal policii, nedopustil fyzického násilí. Rovněž znovu zmínil, že poškozená, která s ním absolvovala soudní jednání v opatrovnických řízeních a bez problémů mu osobně předávala děti, se v trestním řízení vykreslila jako oběť domácího týrání, která jej nemůže vidět a která musí být při hlavním líčení slyšena z vedlejší místnosti. Argumentaci státního zástupce, podle níž je tvrzení poškozené podepřeno dalšími důkazy, považuje za nepříkladnou a odporující skutkovým zjištěním. Co se týče lékařské zprávy MUDr. M. P., z důkazů provedených před nalézacím soudem bylo zjištěno, že VZP lékařce za ošetření poškozené nic neproplatila. Úvaha, že poškozená mohla být ošetřena i bez účtování úkonu pojišťovně, nemá oporu v racionální logice. Každý lékař má povinnost zdravotní pojišťovně oznamovat a účtovat úkony, přičemž MUDr. M. P. nic takového neučinila. Pokud by poškozená neodmítla zprostit lékařku mlčenlivosti a ta by před soudem nelhala, musela by potvrdit, že u ní poškozená nebyla. Do tohoto rámce rovněž zapadá „důkaz“ na výměnném listě – poukazu, podepsaný MUDr. M. P., podle něhož byla poškozená dne 9. 12. 2011 napadena. V případě, že by poškozená toho dne u lékařky byla, měla by možnost předložit kopii zprávy ze zdravotní dokumentace a nikoliv nevalidní dokument vyhotovený po roce a půl od údajné návštěvy. Pouze extrémním nerespektováním shromážděných důkazů může být provedena interpretace, že poškozená utržila v prosinci 2011 újmu, se kterou byla ošetřena u lékařky. Jestliže je práce s důkazy provedená nalézacím soudem na shora uvedené úrovni, neexistuje šance bránit se dezinterpretacím a nepravdám poškozené.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
20. K otázce případné procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozené K. P. v hlavním líčení je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Z obsahu trestního spisu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 8. 2014 a zvukový záznam tohoto hlavního líčení) vyplývá, že poškozená byla v hlavním líčení vyslechnuta prostřednictvím videokonference. Předsedkyně senátu vyhověla žádosti poškozené odůvodněné jejím nepříznivým psychickým stavem a umožnila jí, aby nevypovídala v jednací síni, nýbrž v oddělené místnosti.
21. Podle §209 odst. 1 tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§55 odst. 2 tr. ř.), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.
22. Podle obsahu předmětného trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 77/2014 bylo před výslechem poškozené zprovozněno zařízení určené k výslechu utajeného svědka. Vzhledem k tomu, že poškozená v postavení takového svědka nebyla, předsedkyně senátu obrátila obrazovku, na níž byla poškozená zachycena, od senátu směrem k obviněnému a jeho obhájci tak, aby mohli poškozenou v průběhu výslechu sledovat. Nejvyšší soud má za to, že takový postup předsedkyně senátu nikterak nekolidoval s §209 odst. 1 tr. ř. Předsedkyně senátu učinila opatření vhodné k zajištění nerušeného výslechu poškozené. Respektovala přání poškozené být vyslýchána v nepřítomnosti obviněného a s ohledem na to, že předmětem výslechu byly skutečnosti, jež vedly k nepříznivému psychickému stavu poškozené, s přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu, k místním poměrům a k technickým možnostem u Obvodního soudu pro Prahu 10 zvolila právě to opatření, jež zabezpečilo klidný průběh výslechu. Jelikož bylo obhajobě umožněno poškozenou při výslechu sledovat a bezprostředně vnímat její reakce na dotazy jí kladené a poněvadž jí nikterak nebylo bráněno v jejím právu klást poškozené otázky, nutno uzavřít, že důkaz v podobě výslechu poškozené byl získán procesně přípustným způsobem.
23. Přisvědčit nelze ani výtce obviněného, že nalézacím soudem nebyly dodrženy parametry zákonného procesu a zásada rovnosti zbraní, poněvadž tento soud ignoroval klíčové důkazy svědčící v jeho prospěch a neumožnil mu předvolat znalce, jejichž závěry vyznívaly v jeho prospěch. Obviněný v této souvislosti mínil patrně znalce MUDr. Jiřího Švarce a doc. MUDr. Ilju Žukova, jejichž výslech soud prvního stupně neprovedl, a návrh obviněného zamítl jako nadbytečný. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyložil, že takový úsudek učinil proto, že k odstranění rozporů mezi již opatřenými znaleckými posudku, eventuálně „auditem“ hodnocení znaleckých posudků, byl z pokynu odvolacího soudu vypracován ústavní znalecký posudek znaleckého ústavu – Národního ústavu duševního zdraví, který jednotlivé posudky včetně auditu zhodnotil a dospěl ke konkrétním závěrům (str. 17 rozsudku). S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud (str. 3 usnesení). Sdílí jej i dovolací soud, poněvadž závěry Národního ústavu duševního zdraví, přednesené a stvrzené v hlavním líčení za zpracovatele MUDr. Katarínou Adamcovou a doc. PhDr. Markem Preissem, Ph.D., má za přesvědčivé. Ostatně ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě o tuto posledně uvedenou situaci se jednalo a již soud prvního stupně řádně vysvětlil, proč důkaznímu návrhu obviněného nevyhověl.
24. Nejvyšší soud dále nesdílí přesvědčení dovolatele, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován výpověďmi poškozené K. P. (č. listu 252 až 266) a svědků J. Š. (č. listu 267 až 269), J. K.(č. listu 269 až 273), D. P. (č. listu 134, 273 až 276), V. Š. (č. listu 144, 276 až 282), K. S. (č. listu 282 a 283), MUDr. J. K. (č. listu 303 až 305) a částečně i E. P. (č. listu 305 až 311) a L. P. (č. listu 311 a 312), dále výpověďmi znalců PhDr. Jiřího Klose (č. listu 301 až 303, 395 až 397), MUDr. Vlastimila Tichého (č. listu 363 až 375, 389 až 394), MUDr. Kataríny Adamcové (č. listu 504 a 505) a doc. PhDr. Marka Preisse, PhD. (č. listu 505 a 506) a listinnými důkazy, konkrétně výměnným listem/zprávou od MUDr. M. P. (č. listu 102) ve spojení se sdělením VZP ČR (č. listu 500), zprávou Centra sociálních služeb Praha (č. listu 105), e-mailem adresovaným poškozené (č. listu 156) a sdělením Bílého kruhu bezpečí (č. listu 495). Co se konkrétních skutkových výtek týče, Nejvyšší soud plně odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 14 až 16 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 5 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významnou otázkou, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Označeného zločinu se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu.
26. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím (v podrobnostech viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, který následně udržuje. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).
27. Obviněný svoje přesvědčení, že se žádného týrání poškozené nedopustil, založil převážně na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým ve věci činné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly. Většinu dovolací argumentace zaměřil na polemiku se skutkovými zjištěními soudů, podle nichž poškozenou po dobu téměř šesti let psychicky devastoval a podle nichž ji v tomto období také třikrát fyzicky napadl. Nejvyšší soud se i navzdory vágnosti relevantní dovolací argumentace správností právního posouzení skutku zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině je týráním ve smyslu §199 tr. zákoníku.
28. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/1984-I., č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, aj.). Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
29. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně (z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud) v tom, že od přesně nezjištěné doby, přibližně od roku 2007 do června 2013, svou manželku K. P. v místě jejich společného trvalého bydliště opakovaně fyzicky napadl, konkrétně v roce 2007 ji po běžném rodinném nedorozumění uhodil otevřenou dlaní do obličeje, povalil ji na zem a tahal za vlasy, poté ji fyzicky napadl v roce 2010 tak, že ji strkal v kuchyni, následně ji shodil na zem a se slovy „chcípni“ ji odsunul nohou ke kuchyňské lince a poté zavolal nezletilé syny k obědu s tím, že jim řekl, ať ji překročí a jdou jíst, poté ji fyzicky napadl v prosinci 2011 tak, že když seděla na gauči, kde on ležel, začal do ní kopat, následně vstal a udeřil ji otevřenou dlaní do obličeje, až jí ulítla náušnice, poté ji začal bít do břicha, přestože ho prosila, aby to nedělal, neboť je po zánětu močového měchýře, následně když zjistil, že si pustila v mobilním telefonu nahrávání, tak ji opět začal bít, poté poškozená vzala jeho telefon a vyhodila ho z okna, což udělala z toho důvodu, že si myslela, že pro něj obviněný půjde a nechá ji být, on ji však začal škrtit a tlačil ji do okna s tím, že ji vyhodí za tím telefonem, poté ji v obýváku hodil na zem a kopal do ní, poškozená přivolala telefonem policejní hlídku, a dále ji po celou dobu psychicky týral, a to tím způsobem, že ji neustále kontroloval, sledoval její spodní prádlo, osobní hygienu, menstruační kalendář, sledoval její SMS zprávy, telefony, musela mu odpovídat na dotazy kde a s kým byla, kdy po jeho psychických útocích nemohla jíst ani spát, přičemž v důsledku jeho jednání musela vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, musela užívat antidepresiva a do současné doby je v léčbě, kdy kvůli pokračujícímu nátlaku vyhledala pomoc Bílého kruhu bezpečí.
30. Takto popsané jednání obviněného vůči poškozené K. P., jeho manželce, a tedy osobě blízké ve smyslu §125 tr. zákoníku, typické rysy týrání nese. Obviněný s poškozenou zle nakládal. Opakovaně ji fyzicky napadal, třebaže lze připustit, že se s ohledem na dobu, povahu a četnost těchto útoků nejednalo o situace nijak vážné, ale daleko významnější je, že ji téměř šest let soustavně psychicky deptal tím, že ji neustále urážel, ponižoval a bezdůvodně a nepřiměřeně kontroloval. Vyhrožoval jí, zasahoval do sféry jejího soukromí a omezoval její svobodné rozhodování. Přesto, že jí uvedeným způsobem zásadně ztrpčoval život, snažil se v ní vzbudit pocit, že to ona sama k jeho chování zavdává příčiny a že to ona sama je viníkem veškerých problémů v jejich vztahu, čemuž poškozená vzhledem ke své povaze se sklony k senzitivitě, sociální podrobivosti a závislosti a s ohledem na snížené sebevědomí nakonec i uvěřila. Hrubé, necitelné a bezohledné jednání obviněného, jehož se vůči poškozené dopouštěl i před zraky jejich nezletilých dětí, se vyznačovalo trvalostí, mělo stupňující se tendenci, gradovalo, a v důsledku vedlo k vážným psychickým problémům poškozené a k nutnosti vyhledat odbornou pomoc psychiatra. Útrapy, jež poškozená v manželství jednak ze strachu z obviněného a jednak z nedostatku zdravé sebedůvěry několik let před rozvodem hořce snášela, nebyly výlučně psychického rázu. Poškozená neutrpěla „pouze“ posttraumatickou stresovou poruchu, následkem fyzických ataků ze strany obviněného, byť je lze označit za sporadické, byly i vytržené vlasy, modřiny po celém těle, nechutenství a zvracení. Je nutno připomenout, že kratší fáze klidu mezi jednotlivými útoky, nemohou způsobit beztrestnost jednání obviněného. Těmito fázemi klidu není narušena trvalost jednání obviněného. Právě střídání fází klidu s jednotlivými incidenty způsobuje typické viktimizační následky, tedy asymetrii ve vztahu mezi partnery a následné snížení až kolaps schopnosti oběti řešit včas a účinně partnerovo násilí, což se projevuje i v tom, že oběti těchto trestných činů jsou často týrány po dlouhé roky, jako tomu ostatně bylo i v daném případě. Ztotožnil-li se tedy odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněného kvalifikoval jako týrání ve smyslu §199 tr. zákoníku, nedopustil se nesprávného právního posouzení skutku.
31. Pro úplnost je vhodné doplnit, že Nejvyšší soud sdílí závěry soudů nižších stupňů, i pokud jde o znak „páchá-li takový čin po delší dobu“. K týrání poškozené docházelo po dobu téměř šesti let, a to prakticky denně. Vzhledem k tomu, že v případě znaku „po delší dobu“ se musí jednat o dobu trvání řádově v měsících, přičemž čím méně intenzivní je týrání, tím delší dobu musí zlé nakládání trvat, je zjevné, že jednání obviněného naplnilo rovněž okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu