ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.587.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 587/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného P. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 1 T 9/2014, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §214 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území soudního okresu Sokolov na dobu třiceti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 14 T 173/2014, který ve vztahu k obviněnému nabyl právní moci dne 13. 5. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §214 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 psím. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ohledně obviněného P. S. z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 14 T 173/2014, který ve vztahu k tomuto obviněnému nabyl právní moci dne 13. 5. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Broďániho dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 30. 3. 2016, které se konalo v jeho nepřítomnosti, ačkoli prostřednictvím své sestry soud písemně požádal o přeložení termínu jednání z důvodu jeho připoutání na lůžko pro vážné zdravotní komplikace. Soud tuto omluvu obviněného neakceptoval, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces a založil situaci, na niž dopadá citovaný dovolací důvod (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1139/2013, a ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014). S ohledem na tyto namítané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání prostřednictvím u něj působícího státního zástupce konstatovalo, že v předmětné věci v době, kdy o odvolání obviněného P. S. pravomocně rozhodl soud druhého stupně, obviněný neměl obhájce, neboť si jej nezvolil a ani nebyl dán důvod nutné obhajoby. Podle dostupných informací převzal obviněný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, již dne 11. 6. 2016. Právě od tohoto okamžiku je tedy namístě počítat běh zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání, která – s ohledem na pravidla pro počítání lhůt vymezená v §60 odst. 2 tr. ř. – uplynula dne 11. 8. 2016. Dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Broďániho však bylo podáno až po jejím marném uplynutí. Lhůta přitom nebyla zachována ani podle §265e odst. 3 tr. ř. Ke zmínce obsažené v úvodu dovolání, že obviněný P. S. podal ve dvouměsíční lhůtě dovolání sám (a nyní je prostřednictvím obhájce pouze odůvodňováno), státní zástupce připomenul, že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. za dovolání nepovažuje, byť by tak bylo označeno. Nelze s ním proto spojovat účinky týkající se dovolání, tj. ani účinky z hlediska zachování lhůty k podání dovolání podle §265e tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného P. S. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané.
III. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve posuzoval, zda byly splněny formální podmínky zákonem stanovené pro podání dovolání, a shledal, že v projednávané věci je dovolání přípustné podle §265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř. a bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.
IV. K včasnosti podaného dovolání
6. S o hledem na zjištěné skutečnosti v obsahu spisového materiálu se Nejvyšší soud zabýval včasností podání dovolání z hledisek stanovených v §265e odst. 1, 2, 3 tr. ř., podle něhož se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno, nebo který má ve věci rozhodnout.
7. Podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle §60 odst. 4 písm. a) tr. ř. je lhůta zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě podáno jako poštovní zásilka adresovaná soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§60 odst. 3 tr. ř.). Ustanovení §62 a násl tr. ř. stanoví zásady, jakým způsobem se mají písemnosti doručovat, aby osoby, kterých se úkony trestního řízení týkají, o nich byly včas a řádně vyrozuměny. Právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti (např. počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku) mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje nebo připouští trestní řád.
8. Doručuje-li se rozhodnutí jak obviněnému, tak i obhájci, podle §265e odst. 2 tr. ř. běží lhůta k podání dovolání od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Pro zachování běhu této lhůty je rozhodné doručení tomu obhájci, který obviněného zastupoval při veřejném zasedání před soudem druhého stupně, pokud obviněný takového obhájce měl, neboť tomuto obhájci je rozhodnutí odvolacího soudu doručováno. Ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. se však neuplatní, jestliže v době, kdy řízení pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán ani důvod nutné obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 583/2007).
9. Podání obviněného, jež není učiněno prostřednictvím obhájce, nelze považovat za dovolání, byť bylo takto označeno (§265d odst. 2 tr. ř.). Proto s ním není možné spojovat žádné účinky týkající se dovolání, tedy ani účinky z hlediska zachování lhůty k podání dovolání uvedené v ustanovení §265e tr. ř. V případě, kdy obviněný učiní takovéto podání sice v zákonné dovolací lhůtě, avšak prostřednictvím obhájce dovolání podá až po uplynutí této lhůty, jedná se o dovolání, jež je podáno opožděně, a je proto dovolacím soudem podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 101/2004).
10. Nejvyšší soud z těchto hledisek posuzoval včasnost podání obviněného, k němuž shledal, že obviněný P. S. nebyl v řízení před soudem druhého stupně zastoupen obhájcem, neboť si jej sám nezvolil a nebyl u něj dán ani žádný z důvodů nutné obhajoby. Při veřejném zasedání dne 30. 3. 2016 byl vyhlášen rozsudek, jenž je nyní napaden dovoláním obviněného a v závěru jeho písemného vyhotovení byl obviněný řádně poučen o tom, že na podání, které nebude učiněno prostřednictvím obhájce, nebude nahlíženo jako na dovolání, byť by takto bylo označeno (č. l. 311).
11. Opis citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni byl doručen obviněnému P. S. dne 11. 6. 2016 (č. l. 313 verte) a takto se stalo v souvislosti s tím, že obviněný byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu v jiné trestní věci dodán do Vazební věznice Litoměřice. Od tohoto okamžiku se obviněný nachází ve výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 323).
12. Dne 28. 6. 2016 bylo soudu druhého stupně doručeno podání obviněného, jehož obsahem byla stížnost a současně dovolání směřující proti výše zmíněnému rozhodnutí (č. l. 328). Na toto podání reagoval Okresní soud v Sokolově přípisem, který byl obviněnému doručen dne 22. 7. 2016 (č. l. 329), v němž jej opětovně poučil o důsledcích podání označeného jako dovolání, avšak učiněného jinak než prostřednictvím obhájce s tím, že jeho podání na č. l. 328 spisu se pro nesplnění uvedené zákonné podmínky nepovažuje za dovolání (č. l. 329). Dne 25. 8. 2016 byla obviněnému doručena výzva soudu ke zvolení obhájce, případně ke sdělení, zda mu má být obhájce za účelem podání dovolání ustanoven (č. l. 331 verte). V reakci na tento přípis obviněný dne 14. 9. 2016 požádal okresní soud o ustanovení obhájce k podání dovolání v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 9/2014 (č. l. 332). Na základě této žádosti mu byl usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 1 T 9/2014, ustanoven obhájcem Mgr. Petr Broďáni z důvodu podle §36 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože obviněný byl ve výkonu testu odnětí svobody (č. l. 335).
13. Prostřednictvím takto ustanoveného obhájce obviněný podal dovolání doručené Okresnímu soudu v Sokolově osobně dne 9. 12. 2016 (č. l. 341 až 342), které bylo dne 9. 5. 2017 předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud tak shledal, že dovolací lhůta u obviněného započala sice běžet od okamžiku, kdy převzal rozhodnutí soudu druhého stupně, tedy od 11. 6. 2016, a uplynula by marně 11. 8. 2016, neboť podání, jež obviněný nazval dovoláním a soud je obdržel dne 28. 6. 2016, by z důvodů shora uvedených (§265d odst. 2 tr. ř.) nebylo možné považovat za dovolání. V dané věci však k zamítnutí později (dne 9. 12. 2016) podaného dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Broďániho Nejvyšší soud nepřistoupil, neboť shledal závažné vady v postupu soudu prvního stupně, který nerespektoval §265h a §38 odst. 1 tr. ř., podle něhož jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§36 a 36a tr. ř. ), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud si obviněný v této lhůtě obhájce nezvolí, bude mu soudem na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven. Z obsahu spisu totiž plyne, že obviněný byl od okamžiku, kdy převzal dne 11. 6. 2016 opis rozsudku soudu druhého stupně, ve výkonu trestu odnětí svobody. Bylo proto nutné, aby již v této chvíli soud postupem podle §38 tr. ř. zajistil obhajobu obviněného, což tento soud učinil až dne 25. 8. 2016, kdy na obviněného vznesl dotaz, zda si obhájce k podání dovolání zvolí sám nebo mu má být ustanoven (č. l. 331 verte), přestože již dodáním obviněného do výkonu trestu odnětí svobody dne 11. 6. 2016 u něj nastal důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) ve spojení s §36a odst. 2 písm. a) tr. ř. K ustanovení obhájce došlo až dne 10. 10. 2016, čímž soud prvního stupně na tyto povinnosti rezignoval, a tím významným způsobem nezajistil veškeré podmínky pro spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05 (N 49/40 SbNU 439)].
15. Vzhledem k tomu, že toto pochybení soudu nelze klást k tíži obviněnému, Nejvyšší soud akceptoval jako včasné dovolání podané prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Broďániho jím osobně doručené soudu prvního stupně dne 9. 12. 2016. Je třeba zdůraznit i to, že tento obhájce rozsudek odvolacího soudu měl doručen až dne 2. 3. 2017 (č. l. 335 verte), a tudíž dvouměsíční lhůta k podání dovolání u něj uplynula teprve 2. 5. 2017.
16. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu v tomto dovolání vytýkaných vad posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově naplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a zda jsou opodstatněné.
V. K námitkám podřazeným pod §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
17. Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §§265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytýkal nedostatky ve vztahu ke své neúčasti ve veřejném zasedání, které proběhlo dne 30. 3. 2016 před soudem druhého stupně.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. přichází do úvahy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem by bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž by byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
19. Jelikož obviněný svými námitkami mířil proti veřejnému zasedání konanému dne 30. 3. 2016, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že tato ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravují a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.
20. Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání považovat za nutnou, je potřeba vycházet z obecných principů, mezi něž v trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena mimo jiné v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. Obecně jde o právo, které je i v judikatuře ESLP považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Také Nejvyšší soud v minulosti např. v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014, poukázal na závěry Ústavního soudu, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob účinně participovat návrhy a námitkami na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů a soud nemůže dospět k relevantnímu zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tato kritéria vyplývající z postulátu fair procesu je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 26/44 SbNU 309)], o něž právě v trestním řízení jde především.
21. Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné je vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
22. Lze tedy konstatovat [viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431)], že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, nevyžaduje se jeho předvolání. Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného.
23. Z obsahu spisu v posuzované věci bylo zjištěno, že poté, co byla věc předložena soudem prvního stupně k rozhodnutí o odvolání obviněného Krajskému soudu v Plzni, bylo tímto soudem jako soudem odvolacím dne 19. 2. 2016 nařízeno veřejné zasedání ve věci na den 16. 3. 2016 (č. l. 281). O jeho konání byl obviněný vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009, č. j. 126/2009-OD-Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení). Toto vyrozumění převzal dne 27. 2. 2016 (č l. 281). Dne 4. 3. 2016 byla odvolacímu soudu doručena žádost obviněného o stanovení jiného termínu veřejného zasedání „na pozdější datum v měsíci“ z důvodu jeho špatné finanční situace, kdy výslovně požádal o stanovení jakéhokoli data po 24. 3. 2016 (č. l. 297). Na to reagoval předseda senátu krajského soudu přeložením veřejného zasedání z 16. 3. 2016 na 30. 3. 2016 a sdělením, že případné další žádosti obviněného o přeložení veřejného zasedání na jiný pozdější termín již vyhověno nebude (č. l. 298). Obviněný tento přípis s vyrozuměním (opět vzorem č. 7a tr. ř.) o novém termínu veřejného zasedání převzal dne 16. 3. 2016 (č. l. 298).
24. Dne 30. 3. 2016 bylo po zahájení veřejného zasedání a konstatování, že u obviněného byla od doručení vyrozumění zachována pětidenní lhůta k přípravě, vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 304). V rámci tohoto veřejného zasedání byl vyhlášen dovoláním napadený rozsudek (č. l. 305 až 306, 307 až 311), v němž odvolací soud na straně 2 konstatoval, že obviněný se k veřejnému zasedání, o němž byl řádně a včas vyrozuměn, bez jakékoliv omluvy nedostavil, a proto bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
25. Nejvyšší soud z podnětu námitek obviněného uplatněných v dovolání posuzoval, zda tímto postupem soudu druhého stupně nedošlo k porušení základních práv obviněného ve smyslu výše citovaných ustanovení trestního řádu upravujících přítomnost osob při veřejné zasedání, případně též práva na obhajobu, byť výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jenž k nápravě této vady řízení slouží, neuplatnil. S ohledem na popsaný průběh řízení a výhrady, jež obviněný uplatnil, dovolání v této části neshledal opodstatněným, neboť skutečnosti obviněným uváděné v dovolání nemají podklad v obsahu spisu, v němž se nenachází žádná omluva z veřejného zasedání nařízeného na den 30. 3. 2016, natož taková, která by odkazovala na vážné zdravotní komplikace na straně obviněného a byla doložena rovněž lékařskou zprávou, jak je uváděno v dovolání.
26. V projednávané věci, jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud obviněného vyrozuměl o konání veřejného zasedání vzorem č. 7a tr. ř., podle jehož textu byl obviněný mimo jiné poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti, avšak je pro něj důležité, aby se k němu dostavil, a chce-li, aby při veřejném zasedání byly provedeny důkazy, má tuto skutečnost oznámit soudu ještě před veřejným zasedáním a v případě svědků uvést jejich přesnou adresu i to, k čemu mají být slyšeni. Jak Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že se obviněný v přezkoumávané věci tímto poučením neřídil, neboť pokud pro něj bylo důležité, aby mohl při veřejném zasedání uplatnit své požadavky, měl svou účast u něj zajistit.
27. Za situace, kdy obviněný svoji neúčast u veřejného zasedání žádným způsobem předem neomluvil, mohl odvolací soud konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, aniž by došlo k porušení ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale byl ještě v té době na svobodě, což byla situace, kdy zákon na soud neklade povinnost vyžadovat souhlas obviněného s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Takovou povinnost nelze dovodit ani z ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a – nestanoví-li zákon něco jiného – není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. (viz shora bod 20.).
28. Nejvyšší soud, který v postupu odvolacího soudu neshledal pochybení, jen pro úplnost nad rámec uvedeného doplňuje, že odvolací soud správně zjistil, že obviněný povinnost řádně a dostatečně důvod své nepřítomnosti doložit nesplnil. Naopak v přístupu obviněného je patrná lhostejnost k průběhu a výsledku předmětného trestního řízení, která plyne z jeho přístupu, jenž i přes předchozí vstřícný přístup odvolacího soudu, který k žádosti obviněného termín veřejného zasedání přeložil v souladu s jeho požadavky z 16. 3. 2016 na 30. 3. 2016, dále na svoji povinnost řádně a včas svoji nepřítomnost u veřejného zasedání omluvit a doložit zcela rezignoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123), uveřejněný pod č. 293/1996 Sb.]. Přitom je třeba zdůraznit, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v článku 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je upraveno v článku 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 (N 106/53 SbNU 331)].
29. Nutno dodat, že odvolací soud při veřejném zasedání neprováděl žádné nové důkazy, což se způsobem, jímž obviněného vyrozumíval, rovněž korespondovalo (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 33 pod č. T 972, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 517).
30. Při takto zjištěných skutečnostech výhrady obviněného uplatněné v dovolání nemohou obstát, když postup odvolacího soudu z uvedených důvodů postrádá jakékoliv prvky překvapivého postoje či postupu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427), a přiměřeně srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].
31. Nejedná se v této věci ani o porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť obviněný měl možnost opakovaně se úkonů trestního řízení osobně zúčastnit, avšak této nevyužil, vyjma jediného hlavního líčení dne 4. 1. 2016, k němuž však musel být předveden orgány Policie České republiky (č. l. 263). V jeho rámci nevznesl žádné návrhy na doplnění dokazování (č. l. 265). Své připomínky realizoval v zásadě formou opravných prostředků, což mu bylo v relativně široké míře umožněno a čehož také využil. O tom svědčí mimo jiné především to, že z podnětu jeho prvního odvolání byl rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 1 T 9/2014 (č. l. 220 až 228), usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 6 To 313/2015, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (č. l. 244 až 248).
32. Námitce vznesené obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu proto ze všech uvedených důvodů nelze přiznat opodstatnění, neboť právo obviněného na osobní účast při soudním jednání, které mu zaručuje Úmluva či Listina, zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. Soudy v posuzované věci respektovaly, že důvody konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je třeba posuzovat v kontextu jeho předchozích omluv a žádostí o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání, a tudíž dostály i svým povinnostem odpovídajícím právu obviněného na spravedlivý proces.
33. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu