ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.567.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 567/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného L. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 4 Tmo 57/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 18/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 7 Tm 18/2016, byl obviněný L. L. uznán vinným pod bodem I. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. 1. jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. 2. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření spoluobviněného mladistvého „TULIPÁNA“ *).
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný L. L., spoluobviněný mladistvý „TULIPÁN“ a za něj a v jeho prospěch obhájce JUDr. Zbyněk Lakomý a brojila proti němu i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku. Obviněný L. L. napadl výrok o vině pod bodem I. a výrok o trestu, spoluobviněný mladistvý „TULIPÁN“ a rovněž jeho obhájce JUDr. Zbyněk Lakomý zaměřili řádný opravný prostředek na výrok o vině pod bodem I. a výrok o trestním opatření a státní zástupkyně brojila v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu a trestním opatření. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 4 Tmo 57/2016, byl rozsudek nalézacího soudu z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu ohledně obviněného L. L. S přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný L. L. byl nově odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o zrušení napadeného rozsudku ve výroku o trestním opatření ohledně spoluobviněného mladistvého „TULIPÁNA“ a v návaznosti na to o novém odsouzení tohoto spoluobviněného mladistvého. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státní zástupkyně ve věci spoluobviněného mladistvého „TULIPÁNA“ a odvolání obviněného L. L. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný L. L. označené trestné činnosti dopustil tím, že:
I. se spoluobviněným mladistvým „TULIPÁNEM“
dne 1. 8. 2016 kolem 09:00 hod. ve F.-M., u obytného domu nacházejícího se u křižovatky ulic J. O. a O., poté, co obviněný L. L. vyzval I. N. k vydání peněz nebo mobilního telefonu, což oslovený odmítl, jej obviněný L. L. odstrčil a udeřil pěstí do levého oka tak prudce, že I. N. upadl na zem na záda, zde se s obviněným L. L., jenž se rovněž svalil, když neudržel rovnováhu na kolečkových bruslích, vzájemně přetahovali, až obviněný L. L. obkročmo I. N. na břiše přisedl a nejméně čtyřikrát jej udeřil pěstí do trupu, tehdy obviněný mladistvý „TULIPÁN“ z přední kapsy kalhot ležícího a bránícího se I. N. vytáhl jeho mobilní telefon zn. Lenovo A328, se dvěma SIM kartami, účastnického čísla, kdy krátce poté se oba útočníci z místa vzdálili, a způsobili tak I. N. majetkovou škodu ve výši 1 650 Kč a újmu na zdraví spočívající v podvrtnutí krční páteře, zhmoždění hlavy, levého předloktí a pravého kolene, která si vyžádala jednorázové lékařské ošetření,
II. sám
1. dne 9. 6. 2016 kolem 13:00 hod. ve F.-M., v prodejně papírnictví Narpa na ul. T., nepozorovaně přistoupil zezadu k zákaznici L. Š., rozepnul zip boční kapsy jejího batohu a odcizil z ní mobilní telefon zn. Prestigio, typ MultiPhone PSP5453 DUO, se SIM kartou operátora O2, účastnického čísla a paměťovou kartou zn. Apacer 4 GB v hodnotě 1 890 Kč, uschoval jej do kapsy mikiny, když poškozená zjistila odcizení přístroje, křičela na obviněného, aby jí telefon vrátil, na to se pokusila prodavačka M. P. uzavřít dveře prodejny a bránila obviněnému jejímu opuštění, čehož využila L. Š. a z kapsy mikiny obviněného si svůj telefon vytáhla, ovšem obviněný při útěku z prodejny uchopil za levé rameno M. P. a mrštil jí o stěnu, tím jí způsobil zranění spočívající v podvrtnutí skloubení mezi lopatkou a klíční kostí vlevo s nutností fixace Gilchristovou ortézou s dobou léčení v trvání 2-3 týdnů,
2. dne 16. 6. 2016 ve F.-M. poté, co si nezjištěným způsobem opatřil odcizenou platební kartu FIO MC DEBIT Contactless CZK společnosti Fio banka, a. s., na jméno L. S., se pokusil za použití platební karty uhradit zboží v ceně 866,20 Kč, kdy zboží v ceně 285,80 Kč se mu uhradit podařilo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 4 Tmo 57/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Namítl, že již před soudem prvního stupně tvrdil, že se skutek tak, jak je popsán v obžalobě, nestal. Poukazoval na to, že poškozeného I. N. toliko upomínal, aby mu vrátil peníze, které si od něj poškozený v přítomnosti svědka P. S. půjčil. Jeho obhajoba byla založena na tom, že nebyl tím, kdo jako první fyzicky zaútočil. Soudy obou stupňů zatížily řízení vadami. Neprovedly opakovaně navrhovaný důkaz výslechem svědka P. S., který mohl potvrdit, že si poškozený od obviněného půjčil peníze, a že obviněný poškozeného tudíž pouze upomínal, aby mu dlužnou částku vrátil. Nesprávně vyhodnotily výpovědi svědků, zejména svědkyně O. A., která k obviněnému neměla žádný vztah a která viděla konflikt z poměrně malé vzdálenosti a podrobně jeho průběh popsala. Svědkyně popřela, že by spoluobviněný mladistvý „TULIPÁN“ šacoval ležícího poškozeného. Potvrdila, že obviněného od poškozeného odtáhl, že si následně obviněný sundával kolečkové brusle, které měl při potyčce na nohou, přičemž v mezičase se poškozený a jeho přítelkyně T. B. dali na útěk. Soudy se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozeného a svědkyně T. B., která byla na místě činu a uvedla, že nelze konstatovat, že obviněný zaútočil jako první. Svědkyně stejně jako obviněný a poškozený sdělila, že poškozený se za obviněným s výkřikem „L.“ rozběhl poté, co jej viděl se svědkyní komunikovat. Nepotvrdila, že by obviněný poškozeného vyzýval k vydání mobilního telefonu nebo peněz. Podle obviněného o aktivním postupu a o iniciování konfliktu ze strany poškozeného svědčí mimo jiné i to, že si obviněný nestihl zout kolečkové brusle a sundat z hlavy sluneční brýle, které se mu při potyčce rozbily. Měl za to, že nebylo prokázáno, že se pod pohrůžkou násilí či násilím samotným snažil zmocnit se cizí věci. V tomto ohledu plně odkázal na text svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc Krajskému soudu v Ostravě, soudu pro mládež, přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentaci nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Právě takového postupu se však obviněný domáhá, když v rozporu se závěry soudů prosazuje svou verzi o dluhu, který vůči němu měl poškozený I. N., zpochybňuje hodnocení výpovědí svědků ze strany soudů, vytýká, že nebyl slyšen svědek P. S. nebo že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Podle názoru státního zástupce soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, přičemž důkazy hodnotily po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Měl za to, že postupovaly plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a jejich rozhodnutí proto netrpí žádnými významnými vnitřními rozpory, tím méně rozpory extrémními. V tomto směru odkázal zejména na str. 6 až 10 rozsudku odvolacího soudu, kde je podle něj dostatečným, přesvědčivým a logickým způsobem vysvětleno, proč soud neakceptoval obhajobu obviněného a proč vzal za prokázanou jeho vinu. Námitku opomenutých důkazů shledal státní zástupce nedůvodnou. Opět poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde tento soud v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně řádně vysvětlil, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům obviněného, zejména na výslech svědka P. S. O opomenuté důkazy se tak v daném případě nejedná, neboť soudy se s důkazními návrhy v dotčených rozhodnutích vypořádaly. Za bezpředmětný pak označil odkaz obviněného na obsah odvolání. Připomněl, že dovolací soud se může zabývat jen námitkami vyjádřenými přímo v textu dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
11. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
12. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
13. Pokud jde o vytýkané opomenutí důkazů, nutno nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
14. Z obsahu trestního spisu se podává, že návrh obviněného L. L. na výslech svědka P. S. byl v hlavním líčení zamítnut (č. listu 428 a 429). Uvedený návrh byl zamítnut i ve veřejném zasedání odvolacího soudu (č. listu 511). Podle soudu druhého stupně, jenž přisvědčil výtce obviněného stran pochybení nalézacího soudu, který se ve svém rozsudku nevypořádal s rozhodnutím o zamítnutí návrhu na provedení zmíněného důkazu, je provedení důkazu výslechem svědka P. S. pro zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny zjevně irelevantní. Svědek nebyl protiprávnímu jednání obviněného přítomen, přičemž finanční situace obviněného nebyla taková, aby půjčoval osobě, s níž nebyl v přátelských a intenzivních stycích. Navíc i za předpokladu, že by obviněný poškozenému v minulosti peníze půjčil, naplnil by znaky loupeže, pokud by použitím násilí nebo pohrůžkou bezprostředního násilí vymáhal okamžité zaplacení své pohledávky (viz str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Z výše popsaného je tedy zřejmé, že v řízení nedošlo k opomenutí důkazů. Soudy o důkazních návrzích rozhodly, přičemž odvolací soud přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl.
15. Co se případného extrémního rozporu týče, obviněný L. L. je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I., proti němuž svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil, usvědčován výpověďmi poškozeného I. N. (č. listu 422 až 424) a svědků T. B. (č. listu 424 až 426), M. O. (č. listu 426, 427), O. A. (č. listu 427, 428) a R. P. (č. listu 143,144). Poškozený I. N. a svědkyně T. B. shodně uvedli, že po nich obviněný L. L. požadoval peníze (nebo telefon, viz výpověď poškozeného), o nichž se mylně domníval, že je poškozený v minulosti odcizil třetí osobě, a za tím účelem poškozeného fyzicky napadl, zaklekl jej, bil jej pěstí, přičemž v mezidobí k ležícímu a obviněným znehybněnému poškozenému přiběhl spoluobviněný mladistvý „TULIPÁN“, který poškozenému prohledal kapsy u kalhot, a když našel jeho mobilní telefon, odtáhl obviněného se slovy: „jdeme“. Svědci M. O. a O. A., kteří událost sledovali z okna, potvrdili konflikt mezi obviněným a poškozeným – to, že poškozený ležel na zemi a obviněný jej bil pěstmi − a hovořili o chování svědkyně T. B., která na útočníky křičela, aby poškozeného nechali být. Svědkyně O. A. navíc uvedla, že spoluobviněný mladistvý obviněného z poškozeného odtrhával. Vzhledem k tomu, že svědek R. P. potvrdil, že mu obviněný mobilní telefon, který spoluobviněný mladistvý poškozenému vzal z kapsy, nabídl ke koupi, nelze o správnosti skutkových zjištění soudů pochybovat.
16. Dovolací soud pro úplnost poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 5 až 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 až 10 rozsudku odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány. Z těchto důvodů dovolatel nemůže své námitky opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku, popř. v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Proto nebylo možné relevantně přihlédnout k obsahu výhrad uvedených v odvolání obviněného směřujících proti skutkovým zjištěním pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, na něž dovolatel odkazoval, s nimiž se ostatně pečlivě vypořádal již odvolací soud (zejména str. 9 a 10 jeho rozsudku).
17. Vzhledem k tomu, že obviněný svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval. Pouze shodně se soudem druhého stupně konstatuje, že znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku naplňuje i vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1991-I. Sb. rozh. tr.).
18. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.